Jedeme do severních Čech – 11. den – cca 13 km dlouhý okruh v NP České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce: Brtníky–Šternberk-Soví vyhlídka-Velký Pruský tábor-Brtnický hrádek-Kyjovské údolí–Kopec–Brtníky a rozhledna Tanečnice ve Šluknovské pahorkatině

Večer to vypadalo opět na studenou noc, ale bylo docela teplo, i k ránu. Možná i proto, že se v noci zatáhlo. Snad prvně jsme vstávali už v osm. Venku bylo jasno a sluníčko hřálo. Tak to vypadalo při pohledu z auta. Jak jsme vylezli ven, byla zima, hlavně to studeně foukalo, dokonce tak, že jsme přejeli k lavičce na nástupiště, kde to bylo za větrem. Tam jsme se v klidu najedli. Dokonce si bereme na sebe dlouhé kalhoty i mikinu.

Po snídani jsme přejeli k obchodu. Tam je velké parkoviště, tam můžeme auto přes den nechat. Ještě jsme koupili půlku chleba, ať jsme zítra bez starostí.

Dnes stejně jako v úterý se budeme pohybovat na pomezí CHKO Labské pískovce a národního parku České Švýcarsko. Dokonce malý kousek půjdeme po stejné cestě. Tentokrát využijeme jen turisticky značené cesty. Slibovala jsem trasu kratší a pohodlnější, jen sotva 13 km a převýšení 250 metrů, což by mělo být cca o 200 menší. Jenže do toho jsem nezahrnula žádnou z odboček, vč. prohlídky Brtnického hrádku.

Vybrala jsem směr, aby první třetina byla náročnější, pak následovala pohodovka. Obec opouštíme po zelené jižním směrem – nikam jinam tady zelená nevede. Jdeme okolo kdysi hezké budovy požární zbrojnice, ale chtěla by nový kabát.

První třetina byla střídavě nahoru a dolů. Aspoň se nám brzy otevřely hezké výhledy na okolní kopečky. Cesta v lese byla široká, ale …. Probíhá zde těžba stromů zasažených kůrovcem. Cesta je suchá a prašná. Jak projede auto, zvednou se oblaka prachu. Okolo bylo tolik borůvek, ale jíst je s prachem nemusíme. Naštěstí po čase prach zmizel, borůvky zůstaly. Skoro jsme se jich přejedli.

Na trase měla být studánka, ale nějak jsme ji přehlédli. Nebo byla zarostlá? Na rozcestí Šternberk jsme zjistili, proč cesta, po které jsme sem přišli, tzv. Horní cesta je tak široká. R. 1770 tady byla zřízena obora, určená k honům na jeleny, srnce, daňky a černou zvěř. U vchodu z této strany stával strážní domek. V letech 1770 - 1771 nechal majitel panství uprostřed obory postavit lovecký zámeček a pojmenoval ho na počest své manželky, roz. Šternberkové. Dnes ho už bohužel nenajdete. Byl v 90. letech 20. století zbourán. Jen název rozcestí ho připomíná.

Po 0,5 km přicházíme k odbočce na Soví vyhlídku. Tu samozřejmě nemůžeme minou. Je to hezká plošinka, ale téměř bez výhledů. Jen z jednoho místa Ota objevil výhled na Vlčí horu. Hned se mu tam víc líbilo. Také bylo vidět okolo nás Labské pískovce. Ty nás ostatně doprovázely i cestou.

Další také 100 metrová odbočka vedla k Velkému Pruskému táboru. Je to rozlehlý pískovcový převis. Podle pověsti se zde ukrývali obyvatelé okolních obcí ve válečných dobách. R. 1756 zde někdo vytesal srdíčko s křížkem, je to snad prý památka na narození a úmrtí dítěte. To jsme ale nenašli. Je tu však moc hezky. Jak vidím skály, tak moje srdce plesá. A zase spousta borůvek. Není toho štěstí trochu moc?

