Jedeme do našich severních hor - 15. den: Lužické hory - skoro 16 km dlouhý okruh: skalní město Horní skály - Vraní skály - Česká brána - Cikánský kout - Kohoutí vrch - Sedlecký Špičák - Popova skála - Podkova - Krásný důl - Horní sedlo

I když bylo celou noc jasno, moc se neochladilo. Ráno je 12 stupňů, to je stejně jako včera. Dnes to však nefouká. Vstáváme dlouho, pořád si myslíme, že k nám dojde sluníčko. Jenže stále prosvěcuje jen mezi stromy. Nedá se dělat nic jiného, už musíme vstát. Snídáme v polostínu, takže docela v zimě.

Vybaveni pořádnou svačinou, raději ještě další malou, a pitím vyrážíme. Čeká nás asi 15 km dlouhý okruh přes skalní město Horní skály, jehož prohlídku doporučují ve všech získaných brožurách z této oblasti.

Z parkoviště Rynoltická, přes které vede linie pevností, šplháme po zelené. V malém skalním městě Horní skály je celá řada skalních věží (Cvičná skála, Velká Smrtka, Gahlerova věž, Sokol). Nástup do kopce nemám ráda, vždy mi to chvíli trvá, než se rozdýchám, ale mezi skalami pookřávám. I tady na značené trase míjíme řopíky. Téměř po rovině přicházíme ke skalnímu útvaru Vraní skály. Jen musíme ze značené cesty kousek odbočit. I tady to vypadá jako malé skalní město. Zajímavé je, že mezi těmito dvěma útvary jsme šli lesní cestou, téměř žádná skaliska jsme neviděli. Tyto pískovcovo-čedičové skály mají železité inkrustace - jak se odborně říká železu, které se ve žhavém magmatu rozteklo, proniklo do pískovce a následně ztuhlo. Nejvíc to bylo vidět ve skalách v blízkosti skalní věže Švarcvaldská brána, kde jsme byli v pátek. Tady nás to nějak neupoutalo nebo jsme si toho nevšimli. Tady šplháme na nejvyšší vrchol - na vyhlídku, kde se kocháme krásnými výhledy. Vidíme do Polska - přemýšlíme, co je to za elektrárnu. Až později jsme si uvědomili, že to musí být elektrárna Turów.

 

I když si myslíme, že hranice je ještě daleko, tak mi přišla SMS, že mě vítají v zemi EU. O chvilku později jsem dostala další SMS, tentokrát z ministerstva zdravotnictví, že mám při návratu do republiky vyplnit nějaký formulář. To je strašný, jak je jeden sledován. A to nemám chytrý mobil, ani nemám připojení k internetu. Ale ono je to asi jedno. Ještě zajímavější je, že Ota nedostal nic. A to máme stejného operátora. Vyplňovat nic nebudu, půjdeme max. po hranici. Tak snad nebudu mít následně nějaké problémy.

Vracíme se zpátky na značku a po ní ještě kousek zpátky. Cestou jsme si všimli, že nyní z našeho pohledu odbočuje vpravo pohodlná zpevněná cesta. Po ní si to zkracujeme na modrou turistickou trasu a po ní pokračujeme - chceme dojít k České bráně. Jenže z nepochopitelného důvodu mne mapy.cz po modré nechtějí pustit a ženou nás někam do německého vnitrozemí. Jsme zvědavi, jestli je na cestě nějaký problém. Zatím to neřešíme a jdeme přes Pekařův kříž k rozcestí U Tobiášovy borovice. Je tady nádherně, sluníčko svítí, ale horko není, jdeme lesem, občas míjíme nějakou skálu. A hlavně je tu nádherný klid. Lidi se do těchto koutů ani o prázdninách nehrnou. Moc dobře nechápu, kde ty lidi jsou, když se tvrdí, že lidi letošní léto omezili výjezd do zahraničí. Ale turistika je asi neláká. Možná je to i tím, že je poslední prázdninový týden.

 

Naštěstí na rozcestníku U Tobiášovi borovice je značení takové, jaké potřebujeme. Zelená značka vede Polskem, ale téměř podle hranice podle skal samozřejmě s německým názvem. Jdeme tedy tak, jak jsme si to představovali. Zajímavé je, že teď mne mapy.cz zase nepouští za hranice a zkouší mne přesvědčit, že do Polska se nesmí. Jenže u nás vede šotolinová cesta, v Polsku pěkná lesní. Mírně klesáme.

Skalní útvar Česká brána, který je právě na té zelené značce vedoucí polským územím, je dvojice pískovcových skal, které stále střeží nyní již bývalou vozovou cestu z Čech do Lužice, po které prochází státní hranice. Obchodní cesta byla ve 14. století přeložena, skály tady naštěstí zůstaly.

