Cyklobusem naposledy (letos)
Poslední srpnová neděle je u nás v Jeseníkách i posledním dnem, kdy jezdí do hor poslední cyklobusy (myslím ke škodě dopravce i cykloturistů). Protože předpověď slibovala slušné počasí, na dotaz se přihlásilo pár zájemců o výlet, objednal jsem pro jistotu rezervaci na kolo do přívěsu autobusu (bere pouze 25 kol).
Očekávání se naplnilo, ráno u autobusu celkem nával, i naložení kol se relativně protáhlo a kromě kolařů je celkem dost i pěšáků, takže je autobus naplněný do uváděné kapacity. Řidič byl nakonec celkem uznalý a pár kol navíc těch, kdo neměl rezervaci naložil i do kufru. Díky tomu se odjezd poněkud opozdil, takže Alena, nastupující v Petrově několikrát volala, abychom na ni nezapomněli. Samozřejmě velká část výletníků vystupuje hned na Skřítku, jako my dál pokračuje už poněkud prořídlejší osazenstvo autobusu. Díky rezervám v jízdním řádu na Hvězdu dorazí autobus celkem na čas, tady vystupuje naše skupina a asi ještě dva cyklisté, zbytek tedy jede až na Ovčárnu.
Výjmečně nezamíříme do restaurace na místě, ale sjedeme rovnou do Karlovy Studánky. Od naší poslední návštěvy (před 2 lety) je hned na začátku obce velká změna. Je v podstatě hotový nový Hubertus (či jak se bude stavba jmenovat). Před léty starý oblíbený hotel Hubertus záhadně dvakrát vyhořel (podruhé těsně pře dokončením opravy). Léta vstup do Karlovy Studánky strašily ohořelé zbytky hotelu, nakonec se ovšem našel investor, který se pustil do díle. Právě před dvěma léty jsme viděli velkou jámu pro základy nové stavby, dnes je zřejmě pře dokončením. Faktem je, že jde o objekt znatelně větší, než byl původní hotel. Skládá se ze dvou v podstatě identických třípodlažních budov. Architekt se nijak nerozvášnil, naštěstí jsou stavby obložené dřevem, aby alespoň částečně napodobovaly vzhled původních empírových dřevěných lázeňských budov. Ovšem půvabu starého Hubertusu i dalších budov nedosahují. Pokud vím, nový hotel by měl poskytovat takové ty wellness služby – jak to tak dnes chodí. Ještě se mrkneme na umělý vodopád, už je dosti zarostlý, z padajících vod toho moc k vidění není.
Malé občerstvení si dáme v zahrádce u Džbánu a pak rychle do údolí. Původně krátká zastávka v Ludvíkově v penzionu Grizzly se relativně protáhla. Chtěli jsme se přesvědčit, jestli je tu skutečně ten vycpaný medvěd a ejhle on tu skutečně je. Majitelem penzionu je totiž nějaký nimrod, který zcestoval kus světa a trofeje svých vášní vystavuje v penzionu na odiv. Asi ne každý takové snažení obdivuje, nicméně faktem je, že prohlídka je zajímavá (ani nemusíme na Úsov). Tak už zastávku využijeme k polévce a někteří k hranolkům (kečup za 14,- Kč).
Sice jsme se trošku zdrželi, ale cesta Ludvíkovem je pořád z kopce (podél Bílé Opavy), stavíme se jen v obchodě pro nějakou limonádu, Vrbno pod Pradědem jen mineme a po celkem dlouhém sjezdu začneme pomalu stoupat. Míříme do údolí Střední Opavy. Nesmíme ovšem minout občerstvení v Bílém Potoce. Párkrát jsem tu ovšem jel, ale zatím jsem se nestavil. Celkem jsem byl na podnik zvědavý podle článků Franty Lysáčka, který tu párkrát pobýval. Většina výletníků byla skutečně překvapena svérázem tohoto zařízení. Podle všeho majitel má podobnou vášeň, jako majitel Grizzlyho, ovšem poněkud ve skromnějším provedení. Ale trofejí, které jsou v hospodě vystavené má daleko více. Podle vyprávění většinu původních nositelů snědli, něco mu dodali známí a kamarádí. Ti mu taky nosí různé nepotřebné umělecké artefakty, průmyslové výrobky, suvenýry, etnografické předměty, hudební nástroje, nářadí, nádobí, uniformy, zbraně a bůhví co ještě. Prostě takové skladiště potřebných i nepotřebných věcí. Mimo to majitel má i malý zvěřinec, přesněji čtyři psi (jeden stařešina už asi dlouho nevydrží) a stádo užitečných zvířat, čili divokých prasat. Jejich počet se bude asi taky na zimu redukovat.
