Středa 29. 6. 2022
Dnes v noci nepršelo, ale bylo teplo. Teplota venku neklesla pod 20. V autě bylo ještě tepleji.
Vstáváme v 8, sousedé už jsou pryč. Však také včera povídali, že chtějí brzy odjet. Byli potichu, slyšeli jsme jen klapnutí dveří a motor.
Po snídani nikam nepřejíždíme.
Zůstáváme na parkovišti u koupaliště. Vyrážíme - dokonce ještě ani není půl desáté. Venku je 27 stupňů a je jasno. Asi nás čeká pěkný pařák. Chceme si projít
naučnou stezku Luleč. Skládá se ze dvou okruhů – historický okruh vede uličkami obce a vycházková trasa nás zavede do oblastí východně od obce. Nevede do míst severně do obce, kde někdy koncem 13. století byl na úzkém ostrohu vybudován
hrad - ze tří stran byly strmé svahy. Na čtvrté straně byly 200 m dlouhé hluboké příkopy – ty jediné jsou tam teď vidět. Od r. 1522 je uváděn jako pustý. V 18. století byl kámen hradu použit na výstavbu kostela sv. Martina. Tam už po NS dojdeme.
Naše NS měří cca 4,5 km, je na ní 22 panelů s informacemi o historii obce a jejím okolí, o jejích památkách. Jsou pěkně a zajímavě udělané. Mapa trasy je na 1. zastavení a na 13., které je u koupaliště. Tam už dnes nejdeme, tam jsme byli včera. Trasa je značena originálním způsobem – šipkami, na kterých je erb obce.
Začínáme procházkou přes obce, dokud ještě není takové horko. Z parkoviště jdeme po červené, která spolu s naučnou stezkou vede až ke kostelu sv. Isidora, který je dominantou obce. Byl postaven v letech 1739 – 1741 na místě starší kaple sv. Gottharda. Věž je z pozdější doby – až z r. 1836. Vedle kostela byly r. 1824 postaveny hospodářské budovy, které byly často používány i k ubytování vojenských posádek. Z r. 1830 je fara, která byla postavena na místě malé, už nevyhovující fary.
Tady NS pokračuje okruhem ven z obce. My se kousek vracíme na hlavní silnici a jdeme po okruhu obcí. Šipka nás posílá úzkou uličkou mezi domky k další silnici, po které odbočujeme k obecnímu úřadu. Cestou si čteme o kulturním životě v obci. Dokonce se tady natáčely dva díly Četnických humoresek.
U velké budovy obecního úřadu se stáčíme vpravo, ale jen abychom obešli restauraci U Smrku. Naučná stezka nás vede okolo dvou stromů svobody. Ten první byl vysazen 13. 4. 1919 na oslavu vzniku Československé republiky. Druhý o kousek dál byl vysazen r. 2018 na oslavu 100. výročí vzniku Československa. Cestou si čteme o významných zdejších rodácích.
Ještě před poštou odbočujeme opět vlevo, abychom se dostali na původní silnici. Tady nás zase panely NS informují o historických domech.
Na chvilku se zastavujeme u malé dřevěné zvoničky z r. 1826. Původně sloužila ke svolávání hasičů při požáru. Od r. 2004 je zde replika. Tady odbočujeme vpravo a pokračujeme okolo budovy zdejších hasičů, jejichž sbor zde byl založen r. 1889. Zde stojící keramická socha sv. Floriána je z r. 1990. Původní Floriánek tady stál od r. 1850, ale byl během 2. světové války zničen.
Přicházíme na roh, kde je historická budova Obecního domu, dnes Obecní hospoda. S ní sousedí budova TJ Sokol.
Po naučné stezce se mezi zahrádkami vracíme zpátky ke kostelu sv. Isidora, abychom přešli na druhý okruh,který vede víc v přírodě. Je to v pravý čas. Už je docela pěkně horko.
Zajímavé je, že v obci to bylo dobře značené, ale v přírodě, kde je spousta cest, už žádnou šipku nevidíme. Naštěstí mám s sebou tablet a tak nebloudíme. V tom horku bych si to nerada prodloužila.
Lesem se přehoupneme přes kopeček. Vidíme dřevěnou klubovnu zdejších skautů. Po třech letech stavby ji 19. 12. 2009 slavnostně otevřeli. Sotva jsme klesli, už zase stoupáme – tentokrát po křížové cestě, která byla vybudována v 70. letech 19. století. Má 13 zděných výklenkových kapliček. Poslední je po schodech přístupná větší kaplička Božího hrobu. Jdeme lesem, ve stínu, ale i tady je hrozné dusno.
Na kopci je toho víc. Z dřevěného altánu – vyhlídky sv. Martina je krásný výhled na sousední obec Nemojany a do vzdálenějšího okolí. Výhledy jsou však dnes zamlžené.
Tady býval starý zámek - panské sídlo, založené v pol. 14. století. Snad 100 let před tím tady stával hrad, který sloužil ke kontrole staré královské cesty z Brna do Olomouce. R. 1574 je už uváděn jako pustý. Dnes tam jsou vidět jen lehké terénní nerovnosti.
