Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 38. den: zřícenina hradu a NS Lukov, věž Svatojanka, skály Králky; Zlín–Čiperova vila; Bohuslavice-vyhlídka Samuela Šroma; Malenovice–pivovar; Tečovice-kostel sv. Jakuba staršího; Hostišová–rozhledna Na Strážné

Úplně tropická noc to nebyla. Až k ránu teplota klesla pod 20 stupňů. Ale horko bylo, ani pootevřené zadní i boční dveře moc nepomohly. A to máme to štěstí, že ráno na nás sluníčko nesvítí.

Vzbudil nás až v 8,20 traktor. Byl nejvyšší čas. Začínají vylézat i mravenci. Ale zdá se, že po ránu nejsou tak agresivní, lezou po mně, ale zatím nekoušou. Včera to s nimi bylo výrazně horší. 

Dnes to vypadá na pěkný pařák. Včera tvrdili, že má být dnes ještě větší horko a odpoledne by měly být bouřky. Ve zprávách hlásí, že na Rokycansku už spadly 4 cm velké kroupy a že bouřky míří na východ. Kdy dorazí k nám? Zatím je ve stínu 22 stupňů a jasno.

Po snídani odjíždíme dál na západ - do Lukova, kde je prý brána Hostýnských vrchů.

Čeká nás jen 2,5 km dlouhý okruh na zříceninu hradu Lukov, kde je věž Svatojánka uváděna jako rozhledna. Proto se i Ota na hrad těší.

Začínáme tím, že jdeme vzhůru po asfaltce - právě na ni směřuje šipka Hrad Lukov. Mně to vyhovuje, protože je to trochu mírnější, než je značená turistická cesta. I tak je to hodně do kopce.

Když jsme došli na červenou značku, odbočujeme vlevo po neznačené cestě. Vede přes studánku Pod Tanečnicí, která bývala součástí bývalého švédského tábora. Blížíme se k hradu okolo chráněného Valdštejnského dubu. Jeho stáří se odhaduje minimálně na 300 let. Je vysoký 30 metrů a obvod kmene je 525 m. Podle pověsti ho zasadil slavný vojevůdce a tehdejší majitel hradu Albrecht z Valdštejna.

Chtěli jsme obejít hrad zleva okolo skalních věží (Zamrzlá, Velká a Malá věž), jenže cesta je zatarasená - je tam plot, něco tam opravují. Mám smůlu, skály nebudou. Jdeme tedy přímo k hradu.

Hrad Lukov byl jedním z nejrozlehlejších raně gotických hradů na Moravě. Byl postaven v 1. třetině 13. století – z té doby jsou fragmenty kamenných prvků. Hrad patřil královské koruně. První písemná zmínka je z r. 1332, kdy ho získali páni ze Šternberka. Ještě se však na nějaký čas vrátil do rukou krále, ale od r. 1332 až do r. 1516 ho vlastnili Šternberkové. Několikrát byl vydrancován, ale vždy byl opraven. Ve 14. století byl rozšířen o rozsáhlé předhradí s nárožními věžemi. Jedna z nich - Svatojanka se dochovala a je z ní nyní rozhledna. V 70. letech 14. století byla vestavěna kaple. K rozšíření hradu došlo i v 15. století, ale to již nebylo tak podstatné.

R. 1643 ho dobyli Švédové, kteří ho pobořili. Až koncem 18. století byly vrchnostenské kanceláře z hradu přestěhovány dolů do vsi, hrad zůstal opuštěn a chátral. Ruiny byly použity jako zdroj stavebního materiálu na stavbu panských domů ve vsi.

V poslední čtvrtině 20. století začaly práce na záchraně hradu současně s takřka nepřetržitým archeologickým výzkumem. Do dnešní doby se dochovaly zbytky hradeb, věží a obytných budov, pilířový most a vstupní brána. V místě kostela sv. Jana Křtitele je hezky upravené pietní místo. Ze zanedbané zříceniny se tak stal vyhledávaný turistický cíl s programem zaměřeným hlavně na děti a mládež. Postupná rekonstrukce neustále probíhá, jak jsme sami viděli.

Jsme však překvapeni. Areál hradu je otevřen, u vchodu je kamera, kasička s doporučeným vstupným, dokonce i vstupenku si můžeme na památku utrhnout. Když je běžná sezona, je toho určitě vidět víc. Ve sklepě je dnes zavřena stálá expozice, i další dveře a malá věž jsou uzavřeny. Jednotlivé objekty jsou označeny čísly, bohužel nevíme, co je pod kterým číslem ukryté. Ale je fajn, že se můžeme dovnitř podívat.

