Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 32. den – dopoledne - Valašsko: zřícenina hradu Brumov; Valašské Klobouky - městská památková zóna a výroba valašských papučí

Po včerejší krizi, večerní kávě a dokonce za úplňku jsem spala poměrně dobře. Dokonce se už v noci ani moc neochladilo. Jen padla mlha. V sedm svítilo sluníčko, mlha klesala do údolí a pohled na vzdálené kopečky, proložené mlhou, byl krásný. Dokonce i vítr se uklidnil.

Včera jsme si prohlédli obec Brumov – Bylnici, ale hrad byl zavřený. Tam jdeme dnes. Předpokládáme, že otevírají až v 10 (je příjemné tomu věřit). Proto ještě nevstáváme. Aspoň se venku ještě oteplí.

Když jsme o hodinu a půl později vstávali, sluníčko sice ještě svítilo, ale už také vylézaly mraky. A zvedal se protivný vítr. Moc jsme si nepomohli, když jsme odložili vstávání.

Místní lidé asi nejsou zvyklí, že tu někdo přespává. Koukají na nás jak na zjevení, že jsem měla strach, aby do něčeho nenabourali.

Po ranní kávě odjíždíme. Ve stínu je 14,5 stupně.

Jako včera parkujeme na parkovišti Podzámčí. Dál se musí pěšky.

Hrad Brumov byl postaven v pozdně románském slohu na kopečku v letech 1210 – 1220 na místě dřevěné ostrožny. Podle nálezů keramiky a zlatých mincí bylo však návrší obydleno již asi jedno sto let př. n. l.

Hrad měl za úkol hlídat cestu Vlárským průsmykem, kudy vedla cesta mezi Povážím a Pomoravím. R. 1520 bylo zlepšeno opevnění hradu. Ale asi málo. Během třicetileté války byl obsazen. Následovalo další zlepšení opevnění a byly postaveny kamenné bastiony. To se osvědčilo a hrad již pak nebyl asi nikdy dobit. R. 1710 - po ukončení kuruckých vpádů ztrácí hrad svůj vojenský a pevnostní význam. Po požáru r. 1760 byl ještě opraven, ale po dalším požáru r. 1820 již zůstal opuštěn a postupně rozebírán. Zbytky hradního kamene byly využity i na výstavbu nových pivovarských sklepů.

V letech 1977 – 1982 zde probíhal archeologický průzkum. Po jeho dokončení bylo rozhodnuto, že se pokusí hrad zrekonstruovat a odkryté části hradu zpevnit. Byl vypracován i projekt, ale poč. 90. let 20. století se záchranné práce zastavily a hrad začal opět chátrat. Naštěstí jen do r. 1995. To bylo rozhodnuto, že horní hrad bude zachován jako historická památka a dolní hrad bude využit na různé kulturní a společenské akce.

Brumovský hrad je jedním z mála našich hradů, který byl prozkoumán i archeology, následně zrekonstruován a zpřístupněn veřejnosti. To se stalo 6. května 2000. V horním hradu jsou přístupné bývalé sklepní prostory. Tam, ale i v nadzemních prostorách je expozice o historii hradu. Jsou tam i fotografie z archeologického průzkumu, prapory s erby majitelů, model hradu, repliky části zbrojí, vitríny s keramickými, skleněnými a železnými nálezy z archeologického průzkumu a jiné zajímavosti. Samozřejmě jako na správném hradu i tady mají bílou paní, ale i kata.

Prostory hradu jsou volně přístupné, vše je pěkně popsáno. Do horního hradu se prochází přes dolní hrad, kde je malý amfiteátr s pódiem. Tam se konají různé kulturní akce, hraje se tam divadlo, konají se tam koncerty a podobně.

Z nižší kulaté věže je hezká vyhlídka. Zpřístupněná je i vyšší čtvercová věž, která slouží jako rozhledna. Je zataženo, ale výhledy jsou pěkné.  Odcházíme spokojeni oba – já byla na hradě, Ota hlavně na rozhledně.

