Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 22. den: Slovácko – cca 9 km dlouhý okruh: Kněždub – rozhledna Šumárník - Orchidejová stezka – vodní nádrž Lučina – Kněždub (Slovácký Slavín a rodný dům bratří Uprků); Louka – pivovar, kaplička a kostel

Ve tři mne probudilo vedro. Stále ještě neprší. Přemýšlím, že otevřu dveře dokořán. Než jsem se rozhodla, začínají padat první kapky. Ještě aspoň rychle větrám. Venku se zvedl vítr, v dálce se blýská. Začíná pršet hodně váhavě. Spadne pár kapek, přestane. Tak je to asi 3x. A pak to spustilo. Když myslím, že už víc pršet nemůže, přidává. Vítr se opírá do auta. Bouřka je stále daleko. Nakonec i v tom rachotu usínám. Ota by to zaspal. Kdybych nebouchla dveřmi, ani by o bouřce nevěděl.

Vstáváme až v půl deváté. To už okolo nás projíždí poměrně dost aut na přístaviště. Dokonce je živo i na vodě. Je sobota, je to asi normální.

Včera jsme byli v nedaleké Hroznové Lhotě, kde s rodinou bydlel malíř Joža Uprka. Dnes jedeme do Kněždubu, rodiště bratří Uprků. Tak nám to do sebe hezky zapadá. Parkujeme v centru v blízkosti obecního úřadu. Odcházíme po žluté na rozhlednu. Po hlavní se nám jít nechce, procházíme to po vedlejší ulici. Na žlutou se připojujeme o chvíli později a opouštíme po ní obec, samozřejmě do kopce. Jdeme volnou krajinou, zrovna teď sluníčko sálá. Už 3. den jsou úmorná horka. Přiznám se, že ty zrovna nemusím. Každou chvíli se zastavuji, rozhlížím, fotím. Je tady však hezky. Při pohledu zpátky máme obec jako na dlani.

Přicházíme na kraj lesa, konečně jsme u rozhledny Šumárník, i když z dálky se mi zdálo, že tu je jen několik poskládaných klád. Je to však skutečně rozhledna. Mezi lety 1500 - 600 před n.l. tady bylo opevněné hradiště s vysokými kamennými valy a dřevěnou palisádou. Při archeologickém průzkumu tu bylo objeveno velké pohřebiště a nalezeny římské mince (denáry) se znakem římského císaře Marca Aurelia. Proto i zde stojící rozhledna je napodobeninou keltské strážní věže s kouskem palisády.

Když jsem sem dorazila, tak marně hledám Otu. Samozřejmě stoupal rychleji než já. Vždy však na mne na rozcestí čeká. Jak je možné, že nečeká u rozhledny? Začínám mít obavu, zda si ji vůbec všiml. Zda nepokračuje po žluté dál. Po chvíli zahlédnu okolo rozhledny neznačenou cestičku dál do lesa. Jdu se tam podívat. Už u rozhledny je jedna dřevěná socha bojovníka, v lese jsou další. A tam je i Ota. Tak jsme se neztratili.

Tady je možnost posezení ve stínu, ale také poměrně chátrající panel stezky Šumárník – Lučina, který je věnován archeologickým nálezům. Nelze z toho zjistit, odkud kam vede. Na mapy.cz vyznačená není vůbec.

Spolu se vracíme k rozhledně. Vypadá ještě hůř než ten chátrající panel. Je postavena ve svahu. Do prvního patra se jde po šikmém mostku. Po tom ještě opatrně jdu, ale na plošinu si již stoupnout netroufám. Do 2. patra vede žebřík. Dvě příčky chybí.

Ota se ani nesnaží jít za mnou. Stejně asi z rozhledny není o moc víc vidět než z cesty před ní.

Chvilku odpočíváme, ale pak už vyrážíme. Jsme na dnešním nejvyšším bodě. Čeká nás asi 1 km klesání k rybníku Lučina. Tam jsme se včera byli podívat, že bychom se vykoupali, ale voda byla kalná. Dnes využijeme aspoň občerstvení.

Dole jsme za chvilku. Cesta byla ve stínu, o to to bylo příjemnější. Příjemná je i nabídka piva. Točí tady Pale Ale pivovaru Velický Bombarďák z Velké nad Veličkou a Verbuňk pivovaru Hudvar ze Strážnice. Tak o tomhle pivovaru nevíme, a to jsme tam ve středu byli.

Sedíme ve stínu, Ota ochutnává obě, mně stačí jedno. Vyndávám si první letošní dokonce 2 klíšťata. Však jsem včera říkala, že ta cesta na rozhlednu nebude bez následků.

