Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 18. den – Moravskoslezské Beskydy: cca 12,5 km dlouhý okruh: Bebek – NS Prameny Morávky – pramen Morávky – Bebek; Komorní Lhotka-vesnická památková zóna a bylinné lázničky s pramenem; Nýdek–skokanské můstky

Už v deset mne probudilo hřmění a vzápětí se spustil děsný liják. S Otou to ani nehnulo, já za chvíli usnula taky. Jak dlouho pršelo, nevíme, ve čtyři ještě někde v dálce blýskalo. Trochu se ochladilo, ale stále je okolo 20 stupňů.

Vstáváme v 8 hodin, venku je 18 stupňů, je jasno, sluníčko už pěkně hřeje. Po nočním dešti je vidět jen pár louží. Zatím to na ochlazení nevypadá.

Po snídani popojíždíme na sezonní parkoviště v Bebeku, kde jsme se už včera byli podívat. Tam necháváme auto a vyrážíme na túru podle říčky Morávky – po zelené a také po části NS Prameny Morávky. Celá stezka měří 12 km. Vede údolím řeky Morávky až k jejímu prameni. Je na ní 9 naučných tabulí, kde jsou informace o historii obce Morávka, o povodí říčky, o lese i výstavbě vodní nádrže Morávky.
Začíná v obci Morávka na parkovišti Velké Lipové a až sem vede po silnici, na které je poměrně velký provoz. Proto si ten první úsek neprojdeme. My se půjdeme podívat odtud k prameni. Pak bychom chtěli pokračovat okolo kapličky a zvoničky k hranici a projít se po hřebeni po Cyrilometodějské stezce přes Polomku.
Hned na začátku potkáváme dvě paní s košíčky, konečně vidíme někoho, kdo nese houby. Vypadá to, že začínají růst. Aspoň tady. Nad námi se však stahují černé mraky. Uvidíme, co z toho bude.

Zpočátku se jde skoro po rovině, ale pak už následuje kopeček. Ani není moc prudký. Říkala jsem si, jak jsem se na rovině rozdýchala, jak se mi půjde dobře, ale kdepak. Špatně se mi dýchá a ještě moje chytré hodinky mi neustále nadávají. Mám trochu problém se srdcem a také s tepem, jak já tvrdím, takový zvláštní. Tlak mám spíš nižší, ale občas mi nahoru letí tep. Přiznám se, že nevím, jak co spolu souvisí. Ale ten vysoký tep se ani doktorům nelíbí. Ale naštěstí mi výlety po horách nezakázali, jen mám být opatrná a nepřehánět to. Letos se mi to dařilo to docela držet pod kontrolou, ale dnes se nevede. Asi na to má vliv i změna počasí. Jdu pomalu, snad ani pomaleji jít nemohu a stejně mi hodinky nadávají. Trochu se omezuji, ale stoupám. Vždyť mi nic jiného nezbývá. Vracet se nechci v žádném případě. Je tady hezky, říčka si tu bublá.

Samozřejmě Ota si jde svým tempem, jde napřed a zpravidla ho docházím při čtení tabulí NS. Já si je vyfotím a jdu dál.

Předpokládám, že na odbočce k pramenu bude jedno ze zastaveni, ale kdepak. Není tu ani označeno, že se má k pramenu odbočit. A to tam vede naučná stezka. Tak to je zrada. Samozřejmě Ota neodbočil a dál stoupá po zelené. Už je pěkný kus přede mnou, ale naštěstí mne slyší a vrací se. Informační tabule je až u pramene Morávky.

I když zdejší voda vyvěrající z trubky je označena jako pramen, tak to tak úplně pravda není. Do trubky je stažena voda z malého potůčku, který sem z kopečka vede. Ale věříme tomu, co je v mapě, dál nic nehledáme.