Zřejmě jsem se mu zalíbili a na rozloučenou nám nabízí nějaké houby, co ráno nasbíral (Anička si dvě vzala). Na delší dobu tedy opouštíme výdobytky civilizace a pokračujeme podle řeky. Po asi dvou kilometrech je odbočka na lesní cestu do rezervace Skalní potok. Jednou jsem tu už jel, pro ostatní je ovšem toto pozoruhodné místo novinkou. Vstup do údolí je lemován řadou skalních bloků a skály pokračují do údolí nad stejnojmenným potokem i výše ve svazích v okolí. I samotný potok je dosti pěkný, horský bystřina dělá čest svému jménu a velmi často je přerušena kaskádou či vodopádkem, které vytváří skalnaté dno. Cesta zpočátku značně stoupá, ale asi po3km se stoupání mírní a horní úsek je téměř v rovině. Zastávku si uděláme u lovecké chaty Bařiny, mýtina je pěkně prosluněná a kolem krásné ticho, civilizace je relativně daleko a protože cesty jsou tu bez značení, není tu žádný nával. Po dalším rovném úseku se vrátíme k státní silnici Vrbno – Jeseník, která nás vyveze sedlu Videlský kříž. Tady je poněkud živěji. Malé parkoviště je vyhledávané východiště pro výstup na Švýcárnu, dojíždí sem trasa od Rejvízu i několik neznačených lesních cest. Ostatně lokalita je vytypovaná pro případnou výstavbu nějaké horské chaty (najde-li se investor).
My pokračujeme po Milionové cestě. Je to lesní asfaltka se značenou modrou terénní cyklotrasou. Po počátečním vrstevnicovém úseku s začnou pomalu, pak prudčeji zvedat, až dorazíme k první serpentině, kdy už je stoupání značné (část jede pěšky). Musíme překonat výšku přes 1000m (nakonec téměř 1200), naštěstí jsou z cesty místy pěkné výhledy, takže na opozdilce nemusíme zas tak čekat, díky častému kochání které i jízdu na kole značně zpomaluje. Stoupání dosahuje za rozcestníkem Nad Vysokým vodopádem, zde míjíme modrou TZ od Bělé pod Pradědem, v případě nouze se dá po mí prchnout ke Švýcárně, tu potřebu ale dnes nemáme. Je stále pěkně. I díky relativní odlehlosti od hlavních tras mezi Pradědem a Červenohorským sedlem nacházíme i dost nevysbíraného lesního ovoce, čili se zamodříme borůvkami. Při sjezdu přejíždíme v zatáčce Studený potok, a protože v něm skoro nic neteče, dá se usoudit, že Vysoký vodopád bude skoro bez vody. Asfaltka se mění v prašnou lesní cestu, naštěstí bez velkých kamenů, tak poměrně svižně dorazíme k Malému Klínu (lovecká chata) a pak brzy začneme objíždět Velký Klín. Cesta je opět asfaltka a holky valí, takže na ně musí zahvízdat, abychom neminuli vyhlídku na skály pod Malým Klínem (a to jsem zahlédl ještě zajímavou skálu v lese). Za pár let bude cesta zarostlá a dnešní výhledy na severní části Hrubého Jeseníku projíždějícím zmizí.
Cesta pod Velkým Klínem značně poklesla, poslední úsek na Červenohorské sedlo musíme opět vystoupat, naštěstí ne jak od Videlského sedla. Pod Velkým Klínem (rozcestí) asfaltka odbočuje do údolí a cyklotrasa pokračuje dosti hrubou lesní cestou, kde jdou pěšky skoro všichni až na Pekárku, kde už následuje téměř rovný úsek přes sjezdovky k silnici přes horské sedlo.
Čas pokročil, takže to sjedeme po silnici, a dál přes Loučnou kolem Maršíkova, abychom zhodnocení úspěšné akce provedli U Peterků v Petrově.