Jedeme do severních Čech – 9. den – NP České Švýcarsko - cca 14 km dlouhá trasa: Kyjov – Köglerova NS (část) – údolím Vlčího potoka a říčky Křinice, Kyjovské údolí - Kyjov

Na tábořišti Luční bar se spalo perfektně, jen k ránu bylo trochu chladno, ale nějak jsem to přečkala. Dokonce se zdá, že dvoudenní odpočinek mým kolenům pomohl. Neříkám, že nebolí, ale s bandáží to vypadá dobře.

Po vydatné snídani jsme s malou svačinou vyrazili. S malou proto, že jsme se špatně domluvili. Já připravila dvě konzervy, ale Ota vzal jen dva malé krajíčky chleba. Ale to jsme zjistili až na trase.

Dojeli jsme na parkoviště do Kyjova. Proti sobě jsou dvě, jedno zdarma bylo plné, druhé placené (80,- Kč na den) bylo skoro plné. Jinde se parkovat nesmí, tak máme vlastně skoro štěstí, někam se ještě vejdeme.

Cca 14 km dlouhou trasu máme zkombinovanou, projdeme část naučné Köglerovy stezky, část využijeme turistického značení, ale část půjdeme po neznačené cestě. Budeme se pohybovat na hranici národní parku České Švýcarsko, v místech kde těsně sousedí s CHKO Labské Pískovce. Krajina určitě bude zajímavá.

Celá Köglerova NS začíná i končí v České Lípě. Měří 22 km a je na ní 39 informačních panelů. Mimo jiné vede i na rozhlednu Vlčí hora, kam se chystáme zítra. Je to naše nejstarší přírodovědná naučná stezka. Rudolf Kögler ji vyznačil na poč. 40. let 20. století. My ji střídavě opouštíme a zase se s ní setkáváme.

Hlavní silnici opouštíme po žluté značce k rozcestí Kyjov – Dixův mlýn (355 m). Mlýn tady stál již r. 1571. O 200 let později byl již ve špatném stavu. Poč. 19. století ho opravil mlynář Antonín Horn a jeho činnost obnovil. Po r. 1945 byl však zbořen. Nyní na jeho místě stojí hezká pravděpodobně rekreační chalupa.

Tady začíná náš okruh. Žlutá značka se spojuje s NS a společně odbočujeme vpravo a už stoupáme do kopečka samozřejmě okolo hezkých pro tuto oblast typických chalup. Jsme v oblasti, kde se dařilo lnu, kterému svědčily časté jarní deště. Len se tu i zpracovával. Proto se následující rozcestí jmenuje Bělidla (395 m). Už tady se nám otevírají hezké výhledy.

NS pokračuje vzhůru přes úbočí Kamenného vrchu. Tam nepotřebujeme. Odbočujeme po rovinatější neznačené široké šotolinové Velké Vřesové cestě. Občas jsou hezké výhledy, ale bohužel i tady řádí kůrovec. O tom, jak to vše začalo a jak se to vyvíjí si čteme na jedné ze zde umístěných informačních tabulí Českosaského Švýcarska.

Na rozcestí Englův pramen (440 m) se s NS opět setkáváme. Kousek jdeme po povalovém chodníčku k pramenu. Je tam hrneček, tak by měl být asi pitný, ale v dřevěné uzavřené budce je stojatá voda. Neměla bych odvahu se napít, snad jen v případě nejvyšší nouze. Jak jsem o chvilku později zjistila, lepší by bylo napít se z jednoho pramene Malého Vlčího potoka, na kterém je 2 metry vysoký Panský vodopád. Potok jsme viděli, ale vodopád je těžko přístupný v hluboké strmé rokli.

Najednou se vpravo od nás objevují skály Stěna nad ohništěm, Pavučinový hrad, Velký a Malý Plačtivý kámen.

