Jedeme do severních Čech – 14. den – Lužické hory: rozhledna Hrádek ve Varnsdorfu, Jiřetín pod Jedlovou – prohlídka města, křížová cesta, rozhledna Jedlová

O půlnoci jsme dveře zavírali, ve dvě už byla taková zima, že jsem se zateplovala. Naštěstí pak už jsem spala až do rána.

Když jsme vstávali, sluníčko svítilo, ale teplo nebylo. Foukal studený vítr. Po snídani jsme ještě zaskočili do pivovaru. Ota si chtěl koupit etikety, jenže večer tam už nebyl ten, který je má pod zámkem. Naštěstí ráno přišel včas a spokojený Ota si nese etikety. K tomu ještě půllitrovou lahev višňového Portera. Má moc hezkou korunku - víčko a ty jeho vnuk sbírá. Chce mu udělat radost.

Já mezitím koukám na tabletu na předpověď počasí. Má být max. 22 stupňů, po poledni nají být přeháňky, večer v 18 hodin pořádný liják. Uvidíme, jak to dopadne. Program zatím neměníme.

Na trase kousek od nás je nějaká soukromá pumpa s levnou naftou. Ota sice preferuje OMV, jenže žádná blízko není. Moc si teď nemůže vybírat. Máme poslední dvě čárky. Takže tankujeme.

Vyjíždíme na znělcový kopec Hrádek - leží na severozápadním okraji Varnsdorfu a spolu s chatou a rozhlednou jsou jeho dominantou. Píšu chatou, ale vypadá to jako hrázděný zámeček – tento objekt s tehdejším názvem Burgsbergwarte s restaurací, hotelovými pokoji, společenskými prostory a rozhlednou vybudovali členové Horského spolku pro nejsevernější Čechy v letech 1903 – 1904. Až do r. 1945 to bylo turisticky velmi oblíbené místo. Pak se sem nastěhoval oddíl pohraniční stráže. Když ho r. 1967 v chátrajícím stavu opustil, proběhla 2 roky trvající rekonstrukce. Provoz restaurace zajišťoval státní podnik Restaurace a jídelny. Rozhledna přístupná nebyla. R. 1989 přinesl objektu zkázu. Privatizace se nepovedla, co nezničil čas, zničili vandalové. Naštěstí zavčas zasáhli představitelé města, zástupci varnsdorfských firem, místní občané i němečtí sousedé a v září 2000 založili česko-německý nadační fond Hrádek-Burgsberg. Podařilo se jim sehnat peníze a v červenci 2003 otevřeli vyhlídkovou věž.

Pak postupně probíhala rekonstrukce celé budovy – dostala novou střechu, okna. R. 2005 byla zpřístupněna výstavní síň, kde se dělají i svatební obřady. Opravila se elektřina, kanalizace i vodovody a r. 2019 se konečně podařilo sehnat prostředky i na opravu restauračních prostor. Zatím tu bohužel občerstvení není. Tak snad to vše dobře dopadne.

Věž rozhledny Hrádek je 29 m vysoká, na prosklenou vyhlídkovou plošinu ve výši 20 m vede 90 schodů, ještě je však nutno vystoupat ke vchodu dalších 22 schodů. 

Parkoviště je cca 300 metrů od vrcholu, takže od rozhledny. Nahoru stoupáme kratší cestou pro pěší. Letos máme štěstí, výhledy jsou skutečně daleké, jsou tu i fantastické panoramatické tabule, takže se nechá skoro každý kopeček určit. Okna naštěstí jdou otevřít, tak se nechá dobře tento nádherný kruhový výhled i vyfotit. Je vidět český Varnsdorf i německý Seifhennersdorf, Šluknovská pahorkatina a Lužické hory, za dobré viditelnosti i Krkonoše a Jizerské hory. K autu se vracíme po silnici, která zde tvoří několik serpentin. Je to tedy pro má kolena pohodlnější.

Projíždíme Varnsdorfem, ani nemáme v plánu se zde zastavit. Jen na chvilku v Penny. Už nám zase dochází chleba, ale i brambory. Ty mají dokonce v akci a navíc vypadají dobře. Doplňuji ještě další zásoby a taky nějakou dobrotu, abychom nestrádali.

