Jedeme znovu na severovýchod - 6. den/odpoledne - Bernartice - kostel sv. Petra a Pavla, hrobka a zámek rodiny Latzelů, Vidnava - městská památková zóna

Opouštíme Račí údolí, kde jsme si dopoledne udělali zajímavou procházku. Odjíždíme do Bernartic - do míst západně od Javorníku. Bereme to zkratkou - přes louky vede úzká asfaltka. To nám vyhovuje po všech stranách. Na odbočce na pole chystáme jídlo.

Zastávku v Bernarticích naplánoval Ota. Byl o nich pořad tuším v Toulavé kameře. V obci se našli stopy osídlení z doby kamenné. První písemná zmínka o této lánové vsi, která se rozkládá podél Vojtovického potoka, je z r. 1284. Z konce 13. století je nyní hřbitovní, původně románský kostel sv. Petra a Pavla. Byl několikrát přestavěn - barokně a později i romanticky. Věž byla postavena až r. 1711. V kostele jsou zachované raně gotické portály. Bohužel původní dřevěný malovaný strop se nedochoval.

Zaparkovali jsme u západní strany hřbitova, jak jsme později zjistili u zadního vchodu. Ke kostelu jsme šli přes hřbitov, u jehož severní ohradní zdi je hrobka rodiny Latzelů, která je uváděna jako drobná památka. Rodina Latzelů v této oblasti žila již od r. 1522 - tehdy se jednalo o sedláka. V 18. století se rodina pustila do podnikání. Philipp Josef Latzel se narodil r. 1813 v nedalekých Skorošicích, byl to průmyslový podnikatel v cukrovarnictví a politik. R. 1836 koupil v Bernarticích fojtství se statkem. Založil tady lihovar i cukrovar, vlastnil továrnu na zápalky a byl poslancem říšského sněmu. Ve 2. pol. 19. století si zde postavili rodinnou hrobku, která je podsklepená. Tam byl pochován, když r. 1897 zemřel. Hrobka jako taková vypadá stále poměrně dobře. Interiér bohužel nikdo neudržuje, pouze je ještě vidět, jak pěkná byla výzdoba.

Došli jsme ke kostelu, ten jsme obešli. Portály jsou úžasné. Na druhé straně kostela je vstupní portál na hřbitov, bohužel ani ten není udržovaný. V opačném případě by to mohla být chlouba obce. Vedle vchodu je hezky opravená fara z r. 1579.

Popojíždíme ještě do města, kde byla na konci 18. století původní rychta přestavěna v pozdně barokní zámek. V tomto zámku bydel již zmíněný podnikatel Josef Latzel. Na přelomu 19. a 20. století ho jeho potomci přestavěli do současné podoby. Po válce byl znárodněn a nebyl udržován. Nyní ho vlastní místní zemědělská organizaci, má tam obchod a kanceláře. Trošku nás stav těchto doporučovaných památek zklamal.

Popojíždíme kousek dál do Vidnavy, kde je městská památková zóna. Zahrnuje náměstí s unikátní valounkovou dlažbou a přilehlé ulice. Na náměstí parkujeme. Některé domy jsou zajímavé - s barokními, klasicistními a empírovými fasádami a štíty. Je tu však takový klid, jako kdyby bylo města zcela vylidněné. I zdejší kavárna je prázdná.

Město má bohatou historii. K prvnímu osídlení došlo už v mladší době kamenné, možná právě proto, že tudy protékala říčka Vidnávka. První písemná zmínka je z r. 1291 - z té doby má náměstí tvar pravidelného obdélníka. Ve městě se rozvíjel obchod i řemesla, a to až do r. 1428, kdy bylo dobyto husity a vypáleno. Až během 16. století se město začalo vzpamatovávat, rozvíjela se opět řemeslná výroba, r. 1529 získalo právo vaření piva. Vývoj města zabrzdily požáry i třicetiletá válka. Vedení města se v posledních letech snaží obnovit zchátralé historické stavby, ale je to všechno běh na dlouhou trať.

Na náměstí naši pozornost upoutala radnice. Ta stála od r. 1551 uprostřed náměstí. Po požáru r. 1867 již nebyla obnovena. Pro potřeby města byla novogoticky přestavěna budova policejní stanice. Další úpravy, vč. zvýšení věže byly r. 1883. Na náměstí je barokní mariánský sloup z r. 1714, který byl postaven rok po velkém požáru a epidemii moru, a socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1770, která byla postavena po povodích r. 1766.