NS nás dovedla k pár domkům a prudce uhýbá vpravo, skoro zpátky. My pokračujeme dál okolo domků a po prašné silnici stoupáme na rozcestí, kde zprava přichází žlutá. Odbočujeme po ní vlevo a stoupáme až k Albertovu křížku s dalekou vyhlídkou. Chvíli se kocháme a konečně klesáme. Nejvyšší dnešní bod máme za sebou. Vpravo je pár nádherných chaloupek, u jedné z nich dáváme svačinu. Naštěstí jsme se cestou poměrně dost najedli borůvek, tak nám ta malá svačinka stačí – musí.

Na rozcestí pěšin jsme překvapeni. Tady se staví nová kaplička. Na mapě žádná namalovaná není. Snad tu kdysi stávala.

Na rozcestí Vlčí potok - U jezevce (397 m) žlutá značka končí. Odbočujeme vlevo a po modré a cyklotrase nás čeká již jen mírná cesta z kopečka. Kolena si moc nestěžují, i když je pravda, že je šetřím a raději jdu pomaleji, než je u mne běžné.

Konečně se začínají objevovat skály. Jsou však zcela jiné, než známe z centra Českého Švýcarska. Jsou z větší části porostlé mechem a nejsou tak vysoké. Cesta vede širokým, ale hlubokým údolím Vlčího potoka, sluníčko se sem asi moc nedostane, je tu tedy neustálé vlhko, skály jsou porostlé mechem. Před skalami stojící stromy brání tomu, abych si to mohla řádně vychutnat, ale hlavně vyfotit. Ale i tak se mi tu líbí.

Musí to tady být moc hezké v zimě, je zde řada odboček k ledopádům (Křepelčí stěna, Vlčí stěna, Velký ledový sloup, Varhany, Betlém). Nejsou to vodopády na potoce, ale voda stékající ze skal.

V jednom místě odbočujeme vlevo do Křepelčího dolu ke skalním věžim (Brtnická věž – Strážce Křepelčího dolu, Brtnická stěna, Převislá věž, Dvojitá věž, Vlk). Měl by zde téct potůček Křepelčí, který v údolí pramení, ale je tu sucho Zato zde objevujeme další množství poměrně velkých borůvek. To si to užíváme.

Na rozcestí Vlčí potok - U skály (329 m) modrá odbočuje vpravo, ale přichází sem zelená. Pokračujeme tedy prakticky rovně, jen po jiné barvě. Vlčí potok, stejně jako skaliska nám zůstaly věrné až na rozcestí Turistický most (305 m). Toto místo na soutoku Vlčího potoka a Křinice bylo již před víc než 100 lety křižovatkou turistických cest. To zde však vedla jen dřevěná lávka. Současný most byl postaven r. 1992. Po něm se dostáváme na silničku, která byla vybudována r. 1902 a vede z Kyjova přes ústí Brtnického potoka a Křenice až do míst, kde v blízkosti hranice bývala dnes zaniklá osada Zadní Doubice. Ještě dnes silnici na některých místech lemují původní patníky, některé jsou pískovcové, jiné z čedičových sloupů. Celá tato oblast se nazývá Kyjovské údolí. Tudy dřív vedly obchodní stezky, řeka se využívala k plavení dříví i k pohonu několika mlýnů a pil.

Vlčí potok se nám spojil s Křinicí a pokračuje vpravo po červené, my jdeme proti toku Křinice, stále po zelené, ke které se přidala červená značka. Dnes si projdeme jen část Kyjovského údolí směrem ke Kyjovu. Tu druhou bychom mohli snad zvládnout ve čtvrtek. Kromě typických pískovcových skal vidíme i menší čedičovou stěnu. Už chápeme ty čedičové patníky, když se jim tyto sloupy připletly do cesty při budování silnice.

Údolí je užší, skály se chvílemi k cestě přibližují. Já si to přímo užívám. Skály miluji, fotím, i když vím, že z řady fotek nic nebude. Cesta je pohodlná, skoro po rovině, docela to utíká. K Jeskyni víl neodbočujeme, slyšíme tam mohutný dětský ryk. Preferujeme klid, tak pokračujeme. Navíc je údajně nejkrásnější v zimě, kdy je tam krásná ledová výzdoba.