Po zelené nejdeme daleko. Přicházíme k další odbočce – po 200 metrech máme dojít je zřícenině Brtnického hrádku. Jenže to je tak vzdálenost k prvním kamenným schodům. Tady patrně hrad začínal. A tady začalo to pravé dobrodružství. Kamenné schody nejsou dlouhé, ale vedou střídavě dolů a nahoru. Samozřejmě každý je jinak vysoký, na některé se sotva vyškrábu. A ty skály okolo! Největší problém jsem měla na konci. Poslední schody vzhůru vedly průrvou vlevo, která z cesty nebyla vidět. Tou samozřejmě šel Ota a už na mne nahoře čekal. Jenže já ji neviděla. Cestička však pokračovala, byl na ní vyvrácený menší stromek, který průchod po pěšince zúžil. Vlevo byly skály a kořen, vpravo sráz. Pro normální smrtelníky zbyla pěšinka poměrně široká. Ale já se svými závratěmi jsem byla přesvědčená, že se dolů zřítím. Na Otu jsem volala, jenže ve skalách se to rozléhá tak, že není nic slyšet. Sebrala jsem zbytek odvahy a dostala se celá na druhou stranu. Jenže tam za chvíli cestička skončila. Ota mé zoufalé volání stále neslyšel a tak jsem nějakou průrvou lezla vzhůru. To mi problém nedělalo, jen jsem věděla, že tudy se zpátky nedostanu. A kde je Ota?

Ten byl samozřejmě nahoře, zdálo se mu, že už celou věčnost. Volal na mne ve směru, kterým jsem měla přijít (já samozřejmě také nic neslyšela), už měl strach, že jsem někde spadla, když já se najednou soukám z druhé strany. Radost byla oboustranná. To už jsme byly na nejvyšším místě, kde zbyla ve skále vytesaná jedna místnost. Výhledy téměř žádné nebyly, ale bylo to fakt moc zajímavé místo.

Zpátky jsem šla už správnou cestou, jen jsem nemohla pochopit, že jsem ty schody neviděla. Chytré hodinky mi naměřili, že jsme tam courali 1 km. Samozřejmě jsem se hned při zpáteční cestě dozvěděla, že jsem slibovala, že to bude lehčí. Ale bylo to fajn.

K rozcestí Vlčí potok – U skály jsme prudce klesali. Následující téměř rovinatý úsek cesty k rozcestí Turistický most jsme si prošli v úterý, kdy jsme procházeli Kyjovské údolí směrem ke Kyjovu. Dnes tady přecházíme na červenou turistickou trasu a projdeme si druhou část Kyjovského údolí – ve směru říčky Křinice. Byla to úžasná pohodovka. Jdeme téměř po rovině, na jedné straně bublající potok, na obou stranách střídavě skály různých tvarů i velikostí. Bylo to fantastické na pohled, fotky tu krásu asi nezachytí. A hlavně v této části údolí byl klid. Nepotkali jsme  nikoho. 

Na kládách pod skalami Křinický pohled a Orlí věž jen kousek před rozcestím Zadní Doubice – Brtnický most jsme něco málo pojedli. Ani jsme moc neodpočívali. Dnes se mi šlo tak dobře, že jsem bandáž z levého kolene i sundala.

Za rozcestím nám říčka Křinice utíká k hranicím, aby nějaký čas tvořila přírodní hranici. Nám tady zbyl Brtnický potok, který se zde do Křinice vlévá. Začínáme ale skutečně jen mírně stoupat stále hezkou krajinou plnou skal. V lese je příjemně, na sluníčku je docela horko.

Přicházíme do obce Kopec – první připomínkou civilizace je sloup se sochou sv. Antonína Paduánského, který je tichou vzpomínkou na mlynáře z Dolního mlýna, kterého zde r. 1707 zasypalo kamení. Pokračujeme okolo bývalého možná právě Dolního mlýna a Wäberovy douglasky. Je to 33 metrů vysoký památný strom, jehož obvod kmene měří 332 cm (měřeno r. 2014). Strom vysadil kartograf Johann Wäber, který na konci 19. století založil nedalekou botanickou zahradu. Ta po r. 1945 zanikla. Jen tento strom ji pamatuje.

V obci nám reklamní tabule slibuje hospůdku U Oty, docela jsme se těšili na pivo. Jenže ta má otevřeno jen od pátku do neděle, dnes ve čtvrtek máme smůlu. I v této obci je celá řada původních domů s podstávkou. Už si na ně zvykáme, v této oblasti jich je skutečně hodně. Stále se však na ně rádi díváme.

Do cíle nám zbývají už jen 2 km. Posledních 0,5 km se musí po hlavní silnici, jinak to nejde. Naštěstí i tady je na co koukat. Řada domů je zajímavá, se zdobenými štíty. Nakonec nám to vyšlo zase na 14 km, ale dorazili jsme už po třetí hodině.