Cestou jsem se ještě zastavila v nedalekém infocentru zjistit, jak to vypadá s počasím. Zjistila jsem, ze by dnes už pršet nemělo, má byt oblačno a asi 20 stupňů, zítra slunečno a tepleji. To je dobrá zpráva.

Vracíme se kousek na sever – do Valašských Klobouk. Historické jádro města bylo vyhlášeno r. 1995 městskou památkovou zónou. Tato obec původně patřila pod brumovské panství, až během 14. a 15. století začala plnit roli hospodářského a později i soudního centra. R. 1356 získala právo trhu, ale také právo hrdelní. Od 16. století je označována jako město.

Zajímavá je pověst, jak město ke svému názvu přišlo. Když brumovská vrchnost jela na hon, tak si svoji oblíbenou studánku označila vždy kloboukem. Na místě studánky pak vznikla osada Klobouky. Dnešní kašna na náměstí je prý právě na místě této studánky. Název Valašské Klobouky se používá až od r. 1885.

Město hlavně proslavilo papučářství. Úrodná půda tady nebyla, všude byly jen kamenité kopce. Už od 15. století se na nich pásly ovce. Z jejich vlny a z ovčích kůží se pak vyráběli papuče. Prodávali je dokonce i v Praze. I když se po válce vše znárodnilo, papuče se tady šít nepřestaly. V této činnosti se pokračovalo v družstvu Valaška. To sice r. 2009 zaniklo, ale tradice zůstala. Chci je samozřejmě vidět, možná si je i koupit. Ani to nemusíme pracně hledat. Šipka k výrobně a prodejně nás zastavuje hned cestou do centra. Podél silnice se nechá i zaparkovat.

Prodejna je v ulici Pod Dubovcem, jen kousek od hlavní. Vítá nás cedule Přijdeme za půl hodiny. Je čas oběda, zdá se, že se šli najíst. Protože není napsáno, kdy těch 30 minut začalo, jdeme do města a zastavíme se cestou zpátky. Auto tu necháváme, tak daleko to není.

Udělali jsme dobře, že jdeme pěšky. Už cestou vidíme dvě hezké dřevěnice. Mají tu být celkem tři – ty jediné se dochovaly z původní dřevěné zástavby po požáru r. 1896, kdy lehla popelem víc než polovina města. Tento požár se řadí mezi největší na Moravě během 19. století. Nové domy se už stavěly zděné.

To už se blížíme do centra. Vpravo mne zaujal dům s dřevěnou pavlačí, tzv. Červený dům. Tento kamenný dům z r. 1781 měl vždy červenou barvu, v té době moderní a tu si zachoval i nyní. Zajímavé je kamenné korýtko, které trčí ze stěny domu přímo do ulice Dobrovského. Vedlo z kuchyně a sloužilo jako důmyslný odpad. Dům postavili mistři soukeničtí, proto dnes je v domě muzeum se zaměřením na nejslavnější zdejší kloboucké řemeslo – soukenictví, plátenictví a barvířství. Je zde i funkční tkalcovský stav.

To už okolo tohoto domu zatáčíme vpravo na Masarykovo náměstí. Je to zvláštní náměstí. Je přibližně čtvercového tvaru v mírném svahu, ale domy uprostřed ho opticky rozdělují. V té spodní části nás zaujala radnice – jinak dům Jana Horného. Byl to zámožný obchodník. Původní dům stál na dvou parcelách, po požáru r. 1896 zakoupil p. Horný ještě jednu parcelu a dům rozšířil. Využíval ho nejen k bydlení, ale i pro obchod. V té době to byl dokonalý skvost – ve stavebním slohu jsou prvky přechodu z pozdního baroka ke klasicismu. Dům navrhoval tehdy mladý – 26letý zdejší rodák Hubert Gessner, začínající architekt. Ve městě, ale i jinde u nás je víc domů podle jeho návrhu. Žil a pracoval později hlavně ve Vídni. R. 1938 dostal zákaz činnosti a během války r. 1943 zemřel. Dnes má v tomto domě sídlo městský úřad.

Před radnicí je mariánský sloup z r.1761. Uprostřed náměstí je památník československé vzájemnosti s letopočty 1933 a 2006, na kterém je plastika T. G. Masaryka a M. R.Štefánika.

