Jedeme do severních Čech – 20. den – cca 12 km dlouhý výlet plný skal a vyhlídek: Dubice - zřícenina Robečského hrádku – Kvítkov - Studená rokle - naučná stezka Peklo - Skautská skála – Dubice a ornitologická pozorovatelna Jestřebí

V noci to bylo úplně stejné jako včera – teplo, až k ránu se trochu ochladilo. Jen ráno jsme měli skutečně víc klidu. Zdálky jsme slyšeli hlasy, ale okolo nás nikdo nechodil.

Již od rána je horko, hlásí třicítky. Máme naplánovaný výlet do skal, tak tam snad bude příjemně.

Pojíždíme jen kousek – do Dubice - na jihozápadní okraj České Lípy. Na nás nezvykle brzy - už v deset vyrážíme po zelené, přecházíme po silnici okolo rybníku Pískovna, kde pozorujeme zajímavý vodní sport - wakeboarding. Jsou tu asi čtyři vleky, vodní lyžaři mohou přejíždět přes skokánky i různé překážky. Je to zajímavá, pro nás naprosto neznámá podívaná.

Za rybníkem a Robečským potokem odbočujeme po modré vlevo. Netrvá to dlouho a už zase vidíme skály. Stoupáme vzhůru a kocháme se. Nejdřív máme skály na dohled, pak jdeme mezi nimi a závěr je po ve skále vytesaných tzv. Pekelských schodech. Konečně jsme na vrcholu – na rozcestí Robečský hrádek – odb. Odtud je to kousek na vyhlídku a ke zřícenině, dokonce skoro po rovině.

Nejdřív jdeme na vyhlídku Hanlův kámen. Tam potkáváme skupinu mladých lidí, kteří tam na velké ploché skále nocovali. To by nebylo nic divného, ale jeden s sebou nosí skládací lehátko. To jsme nějak nemohli rozdýchat. 

Když jsme se patřičně pokochali výhledy na Mnišskou horu a Českou Lípu, jdeme ke zřícenině Robečského hrádku. Tento skalní ostroh byl kdysi osídlen, ale zda tady byl skutečně hrad, to se nedá prý s určitostí říci. Ve srázu nad Robečským potokem jsou prý vidět zbytky valů a kamenných zdí, shora však vidět nejsou. Nám stačilo vidět bývalý hradní příkop, který musíme zdolat, abychom se dostali do míst bývalého hradu, odkud je vyhlídka na další skály, Českou lípu a kopec Špičák s rozhlednou. Líbí se mi tu, i když z hradu už nic nezbylo.

Pokračujeme dál po modré, skály najednou zmizely a my jdeme přes lesní louky, pozorujeme pasoucí se srnky. Mám ráda skály, ale i tyhle pohledy jsou jako pohlazení po duši. Všude je jen klid a zajímavé zelené plochy.

Před obcí Kvítkov má být vpravo odbočka k vyhlídce sv. Barbora. Dřív však vidíme dřevěnou lavičku a kus zastřešeného opracovaného kmene s vyřezaným reliéfem sv. Huberta s jelenem. Již odtud je krásný výhled východním směrem. Obzory jsou sice zamlžené, ale to zase až tak nevadí. Odbočka k vyhlídce je až o kousek dál, ale myslíme si, že o tolik lepší výhledy už nebudou. Z dálky dokonce barokní kamennou sochu z 1. pol. 18. století vidíme. To nám stačí.

V obci Kvítkov nás zaujal opravený kostel sv. Jakuba Staršího a šipka k občerstvení. Rozcestí Kvítkov jsme samozřejmě přehlédli. Barokní farní kostel byl postaven v 18. století na místě staršího kostela. Občerstvení naproti kostelu otevírá až za hodinu a půl. Tak dlouho tu určitě čekat nebudeme. Chvíli ještě procházíme po modré obcí, když si uvědomím, že jsme tu měli odbočit. Takže musíme kousek zpátky (naštěstí jsme to zjistili ještě včas) a odbočujeme po žluté. Ve stínu na lavičce u hřbitova dáváme svačinu z vlastních zásob.

Ještě kousek jdeme po silnici. Odbočku žluté jsme tentokrát nepřehlédli a scházíme po ní do Studené rokle. Doufáme, že jméno nezískala jen tak a že tam skutečně bude chladněji. I proto jsme tuto cestu zvolili. Nejdřív tu a tam vidíme skály, ale od rozcestí Studená rokle nás čeká necelý 1 km skutečně zajímavou krajinou. Pohodlná téměř rovná pěšina vede mezi mohutnými skalními srázy, které se jen občas rozestoupí, aby se zase přiblížili. Sluníčka se sem moc nedostane, takže je tu skutečně příjemně.

