Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 27. den - CHKO Beskydy: Pustevny–maměnka, Libušín, Tanečnica, Šumná, Pískoles; Radhošťská ovčí dálnice, altán Cyrilka, socha a hotel Radegast, kaple sv.Cyrila a Metoděje, Pustevenská ZOO, rozhledna Stezka Valaška

Už večer bylo chladno, v noci se ještě ochladilo. Spalo se proto nádherně. Pravděpodobně už ani nepršelo. Vstáváme skoro až v půl deváté. Je 15 stupňů, mlha a fouká studený vítr. Hlavní je, že neprší.

Během snídaně zjišťujeme, jak provoz na silnici houstne. Je pracovní den, asi to bude tím.

Po snídani odjíždíme z parkoviště Čarták. Sluníčko se začíná prosazovat.

Naším dnešním cílem jsou Pustevny. Toto sedlo bylo pojmenováno po poustevnících, kteří zde žili až do r. 1874. R. 1891 tady byla postavena první útulna, která byla r. 1898 přestavěna na hostinec Krčma. Co se s ní později stalo, to jsem nezjistila.

Nejznámějšími stavbami tady jsou vedle sebe stojící roubenky Libušín a Maměnka, tehdy zvané útulny. Návrh na stavbu zpracoval r. 1897 Dušan Jurkovič ve stylu lidové secese. Mají bohatý dekor, který je typický pro Valašsko a také pro slovanskou lidovou architekturu. R. 1898 byly stavby dokončeny. Libušín byl vymalován podle Alšových kreseb. Slavnostně byly otevřeny 6. srpna 1899.

Ve stínu těchto staveb byl r. 1926 slavnostně otevřen horský hotel Tanečnica. Přesto má svoje prvenství – byl to nejstarší horský hotel v ČR. Přespalo zde mnoho významných osobností.  V červnu 1928 tady přespal i T. G. Masaryk – při té příležitosti navštívil i obě útulny.
Na konci 2. světové války tady byly ubytovány maďarské asistenční oddíly a Hitlerjugend. Bohužel obě roubenky silně poničily. V tomto stavu je r. 1947 viděl již téměř osmdesátiletý Dušan Jurkovič a přimlouval se za jejich opravu.

Pro mne je návštěva této oblasti srdeční záležitostí. Když jsem tady byla prvně, to mi bylo asi 15 let. Už tehdy, když jsem viděla tu chátrající nádheru, tak mi těch staveb bylo hrozně líto. Později jsem osud Pusteven bedlivě sledovala. V letech 1996 - 1999 proběhla jejich generální rekonstrukce.

Když jsme se r. 2009 vydali na přechod Beskyd, bylo nám jasné, že zastávka tady je povinná. Procházeli jsme tudy dopoledne, naštěstí bylo již otevřeno, tak jsme mohli zajít i dovnitř. Byli jsme úplně nadšeni, jaká to je krása.

Jenže uplynulo dalších 5 let - krátce po půlnoci dne 3. března 2014, zasáhl Libušín požár a objekt těžce poškodil. Propadla se střecha, byla zničena unikátní jídelna, samozřejmě i s nástěnnými malbami. Zbytek zničila voda při hašení. Když jsem to viděla v televizi, brečela jsem jak malá holka.

Naštěstí se národ vzchopil a pomocí darů a s využitím evropských fondů mohla r. 2016 začít již 2. rekonstrukce. V podstatě byl srub znovu postaven, a to s využitím původního způsobu stavby. Dne 30. června 2020 mohl být znovu otevřen. Máme tedy o důvod víc se tam jet opět podívat.

V Prostřední Bečvě, pod kterou Pustevny patří, odbočujeme vpravo. Dostáváme se do mraků, chvílemi hodně hustých. Myslíme si, že ve všední den v tomto počasí nahoře asi moc lidí nebude. Chyba, skoro polovina skutečně velkého parkoviště je plná. Jak to tu vypadalo o víkendu? Jsem ráda, že to nevidím.

