Jeseníky 2007 podruhé - "Panská jízda" - 1.část

Ač je to k nevíře, lze i v současnosti prožít nejedno veliké dobrodružství. Zkuste si třeba - ( tak jako já ) - sebou vzít na 3 - denní putování po horách syna, který nemá rád : hory, skály a přírodu vůbec ... a nebudete se stačit divit !!

Ale pěkně po pořádku : při plánech, co podniknu se svým 18 letým synem Martinem, až k nám do Zlína přijede na týden na prázdniny, mne napadla "skvělá" myšlenka : Vezmu ho sebou na pár dnů do Jeseníků a při té příležitosti se pokusím znovu nafotit to, co mi zkazili v Happy Fotu ... Syn nadšením zrovna nejásal - počítal s tím, že bude poléhavat u televize anebo se sluchátky na uších a maximálně se pozvedne při odchodu na koupaliště - nakonec ale, ač nerad, souhlasil ...

A tak po včerejším odpočinkovém odpoledni, dobré večeři a sbalení věcí na cestu dnes vstáváme do překrásného rána. Každý s batohem na zádech a plnou igelitkou v ruce - ( máme v nich kromě jídla též každý náhradní obuv ) - hurá na trolejbus a odjezd busem do Olomouce. Zde právě probíhá "drastická" rekonstrukce autobusového nádraží a za plotem vystrkuje růžky budova nového rozestavěného Supermarketu. Po krátké přestávce na vyčurání a cigárko jedeme dál ke Šternberku. Obloha se zatahuje zatím bílými mraky. Při průjezdu městem chci synovi, který sedí na sedadle přede mnou a celou cestu má na uších sluchadla od MP3, ukázat místní překrásný hrad a tak mu poklepu na rameno. " Co je ?!?" oboří se na mne hystericky syn a tak se mu omluvím za vyrušení a v duchu si říkám - no to bude tedy putování, potěš mne Pánbu a všeci svatí ...

V Karlově Studánce už je slunce schováno za mraky. Kupodivu tu máme na parkovišti 25 min pauzu a tak do bufetu na kafčo a kofolu. Pak obdivujeme umělý vodopád, jdeme se k němu podívat blíž a já při té příležitosti šlápnu do lidského extrementu ... ( Letos je to už podruhé !! To budu mít ale štěstí ...) Na konci Ludvíkova, na rozcestí u Vrbna p.Pradědem výstup. Z cedule si opisuju několik důležitých spojů a pak už spěcháme do kempu Dolina, kde máme zamluveno ubytování. Asi 20 min čekáme na správce, namísto něj se ale objeví jeho mladičká dcera s turbanem na hlavě - právě si sprchovala vlasy - a já s ní jdu dovnitř sepsat a zaplatit ubytování. Syna důrazně upozorním, ať zůstane venku a hlídá nám "zavazadla". Bohužel, psychika adolescenta a vzbouřené hormony mu nedovolí uposlechnout tatínkův příkaz a tak přichází dovnitř za námi a s otevřenou hubou čumí na tu mladičkou krasavici ...

Je to dobré - nocleh na 2 noci pro dva jen 320 kč, dostáváme chatku Nr.5 a na WC a pod sprchy to máme "jen" 50 metrů ... Rychle vybalit věci, do jednoho batohu přemístit svačinu, foťák a dalekohled a jdeme omrknout Kolibu, stojící hned za branou Campu. Jídlo tu ale mají docela drahé, polévku jen česnekačku a tak si tu dáváme jen pití. Pak odkvačíme na zastávku a v půl 2. odjezd na Bílý Potok. Do "hospodomyslivny" nejdeme, já vytahuji mapu a chytáme se lesní asfaltky, vedoucí vlevo do hor. Když míjíme poslední samotu, přidává se k nám roztomilé štěňátko. Pomazlíme se s ním, ale zvířátko nás chce adoptovat a jít na tůru s námi. A tak na něj musíme, ač neradi, zadupat !!

Serpentiny silničky nás neuvěřitelně rychle vynášejí vysoko nad Bílý Potok. Na jednom místě s výhledem lavečka a tož chvilku výdech a dobrá svačina. Pak zatáčka s rozcestím, my si vybíráme cestu vlevo. O kousek dál se vpravo v lese nad námi objevují první pozoruhodné útesy skalních útesů a bývalých lomů - to všechno se jmenuje Jelení kameny. Přicházíme k ceduli, upozorňující nás na hranici přírodní rezervace Skalní potok, s rozlohou větší jak 200 ha ... Hned od cesty vede pěšinka kousek do lesa a na okraj vysokého útesu s fantastickým rozhledem. Ten člověka úplně ohromí : v dálce se hluboko pod horami krčí město Vrbno, nad ním vpravo pak Zámecká hora se zbytky hradu Freunsteina, vrcholky Plošiny a Žárového vrchu, plné skal. Je odsud vidět lesní silnička vedoucí po úbočí "Žáráku", velká paseka a skalní město, které ještě neznám, nalevo od nás vidíme podvrcholky Medvědího vrchu a Orlíku. Mezi lesy jizvy pasek a všude v krajině moře skal a nepředstavitelná a úžasná divočina !!!!