Nyní už směřujeme přímo na jih. Na jižním okraji města je Varnsdorfský rybník, také mu říkají Mašiňák. Má to být přírodní koupaliště s písečnými plážemi a pozvolným vstupem do vody. Jdeme se vykoupat. Svítí sluníčko, je dusno, bude to příjemné osvěžení. Pořádně si zaplavat, to by se nám hodilo. Sice v autě můžeme použít i sprchu, ale to se s vykoupáním nedá srovnat. Na první pohled vidíme, že voda je čistá, ale je to mělké. Kdybychom šli na hráz, možná by to bylo hlubší. Ale my jsme šli k molu. Obcházet se nám to už nechce. Na plavání to tady však moc není. Spíš jsme tam lezli po rukách. Cedule, že se nemá skákat, že je tam jen 80 cm, jsme si všimli, až když jsme vylezli. Tato hloubka však byla asi jen u mola, jinde to bylo ještě mělčí. Ani směrem do středu rybníka se hloubka nezvětšovala. Určitě jsme se však osvěžili. Asi nám to v tom vedru ale dlouho nevydrží.

Už jsme se těšili do Jiřetína pod Jedlovou. Historické jádro, zástavba renesančních zděných domů a roubená stavení bylo r. 1992 vyhlášeno městskou památkovou zónou. Jiřetín vznikl jako hornické městečko v letech 1548 až 1553 s pravidelným čtvercovým náměstím. Město dostalo základní práva – mimo jiné to znamenalo, že ve všech domech se smělo vařit pivo a prodávat ho, péct chleba, porážet dobytek. Byli osvobozeni od všech dávek i cel.

Parkujeme nedaleko kostela a tam také začínáme. Pozdně renesanční kostel Nejsvětější Trojice byl postaven na přelomu 16. a 17. století, na přelomu 18. a 19. století byl barokně upraven. Barokní je i zařízení. Kostel je na náměstíčku, jehož rekonstrukce byla dokončena r. 2015. Zajímavostí je 58 m dlouhá kamenná vodní kaskáda, do které teče přebytečná voda z vodojemu. Je to tady moc hezké. Tam je i památný 120 let starý strom – buk lesní červený a také památný, i když mladší dub. R. 2014 byl 27 metrů vysoký, obvod kmene ve výši 130 m měl 460 cm a koruna měla průměr 15 metrů. V parku je i pramen Františka Josefa I.

Naším hlavním cílem v obci je Křížová cesta na Křížové hoře (574 m), která je na jihozápadním okraji obce. Z města je to 300 metrů, pak dalších 300 metrů do nebe - skoro. Je to hrozný kopec, i když na mých fotkách to tak nevypadá. Do toho začíná poprchávat. Inu je poledne, nějak jim ta předpověď vychází.

Na tomto původně holém kopci nechal někdy v období let 1696 – 1704 zdejší farář postavit dřevěné kříže. Po r. 1759 nechal další farář na místě křížů postavit jednotlivá zastavení křížové cesty, která byla vysvěcena 17. září 1764. Je to 2. nejstarší křížová cesta na Šluknovském výběžku. Místo se stalo brzy hodně známým a navštěvovaným. Snad v té době byla postavena i dřevěná kaple, která byla za silné bouře 3. prosince 1779 zničena. R. 1783 bylo započato se stavbou kamenné kaple. Ještě nebyla dostavěná a už začaly problémy. Stát nařídil zrušit všechny soukromé kaple. Nechybělo moc a vše zde postavené – i s kapličkami křížové cesty bylo srovnáno se zemí. Místní lidé vše zachránili – kapli koupili a předali jí městu. K vysvěcení však došlo až r. 1817. To již byl kopec zalesněn. Věž ke kapli byla přistavěna v 19. století a byly do ní umístěny zvony. Vzadu za Křížovou kaplí stojí od r. 1759 nízká kaplička, kde je 14. zastavení křížové cesty. Přes přední Andělskou kapli se vstupuje do zadního prostoru Božího hrobu.