O kousek dál je možnost posezení, dáváme svačinu Však už máme docela hlad. Po chvilce odpočinku pokračujeme dál po zelené. Až k rozcestí Zigeunerwinkel nemusíme, nechá se přejít přes potok a přímo dojít k rozcestí Cikánský kout.

Tady odbočujeme vpravo po modré, jdeme po široké šotolinové cestě a stoupáme. Chvilku se zastavujeme na vyhlídce s výhledem do Polska. Nevidíme nic nového, dokonce tu nejsou ani žádné skály. Kupodivu jsme si všimli značky, která ze silnice odbočila vpravo do ještě prudšího kopce na Kohoutí vrch, což je vrchol, ale také skály a skalní vyhlídka. O kousek dál a výš je skalní vrchol Sedlecký Špičák, ale nám to nestačí, stoupáme ještě výš až k Popově skále. Konečně jsme na dnešním nejvyšším bodě. Moc se nám tu líbí.

Popova skála je mohutné pískovcové skalisko, které z dálky připomíná hradní zříceninu. Původní skalní blok se různou rychlostí zvětrávání jednotlivých vrstev rozpadl na jednotlivé skalní útvary a balvany, vznikly zde dutiny a jeskyně, různé prohlubně a mísy. R. 1907 byl vrchol zpřístupněn - vedou tam železné schody, a to skutečně pěkně dlouhé. Na vrcholovou plošinku se vejdou tak akorát dva lidi. Víc místa tam není. Je to nádhera, být takhle sami a vysoko nad stromy. R. 1934 musel být vrchol podepřen zděnou výztuží. Z vrcholu je nádherný kruhový výhled - jsou vidět Lužické hory, Sedlecký Špičák, Hrádek nad Nisou, Jizerské hory, Krkonoše, Ještědský hřbet, vrcholky Českého středohoří a Ralské pahorkatiny, polská elektrárna Turów s povrchovými doly, německé Žitavské pohoří - pohybujeme se jen kousek od hranice Trojmezí. Na vrcholu jsou dokonce panoramatické tabule. Ota je nyní ještě spokojenější - má pocit, že je na rozhledně.

Zpátky se vracíme jen kousek - zkracujeme  si to po neznačeně pěkně prudké cestě. Jdeme přes rozcestí Podkova a po modré dál ke skále Podkova. Tu nemůžeme vynechat, když už se v těchto místech touláme. Podle pověsti do skály obtiskl svoje kopyto čert.

U skály vede pěšina vlevo z kopce dolů. Zkracujeme si to po ní na zelenou trasu, která nás dovedla na rozcestí Krásný důl, původně Císařský důl. Císař Josef II. tudy projížděl dne 17. 9. 1779.

Tady už se napojujeme na červenou truistickou značku a pokračujeme Krásným dolem. Údajně je to jedno z nejhezčích míst Lužických hor. My byli však nadšeni prakticky celou trasou. Pokračujeme přes rozcestí Pod Vraními skalami a přes jednu vyhlídku a přístřešek a směřujeme k autu. Procházíme okolo hezkých chalup prakticky na samotě - na okraji obce Horní Sedlo. Ještě po červené procházíme obcí, okolo kapličky a za chvíli jsme už u auta.

Nakonec nám to vyšlo na 16 km. Bylo to tím, jak jsme šplhali po skalách a různě je obcházeli. Někdy nás čekalo dost náročné stoupání, pak samozřejmě i klesání, ale užili jsme si to. Skály tu jsou zase jiné. Cestu jsme si užívali, nespěchali jsme. I počasí jsme měli ideální. I když svítilo sluníčko, většina cesty vedla lesem, takže ve stínu. Doufáme, že podobné počasí budeme mít zítra - chceme se jít podívat na Bílé kameny.

Teď je skoro půl šesté. Už jsme tady na parkovišti dokonce sami. Dokud je trochu teplo, jdu se honem umýt a až potom vařím večeři. Až při jídle jsme se všimli, jak je to ze všech stran zatažené. Honem dojídáme a vše uklízíme. Vyšlo to akorát. Když už jsem měla skoro i nádobí umyté, začalo pršet. Nepršelo dlouho, ale ochladilo se. Je 14 stupňů. Musíme si zvykat. Lepší to už asi nebude. Když jdeme spát, neprší, ale je to stále zatažené. Snad se v noci nepřižene nějaký vichr. Všude okolo nás jsou vysoké stromy.

Jedeme do našich severních hor - 15. den: Lužické hory - skoro 16 km dlouhý okruh: skalní město Horní skály - Vraní skály - Česká brána - Cikánský kout - Kohoutí vrch - Sedlecký Špičák - Popova skála - Podkova - Krásný důl - Horní sedlo na mapě