Ještě před prohlídkou hradu jsme objevili samoobslužný bar. V nabídce mají dvě piva pivovaru Rohozec - světlé výčepní a řezaný ležák. Mají tak hezké etikety, že jsem Otu podpořila a pivo si také dala. Není tedy úplně vychlazené, ale to mi v tom dnešním vedru docela vyhovuje.

Sedíme v lese ve stínu, popíjíme pivo, ptáčci nám k tomu zpívají, prostě idylka. Dokonce tady funguje wifina. To je neskutečné. Nejsem tak velký závislák, že bych bez ní nemohla být - stačí mi, že vím, že v poledne má sprchnout a ve 3 přijít pořádný liják a že se má trochu ochladit. Občas je dobré vědět, co nás možná čeká.

Občas někdo přijde, ale je tu klid. Po prohlídce hradu jdeme na věž Svatojanku. Po 14 pohodlných kamenných schodech následují 3 patra dřevěných schodů – 19 pohodlnějších, 12 prudších a 19 nejprudších, které nás dovedou na malou vyhlídkovou plošinu, odkud je vidět jen jedním směrem. Výhledy jsou však popsány. Je vidět Lukov, Tlustá hora, ZOO Zlín a zámek Lešná, přehradní nádrž Fryštát. Dnes jsou obzory lehce zamlžené. Jsme však spokojeni. Zvlášť Ota je spokojen – může si odškrtnout další rozhlednu.

K autu se vracíme po části naučné stezky Lukov. Celá měří 10 km a vede zalesněnou krajinou Hostýnských vrchů okolo několika přírodních památek. Je na ní 10 informačních tabulí. Ta 7. je u skalního útvaru Králky ve stejnojmenné přírodní památce. Skály jsou tvořeny pískovci a slepenci. Největší skalní blok je 38 m dlouhý a 10 m vysoký. Skály jsou oblíbeným turistickým cílem, využívají je i horolezci. Podle staré tradice ve skalách zasedalo valašské lovčí právo. Proto jsou tam prý vytesané schůdky a sedátka. V jednom místě vznikla menší pseudokrasová jeskyně. Tak aspoň dnes nějaké skály vidím. Tady se mi moc líbí – jak jinak, když tu vidím skály, po kterých mohu lézt. Kousek lezu po vytesaných schůdcích nahoru, ale moc dlouho si to neužívám. Rychle mizím. Dnes to slunko má skutečně sílu, zvlášť skály jsou rozpálené. I když to občas foukne, je hrozne dusno.

Blízko parkoviště hledám památný strom jeřáb břek. Netuším, jak vypadá. Jenže tady se to zase nedozvím. I když zatím stále stojí – je 10 metrů vysoký a obvod kmene je 182 cm, je suchý.

Sedáme do rozpáleného auta a odjíždíme. Jedem dál na jih. Zastavujeme na okraji Zlína, kde je Čiperova vila. Nechal si ji postavit Dominik Čipera, starosta Zlína a pracovník a později i ředitel Baťových závodů podle vzoru tradičního anglického sídla. Dokonce jsou tam využity i některé myšlenky Adolfa Loose. Dostavěna byla r. 1942 – v té době to byla největší a nejhonosnější obytná vila ve Zlíně. Dnes je v jejích prostorách dětský domov. Ve stejném duchu je i zahradnický domek. Vilu obklopuje velká zahrada.

Autem jsme se dostali k hlavnímu vchodu vily, která se nám z této strany tak úžasná nezdála. Stačilo ji obejít a podívat se ze strany parku. Až tento pohled mne nadchl.

Zlínem jen projíždíme dál na jih. Prohlídku města necháváme na vhodnější počasí. Ani v infocentru se nezastavujeme.

Ještě před Březnicí na kruhové křižovatce odbočujeme vpravo. Tam u točny autobusu je docela ideální místo ve stínu na přípravu oběda.
Najednou se to zatáhlo a zvedl se vítr, že mi dokonce na hrnec spadla větvička. Honem nepotřebné věci uklízíme a připravujeme se na jídlo v autě. Deštník dávám do pohotovostní polohy, abych oběd dovařila. Když jsme to takhle zařídili, vítr se uklidnil a vylezlo sluníčko. Nakonec jsme se najedli venku, vše v klidu uklidili a odjeli.