Na úpatí kopce, ještě než se dojde k začátku křížové cesty, jsou sochy spících učedníků Ježíše - Petra, Jakuba a Jana, za nimi je Getsemanská zahrada se sochou modlícího se Ježíše, stojícího anděla s kalichem v ruce a údajně původním dřevěným křížem, kterým to vše začalo. Vlevo je na kraji lesa skoro ukryta socha korunovaného Ježíše.

Vracíme se zpátky do centra, hlavně k autu. V Křížové ulici míjíme vchod do bývalé hlavní stříbrné štoly sv. Kryštofa ze 16. století. Byla dlouhá 20 metrů, dnes je zasypaná. Vedle vchodu do zděného tarasu byly vsazeny staré městské znaky, které původně byly umístěny mezi okny radnice, která od 18. století stála na náměstí. R. 1972 byla zbourána.

Nyní chceme na rozhlednu Jedlová na stejnojmenném kopci. Cestou na parkovišti č. 2 skiareálu Jedlová zastavujeme, abychom si udělali oběd. Na mapě jsou vidět skály. Ve skutečnosti jsou skály za plotem a na parkovišti jsou složené zbytky asfaltu a zeminy. Prostředí nic moc, ale jsme tu trochu schovaní před zvědavými zraky řidičů. Občasné přeháňky přestaly, vyjasňuje se.

Přejíždíme o kousek dál - na parkoviště, odkud se jde na zříceninu Tolštejn (tu si necháváme na zítra), ale také na kopec Jedlová (774 m), kde je turistická chata a rozhledna. Tato znělcová kupa je 3. nejvyšší kopec Lužických hor. Jak již název napovídá, rostly zde dříve převážně jedle, dnes převažují smrky. Zatím je hezky. Právě tento vrchol dnes máme v plánu zdolat.

Teď něco z historie: r. 1888 vyznačili členové Horského spolku pro nejsevernější Čechy na vrchol turistickou cestu, další rok tam postavili turistickou chatku. Vrchol se hned stal oblíbeným turistickým cílem. V letech 1890-91 tady postavili kamennou rozhlednu. Je to jedna z nejkrásnějších kamenných rozhleden - větší část je ze znělce, na římsy a překlady byly použity cihly. Je 29 m vysoká, na vyhlídkovou plošinu ve výši 23m vede 124 schodů. Shora se otevírá nádherný a daleký kruhový výhled – jsou vidět Krkonoše se Sněžkou, Ještěd, Trosky, Ralsko, Bezděz, dále k západu Hazmburk, Milešovka a stolová hora Děčínského Sněžníku. Na vrcholu v noci hořela lucerna – rozhledna tak sloužila i jako maják. Majitel zdejšího panství kníže Kinský pak pro výletníky pod rozhlednou vybudoval výletní restauraci.

Roku 1905 - ke 100. výročí smrti německého básníka Friedricha Schillera mu postavili na vrcholu členové spolku pomník. Okolo Schillerova portrétu byly umístěny kameny, které věnovaly jednotlivé sekce horského spolku a reprezentují tak horniny typické pro jednotlivé obce z okolí.

Po válce objekty nebyly udržovány a chátraly a v 50. letech byly uzavřeny. Z památníku byl odstraněn portrét německého básníka, kameny byly několikrát rozvaleny. Členové lyžařského oddílu Slovan Varnsdorf je vždy znovu poskládali na původní místo.

Když se na vrchol na podzim 1992 vydal podnikatel Josef Krejčí s rodinou na výlet, místo si tak zamiloval, že se prakticky hned rozhodl rozhlednu opravit. Ve spolupráci se sportovním oddílem Slovan Varnsdorf a obcí Jiřetín pod Jedlovou se mu to povedlo. Dne 3. července 1993 byla rozhledna opět otevřena veřejnosti. Restaurace bylo otevřena o 2 roky později. V září 1996 - ke 105. výročí existence vyhlídkové věže byl opraven i pomník, kam byl umístěn nový medailon se Schillerovým portrétem a nová pamětní deska z bílého mramoru s nápisem: "Friedrich Schiller - básník - (1759-1805) - věnováno horským spolkem Gebirgsverein f. d. nördl. Böhmen."