Ještě se jdeme podívat k vodní nádrži. Máme s sebou plavky, ale moc si od toho po včerejšku neslibujeme. Teď zjišťujeme, že to není stojatá voda, protéká jím voda z Radějovky a Járkovce. Nádrž byla vybudována v letech 1651 – 1652 z původního průtočného rybníka. Max. hloubka je u hráze 4,3 metry. Dokonce kvalita vody je sledována. Toho jsem si včera nevšimla. Teď jsem v mírném šoku. Včera byla voda tak kalná, že skoro ani druhý schod nebyl vidět. Dnes je voda téměř čirá. Místní mi to vysvětlili. Když je sucho, voda se zakaluje, ale není to nic závadného. Po vydatném nočním dešti se situace zlepšila. Tak to je příjemné překvapení. Jdeme se samozřejmě vykoupat. Je to skvělé, ani se to nezdá studené. Z vody nepospícháme.

Když jsme konečně vylezli a trochu oschli, je půl třetí.
Od rozhledny jsme sem šli po Orchidejové stezce. Původně jsme měli v plánu po ní pokračovat. Má tady kvést víc než 20 druhů orchidejí a mnoho další zákonem chráněných rostlin jako jsou kosatce, lilie, mečíky, koniklec atd. Na jaře to musí být nádhera. Teď už toho asi moc nepokvete. Navíc až teď koukám, že to moc zkrátit nelze. Na první dvě odbočky je zákaz vstupu – v národní přírodní rezervaci Čertoryje se smí chodit pouze po značených cestách. Museli bychom tedy rezervaci obejít – pak bychom trasu zkrátili jen asi o 3 km. To bychom dorazili k autu dost pozdě. Navíc se to pěkně zatahuje, vypadá to na déšť. Nakonec stezku rušíme.

Pokračujeme po žluté, obcházíme rybník a vracíme se do Kněždubu. Je to trochu do kopce, ale ve stínu, takže se ani nepotíme. Máme hlad, svačinu máme s sebou, ale nějak nenacházíme šikovné místo, kde ji sníst. Procházíme chatovou osadou. Moc lidí tu teď ještě není. Zaujala nás jedna trošku zastrčená chata – sedli jsme si na ve stínu na schody a svačíme. Doufáme, že nikdo nepřijede nebo že nám aspoň moc nevynadají.

Dopadlo to dobře. Pěkně v klidu jsme pojedli. To už jsme skoro na kopci a konečně klesáme. Před námi se najednou objevuje modrá obloha. Sotva Ota řekne, že pršet už asi nebude, zabouří, ale je to daleko. Jen kousek jsme popošli, už jsme u kaple sv. Urbana. Vidíme, jak je to v dálce zatažené. Na jednom místě už prší. Pak se to zatáhlo i nad námi, ale zatím neprší.

A to už jsme v Kněždubu. Procházíme okolo hezkých domků. Jdeme na hřbitov hledat hroby bratří Uprků. Snad budeme mít štěstí. Místní hřbitov je známý také jako Slovácký Slavín – důvodem jsou právě hroby velkých synů Slovácka – malíře Jožy Uprky a sochaře Franty Úprky. Hroby jsme našli snadno, jsou blízko vchodu a přehlédnout je nelze. Hned u nich je i hrob malíře Antoše Frolky, také zdejšího rodáka, který byl žákem Jožky Uprky.

Ještě jsme se zašli podívat do rodného domu bratří Uprků. Máme štěstí, protože je prý běžně nepřístupný, ale dnes je zde nějaká vinařská cykloakce a zde je jedno ze zastavení. Ale už to vše končí a za chvilku zavírají. Jsem ráda, že jsme to stačili. Jak už jsem včera psala, přes zimu jsem četla dvoudílný životopisný román od Františka Kožíka (Na křídle větrného mlýna a Neklidné babí léto), který vypraví životní příběh malířky Zdenky Braunerové. Ta se s bratry znala a často sem jezdila. Je to zvláštní pocit, najednou se dostat do míst, o kterých jsem četla a kde zhruba před víc jak 100 lety se setkávala celá řada známých umělců – malířů, sochařů i literátů. A také vidět zdejší kroje, které ona tolik milovala.

V rámci cyklistické akce jsou otevřené sklepy vinařství Chromeček. Jdeme se tam podívat. Sklepy jsou volně přístupné, jsou úžasné. Dala bych si i sklenku vína. Prodávají ho už od 0,5 deci – za 20,- Kč, to je zhruba stejné, jako když si dám u nás sklenku. Jenže je tu hrozná spousta lidí a v nabídce už mají jen bílé víno, které mi moc dobře nedělá. Navíc po tom klidu venku se mi ten kravál tady nelíbí. Ani Ota nejeví nadšení. Napít se nemůže a už těší na pivo. Ani nejsem smutná, že odjíždíme.