Ota převezl auto ke hřbitovu a zašli jsme do výčepu vedle obchodu na pivo. U hřbitova jsem udělala oběd. Chvíli jsme poseděli a rozhodli se, že je brzy den ukončit. Pokračujeme tedy v plánovaném programu. Snad někde místečko na přespání najdeme. Tady zůstávat další noc už nechceme. Typy mám, jaká bude skutečnost?

Pokračujeme severozápadním směrem. Tam je rozhledna Tanečnice. Tu musíme samozřejmě navštívit.

Nejdřív nás u silnice zaujme zajímavá barokní tříboká pískovcová kaple Nejsvětější Trojice. Zastavujeme na krátkou prohlídku. Byla postavena v 1. pol. 18. století. Je to skutečně zajímavá stavba. Tady by se nechalo v případě nejvyšší potřeby i přespat. Ale asi by tu nebyl klid, je to blízko silnice.

Pokračujeme prakticky k hranicím. Na odbočce k rozhledně je provoz malý, jenže tu není rovina. Ono tu vlastně není ani pořádné parkoviště. Na cestě k rozhledně je zvednutá závora, není tam však zákazová značka. Řada aut shora přijíždí. Po chvíli váhání také vzhůru jedeme. Je to 1,5 km, ale dost do kopce. Pěšky se mi už nechce, navíc je už dost hodin.

Nakonec to dopadlo skvěle. Nahoru jsme dojeli v půl šesté a v šest hodin se restaurace i rozhledna zavírají. Pěšky bychom to tedy nestačili. Je tady dokonce i označené parkoviště. Rychle kupujeme vstupenku a jdeme nahoru. Již ve 30. letech 19. století zde stávala dřevěná vyměřovací věž. Když přestala sloužit svému účelu, byla tu r. 1885 postavena dřevěná rozhledna. Vydržela tu rok – zničila ji vichřice. O další rok později tady byla postavena další dřevěná rozhledna - na vrchol se stoupalo po 7 dřevěných žebřících. Současně zde byla postavena i malá restaurace. I tuto rozhlednu smetla vichřice – bylo to r. 1903.

Toto místo bylo však oblíbeným výletním místem. Proto se brzy začala stavě nová – ta současná rozhledna Tanečnice. Je 26 metrů vysoká, spodních 10 metrů je kamenných, následuje zděná věž. Slavnostně byla otevřena dne 28. května 1905. V 70. letech 20. století byla věž při rekonstrukci přepásána ocelovými pruhy. Dnes je to naše nejsevernější rozhledna. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 22 metrů vede 137 kamenných schodů (z toho je uvnitř rozhledny 132 schodů). Výhledy byly skvělé, jen bohužel nebyly popsané. Jsou vidět Jizerské Hory, Krkonoše, České Středohoří, Labské pískovce a Sasko. 

Původní dřevěná chata u rozhledny vyhořela v květnu 1946. V letech 1949 – 1966 se sem nesmělo – bylo zde pohraniční pásmo. Pak turistům sloužil malý občerstvovací stánek se zastřešenou letní verandou s lavicemi a stoly. Dnes zde stojící chata Koliba byla vybudována r. 1978. Ještě jsme si stačili dát zmrzlinu a vyslechnout od pana majitele, že v CHKO se už 12 let autem do lesa nesmí, i když tam značka není a i když sem vede silnice. A že sem jezdí na kontrolu policajti a dávají pokuty. Bylo nám tedy jasné, že nahoře zůstat na noc nemůžeme. Bylo by to však skvělé.

Nezbývalo nám tedy nic jiného, než to otočit a odjet. Vracíme se nakonec na naše včerejší stanoviště na zastávku v Brtníkách. Pokračovat dál a doufat, že někde něco najdeme, to už se nám nechtělo.

Když jsme přijeli k nádraží, svítilo ještě sluníčko, že nebyl problém se ještě trochu umýt, ale jak to zalezlo, je zase zima. Dnes vytahujeme zimní bundy, fouká to a v půl deváté mne tak zebou ruce, že to snad ani není v červenci možné. Kdyby nebyl červenec, tak si budu myslet, že snad zítra bude mrznout. Ale tak zlé to snad nebude. 

Jedeme do severních Čech – 11. den – cca 13 km dlouhý okruh v NP České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce: Brtníky–Šternberk-Soví vyhlídka-Velký Pruský tábor-Brtnický hrádek-Kyjovské údolí–Kopec–Brtníky a rozhledna Tanečnice ve Šluknovské pahorkatině na mapě