Nejzajímavější je však kostel sv. Martina. Původní gotický kostel sv. Ducha z doby před r. 1406, kdy bylo o něm prvně psáno, byl zbourán v 18. století a na jeho místě byl v letech 1751 – 1753 postaven dnešní pozdně barokní chrám. Věž byla přistavěna až r. 1826. Během 2. světové války byla používána německými vojáky jako pozorovatelna.
Opouštíme asi poslední zajímavé místo na NS. Shodli jsme se na tom, že je bezvadné, když se někdo v obci snaží upozornit na zajímavé věci. Myslím, že i řada místních si ráda něco z historie přečetla.
Od kostela je to k autu už jen něco přes km, převážně z mírného kopečka, okolo chat, chvilkami i ve stínu. Ale v přírodě to ještě jde. Jak jsme přišli na rozpálené parkoviště, tak tady to je skutečně strašné, i když ve stínu je zatím jen 27 stupňů.
Je jedenáct, odjíždíme. Ještě v Lulči zajíždíme k nádraží, o kterém jsme se dočetli, že patří mezi historické budovy. Nic dalšího o její historii jsme se však nedozvěděli. Teď už skutečně obec opouštíme.
Kousek se vracíme do míst, kde jsme včera byli.
V Rostěnicích odbočujeme vpravo
do Zvonovic, kde je
vesnická památková zóna. Zastavujeme u hezkého kostelíka – pozdně barokní
kaple sv. Bartoloměje z 2. poloviny 18. století. Trošku jsme se tady prošli, ale žádný domek se žudrem, ani nic zvlášť zajímavého jsme zde už neviděli. Možná jsme se nedostali na správné místo.
Pokračujeme o kousek dál - do Lysovic, i tady byla vyhlášena vesnická památková zóna. Jak už jsem včera psala, tak tyto tři obce tvořily do r. 1945 tzv. německý ostrůvek mezi českým obyvatelstvem sousedních obcí. A stejně jako v Rostěnicích i tady jsou domy se žudry, masivními přístavky s obloukovým vchodem ve tvaru hřibu. Tady jich je víc. Jeden dům má dokonce i původní doškovou střechu. No to je nádhera. S podobně tvarovaným vchodem tady mají i čekárnu u autobusové zastávky. Jen mi tady chybí nějaké povídání o obci. Stojan tady je, ale prázdný. To je škoda, že tady na ty zajímavosti upozornit neumí. Je tu hezky, jen to vedro je naprosto zničující.
Přesto popojíždíme za ves směr Podbřežice, kde jsou staré silážní věže. Je to zajímavá technická památka. Jsou to 3 skupiny věží, okolo jedné větší je postaveno do kruhu 8 nižších věží s menším průměrem. To samozřejmě moc vidět není, protože zarůstají náletovými dřevinami. Tyto nádrže na řepnou siláž byly postaveny před válkou zdejším německým obyvatelstvem. Sedláci si je pronajímali. Ve válcích jsou vidět otvory – zfermentovaná řepa se odebírala postupně ze dvou pater. Ocelové poklopy se musely vždy odšroubovat. Dřív byly věže zastřešeny. Po válce byly znárodněny, ale nevyužívány a chátrají. Problém je ten, že nebyly ani pořádně vyčištěny a tak často v létě to prý tady pěkně páchne. Po deštích závadná voda vytéká a ničivě působí na beton. Je škoda, že se pro ně nenajde žádné využití. Jsou to zajímavé a neobvyklé stavby.
Chystáme se odjet, ale řešíme dilema. Chceme se jít podívat do národní přírodní rezervace Větrníky. Všichni nám o této oblasti básní. Je tam vyhlídková plošina, ale hlavně stepní stráně s křovinami, jedna z nejrozsáhlejších a nejhodnotnějších oblastí na jižní Moravě. Rostou zde teplomilné druhy rostlin, také chráněných a ohrožených druhů. V travních porostech žijí teplomilní živočichové a hmyz. Terén je zajímavě modelovaný spoustou sesuvů, a to nejen starých, ale i těch nově probíhajících.
Značená trasa vede z obce - na nejvyšší bod je to téměř 3 km, což znamená vydat se na 6 km dlouhý výlet převážně po sluníčku. Venku je už 32 stupňů a je dusno. Vím, že v tom horku to nezvládnu. Ještě to však nevzdáváme. Jedeme zjistit, kam by se nechalo popojet autem. Překvapivě jedeme daleko – až k vodojemu. Na vrchol po žluté je to už jen 1 km. To vypadá výrazně lépe, navíc kousek se jde lesem. Jen auto musíme nechat na sluníčku.
Jdeme kousek přes louku, pak lesem do prudkého kopečka a kousek přes pole. To už se dostáváme na hranici NPP Větrník. Tady zůstáváme stát naprosto ohromeni. To je tak nádherný kus přírody, že zapomínáme na horko a kocháme se. Cesta vede okolo NPP – jdeme a neustále se kocháme. A kdyby bylo dřív na jaře a kvetlo to tady – to už by té nádhery bylo snad moc. To tu kvete kosatec, koniklec, chrpy, hlaváček a celá řada rostlin, jejichž názvy mi ani nic neříkají. Jsou tu na obrázku, to stačí. Ale i tak tu nějaké květinky kvetou.
