Neděle 17. 10. 2021 - dopoledne
Tentokrát jsem spala perfektně. K ránu jsem zaregistrovala, že to kleslo v autě pod 6, ale spali jsme dál do půl deváté. Byl tady úžasný klid. Teploměr už ukazoval přes devět, myslela jsem, že konečně ráno svítí sluníčko. Ale kdepak, zase je mlhavo, i když nám v rádiu zkouší tvrdit, že přes den bude jasno nebo oblačno, až odpoledne se to zatáhne. Kdy já přestanu sledovat ty předpovědi, když se jim stejně nedá věřit.
Už si zvykáme, řádně navlečeni snídáme venku, už nám skoro nevadí, že je 6 stupňů.
Vrchol Zebínu začíná z mlhy trochu vykukovat. Je to pravidelný kopec sopečného původu. Na konci 12. století tam byl postaven
hrad. Dnes je tam barokní
kaple svaté Máří Magdaleny z r. 1700. Po r. 1968 ji zabrali sovětští vojáci, kteří si z ní udělali terč při střelbách. R. 2004 byla rekonstruována. Značená cesta nahoru nevede, přesto je cílem výletníků - vrchol prý nabízí široký výhled do kraje. Dnes bychom toho moc neviděli, nejdeme tam. Stačí nám, že jsme si včera prohlédli
dřevěnou zvonici a kostel Všech svatých pod kopcem.
Krátkou zastávku děláme ve městě Železnice, kterou projíždíme. Podle archeologických nálezů byla oblast osídlena již v době kamenné, bronzové, železné i hradištní. Na vrchu Železný bylo někdy okolo 10. století slovanské hradiště. Název obce i kopce nasvědčuje tomu, že zde bylo provozováno primitivní železářství - byl nalezen pískovec se slabšími vložkami železné rudy i kusy železné strusky. První písemní zmínka je z r. 1318. Na město byl povýšena r. 1599. Město zasáhly dva požáry s katastrofálními následky (r. 1788 a r. 1826). Mimo jiné shořelo celé náměstí s původními jednopatrovými roubenými domy s podloubím. Následná výstavba byla v klasicistním stylu - právě kvůli tomu zde byla r. 1990 vyhlášena městská památková zóna.
Město proslavili rašelinné lázně, které zde byly založeny r. 1903. O 50 let později vznikla v lázeňském areálu léčebna dětské obrny, která byla proslavena po celé Evropě. Nedořešené restituční spory a přístup posledního provozovatele byly důvodem k tomu, že byla léčebna na podzim roku 2002 uzavřena.
Nás hlavně zaujal kamenný kostel sv. Jiljí. Na tomto místě od r. 1200 stál románský kostel sv. Jana Křtitele, který byl během třicetileté války zničen. V letech 1727 - 1739 byl na ruinách postaven nový kostel a zasvěcený sv. Jiljí. Ke stavbě byly použity původní románské kvádry. Od r. 1751 je kostelem farním. Nejstarším vybavením kostela je renesanční cínová křtitelnice z r. 1571. Ve stěně je zazděný románský portál. Škoda, že nevidíme dovnitř. Jen moderní vitráže mi tam nějak nesedí.
V blízkosti kostela je fara s mansardovou střechou z r. 1804. První fara zde však byla již ve 13. století. Nedaleko jsou i dvě roubenky - ta opravená je z r. 1789 a je součástí Vlastivědného muzea, které sídlí ve vedlejší budově. Dál nejdeme. Ostatní projíždíme jen autem.
Ota se už těší na rozhledny, před sebou jich máme několik. Jedeme dál na sever. Parkujeme na vrchu Tábor u hotelu Vyhlídka, jehož součástí je rozhledna. Zajímavostí je tu však víc.
První stavbou na vrchu byla r. 1349 kaple, kterou tu založili Valdštejnové. To se kopec ještě jmenoval Chlum. Již r. 1419 se zde konala husitská shromáždění zvaná poutě na hory a bylo zde po kázání přijímáno podobojí. Proto byl vrch přejmenován na Tábor.
Když první kaple zchátrala, byl tu postaven r. 1527 menší kostelík. Poutní místo bylo tak zachováno. Kdy tu byla postavena první dřevěná hospoda, to jsem bohužel nezjistila. Začátkem 17. století byla k hospodě přistavena poustevna. Poustevník zde současně konal i službu kostelníka. R. 1704 byl malý kostelík nahrazen barokním kostelem Proměnění Páně, postupně začaly poustevnu využívat kněží jako převlékárnu a o kostel se začal starat hlídač. Kostel tu je stále - bez převlékárny a hlídače.
První rozhledna - jednoduchá trámová konstrukce o výšce 22 metrů - tady byla postavena r. 1888. Vlivem počasí dost trpěla, až byla r. 1897 rozebrána. Jednatel okrašlovacího spolku a řídící učitel Josef Tichánek inicioval stavbu druhé rozhledny - vyhlásil na její stavbu veřejnou sbírku. R. 1911 tady byla postavena cihlová věž. Starou hospodu nahradila o dva roky později turistická Hornychova chata, byla pojmenována po velkém propagátorovi turistiky, který byl majitelem zdejší továrny na tkalcovské potřeby a který přispěl na stavbu svými velkorysými dary. R. 1930 byla chata rozšířena a r. 1935 byla i s rozhlednou předána Klubu československých turistů.