Jen nevíme, kterým směrem máme jet. Vracet se zpátky ke kanálu se nám nechce. Je to velká zajížďka, navíc tam dnes večer i zítra ráno bude určitě hodně živo. Pročítám itinerář, kde mám jako typ na nocleh napsáno zastávka Javorník nad Veličkou. Zkusíme to.

Cesta vede přes pivovar Louka ve stejnojmenné obci. To se nám hodí, moc piva nemáme a je otázka, zda bude v tom horku ještě studené, i když ho máme pečlivě uložené.

I když svoje první pivo uvařili r. 2012, tak to ještě neznamenalo, že ho vařit umí. R. 2014 už uvařili pivo podle vlastní receptury. Stále však ještě doma. R. 2017 založili společnost Pivovar Louka s tím, že si vybudují vlastní minipivovar. Se stavebními pracemi však začali až v dubnu 2019 a 10. 6. 2020 slavnostně uvařili svoji první várku lúckého piva. Zdá se, že pivo je v oblibě. Zrovna, když jsme přijeli slavili v v nedalekém Čechově dvoře II. navařeniny – jak sami nazvali 2. výročí uvaření prvního piva. Měli jsme štěstí. I když se stěhovali do místa konání této slávy, měli ještě otevřený výčep před pivovarem a hlavně byli ochotni s námi zajít do skladu, abychom si pivo vybrali. Byl tam totiž takový blázinec, že jsme tomu skoro ani nevěřili. Ale kdo čeká, ten se dočká. Ve vychlazeném skladu mají spodně i svrchně kvašená piva. Mají jich snad něco okolo 15 druhů. Nakonec vybíráme 6 skleněných lahví 0,75. Víc nechceme, ať nám to v autě zbytečně nezteplává.

Ještě nás zajímá, jak to vypadá v Čechově dvoře. Uvažujeme, že se tam zajdeme podívat. Je to kousek. Tam bude veliká sláva i s muzikou, samozřejmě za vstupné. Zdržet se nechceme, takže zase odjíždíme

Zastavujeme se však u kapličky se zvoničkou, která je v centru obce a okolo které jsem sem zajížděli. Je hodně zajímavá. Byla postavena na poč. 18. století ve stylu selského baroka. Nejzajímavější je vstup ke zvoničce. Schody jsou vybílené, stejně jako celá zvonice. Zdá se, že tam snad zvonit chodí v ponožkách, jak jsou ty schody čisté. I když jsem byla zvědava, jak to tam vypadá, nezdálo se mi vhodné jim tam po tom šlapat. O kapličku se pečlivě starají. Každé jaro opravují kazy na omítce a každé dva roky získá nový nátěr – bílý, jen sokl je modrý, jak je tady na Slovácku zvykem. Pak hned jí zdejší malérečka vymaluje modrými lidovými horňáckými ornamenty. Je fakt moc hezká a čisťounká.

Ke kapličce se chodili modlit, a to až do r. 1999, kdy se ve vsi postavil nový kostel Panny Marie Růžencové. Je to moderní kostel se zvonicí, která má půdorys kapky rosy nebo také slzy.

Za chvilku už pokračujeme k vlakové zastávce Javorník nad Veličkou. Obec si prohledneme až zítra. Nejdřív pracně hledáme rovinu, ale povedlo se. Ota hned otvírá první studené pivo, za chvíli druhé. Jen v dálce stále bouří. A to jsme si cestou všimli, že odpoledne tady skutečně lilo. Všude byly obrovské louže.

Když jdeme ohřívat večeři, tak se zvedl silný vítr. Honem všechno uklízíme a zavíráme. Než jsme stačili uklidit z kapoty mýdlo, už ho hledáme v trávě. Jídlo jsme ještě stačili ohřát, ale s prvními kapkami mizíme do kabiny.

Vybouřilo se to však někde jinde. Tady spadlo pár kapek a je po dešti. I ten vítr se uklidnil. Je stále zataženo, poměrně teplo, jdeme si zase sednout ven. Shodli jsme se na tom, že ten dnešní den se zase povedl.

Testujeme zakoupená piva. Jsou skutečně moc dobrá. Jdeme spát v deset, venku je ještě 20 stupňů. Už nebouří, ale je stále zataženo a občas spadne pár kapek. V noci nám to nevadí. V dešti se i pěkně spí.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 22. den: Slovácko – cca 9 km dlouhý okruh: Kněždub – rozhledna Šumárník - Orchidejová stezka – vodní nádrž Lučina – Kněždub (Slovácký Slavín a rodný dům bratří Uprků); Louka – pivovar, kaplička a kostel na mapě