JESENÍKY 2013 - Za Kazatelnami Černé stráně

Přichází naše poslední ráno v Jeseníkách. Budím se po 4.hodině, venku je silný vítr, což mne znervózní, neboť dnes mám ještě naplánován sólo průzkum skalisek Černé stráně. Po chvilce vstávám, vařím si životabudič a jdu si ho vypít na břeh Hučivé Desné. Svítá a zdá se, že budu mít štěstí a bude přece jenom hezky. V půl 6.se loučím s manželkou, která se už bez nových objevů obejde a valím po silničce přes Annín proti toku říčky. (Včera jsme si večer povídali s majitelem hotelu panem Kociánem o okolních přírodních krásách. On moc času přes sezónu samozřejmě nemá, ale na podzim brousí po okolních stráních a hledá houby. Upozornil nás na zajímavé vodopády a kaskády v Koutském žlebu - jejich návštěvu ale musíme odložit až na příště. Když jsem se ale vyptával jeho a místních starousedlíků na bájnou skálu Kazatelnu s tunelem, nikdo o ní nevěděl a přitom se o ní ještě před 30 lety psalo v prvním průvodci o Jeseníkách ! Nevadí - pokusím se ji najít sám, mám k dispozici 2 různé mapy (jednu podrobnější), ale na každé jsou skaliska Kazatelen označena někde jinde ! Prvním nejdůležitějším krokem je v co nejkratším časovém úseku dosáhnout horní zpevněné cesty pod vrcholem Černé stráně, pak už se uvidí ...)

Míjím rozcesti Poniklý potok. Žlutá značka odbočuje vpravo proti toku hučivé Desné a stoupá do sedla mezi Vozkou a Červenou horou. (Tady jsme si to už posledně prošli a moc se nám tam líbilo). Pokračuju po silničce, vedoucí údolím Poniklého potoka a těším se, že se cestou opět pokochám pohledem na krásné vodopádky, které připomínají miniaturu Mumlavských vodopádů v Krkonoších, ale není mi to souzeno. Přede mnou se na silničce vyhýbají 2 protijedoucí auta, to co jede mým směrem najednou couvá, otevřou se dveře a osloví mne hlas : "Kam jdeš, chlape ?"

Jsou to ale v životě lidském občas neuvěřitelné náhody ! Mladí lesáci se nabídnou, že mne kousek svezou a oni jedou zrovna nahoru do masívu Černé Stráně !! Vysoko ve svahu se naše cesty dělí, loučím se s nimi, za 15 minut překonám poslední stoupání a stojím o slabých 140 výškových metrů pod vlastním vrcholem (1237 m). Moje další cesta je už ale přívětivější - vede v délce 3 km po zpevněné lesní cestě téměř po vrstevnici, kopíruje přitom hřebeny a úžlabiny pod vrcholem a nabízí přes okolní opar omezené výhledy na protější horské velikány. Z jedné zákruty slyším v dáli nějaký divný rytmický hluk - skučení motorové pily to není - a když se pak vynořím na horském výběžku, tak nestačím zírat : u cesty stojí osobní auto, dva pořízci se opírají o jeho kufr, chlastají pivo a k tomu poslouchají na okolní panenskou přírodu naplno vyhulený CD přehrávač !!! Nemám co bych k tomu dodal - takováto sprostost se prostě jen tak nevidí a nejhorší je, že je člověk proti ní naprosto bezmocný : když takové frajírky oslovíte, tak dostanete v nejlepším případě do držky ! A když zavoláte na Policii, ta než by sem našla cestu, tak jsou ti frajírci, co nemají ve zdejší chráněné oblasti absolutně co dělat, dávno za horama ... a jejich SPZ jsem neviděl. Takže nezbývá, než to ze zaťatými zuby "překousnout" a postěžovat si pak někomu na nádraží v lampárně ...

O kousek dál překračuju mělkou úžlabinu s potokem a následující zákruta mne přivádí na ostroh, kde se cesta prudce stáčí k severu a podle staré mapy je význačným výhledovým místem nad Kazatelnama. Tak toto dnes už opravdu neplatí, neboť pod cestou se nyní nachází prales asi 30 let starých smrčků ! Svačím a na té podrobnější mapě si ověřuju, jestli se nacházím skutečně na tom pravém místě, neboť chyba by měla fatální následky ( nic bych nenašel !), ale je to tak a tak tedy do toho ! Chvílemi jak embryo skrčen se prodírám pod kmeny jehličnanů, větve mne šlehají do rukou a do tváře, na záda a do vlasů prší jehličnatý déšť ... Je to opravdu cesta "zarubaná", chvílemi klnu jak dřevorubec (a že ti tedy nadávat umějí), pak se naštěstí vynořím u prvního skalního výchozku, který mne přesvědčí, že při sestupu mířím tím správným směrem.