Parkoviště je samozřejmě placené. 200,- Kč na celý den, po 15. hodině 100,- Kč. Proto se platí parkovné hned po příjezdu.

Na kopec je to kousek, jenže není skoro nic vidět. Musíme přijít až k chatám Libušín a Maměnka, abychom je aspoň trochu viděli v celé kráse. Jdeme dovnitř. K našemu překvapení je tam pár lidí. Většina jich je asi roztroušena po okolních venkovních občerstveních. Je to tam asi trochu levnější, jenže my si to musíme užít a zavzpomínat na doby dávno minulé. Jen náš tehdejší stolek není volný. Ota dává volbu sládků, já čokoládu se šlehačkou. Je výborná, nezvykle hustá. Jsme lehčí o 150,- Kč, ale spokojení. Odcházíme. Venku se mraky trochu roztrhaly, dokonce na chvíli vykouklo i sluníčko.

 

Jdeme na Radhošť, odkud jsme ráno před 13 lety vyráželi. Musíme zjistit, co se zde změnilo. Počasí je zrádné, chvíli jdeme v mracích a studeně to fouká, chvíli svítí sluníčko a hřeje. Lidí je tu dost, ale není to tak strašné.

Kamenná chata Šumná od italského stavitele tady je od r. 1894. Dnes je tam restaurace, ale také půjčovna koloběžek. Změn je tady dost. Asi přibyly i některé dřevěné kiosky s občerstvením a upomínkovými předměty. Nebo si je možná nepamatujeme. Jsou to roubenky a hodí se sem.

Každopádně je tady větší množství dřevěných laviček a nová Radhošťská ovčí dálnice. První naučná stezka tady byla vybudována r. 1980. Drsné horské počasí se na jednotlivých panelech podepisovalo, byly vyměňovány, ale i pozměňovány. V říjnu 2020 zde byla nainstalována 4. verze naučné stezky a určitě i trvalejší. Zastavení tvoří momentálně 7 elegantních stolečků. Informační plocha je ze dvou vrstev nerezového plechu, do kterého je vyřezaný text i obrázky. Tentokrát je stezka mimo jiné věnována hlavně ovečkám, které se zasloužili o nynější ráz krajiny.

Stoupáme k vyhlídkovému altánu Cyrilka, který tady byl postaven již r. 1893 (jinde uvádí 1894). Na malované panoramatické mapě vidíme, co bychom mohli vidět, kdyby bylo něco vidět. Ale i tak se nám tu líbí.

Ještě však nejsme nahoře. Jen kousek za vrchem Radegast stojí přes 3 metry vysoká socha slovanského Boha slunce, války a vítězství Radegasta. Ta původní byla z betonu a kameninové drti a byla sem umístěna r. 1931. Horské podnebí jí nesvědčilo. Proto byla r. 1996 uschována pod střechu - do haly radnice ve Frenštátu pod Radhoštěm. Od r. 1998 tu stojí kopie z odolnější žuly. Tady mne čekalo nepříjemné překvapení. Nově tady stojí dřevěný kiosek. Dřív se zde vždy zastavil každý, kdo procházel, pokochal se a šel dál. Mohli si tak i další užít klidného pohledu na skutečně monumentální sochu. Teď je tady spousta lidí, posedávají i na podstavci se sochou a klid je ten tam. No kšeft je kšeft, s tím nic nenaděláme.

Míjíme vyhlídkové místo nad sjezdovkou. Sluníčko začíná prorážet, výhledy se trochu zlepšují. Podle panoramatických tabulí by zde měl být výhled od jihozápadu na jihovýchod. Zatím toho moc vidět není, i když v jednom momentu se nám otevřel pohled i na zdejší novou rozhlednu Stezku Valaška. Tu zrovna bych vidět nemusela.

Blizoučko je místo, kde byl 28. dubna 1868 vyzvednut základní kámen ke stavně Národního divadla a do Prahy dovezen jako první z 18 základních kamenů.