Nic nenasvědčuje tomu, že by chtělo pršet. Je téměř jasno. Až se divíme, jak se to rychle mění.

Popojíždíme do Bohuslavic u Zlína k autobusové zastávce Vozovna. Chceme se dostat na vyhlídku Samuela Šroma. Značená cesta tam nevede, popojíždíme ještě kousek mezi domy, kde necháváme auto. Nahoru by to mělo být cca 3/4 km do mírného kopce. No to byla cesta. Jen kousek byla vysekaná tráva, pak jdeme okolo pastvin – cesta je v trávě ještě slabě znát. Pak i ta cesta se ztratila. Jdeme ve vysoké trávě a orientujeme se podle drátů vysokého napětí. Kolik budeme mít klíšťat? To se uvidí. Pak jsme vyhlídku oba téměř současně zahlédli. Museli jsme se vydat trávou přes louku, až teď vidíme, že vlastně jdeme přes pastviny. Ani nevíme, kde jsme se na ně dostali. Vyhlídka je u křovisek – mimo pastviny. Musíme se dostat přes ohrazení, naštěstí v drátech není proud. Je to vyhlídkové schodiště, které navrhl Bc. Samuel Šrom z Ateliéru Šrom. Byla postavena na zapomenutém betonovém základu, kde bylo dříve napajedlo pro krávy. Byla vybudována r. 2018, je 5,5 m vysoká. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 4,5 m vede 19 schodů. Je vidět směrem na Bohuslavice, ale ty jsou ukryté v ďolíčku. Je vidět jen zvlněná krajina za obcí a pak pastviny, ale také blížící se černé mraky, které nic dobrého nevěstí.

Vyhlídka je zajímavá, ale mohla by být lepe přístupná. Mysleli jsme si, že tady objevíme nějakou pohodlnou cestu, která sem vede z jiného místa v obci, ale nic takového se nestalo. Vracíme se tedy stejnou cestou přes louku. Docela spěcháme. Když jsme se konečně dostali na to, co vypadá jako cesta, začalo kdesi za námi blýskat a hřmít. Zatím je to dost daleko. Jdeme z mírného kopečka, jde to docela rychle. Ale mraky se blíží rychle. S prvními kapkami mizíme do auta. Na to, jak to bylo černé, moc neprší. Jen to pohrozilo. Ale všimli jsme si, že teplota najednou klesla o víc jak 10 stupňů. Někde museli spadnout kroupy.

Pokračujeme téměř podle plánu. Abychom navštívili vše, co potřebujeme, jezdíme tady cik cak. Pro změnu tedy pokračujeme na severozápad do Malenovic, což je západní část Zlína. Prohlídku hradu necháváme na zítra – budeme se tudy vracet. Teď se zastavujeme jen o kousek dál ve zdejším pivovaru. Od r. 2008 vařili pivo v nedalekých Sazovicích, a to pouze pro sebe. O rok později se rozhodli, že založí pivovar. V březnu 2010, kdy získali poslední povolení, začali pivo vařit již v oficiálním pivovaru. Pivo pojmenovali Zlínský švec - s ohledem na blízkost Zlína a jeho dřívější spojení s obuvnickým průmyslem. R. 2012 pivovar přestěhovali 6 km jižním směrem a od té doby vaří pivo v současných prostorách – ve sklepích bývalého šternberského pivovaru pod hradem, kde po sedmdesáti letech obnovili výrobu malenovického piva.

Když vystupujeme z auta, už téměř neprší, ale jsou tady obrovské louže. Je otevřená pivovarská hospůdka, ale naproti i pivotéka. V pivovaře kupujeme 4 Zlínské ševce, další dvě piva v pivotéce – vybrala jsem 10 Icarion wings a 11 Padlej z višně. Nabídka piv je veliká – paní opatrně vyndává tabule s jejich nabídkou. Dozvídáme se, že tu byla před chvíli úplná průtrž a kroupy. Tak to jsme měli štěstí. Zase jsme tomu unikli. Ochladilo se, je příjemně.

Pokračujeme dál na sever. V Tečovicích nás zaujal kostel sv. Jakuba staršího. Na chvilku zastavujeme. Původně románský kostel pochází z doby kolem roku 1260. Byl postaven téměř současně s tvrzí. Ta zanikla při požáru v pol. 14. století. Později byl goticky a barokně přestavěn. O tom, že byl stavěn postupně, svědčí 4 typy oken. Patří mezi nejstarší architektonické památky Zlínského kraje. Loď i kněžiště zdobí fresky ze 14. století. Dominantou interiéru je vzácná gotizující kazatelna a křtitelnice ze 13. století. Je úžasný, jen nám je líto, že není otevřený. Interiér by nás zajímal.