Kousek za vrcholem je zajímavá vyhlídková plošina Jarmilka nebo také turistická ekoodpočívka s výhledem. A proč vlastně Jarmilka? Přece podle pověsti: Jarmilka byla mladá dívka, do které se zamiloval vánek a chtěl ji za ženu. Měli se sejít právě v místě, kde je postavena ekoodpočívka. Během čekání si upletla věneček, aby se mu líbila ještě víc. Ale vánek nepřicházel a věneček uschl. Než stačila uplést druhý, přihnal se vichr, kterému se nelíbilo, že trhá květiny. Sfoukl ji dolů a zasypal kamením. Proto to tady na kopci stále fouká, protože vánek stále hledá svoji milou.
Stavba je to hodně zvláštní. Když prší nebo sluníčko sálá, nechá se pod střechou schovat a odpočinout si, střecha zase funguje jako vyhlídka. Skoro jsem měla strach na ni vystoupat. Rozhled je úžasný - kruhový, dnes bohužel zamlžený. Přesto jsou vidět Chřiby, Ždánický les, Drahanská vrchovina, krajina
Moravského Toskánska u Kyjova a samozřejmě NPP Větrníky.
Moc se nám tu libí. Dokonce se lehce zatahuje, takže občas sluníčko tolik nesálá a trochu to protahuje. Chvíli sedíme, odpočíváme a nabíráme silu na zpáteční cestu. Jen se nemůžeme nabažit té krásy. Je to však z kopečka, tak to jde rychle.
K autu jsme došli ve dvě hodiny. Přemýšlíme, co dál. Už se nám nechce nikam chodit, ale ani nic dělat. Já mám pocit, že bych nemusela ani jíst. Jen piji a piji. Moštěnické minerálky zatím máme ještě dost.
V našem stinném koutě bylo na parkovišti místo. Balíme plavky a ručník a jdeme na oběd. Na žízeň dávám desítku. Moc jídel na výběr tu nemají, naproti v restauraci Pohoda by byl asi lepší výběr, ale s pivem to tam už je slabší. Ota dává kuře s belugou (jak jsme zjistili, je to druh čočky), já se nakonec rozhodla pro bramborové vareniky se špekem a cibulkou, i když nemám tušení, co přesně to je. Jsou to plněné taštičky. Nakonec jsme spokojeni oba. Zapíjíme to svrchně kvašenou divou Bárou.
Stále vyhlížíme mraky, ale moc se nepřibližují. Podle radaru tu má být zataženo, podle předpovědi i sprchnout.
Než jsme se najedli a napili, jsou čtyři hodiny pryč – jdeme na koupaliště. Za 30,- Kč to bude zase super. Dnes je tam daleko víc lidí něž včera. Však je také větší horko. Jdeme rovnou dozadu, kde jsme se koupali včera večer. Tam naštěstí moc lidi není – na břehu, ale ani ve vodě. Voda je zase skvělá. Ota ve vodě vydržel dobře přes hodinu, já si dala na břehu chvíli pauzu a zase se vrhla do vody. Odcházíme v půl šesté. Je zataženo, trosku se ochladilo. Odchází i řada návštěvníků. K našemu překvapení je dnes už zavřená i kasa. Asi skutečně čekají liják.
Za restaurací Pohoda má být pramen. Jdeme se tam podívat. I když jsme vodu dva dny za mytí ušetřili, stejně ji potřebujeme doplnit. Navíc Ota zapomněl doplnit vodu do našeho sprchového vaku.
Když jsme došli k autu, spadlo asi 10 kapek a je po dešti. I když je stále zataženo. To jsme zvědavi, zda je to vše. Vždy to spadne někde jinde. Trochu osvěžení vzduchu bychom brali.
Dalších 10 kapek spadlo o hodinu později a najednou je jasno. A vedro.
Jdeme spát v půl desáté, je 26 stupňů. To zase bude noc. Zase necháváme nedovřené zadní i boční dveře, ale dnes je snad naprosté bezvětří.
Poslední aktualizace: 29.11.2022
Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 47. den: Luleč - cca 4,5 km: NS Luleč – kostel sv. Isidora a sv. Martina, křížová cesta; Zvonovice a Lysovice - vesnické památkové zóny a staré silážní věže; NPP Větrníky a vyhlídková plošina Jarmilka na mapě
Kvalita příspěvku:
Diskuse a komentáře k Jedeme na jih a jihovýchod Moravy – 47. den: Luleč - cca 4,5 km: NS Luleč – kostel sv. Isidora a sv. Martina, křížová cesta; Zvonovice a Lysovice - vesnické památkové zóny a staré silážní věže; NPP Větrníky a vyhlídková plošina Jarmilka
Jó. Pěkné romantické koipaliště. Kdysi jsme tam jezdili.