Celou cestu jsme si užívali klid, až tady v Kyjovském údolí je trochu rušněji. To už jsme na rozcestí Pod Praporkem (355 m), kde se opět setkáváme s Köglerovou NS. Tady si dáváme 300 metrů dlouhou odbočku vpravo k jeskyni Klenotnice. Vede úzkým údolíčkem asi bezejmenného potoka. Jsou tu skutečně zajímavá skaliska.

Z této cesty vpravo odbočuje Köglerova stezka přes vyhlídku a hradiště Kyjovský hrad, po které to můžeme přes skály horem obejít, ale také můžeme po červené pokračovat dál po silničce po rovině až k autu. Vpravo je vidět dlouhé dřevěné schodiště a shora se ozývá mohutný halas. Ota tam odmítá jít. Má prý již tolik dojmů, že se mu tam další nevejde. Já ho podezírám z toho, že ho odradil krkolomný nástup. Já blázen však do toho mám chuť. Představa kamenného hradu mne zbavuje rozumu. Ale naštěstí jsem se zeptala jedné mladé paní, která právě sestupuje, jak to tam vypadá a zda to za to stojí. Její odpověď mne překvapila. Hrad tam v podstatě není, jen skalní plošina s vyhlídkou na okolní lesy, skály vidět nejsou. Výstup je krkolomný, po prudkých schodech a po žebříku a jediné, co je zajímavé, je skalní soutěska. Dostávám konečně aspoň na chvíli rozum a následuji Otu po červené. Do jeskyně Vinný sklep u silnice (jeskyně se dvěma prostory, které vznikly ze spadlých kamenů) jen nakouknu, dokonce ani na Kinského vyhlídku nestoupám. Tady by to tak náročné asi nebylo, ale kdo ví. Také se stoupá po žebříku. Je vidět, že skála je nižší než okolní stromy. Výhled by tam také nebyl.

Pokračuji dál okolo Dixova mlýna. Otu docházím na parkovišti u auta, kde si čte informační tabule. Mám už hrozný hlad. Vracíme se kousek do restaurace Na Fakultě, kde podle tabule nabízí jídla za zajímavé ceny, ale až u okénka zjišťujeme, že kuchyně je otevřená jen do 16 hodin. Je už tedy skoro hodinu zavřená. Vařit se mi však už vůbec nechce. Po pravdě řečeno, jsem šťastná, že kolena docela vydržela.

Cestou sledujeme, zda je možno se někde najíst, až jsme nakonec dojeli do Krásné Lípy. Na jídlo jdeme tedy do pivovaru. Jen z auta nějak nemohu vylézt. Chvíli to trvá, než kolena rozhýbu.

Tato volba byla skvělá. Jídlo sice bylo trochu dražší, ale 170,- Kč není zase tak strašné. Oba jsme si skvěle pochutnali, dali si jednu APU 9, tedy hlavně já, Ota to raději nepřeháněl. Ještě musí sednou za volant.

Ani nepřemýšlíme, kde přespíme. Vracíme se na naše včerejší tábořiště Luční bar. Dobrá věc se musí podporovat. Teplá sprcha má také svoji výhodu. Stále ještě je krásně a slunečno, v baru je živo. Je tu ještě spousta cyklistů. My sedíme v koutku, zpočátku na sluníčku, popíjíme pivo, já už spíš limonádu. Jak sluníčko zaleze, rychle se ochlazuje. Opět se stěhujeme pod střechu do kovárny. A je nám moc fajn. Ale i tady se rychle ochlazuje. Jdeme spát v 9, venku je 16 stupňů. Asi si ještě užijeme zimy. Každý den je jinak. Jaké počasí nám přinese zítřek?

Jedeme do severních Čech – 9. den – NP České Švýcarsko - cca 14 km dlouhá trasa: Kyjov – Köglerova NS (část) – údolím Vlčího potoka a říčky Křinice, Kyjovské údolí - Kyjov na mapě