Jenže tady nás čeká nepříjemné překvapení. Když jsme došli k Robečskému potoku a těšíme se na cestu národní přírodní památkou Peklo, čteme si upozornění, že následující část trasy v našem směru je uzavřená. V prosinci se tam zřítil kus skály a tak koncem června vydali nařízení o zákazu vstupu, že hrozí další zřícení skal. Proč to není vyvěšené také v infocentru v České Lípě, kde jsme si brali letáček? To bychom plán změnili. Teď pokračujeme. Snad to přežijeme. Nějak se k autu dostat musíme.

Ještě před rozcestím Nový Dvůr v Pekle je v kopci nad cestou přístřešek, tady to je ještě bezpečné. Dáváme další malou svačinku.

Peklo je chráněné území, táhne se v délce cca 4 km podél Robečského potoka. Jižní konec je u obce Zahrádky, zhruba v místech kde přes potok vede žel. trať z České Lípy do Úštěku. Severní konec je v blízkosti rybníků v Dubici, kde parkujeme. Potok zde protéká pískovcovým skalním masivem, tvoří zde tedy pískovcový kaňon s řadou jeskyní, převisů a skalních plošin. Během válek se v tehdy nepropustném údolí ukrývali obyvatelé okolních vsí. Počátkem 19. století kaňon upravil majitel zdejšího panství - hrabě Vincenc Karel Kounic. Robečský potok byl splavněn a šlechta se často po něm plavila v člunech. Trať, která nyní u obce Zahrádky vede přes potok, měla původně vést tímto krásným údolím. Naštěstí i hrabě Kounic se proti tomuto projektu postavil a tak nakonec byl potok překlenut r. 1898 ocelovým viaduktem (o délce 209 m) s pěti pískovcovými oblouky o výšce 24 m. Dnes tímto údolím vede nejen turistická trasa s povalovými chodníky a několika mostky, ale také naučná stezka Peklo. Na 10 zastaveních se turisté seznámí s místní přírodou a zajímavostmi.

Zatím je cesta v pohodě, uvidíme, zda někde bude zátaras. Cestou míjíme jednoho turistu, který nás utvrzuje v tom, že se to nechá projít poměrně dobře. Děláme mezi sebou delší mezeru, až to na jednoho spadne, ať má šanci ten druhý zavolat pomoc. Dělali jsme si z toho legraci, ale kdybychom s sebou měli vnoučata, tak bychom to určitě neriskli.

V jednom úseku byly spadlé obrovské kameny, ale jinak to dopadlo dobře. Podle našeho odhadu je ten nebezpečný úsek dlouhý asi půl km. Je pravda, když jsme ho prošli, oddychli jsme si, že jsme přežili. Jdeme dál a kocháme se dalšími skalními útvary. Tím, že cesta vede podle potoka a mezi skalami, je tu příjemně. Zajímavá je cesta uměle vytesaným skalním průchodem. Nechá se však projít i po pěšině okolo této skály. A všude okolo nádherné skály. Pěšina je však pohodlná.

Na rozcestí U Skautské skály opouštíme tuto přírodní památku. I z této strany je upozornění na zákaz vstupu. Možná i to byl důvod, proč jsme na stezce byli sami. O to víc jsme si to užili.

Z rozcestí vede asi 200 metrů dlouhá odbočka na vyhlídku na Skautské skále. Ota to vzdává. Jo kdyby tam byla rozhledna, už je tam. Nenechám se odradit, jdu sama. Jenže 200 metrů je to k další skále, kde je jeskyně. To jsem šla jen do mírného kopečka. Pak je nutno kousek nastoupat do hodně prudkého kopce a dalších možná 150 metrů se jde po rovině hezkým vřesovištěm. Už jen cesta byla hezká. Na konci je z bílého pískovce velká skoro rovná plošina, na kterou navazovaly bílé pískovcové kopečky - skoro jak velbloudí hrby. A ty výhledy — od Mnišské hory vlevo přes Českou Lípu až po Špičák vpravo. To bude Ota závidět, i když to nepřizná.

Spokojeně se vracím. Cestou ještě zacházím do asi bývalého lomu, kde na kolmé stěně je přidělaná bílá destička se skautskou lilií. Tak tam někde nahoře jsem byla.