Procházíme okolo horského hotelu Radegast, ale zatím se nezastavujeme. Pokračujeme na dnešní nejvyšší bod – vrchol Radhošť. Podle pověstí právě zde od pradávna sídlil slovanský Bůh slunce, války a vítězství Radegast, jehož sochu jsme cestou míjeli. Na vrcholu této mýtické hory byl r. 1805 vztyčen kříž a v letech 1896–1898 postavena dřevěná kaple sv. Cyrila a Metoděje. Je to nejvýše položená církevní stavba u nás. Uvnitř je bronzová deska, která připomíná návštěvu prezidenta republiky T. G. Masaryka v červnu 1928. Od r. 1931 vás cestou od chaty vítá bronzové sousoší obou věrozvěstů na vysoké betonové podezdívce.

Tady zjišťujeme, že je to konečně místo, kde se nezměnilo nic. Jen před 13 lety kapli opravovali, byla obehnaná páskou, aby se k ní nechodilo a místo oken byly igelity. Dnes jsou vidět krásné vitráže. Tady naštěstí chata s občerstvením nepřibyla, ale je tady lidí hodně. Někteří zde odpočívají po náročném výstupu z Rožnova pod Radhoštěm – to už máme naštěstí za sebou z dob dávno minulých, někteří svačí a někteří se jen tak kochají. Tahle kaple – to je skutečně krása. Sem jsme prostě zajít museli.

I my tady na sluníčku a za větrem dáváme svačinu a kocháme se, i když obzory jsou stále zamlžené. Ale už je něco vidět. Za hezkého počasí jsou vidět hřbety Hostýnsko-vsetínské hornatiny, Javorníků a Bílých Karpat, beskydské vrcholy Lysá hora, Smrk, Kněhyně a Čertův mlýn, Strážovské vrchy, Malá Fatra a štíty Tater, masív Ondřejníku, Velký Javorník, v pozadí s Hrubým Jeseníkem. Nechá se zahlédnout i Moravská brána a za výjimečně výborné dohlednosti i alpský vrchol Schneeberg. O tom my si můžeme nechat jen zdát a domýšlet si, co z toho vidíme. Je tady však nádherně.

Teď už se vracíme – přesouváme se jen o kousek dál – na terasu hotelu Radegast. Tato nádherná dřevěná budova byla postavena v letech 1933 – 1935. Tady jsme před 13 lety spali. Tehdy jsme na celém hotelu spali sami, venku to hrozně foukalo a celá budova se lehce houpala. A nebylo to tím, že bychom toho večer moc vypili. Ráno nám to potvrdil i personál. Nevím, co se uvnitř změnilo. Moc si to nepamatuji. I nyní jsou společné sociální zařízení na chodbě. Jenže prve jsme za noc a za osobu platili 350,- Kč, dnes je to dle kategorie 750,- a 850,- Kč. Inu, časy se mění.

Sedíme u piva (samozřejmě Radegasta), vzpomínáme na doby pro nás už dávno minulé, kocháme se stále lehce zamlženými výhledy, ale také pozorujeme děti, jak řádí na nově vybudovaném chodníku pro chůzi bosou nohou.

Už nám nezbývá nic jiného, než se vrátit. Výhledy jsou trochu lepší než ráno, tak si to užíváme. Jen po obědě lidé přibývají. Ještěže jsme přišli ráno.

Ráno Ota objevil jednu zajímavou pro nás neznámou kytičku. Až později jsme na tabuli Českých lesů zjistili, že tady roste vzácný oměj tuhý moravský – naše nejjedovatější rostlina. Teď se snažíme ji znova najít a porovnat. Možná to byla ona, i když, jak jsem teď zjistila, také by to mohl být i jiný druh oměje, např. šalamounek.

Zastavujeme se u vyhlídky nad sjezdovkou. Teď konečně vidíme do údolí a kopečky za ním. Vítá nás sluncem nasvícená socha Radegasta i chaty na Pustevnách. Já už bych klidně mohla jít k autu, jenže můj rozhlednový maniak musí jít ke zde nově vybudované rozhledně Stezka Valaška. Jdu s ním, i když avizuji, že na tuto rozhlednu v žádném případě nejdu. Jsem přesvědčená, že to je turistická atrakce, která hyzdí krajinu. Omlouvám se těm, kterým se tyto stavby líbí. 