To už jsme se dostali do té horní části. Jeden z domů, který náměstí rozděluje, je stará radnice, která byla postavena někdy v polovině 16. století. V letech 1797–1798 byla pozdně barokně přestavěna. Na první pohled upoutá pozornost kvůli dřevěnému štítu a hodinové věžičce s barokní kopulí. Od poč. 60. let 20. století je zde muzeum s expozicí Pravěk jižního Valašska. Využívá se prý i velkolepá síň, kde se konají různé výstavy, koncerty a přednášky.

Před domem je kamenný barokní pranýř ze 16. století.

Proti muzeu je další dům s dřevěným štítem, ale také úzká ulička, ve které je infocentrum a kterou se prochází ke kostelu. Zdá se, že se prochází snad přes nějaký bývalý hospodářský dvůr. Nevypadá to jen jako normální vnitroblok. Je tady mimo jiné i studna s dřevěným rumpálem a šindelovou stříškou a zajímavá lavička.

Původní kostel Povýšení sv. Kříže, dříve Nalezení sv. Kříže byl založen v první polovině 14. století. Jeho pozdně středověké jádro však při pozdějších přestavbách zaniklo. V 1. pol. 16. století byla provedena renesanční přestavba, r. 1580 získal mohutnou renesanční věž. Dnešní podoba je z let 1771-1772 - to byl prodloužen, byla vybudována nová krypta, přistavěny boční kaple a kůr a věž zpevněna opěrnými pilíři. Uvnitř je dřevěný oltář z r. 1894 s již dříve pořízeným obrazem Nalezení sv. Kříže (někdy po r. 1857). Nejstarší je kamenná renesanční křtitelnice z r. 1521. Mne v kostele často fascinují varhany – zdejší skříň je z r. 1803. Varhany byly pořízeny r. 1932 a jsou funkční.

Kostel obcházíme a chystáme se pomalu na zpáteční cestu. Hned u kostela nás zaujala moc pěkná Bratmannova vila, kterou také projektoval mladý Hubert Gessner. Byla to jeho první uskutečněná stavba, kterou navrhl r. 1895, když studoval teprve 1. ročník akademie. Je postaven ve slohu nejranější secese, je to vůbec první secese u nás. Úspěšnému obchodníkovi, zdejšímu rodákovi, který měl dokonce ve Vídni pivovar, sloužil pro bydlení i obchod, měl tam prodejnu i sklad. Na zahradě měl i hospodářskou budovu a dům pro zahradníka. Dnes ho využívá základní umělecká škola.

Přicházíme zpátky na Masarykovo náměstí. Hned na rohu samozřejmě Ota objevuje vinotéku, kde je i pivotéka. To samozřejmě nemůžeme jen tak obejít. Nabídku mají velikou. Ota vybírá 3 piva pivovaru Hrádek ze Slavičína.

Z náměstí vycházíme ulicí 2. května okolo další secesní budovy od H. Gessnera. Tento zájezdní hostinec je známý pod jménem hotel U Slunce. Má výrazné průčelí s průjezdem, nad kterým je balkon s kovaným zábradlím. Dům je v těchto místech zakončen věžičkou s tepanou ozdobou. Po vyvlastnění v něm sídlil národní výbor, nyní je tam Městská policie.

Tím jsme zakončili krátkou prohlídku města a jdeme se podívat na valašské papuče. Čekala jsem, že budou krásné a drahé. To první je pravda, jsou skutečně krásné, ale zase tak drahé nejsou, když je tam spousta ruční práce. Někdo si z dovolené vozí spoustu zbytečností, já si za 220,- Kč koupila moc hezké teplé pantoflíky. Měli i bačkory a spoustu vzorů. Byl problém si něco vybrat. A krásně to tady voní lepidlem.

Teď už máme hlad. Pokračujeme severovýchodním směrem do Horního Lidče, kde na parkovišti u hřbitova jdu vařit oběd. Moc se však nezdržujeme. Čeká nás ještě jeden výšlap.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 32. den – dopoledne - Valašsko: zřícenina hradu Brumov; Valašské Klobouky - městská památková zóna a výroba valašských papučí na mapě