Od pramene vede dál neznačená široká pohodlná cesta. Koukám do mapy a zjišťuji, že se to po ní nechá zkrátit z 20 km na 12,5 km s výrazně nižším převýšením. Sice mineme kapličku i zvoničku, ale to budeme muset přežít. Je to černé čím dál víc a k tomu ještě ty moje problémy. Ty nakonec rozhodly. Pokračujeme po neznačené cestě. Zpočátku to vypadá, že vede po vrstevnici, ale pak začíná klesat. To už ale prší, zpočátku drobně, pak přidává. Vpravo se nám otevírají výhledy na beskydské kopce s Lysou horou.

Přicházíme na rozcestí. Vlevo vede z kopečka cesta, po které bychom za chvíli došli k autu. Tolik to zkracovat nechceme. Navíc i pršet přestalo. Jdeme vpravo – zase trochu do kopce. Daleko jsme nedošli, už zase prší. Hodinky mi zase nadávají, ale nevracíme se. Vlevo vidíme, jak se v údolích odpařují lesy. Jdeme v dešti, ale výhledy jsme nadšení. Do toho jsme postupně našli i několik hub: modráka, hříbka, kováře. To je ještě bonus.

Na neznačené cestě překonáváme nejvyšší bod a už nás čeká jen klesání. Došli jsme na modrou, míjíme pár pěkných chaloupek a další asi pitný pramen s názvem Cúrček. O chvíli později nás čeká překvapení. Je tu odpočinkové místo – stolek s lavičkami, ale také kámen s pamětní deskou, kde se dočítáme, že tady za potokem vyrostl smrk, který o vánocích r. 1999 zdobil Svatopetrské náměstí ve Vatikánu. Tak vida, jak je náš malý státeček slavný.

Ale to už jsme skoro u auta. Prší stále. Když si myslíme, že přestává, začne za chvíli s o to větší vervou. Vzali jsme si s sebou dvě svačiny pro případ, že půjdeme tu dlouhou trasu. Máme hlad, ale nakonec se v dešti musíme smířit jen s malou svačinkou.

Konečně jsme u auta a jdeme se pustit do přípravy oběda. Na parkovišti využíváme autobusovou čekárnu, je tam lavička, neprší tam a nikdo tam na autobus nečeká. Mám zbytek knedlíků, které opékám. Zvlášť dusím houby, nakonec to smíchávám a vmíchávám vejce. Má to jen jeden nedostatek. Asi se nám tam vloudil malý hořký hříbek. To se nám ještě nestalo. A to jsme houby sbírali spolu a společně je i čistili. Některé kousky jídla jsou hořké, ale málo, zas tak moc to nevadí. Spíš jsem dostala strach, zda jsme si kováře nespletli se satanem. Nosím s sebou kapesní atlas hub, zjišťuji, že satan není hořký. Tak snad jsme se nepřiotrávili. To poznáme časem.

Já se na závěr zašla ponořit do tůňky v potoce Lúčka. Skoro neprší, tak toho musím využít. Tím, že je jen 22 stupňů, se voda ani nezdá tak ledová jako včera. Přicházím osvěžená a spokojená se slovy, že aspoň do nemocnice půjdu umytá, pokud jsme se přiotrávili.

Pak odjíždíme. Opouštíme CHKO a po jejím severním okraji pokračujeme na východ. V dešti projíždíme Komorní Lhotkou, kde je vesnická památková zóna a kde jsme se chtěli původně zastavit. Jen jsme to však projeli, zpomalili, ale nevystupujeme. Už jsme si dnes deště užili dost. Jsou tady typické těšínské roubené chalupy a dva kostely – evangelický, který byl postaven v letech 1782 - 1783 v klasicistním stylu, a kostel Božského srdce Páně, který byl postaven v letech 1882 - 1886 ze světlých cihel – ten se mi líbí moc.