Vlevo z kopce vidíme ski areál Pustevny a sedačkovou lanovou dráhu Ráztoka – Pustevny. Ta první byla postavena r. 1940 jako 1. sedačková lanovka v Evropě. Ta dnešní je z 80. let 20. století.
Po chvilce vlevo z cesty odbočuje dětská naučná stezka Pustevenská ZOO. Je na ní 9 zastavení s dřevěnými sochami zvířat v životní velikosti a s dřevěnou deskou, kde dětem rodiče o zvířátku něco mohou přečíst. Dále tam zvířátko dětem doporučuje nějakou aktivitu.

Šipka nás směřuje k rozhledně Stezka Valaška. Děti si mohou projít dětský lanový chodníček. Přicházíme k pokladně. Rozhledna vidět není, jen je vidět nástupní visutý chodník. To mi zcela stačí. Ota původně tvrdil, že asi nahoru nepůjde, teď změnil názor. Možná proto, že ji chce vidět víc, možná i proto, že vstupné stojí 200,- Kč. Většina těchto typů rozhleden jsou draží. Mne nezviklal. Nejdu tam. Ze zásady. Jen jsem ho vybavila svým foťákem.

Rozhledna byla postavena r. 2018. Od jiných podobných typů rozhleden se liší tím, že jsou zde 2 unikáty - 135 m dlouhý himalájský chodník a v Evropě nejvýše položený celoskleněný skywalk (bez ocelového zábradlí). Stezka je 621 m dlouhá, z toho 394 m vede k 22 m vysoké vyhlídkové věži. Původní záměr - výška věže 54 m naštěstí nebyl schválen. Dalších 227 m vede na vrchol věže formou kaskády. Z vrcholu, kde jsou umístěné panoramatické obrázky, jsou vidět Moravskoslezské Beskydy, Hostýnsko-vsetínská vrchovina, Jeseníky, Oderské vrchy, Palkovické hůrky, Polsko a Velká Fatra.

Naštěstí se to stále víc vyjasňuje, tak Ota přišel shora spokojený – byl na rozhledně, může si ji ve svém seznamu odškrtnout a ještě měl poměrně slušné výhledy.

Když bych šla asi o kousek dál, viděla bych rozhlednu zdola, ale ani o to jsem nestála. Stačil mi pohled na ni z cesty na Radhošť. Čekala jsem na něj na pařezu – za větrem a na sluníčku. A protože mi bylo horko, sundala jsem si mikinu … a málem přišla o ucho. Do mikiny se mi zamotala náušnice – ucho to přežilo, jen náušnice se uvolnila a odletěla kamsi do trávy. Vlastní náušnice na jednu stranu a ten malý čuflík, který ji v uchu přidržuje, někam neznámo kam. Náušnici jsem po chvíli našla, ale hledejte v trávě malé nepatrné nic. Snažila jsem se, ale zbytečně. Když přišel Ota a já se rozhodla hledání ukončit a odejít, tak jsem poslední zoufalý pohled vrhla směrem k pařezu a najednou sluníčko poslalo svůj paprsek na to malé nic, to se zalesko a já ho zahlédla. Prostě to sluníčko je úžasné. Asi už dětinštím - sluníčku jsem zamávala a samozřejmě mu poděkovala. Jen Ota, který nevěděl o co jde, na mne koukal jak na blázna. Názor moc nezměnil, i když jsem mu to vysvětlila. Tak tomu říkám štěstí.

Ještě se jdeme podívat na zdejší Pískoles – pískovcové sochy pod širým nebem. Víme, že podobné pískovcové sochy vznikají v Písku  a že tady jsou v zimě ledové sochy. O téhle akci jsme neměli tušení. Čtyři sochaři zde v době od 20. 6. do 25. 6. 2022 vytvořili 9 soch ohrožených lesních zvířat. Samozřejmě už jsou některé částečně poškozené, ale stále jsou krásné. Vstupné je dobrovolné a poputuje na pomoc ohroženým zvířatům u nás. Přispěli jsme tedy na dobrou věc a přes Pustevny s malou zacházkou k hotelu Tanečnica míříme už k autu.