Pak už zase společně pokračujeme po červené. Míjíme studánku, ale moc důvěryhodně nevypadá. O kus dál mají být dva velké reliéfy skladatele Richarda Wagnera a filozofa Friedricha Nietzscheho. Jenže Wagnera hledáme marně. Na rozcestí Obecní les ještě Ota pokračuje dál po červené k pomníku obětem pochodu smrti. Pro změnu odpočívám já.

K autu to máme teď po žluté asi 1,5 km, bohužel už převážně po sluníčku. Samozřejmě se v tom horku chceme jít vykoupat. Rybník Dubice, okolo kterého jsme ke konci šli, však naši důvěru nevzbuzuje. Popojíždíme na parkoviště k rybníku Pískovna, které je kupodivu také zdarma. Zdarma je dokonce i vstup do areálu. Asi jim stačí příjmy od vodních lyžařů. Je tady i bufet, jenže na spaní tady místo vhodné není, určitě by tu nebyl klid. Pivo tedy neřešíme. Jen jsme si zaplavali, krásně osvěžili a bez velkého zdržení odjíždíme hledat něco vhodného k uvaření večeře a přespání.

Cestou se nám nic nelíbí, odbočujeme tedy ještě k ornitologické pozorovatelně Jestřebí. I tohle Ota bere jako rozhlednu. Je to 5 metrů vysoká dřevěná vyhlídka na břehu velkého Novozámeckého rybníka. Kdybychom měli štěstí, mohli bychom pozorovat celou řadu zde žijícího ptactva. I bychom si je podle informačních tabulích mohli určit. Tady by se nám líbilo večer sedět a pozorovat je. Ale zaparkovat se tam pořádně nedá, natož přespat.

Na kopci za rybníkem vidíme zajímavou zříceninu. Pohledem do mapy zjišťujeme, že je to v Jestřebí. Tam zítra musíme. I Ota s tím souhlasí. Snad někde blízko něco šikovného najdeme.

Po úzké silničce plné cyklistů pomalu pokračujeme. Máme z toho vyhlídkovou jízdu. Rychle se skutečně jet nedá. Já přitom zkoumám mapu. Vlevo je odbočka k přírodnímu koupališti. Jsou tam dokonce dvě - Provodínská pískovna a přírodní koupaliště Brejle. Koupat už se ani nepotřebujeme, ale zkoušíme, jak to tam bude vypadat. Silnice je označená jako slepá, končí závorou na úrovni rybníka. Je to u lesa, občerstvení tu není, tak tu snad bude klid.

Nejdřív si jdeme prohlédnout okolí, až pak Ota otevírá pivo – dáváme osmičku Summer Ale z pivovaru Albrecht. A jdu dělat večeři. Vařím rýži, k tomu chci ohřát kachnu, kterou mám z domova zavařenou. Jenže jsme málem byli o hladu. Nevím, jak se mi to povedlo, kastrůlek jsem svou šikovností shodila, takže skoro všechna šťáva i s masem je v písku. Bylo mi z toho do breku. Nechybělo moc a vyhodila jsem vše i s tou rýží. Pak jsem na sebe měla příšernou zlost. Nakonec jsem kůži vyhodila, maso opláchla, ale ta mastnota chyběla. Trochu vepřového sádla to nakonec zachránilo. Nakonec jsme si docela pochutnali a ještě jsme si z toho dělali legraci, že mastnota ani ta kůže není zdravá, že bychom zbytečně byli tlustí. Ani nám to mezi zuby moc nechroupalo. Konec konců, můžou se stát i horší věci.

Večeři zapíjíme pivy z pivovaru Skalický Budulínek – svrchně kvašený Summit 12 a Galaxi IPA 15. K Otovo velké spokojenosti to už jen ochutnávám. Aspoň na něj toho víc zbude.

Stále je venku až horko, a to je osm hodin. Prvně sedíme večer jen v tričku a je nám fajn. Když jsme v deset šli spát, bylo stále ještě 22 stupňů. Podle předpovědi má být tropická noc - snad u té vody bude příjemněji. Zítra má přijít studená fronta.

I když jsme dveře úplně nedovřeli, bylo horko, že jsem nemohla usnout.

Jedeme do severních Čech – 20. den – cca 12 km dlouhý výlet plný skal a vyhlídek: Dubice - zřícenina Robečského hrádku – Kvítkov - Studená rokle - naučná stezka Peklo - Skautská skála – Dubice a ornitologická pozorovatelna Jestřebí na mapě