Zastavujeme až na východním okraji Lhotky, kde jsou Bylinné lázničky. Na tomto místě jsou už od roku 1860. Tehdy zdejší sedlák - majitel tohoto pozemku tady objevil pramen. Hned zde založil první primitivní lázně se 3 dřevěnými vanami, které nazval Quellen Bad. R. 1921 je převzala lesní správa a vybudovala zde 4 kabinky s vanami pro bylinné koupele a kotel na vaření bylin. Dnes známý dřevěný domek lázniček byl postaven r. 1926. Během 2. světové války byly uzavřeny, ale pak byl provoz obnoven. A jsou tam dodnes. Většinu bylin sbírají zde v okolí a suší na půdě lázniček. Musím říct, že to krásně voní, jen se prošlo okolo vchodu. A co teprve, když se dveře otevřou. V současnosti zde kromě bylinných koupelí nabízí také masáže nebo bylinné čaje.

Jen kousek za domkem je studánka – jak píšou z pramene Černého potoka, který tady v kopcích pramení. To je hlavní důvod, proč jsme se tu zastavili. Jsou tam i hrnečky, ale ani slečna v lázničkách neví, zda je skutečně pitný. Zaráží mne, že to tam nikde nepíšou. Doplňujeme vodu do kanystrů na mytí a do 3 lahví - tu budeme používat raději pouze na vaření. Stačí, že jsme možná přiotráveni houbami. Pak už bychom nevěděli, z čeho je nám špatně. Navíc vodu na pití ještě máme.

Už bychom někde šikovně zaparkovali. Mám vytypované místo ve Stříteži u bodu záchrany FM 002. Jenže dnes tam ani nezajíždíme. Má pršet i v noci, tak pod stromy spát nechci. Na stromě se voda spojuje a padají velké kapky a bubnují víc než běžný déšť. To už známe. Při tom se špatně spí. A navíc nestojím o to, aby na nás nějaká větev, příp. i strom spadly. I to už máme za sebou.

Chvíli váháme a studujeme mapu. Nakonec se s těžkým srdcem rozhodnu, že zrušíme 10 km dlouhý výlet z Komorní Lhotky po naučné stezce pokladů Godula přes vyhlídku a k památníku vydání tolerančního patentu a k památníku vzniku 1. ČSR. A budeme pokračovat podle itineráře dál. Určitě se sem budeme muset někdy vypravit. Třeba bude i lepší počasí. Dokonce jsme se ve Stříteži zapomněli zastavit v pivovaře Radas.

Nakonec jsme dojeli až do Nýdku, kde parkujeme u skokanských můstků. Je tu sice jeden nepříliš vysoký smrk, tak snad na nás nespadne. Před zvědavými pohledy místních jsme trochu ukrytí, tak snad na nás nikdo nepřijde.

První skokanský můstek tady byl postaven na poč. 20. století. Od r. 1975 tady jsou dva menší můstky K 24 a K 40. Tady dokonce trénoval i olympijský vítěz ve skocích na lyžích Jiří Raška. No vida, na jak slavném místě jsme.

Skoro celou cestu jsme jeli v dešti, ale tady je sucho a neprší. Jak dlouho? Uvidíme. Je ale poměrně teplo - je 23 stupňů. Aspoň sušíme pláštěnky, deštníky, trochu i boty. Dokonce na chvíli vylezlo i sluníčko.

Večer se to i tady zatahuje, ale to už jsme po večeři. Začíná poprchávat v půl deváté, raději jdeme spát. Nedá se ani nic jiného dělat. Doufáme, že se konečně vyspíme, že už nebude horko. Dveře raději zavíráme. Až na ráno necháváme rozhodnutí, zda vyrazíme na rozhlednu nebo program kvůli nepřízni očasí změníme. 

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 18. den – Moravskoslezské Beskydy: cca 12,5 km dlouhý okruh: Bebek – NS Prameny Morávky – pramen Morávky – Bebek; Komorní Lhotka-vesnická památková zóna a bylinné lázničky s pramenem; Nýdek–skokanské můstky na mapě