Z parkoviště na vrchol je to po červené 2,3 km. Zase musíme do kopce, tentokrát pěkně prudkého, zvlášť v závěru. Mám hůlky, ale musím nasadit na jedno koleno i bandáž. Jinak bych tam snad nedošla. Druhé koleno se naštěstí umoudřilo a dělá docela dobrotu. Je horko, zdá se, že výhledy budou opět skvělé.

Když jsem se konečně dostala nahoru, má Ota v ruce vstupenky na rozhlednu a už se k ní hrne. Jenže má smůlu. Mám žízeň a hlavně se potřebuji vydýchat. Jdeme tedy na pivo. Mají tu cvikovské. Osmičku už bohužel nemají, dáváme jedenáctku, já jen malou. A pak nahoru. Schodiště je široké, točité. Na konci je také točité, ale kovové a úzké a poměrně strmé. Daleké výhledy vydržely, jen popisky tu chybí. Vstupenka je směrová růžice, nahoře jsou označené světové strany, takže podle toho usuzujeme, co kde je. Od západu se sem něco žene. Je vidět, že v dálce už prší.

Nenecháváme se odradit. Zdá se nám to daleko. K autu se vracíme podle plánu trochu oklikou. Když jsme sešli po 300 metrech na rozcestí Jedlová – rozhledna, odbočka, kde jsme dnes už jednou byli, pokračujeme po červené vpravo - po vrstevnici okolo kopce. Od západu vidíme, jak se mraky blíží, začíná hřmít. Přemýšlíme, kdo vyhraje. Po červené přicházíme na rozcestí Jedlová — sjezdovka, prudkému klesání jsme se nevyhnuli. Odbočujeme po zelené vpravo, aby byla změna, zase trochu stoupáme. To by zase tolik nevadilo. Jen ta bouřka za námi se nám moc nelíbila. Lesem ještě musíme jít víc jak kilometr. Z rozcestí U Ranče už cestu známe. Spěcháme - v lese mi bouřka vadí. Ta se přibližuje, v lese je už pěkná tma. Slyšíme, jak začíná pršet. Ještě to na chvíli skoro přešlo, že jsme planinu přešli s pláštěnkou v ruce a doufali, že tak dojdeme až k autu. Dokonce i bouřka se vzdaluje. Posledních 200 metrů však už leje. Abych uchránila foťák a tablet, natahuji pláštěnku. Ale i tenhle liják skoro hned ustal. Měli jsme neskutečné štěstí. Bouřka nás zasáhla skutečně jen okrajem.

Když jsme nasedali do auta, dorazila parta anglicky mluvící mládeže. Měli zajištěné ubytování nahoře na Jedlové, ale byli unaveni a chtěli nahoru dovézt. Jenže nahoru je zákaz vjezdu, tak jsme jim nemohli pomoct. Navíc silnice až tam snad ani odtud nevede. Snad tam dorazili včas.

Sjíždíme na parkoviště, kde jsme si dělali oběd, na silnici jsou obrovské louže. Tak tady skutečně lilo. Když jsme zaparkovali, ještě se nad námi přehnala jedna bouřka a ještě asi půl hodiny pršelo. Snad úderem sedmé se najednou vyjasnilo a ještě na chvíli vylezlo sluníčko. Toho jsme využili na očistu a přípravu večeře. Ale pak jsme už zalezli do auta. Nějak se ochlazuje. Jen jsme zvědavi, co nám přinese zítřek. Mimo jiné chceme na zříceninu hradu Tolštejn.

Ota si otevřel višňového Portera, ale zatvářil se hrozně. Musela jsem mu pomoct. Mně pivo chutnalo, byly to skutečně zralé višně. Ale ani to nebylo hořké. Naštěstí má ještě jednu Ipu z Falkenštejna. Tak má čím si zlepšit chuť.

Jedeme do severních Čech – 14. den – Lužické hory: rozhledna Hrádek ve Varnsdorfu, Jiřetín pod Jedlovou – prohlídka města, křížová cesta, rozhledna Jedlová na mapě