Opodál stojí na malé pasece osamělý skalní útes, který by se s lehkým přimhouřením víček dal označit přírodní Kazatelnou. Ze svého svorového hřbetu by za hezkého dne nabízela moc hezký pohled po okolním panorámatu hor, ale dneska máme opar. O kus níž na další pasece nacházím dlouhý pás skalních výchozů. U toho prvního si nechávám batoh a jenom nalehko průzkum. Tak tyto skály už mají podobu nefalšovaných kazatelen, pás je asi na 70 m dlouhý a rozeklaný svor dosahuje místy více jak 10 metrové výše a úplně dole nacházím zřetelný lovecký chodníček. Pod rozeklanou skalní stěnou se vracím obchvatem nahoru pro své "zavazadlo". Skály nejdou kvůli houštině zprava oblézt a tak musím volit horolezeckou zkratku přes jednu nižší stěnu.

Pak už po chodníčku. Vede téměř horizontálním směrem po úbočí hory a brzy vycházím na větší palouk, obklíčený dalšími skalními útvary. Ty větší opět ve tvaru kazatelen vybíhají z pralesovitého porostu dolů na velkou paseku. Tak tady už to nejenom já, ale všichni čtenáři Turistiky známe z článku "Kazatelna" od Aleše Matějíčka, který spodní část těchto skal prozkoumal nahoru mýtinou od probíhající Cyklotrasy. (Moc hezky jsme si to s kolegou rozdělili - on průzkum "spodku", já "vršku" - ale protože Aleš na žádný tunel ve skalách nenarazil, byla by moje další cesta tímto směrem už zbytečná ...) Pokračuju tedy ještě nějakou dobu loveckým chodníčkem vpravo a když pak narazím na zarostlý lesní průsek, klesající dolů svahem, pustím se po něm. O hodný kus po svahu níž končí tato "komunikace" v močálu a prameništi potůčku, svahem vlevo se ale už dá sestupovat mezi skalkami "normálním" lesem až dolů k cestě, po níž prochází ta cyklotrasa a kde dneska lesáci stahují dřevo.

Velkým obloukem obcházím jejich pracoviště, pak už po zpevněné cestě do úžlabiny s potokem. Zákrut cesty vlevo odhalí pohled na velké skalní výchozy nad ní. První velmi tmavá skála výš nad cestou má opět tvar přírodní kazatelny. Lezu se tam podívat a nedaleko odtud vidím přes listí stromů prosvítat nádhernou skalní věž ! Z boku má tato skála velmi bizarní tvar - je spojena ze dvou nestejně Vysokých částí. Na tu nižší vpravo, která je jakousi plošinou, se dá snadno vylézt a ... a pod mýma nohama se v hlavním skalním masívu černá tolik vytoužený otvor tunelu !!! (Aj když su šťastný jak blecha, tož su trošku zklamaný. Myslél sem si, že tá slavná ďůra bude průchozí na výšku normálně vysokého Valacha, ale není temu tak. A tož kleknút na všecky čtyři, z ústí ďůry vyházat suché šúdí a prázdnú flašku od kořalky (!), kerú tady nechali jacísi čundráci ... a teprvá potem vynikne ten skalní tunel v celéj svojí kráse !!) Pokud jej ale chcete prolézt, musíte tak jako já na záda a vsoukat se do 4 m širokého a 4.5 m dlouhého, téměř dokonale pravidelného otvoru a přitom budete mít nad hlavou prostor jen na vztýčené zápěstí. I tak je to ale překrásné dílko přírody !!!

Odtud sestupuju okolo nižšího skaliska, který Kazatelnu částečně překrývá, k blízoučké silničce. Z cesty se odkrývá na celé pásmo skal moc hezký a známý pohled (foto odtud totiž použil Aleš do svého článku o Kazatelně). Protože můj čas určený skalním průzkumům Černé stráně už vypršel, nezbývá než se s Kazatelnou rozloučit a vydat se nejkratším směrem do civilizace. Volím proto sestup po hřebeni lesem pod Kazatelnou. Hřeben je plný dalších zajímavých, ale už nižších skalních útvarů a maličkých kazatelen. Pak narážím na chodník, který v rozumně šikmém sklonu padá lesem na paseku se skvělým výhledem a pak ke spodní zpevněné cestě zvané Knížecí.

Pod silničkou okraj louky a výhled na Andělské žleby, část Koutů nad Desnou. Já ale podle mapy napřed asi 200 m směrem k Přemyslovu, pak lesní cestou vlevo nad velký rekreační areál. Zde se ke mně připojí modrá tur.značka a společně už několika serpentinami klesneme na hlavní silnici nad kouteckým vlakovým nádražím. (Od vrcholu Černé stráně jsem až sem z kopce stále dolů ušel celkem 3 km - tak neuvěřitelně mohutná je horská hmota Černé stráně !!!) K hotelu pod Sedlem a nedočkavé manželce už je to po silnici jenom kousínek ... Takže napřed pod sprchu a do čistého. Manželka už nám naštěstí všechny věci zbalila a tak zbývá jen zajít na pivko a kafíčko, dát si tady poslední dobrý oběd (selský talíř), rozloučit se s Kociánovými a po 14.hodině odchod na nádraží na vlak k domovu ...