Odjíždíme. Je skoro 5 hodin. To jsme to docela natáhli, ale užili jsme si to. Vždyť jsme tady prošli víc jak 10 km. A spousta času uteklo, když jsme se kochali. Opouštíme spokojeně místa, která jsme si oblíbili, ale přesto si říkáme, že sem se asi už nevrátíme. Je tu hezky, ale na náš vkus je tu strašně moc lidí.

Sjíždíme na hlavní silnici. Jen kousek od křižovatky ve valašské restauraci Areálu Zavadilka a Valašský Šenk si Ota kupuje pivo. Pivovar při cestě nemáme a rádi bychom co nejdřív někde šikovně zaparkovali a přespali. Jen nevíme, zda se nám to povede. Stále jsme v CHKO Beskydy. Navíc i hladoví. Vždyť je čas večeře.

Nakonec nám vyšlo první zastavení. Ještě v Prostřední Bečvě odbočujeme vpravo ke hřbitovu a kostelu sv. Zdislavy. Je to moderní kostel. Základní kámen posvětil papež Jan Pavel II. při svatořečení Zdislavy a Jana Sarkandra v Olomouci 21. května 1995. Vlastní kostel byl postaven během jednoho roku na přelomu tisíciletí – od června 2000 do července 2001.

Vypadá to tu pěkně, jsme trochu stranou od obce a jsou tu nádherné výhledy. Uvařila jsem večeři, umyla nádobí a šla jsem si na lavičku ke kostelu číst. Sluníčko ještě pěkně hřálo, křesílka jsme však tady raději vyndavat nechtěli. Najednou přijel chlap, odemkl kostel a nechal otevřeno. Byla jsem tak rozhozená, že jsem jen tak dovnitř nakoukla, interiér je jednoduchý, moderní, ale docela zajímavý. Ani foťák jsem s sebou neměla. Dál jsem se tam už raději nemotala.

Za chvilku přišel malý chlapec, jak jsem později zjistila – ministrant. S farářem – oba ještě v civilu si sedli na sousední lavičku a povídali si. Já se už raději uklidila do auta. V 6 hodin začali vyzvánět. To už nám bylo jasné, že bude mše. Uklidili jsme boty, které jsme na sluníčku sušili, a zavřeli se do auta. Odjet nemůžeme – Ota už měl pivo. Pár lidí přišlo na mši.

Mezitím ještě přijeli Němci s karavanem a postavili se kus od nás. Bylo vidět, že přemýšlí, zda tu zůstat. Asi jsme jim byli vzorem – proto zůstali. Mše začala v 7 hodin. Toho jsem využila a rychle se umyla. Jak zalezlo sluníčko, rychle se ochlazuje, teplo vypadá jinak. Jedním okem jsem koukala po vchodu do kostela. Byla jsem přesvědčena, že kdo vyjde z kostela, nebude hned koukat ostře vlevo po našem autě. Nakonec se mi to povedlo a umytá a spokojená jsem zalezla do auta.

V půl deváté odjel i farář. A byl klid. Nikdo si nás nevšímal. Sedíme v autě, popíjíme pivo a posloucháme rádio. O Němcích vedle vůbec nevíme.

Jdeme spát před devátou, hvězdičky už svítí a je už pěkná zima. I v autě klesá teplota pod 16. stupňů. Přemýšlíme, zda zítra dáme ještě další výlet v Beskydech. Po dnešku bych brala už trochu roviny. Uvidíme zítra.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 27. den - CHKO Beskydy: Pustevny–maměnka, Libušín, Tanečnica, Šumná, Pískoles; Radhošťská ovčí dálnice, altán Cyrilka, socha a hotel Radegast, kaple sv.Cyrila a Metoděje, Pustevenská ZOO, rozhledna Stezka Valaška na mapě