Současně zjišťujeme, ze v nejhorším případě bychom vzadu za hřbitovem mohli i přespat. Dnes však ještě končit nechceme.

Musíme dnes zvládnout ještě jednu rozhlednu. Dřív končit nemůžeme. Jedeme do Hostišové, kde na severovýchodním okraji obce na kopci Strážná - je rozhledna Na Strážné. Nechá se autem dojet až k ní.

Již někdy r. 2007 chtěl tady na svém pozemku postavit pan Uhrovič kamennou 20 m vysokou čtyřpodlažní rozhlednu, která by současně byla ateliérem a místem pro výstavy. Místní zastupitelstvo s tím souhlasilo a dokonce nechalo změnit územní plán obce. Nakonec se všechno trochu změnilo a rozhledna byla postavena na nefunkčním vodojemu. Je to čtyřpodlažní dřevěná rozhledna na 4 m vysoké cihlové, kamenem obložené podestě. Celkem je vysoká 14 m. Na vyhlídkovou plošinu ve výši 11 m vede 43 schodů - první 3 kamenné, 1 betonový a následuje 39 dřevěných. Čím se jde výš, tím jsou prudší. Ani patra nejsou stejně vysoká. Jsou vidět okrajové části Zlína, Malenovice, Otrokovice, Přerov, Bílé Karpaty, Chřiby, Hostýn, Buchlov, za dobrých podmínek i Jeseníky

Na rozhledně je cedulka, že klíče lze vyzvednout v hostinci. Vracíme se do vsi, hostinec je zavřený, i když dle otevírací doby má mít již otevřeno. Nedá se nic dělat, na rozhlednu se nedostaneme. Vracíme se k ní, dnešní program končíme. Spát budeme tady. Počasí je nejisté, tady je jistota, že na nás nic nespadne.

Až při opětovném parkování jsme si všimli, že vedle rozhledny je domek, kde asi je v sezoně otevřené občerstvení. Dnes je zavřeno. Za chvíli však z domu vyšel pan Uhrovič a za poplatek 10,- Kč na osobu nám půjčil klíč od rozhledny. Dokonce nic nenamítal, když jsme mu řekli, že bychom tu rádi přespali. Jsme na jeho pozemku, ale to mu nevadí. Jen prý ráno chce dělat hradbu, tak nás možná vzbudí. Ale dřív než v půl osmé to nebude. Jsme spokojeni, to nás už může vzbudit.

Jdeme na rozhlednu a kocháme se. Vidíme kopečky, pastviny, města. Jsme spokojeni, že už nikam nemusíme jezdit. Je zataženo, asi zase bude pršet.

Dáváme pivo, pak večeři. V 6 hodin je venku příjemných 23 stupňů, chvílemi spadne pár kapek, chvíli svítí sluníčko.

Mezitím přišli do dnes zavřeného občerstveni kamarádi majitele i s dětmi. Jedna rodina se pak přesunula na rozhlednu, pán vytáhl tahací harmoniku a začal hrát. Tak tohle je dnes úžasný zážitek. Ani nedutáme, posloucháme. Chvilku tam ještě postávají, povídají si, posléze i s námi. Myslím, že bychom si vydrželi povídat dost dlouho. Ale začíná pršet, odchází. Já se jdu umýt. Moc jsme toho nenachodili, ale jsem z toho dusna cela upatlaná. Trošku jsem využila i deště, dokonce i Ota vyběhl, ale dlouho nepršelo.

Jsme na úžasném místě. Pozorujeme sluníčko, které zapadá mezi mraky, chvíli prší, chvíli ještě sluníčko svítí. Dokonce i duhu vidíme, i když moc barevná není. O to rychleji se vše mění. Dokonce opět v dálce hřmí. Bouřka se však vzdaluje.

Je stále teplo. Jdeme spát v 10, je 19 stupňů, ale k ránu může být prý jen 9. Přesto necháváme nedovřené dveře, ale raději jen ty zadní. Těmi nám dovnitř nenaprší.

Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 38. den: zřícenina hradu a NS Lukov, věž Svatojanka, skály Králky; Zlín–Čiperova vila; Bohuslavice-vyhlídka Samuela Šroma; Malenovice–pivovar; Tečovice-kostel sv. Jakuba staršího; Hostišová–rozhledna Na Strážné na mapě