Na protějším rohu s Lékárenskou ulicí stojí lékárna U černého Orla, která byla založena r. 1769 v novorenesančním městském domě. Bohužel jen prosklenými dveřmi jsme mohli zahlédnout unikátní secesní dřevěný interiér.

Mezi významné stavby patří novogotický kostel sv. Františka z Assisi. Zajímavostí je, že není dominantou náměstí, ale je postaven na východ od náměstí. Byl postaven na místě zbouraných hradeb v letech 1896 – 1898 jako gymnaziální kostel, který později využívali i studenti teologického semináře a konviktu. Průčelí dominuje štíhlá vysoká věž se dvěma malými věžičkami po stranách.

Směřujeme k další věži - patří kostelu sv. Kateřiny Alexandrijské, jehož jádro je gotické z pol. 13. století. Tehdy opevněný kostel byl součástí opevnění středověkého města a navazoval na opevnění dnešního zámku. Kostel byl r. 1537 přestavěn renesančně, r. 1728 barokně. Tato přestavba údajně narušila statiku a hrozilo mu zbourání. Místo toho došlo v letech 1800 – 1801 ke klasicistní úpravě. Dnešní podoba je z novogotické úpravy v letech 1883–1884.

V parčíku u kostela se zachovala na dvou místech část hradeb z 15. století. Mezi nimi stávala původně gotická tvrz, která byla ve 2. pol. 14. století začleněna do opevnění města. V 1. pol. 17. století byla přestavěna na renesanční zámek obdélníkového půdorysu. Je dvoupatrový, po stranách má třípatrové věže s psaníčkovým sgrafitem. Od r. 1906 ho vlastní město, které zde mělo archiv a muzeum. Od r. 1967 je tu základní umělecká škola.

Jak procházíme městem, je vidět, že většina domů je pěkně oprýskaná. Tak snad se to časem zlepší. Některé památky jsou opatřeny informačními tabulemi Po stopách historie našich měst. Jenže je zima a poprchává. Ota za normálních okolností rád prochází mezi zajímavými domy, ale dnes mu to tady nesedí. Vadí mu, že domy nejsou hezké, i když připouští, že to může být i tím vlhkým a studeným počasím. Raději vynechávám bývalý klášter Milosrdných bratří z r. 1868 i bývalý kněžský seminář z r. 1899.

Jedeme na parkoviště u koupaliště ve Velké Kraši, které je jihozápadně od Vidnavy blízko soutoku Vidnávky a Černého potoka, odkud chceme zítra vyrazit na výlet na Venušiny misky. Snad to půjde tam přespat. Je tam i kemp, tak v nejhorším případě by to šlo i tam. Jenže koupaliště je zavřené, o kempu tu není žádná zmínka. To nám však nevadí. Parkujeme u jednoho vjezdu, kde jsme tak trochu ukrytí před světem. Víc nepotřebujeme.

Ota je stále nějaký otrávený. Tvrdí, že ten ledový vítr je z polských rovin, které se mu od začátku nelíbí. Naštěstí na zítřejší výlet se těší. Aby si zlepšil náladu, jde na druhou stranu potoka na pivo. Tam se sedí jen venku, ale to mu je v tomto momentu jedno. Přišel brzy, náladu lepší neměl. Měli tam jen Gambrinus, sice 11, ale ani ta mu nechutnala. Ani nezatuploval.

Večer jsme zjistili, že Krejčíková se Siniakovou vyhrála Roland Garos i ve čtyřhře. Prý po 21 letech vyhrála naše děvčata čtyřhru i dvouhru. Tak to je senzace. A k tomu ještě včera získala zlato i naše juniorka. Po večeři a tomhle zjištění se konečně Otovi trochu zlepšila nálada.

Sedíme v kabině. Je zataženo, je 14 stupňů, ale už neprší. I ten vítr se uklidnil. Máme novou zábavu. Koupili jsme si knížky ptáků a kytiček a tak se skutečně nenudíme.

Je čím dál větší zima, na noc hlásí 5 - 3 stupně. Vytahuji peřinu a jdeme spát. Je zima, ale jeden komár se nám do auta nacpal. Snad jsme ho zabili, pak už byl klid.

Jedeme znovu na severovýchod - 6. den/odpoledne - Bernartice - kostel sv. Petra a Pavla, hrobka a zámek rodiny Latzelů, Vidnava - městská památková zóna na mapě