Na počátku 90. let 20. století se obě stavby staly soukromým majetkem, ale neudržovaným a r. 1995 bylo vše uzavřeno. Naštěstí r. 2005 nový majitel vše opravil, r. 2006 otevřel restauraci a o rok později i 35 metrů vysokou Tichánkovu rozhlednu. Je celoročně přístupná přes turniket za poplatek 20,- Kč. Na vyhlídkovou terasu ve výši 26 metrů vede 145 schodů, nejdřív rovných dřevěných, později kovových točitých. Terasa je otevřená, v případě nepříznivého počasí se nechá koukat z místnosti ve věži, kde jsou velká okna. Shora je kruhový výhled na Jizerské hory, Kozákov, Lužické hory, Krkonoše, Český ráj, České středohoří, Praha, Orlické hory, Jičín, Veliš, Bradlec, Kumburk, Zvičinu.
Restaurace je otevřená, ale kupodivu nás dopoledne neláká. Možná by to bylo jiné, kdyby bylo horko. Začínáme samozřejmě výstupem na rozhlednu. Je to docela pěkná rozcvička. Jak už jsme poslední dobou zvyklí, výhledy za moc nestojí, je mlhavo.
Pak si prohlížíme zdejší stavby - kostel i křížovou cestu se 14 výklenkovými kaplemi, které zde byla umístěny r. 1898. Cesta vede od studánky Křížovka, na vrcholu je čedičová kaple Božího hrobu s dřevěnou sochou Krista. Vidět do ní bohužel není.
Teď jdeme asi na 4 km dlouhou procházku na nedalekou Alainovu věž. Odcházíme po modré, bohužel z kopce. To se mi sice teď líbí, ale představa zpáteční cesty do kopce už tak lákavá není. Je to hezká kamenná věž, volně přístupná. Tyhle stavby mám ráda. Věž však byla postavena r. 1862 jako novogotický posed osmiúhelníkového půdorysu z pískovcových kvádrů. Současně však sloužil jako vyhlídkové místo. Jméno má věž po Allainovi, mladém knížeti z Rohanů, který tragicky zahynul při lovu po pádu z koně. Po 2. světové válce se přestala udržovat, krátce byla využívána jako sklad krmiva pro zvěř, začala se rozpadat a zarůstat náletovými dřevinami. R. 2009 ji koupilo město Lomnice nad Popelkou, věž zrekonstruovali, uvnitř umístili kovové točité schodiště se 42 schody, které vede na vyhlídkovou terasu ve výšce 9,5 m. R. 2015 byla tato volně přístupná věž slavnostně otevřena. Výhled je jen jižním směrem, pravděpodobně na kopečky Českého ráje.
Je tady studánka, zda je pitná, těžko říct. Nedaleko je i malý rybníček. Je tady i zajímavé povídání, nejen o této rozhledně. Já si to vyfotila, Ota si to čte. Nechceme se vracet stejnou cestou. Protože Ota chodí vždy rychleji, odcházím jako první a říkám, že ještě kousek půjdeme po modré, pod kopečkem na rozcestí Alainova věž - rozc. odbočíme po žluté vlevo. Ota to odkýval, tak jdu.
Zhruba po 0,5 km mi začíná být divné, že mne ještě nedošel, vždyť jdu docela pomalu. Po chvíli jsem už přesvědčena, že odbočil vpravo. Nemá cenu mu volat, nevím, zda má mobil s sebou, navíc ho stejně nikdy neslyší. Koukám na mapu a zjišťuji, že to tak velký problém není, jen to bude mít o kus dál. Kousek před rozcestím Kyje u Jičína mi odbočuje vpravo červená - to už váhám, co mám dělat. Konečně volá. Je to dobrý, mobil má s sebou, tak se snad ještě dnes sejdeme.
Když jsem se zeptala, kde je, dozvěděla jsem se, že na
rozcestí Jezírko pod Táborem a hned se ptá: No a co teď? Nejdřív jsem dostala záchvat smíchu, že už měl volat na tom předcházejícím rozcestí, ale pak jsem ho ujistila, že už se vracet nemusí a až dojde na
rozcestí Pod Alainovým křížem, aby odbočil vpravo po červené, která ho dovede k hotelu a k autu. Jak jsem to položila, dostala jsem další záchvat smíchu. Ta důvěra, co teď? Mne čekalo asi 1,5 km dlouhé prudké stoupání, Otu 3 km stoupání mírnějšího. Nespěchala jsem, nebyl důvod, ani se nedalo. Pak jsem mu šla kousek naproti. To bylo oboustranné radosti, že jsme se přece jen sešli.
Je čas oběda, ale ten si chceme někde uvařit. Pokračujeme proto podle plánu
směr Lomnice nad Popelkou. Snad někde šikovné místo najdeme.
Poslední aktualizace: 23.3.2022
Jedeme do Přerova přes východní Čechy - 5. den - dopoledne: Zebín; Železnice - městská památková zóna; Chlum - Tichánkova rozhledna na Táboře, kostel Proměnění Páně, křížová cesta a cca 4 km dlouhý okruh přes rozhlednu Alainova věž na mapě
Kvalita příspěvku:
Diskuse a komentáře k Jedeme do Přerova přes východní Čechy - 5. den - dopoledne: Zebín; Železnice - městská památková zóna; Chlum - Tichánkova rozhledna na Táboře, kostel Proměnění Páně, křížová cesta a cca 4 km dlouhý okruh přes rozhlednu Alainova věž
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!