Tak - pokochali jsme se a tak zase dál. Několika zákruty silnice procházíme skalním městem Jeleních kamenů. Stoupání téměř ustává, vlevo v lese vidíme hranu skalního ostrohu s další vyhlídkou - napravo v lese pak skalní stěny, útesy i jednotlivé skalní bloky v několika stupních nad sebou v pralesovitém lese. Přicházíme na menší mýtinu s rozcestím vícero cest, my si vybíráme lesní cestu vedoucí na Severozápad a a si po 1 km chůze a téměř neznatelným stoupáním přicházíme pod mohutné skalní bloky Karliných kamenů. Útes nad námi na chvilku ozáří slunce, lezeme odzadu na tu nejvyšší skálu -( Martin přiznává, že má závratě ) - a pak zůstaneme v úžasu stát nad dokonalým výhledem ! Jedno skalisko je tu provrtáno několoka rozpláclými a nízkými skalními okny, další skála má stěnu ořezánu a vytvarovánu snad obřím dortovým nožem - no tvary a bizarnost zdejších skal, tvořených přeměněnou břidličnatou horninou - je prostě až neskutečná !!!

Pokračujeme dál po pěšině a po skalnatém hřebenu, cestou se dívám po cestě, vedoucí dolů lesem na tu druhou asfaltku. Místo toho ale míjíme další pozoruhodnou skalní hradbu, pak ohromný blok s tábořištěm a jeskyňkou, "vyzdobenou" zeleným svítícím strašidlem a na skále nápis, aby se tu netábořilo ! Co si o tobě máme myslet, neznámý ochránče přírody, který hyzdíš její nádherné výtvory sprejovým příkazem ?!? Nejspíš jen to, že budeš asi ještě větším hovadem, než ti, jimž tady něco zakazuješ ..!!)

Jen o kousek dál se dostáváme k mohutné skalní hradbě a nejvyšší kótě - vrcholek Karliných kamenů se vypíná celých 1 074 m nad vzdálenou mořskou hladinou ! Martin má strach lézt na to nejvyšší místo a tak se tam vyšplhám sám ... ( a dodnes, kdy o 4 roky později píšu tyto řádky, se mi o tomhle "BOŽÍM VÝHLEDU" občas v noci zdává ...) Zeshora vidím lesní průsek, spojující Karliny kameny s asfaltkou, ležící několik set metrů pod námi. Samozřejmě se tudy vydáváme dolů, ale má to jeden veliký zádrhel a není to vůbec šťastné rozhodnutí. Terén má značně strmější spád, než tomu bylo z viděného nadhledu a navíc je celý průsek zarostený velmi vysokou travou, ukrývající zbytky vývratů snad ještě z dob komunismu ! No vracet už se nebudem, ale je to doslova cesta "zarubaná" a tak za neustálého vzývání "Panenek" a jiných ryze jadrných českých slov - ( i cosi o debilním otci jsem zaslechl, ale to mi asi jen do ucha lehce špitl lesní vánek )... Po jistém časovém intervalu se na tu spodní silničku přece jen dostáváme a zestup dolů k Bílému Potoku už je hračka !!

U poslední chalupy, už při značené cestě, veliká zahrada a v ní má majitel Mini ZOO !!! Kousek od plotu zobe trávu velká bílá slepice a jako ochranka za ní kráčejí 3 ovce a za nimi vidíme stádo hnědých a bílých koz. Jejich vůdce je veliký černý cap a ten má snad půl metru dlouhý plnovous, za který by se stydět nemusel ani pravověrný ruský pop ! Na žebřináku se senem hned za ním si hrají jeho děti, kůzlátka opravdu rozličných barev. Napravo od nich se po louce graciózně a s noblesou procházejí krocaní samice a pravé africké perličky. Vedle se kolébají kachny domácí bílé i ty čínské, pak kačeny divoké a jakýsi druh, který je úplně černý !!

Korunu tomu všemu nasazuje velký bílý kohout, který zatoužil po té jedné černé kachně : lítají po louce sem a tam, člověk by nevěřil, že i neohrabaná kachna umí tak rychle běhat - nakonec ubohá kačena zakopne o dřevěné korýtko, kohout na ni odzadu skočí ... a na světě je zase o jeden závažný sexuální delikt víc !!! Akorát se se synem dohadujeme, co z tohoto spojení vznikne - zdali to bude černý kurokačer anebo bělostná slépkokačena ...

Jdeme dál, schovávám dalekohled a protože nám strhlou lavičku přes Bílý Potok zatím nepostavili, čeká nás přeskákání přes jeho tok přes kameny. Na úplně stejném místě oba uklouzneme a šlápneme do vody - holt ty geny se prostě nezapřou !! Lesem přicházíme pod ohromnou a krásnou, snad 40 metrů vysokou skálu. Martin mne zůstává čekat dole na cestě, já to lezu nahoru prozkoumat a pak šílím od radosti !! Nahoře je plošina s převisem a skalní věžičkou a je to to místo, kde jsem kdysi spal s kamarády z učiliště na mém prvním čundru v 17 letech po Jeseníkách !! Místo se jmenuje Na výsluní nebo Na Vyhlídce, přesně to bohužel nevím, na stránkách internetu jsem zatím nenašel žádný popis. Moc mne mrzí, že už je tu v lese šero a nedaří se mi žádný snímek této překrásné veliké skály, snad někdy příště ... Po chodníčku s upravenými schůdky se druhou stranou dostávám dolů k synovi a teď už bez zastávek až na okraj Vrbna a do centra. Tam dostáváme informaci, že jediné místo, kde se ještě teď večer vaří, je penzion u vlakového nádraží, což je na úplném konci města ! No, co nám zbývá - máme šílený hlad ! Martin si tam poroučí velikou pizzu - část, co nesní, si pak bere sebou do Campu. Já si dávám nějaký myslivecký plátek s oblohou a hranolky a do toho nám volá Jana na mobil. Cestou přes celé město ke kempu se oba shodujeme na tom, že ta paní asi tak v mém věku, je nám oběma nějak povědomá ...

Protože se na umývárce spouští teplá voda ve sprše jen po vhození žetonu - a ty my jaksi nemáme - musíme se umýt v té vodě, tekoucí snad z horského ledovce a pak honem spát ...