Jihočeská kola září 2021 – Pt. 2, Kratochvilné Holašovice a je lepší Mydlovar než Pivovar?

26.9.2021

Zdá se, že neděle bude v podstatě stejně krásná jako sobota. Vyrážíme směrem k nádraží, silnice s číslem 122 se proplétá částečně mezi rybníky Voblánovem, Zbudovským a dalšími k malé osadě Novosedly, k určité nelibosti (ale vzhledem k rychlosti lépe) je na křižovatce se hlavní prvotřídkou č. 20 ještě zavřená hospoda v Nové Hospodě. No bylo by to moc brzo zapadnout hned do první knajpy po nějakých 5 km. A i díky tomu, že i následující trasa vede po rovině jen s mírnými vlnkami probíhá přesun celkem svižně. Menší kopeček následuje v Podeřišti, které nevím proč jsem původně četl jako Pohřebiště.

To už jsou ale na obzoru Netolice, které ale takticky míjíme po obchvatové silnici, protože směřujeme k blízké renesanční perle. Houstnoucí provoz naštěstí vyřešíme po souběžné cyklostezce (zčásti zcela nová). Tou renesanční perlou samozřejmě myslím zámek, raději zámeček Kratochvíle. Název přímo odpovídá, k jakému účelu měl původně sloužit. Prapůvodně zde stála tvrz, kterou vlastnil slovutný rybníkář Jakub Krčín. Protože to byl ale i obchodník, prodal usedlost svému zaměstnavateli, kterým byl předposlední rožmberský vladař Vilém z Rožmberka. V 80tých letech 16. století tu podle návrhu Baltazara Maggiho z Arogny vznikl zámeček, který měl připomínat italské sídlo. Pan Vilém si dlouho zámečku neužil, po jeho smrti r. 1592 sic celé rožmberské dominium zdědil Petr Vok. Protože ale pan Vilém měl velké politické ambice, ne zcela naplněné (aspiroval na polský trůn), celé panství značně zadlužil, musel dědic velkou část majetku prodat. V roce 1601 s tak Kratochvíle stala majetkem Rudolfa II. Dalšími majiteli zámku byli Eggenbergové a Schwarzenberkové (Hlubočtí).

Po pozemkových reformách zde sídlilo např. Zemědělské muzeu, v druhé polovině 20. století po opravách muzeum animovaného filmu. V současnosti je na zámku prohlídka v duchu renesanční doby. Protože někteří z nás už na zámku byli, spokojili jsme se s procházkou po zámecké zahradě. Ta je protkána několika vodními kanály. Kolem vody jsou jabloňové aleje a když už ty jabka tak hezky červenala, chutnala výborně. Konečně jsme se i dočkali kratšího doplnění sil v zámecké restauraci, takže zpět k Netolicím jsme se přiblížili v cuku letu. Cestou nám sice odpadla dvojice, která se zdržela sběrem kaštanů, naštěstí mobilní telefony zajistily nápravu. V e městě jsme aspoň chtěli navštívit íčko v muzeu, ale doba oběda byla nekompromisní a čekat skoro hodinu nemělo cenu.

Do Netolic to byla skoro rovina, nicméně za městem směrem k jihu už krajina tak placatá není. Ještě chvíli je naší komunikací ta silnice č. 122 (s cyklotrasou 1003), za Greianovem ale otáčíme k východu do Lužice (cyklo 1004) a dál do Chvalovic. Tady jsem najeli na takovou zvlněnou krajinou s pastvinami. Cesta sleduje úpatí kopců, které již patří k předhůří Šumavy a jimž dominuje známá hora s vysílačkou a starobylou rozhlednou (samozřejmě i astronomickou observatoří), tedy Kleť. Pohoří se jmenuje Blanský les, ale do jeho nejvyšších poloh se nepustíme.

Kratší zastávku činíme až na malebné návsi Dobčic, která je skoro stejně upravená, jen ne tak slavná jako ta náves, která nás čeká ještě po projetí následujících Lipanovic a do posledního kopečka, kde už jsou konečně Holašovice.

Představovat „typickou“ jihočeskou vesnici by asi bylo víceméně zbytečné, od doby kdy se stala unescovou památkou je o nich myslím všude zmínek dost. Snad jen malý paradox, že místo kde vzniklo i několik takřka národních děl (filmová Prodaná nevěsta) vzniklo přičiněním německy mluvících obyvatel. Ano tady už byla na dosah jazyková hranice a převahu zde měli hlavně německy mluvící spoluobčané, kteří už po roce 1945 přestali být spoluobčany. Naštěstí nově příchozí obyvatelé si nově nabytého majetku celkem vážili, tak vesnici nestihl vybydlovací osud jiných částí pohraničí. Pobytu jsme věnovali poněkud více času zasednutím v různých částech Holašovické hospody (místa bylo zhruba nejvíc, byť jsem museli k různým stolům). Mezitím se věnujeme i odskoku k jednotlivým pozoruhodnostem (suvenýry, lidová rukodělná výroba apod.).

Nic netrvá věčně, tudíž po necelých dvou hodinách se hotovíme k odjezdu. Některé členky předem prohlašují, že jestli jsme sem jeli asi 25 km, do Dívčic dojedeme za tmy (tedy hlavně ta 1). Kupodivu jde o špatný odhad, zpět vyrážíme podobnou cestou, z kopce k první křižovatce, kde ale pokračujeme rovně. Za Zábořím je sice ještě menší kopeček, ale dál se trasa víc a víc placatí, takže projíždíme menšími vesničkami (Radošovice, Tupesy). V následujících Malých Chrášťanech se sice zdá, že tam mají hospodu, bohužel je ale nepřístupná, protože místní ochotníci tam chystají navečer pohádku. Sice nás navnadí na možnost, že putyka by mohla fungovat v dalších Plástovicích, ale když je zavřeno i v následujícím Zbudově, tak nezbývá konstatovat, že tento kraj je chudý. A to jsem od Holašovic ujeli za hodina skoro 20 km, takže pěkně rychle. Co s nedokončeným odpolednem. Zbudov je totiž od Dívčic necelé 4 km, takže se dělíme na skupinu co chce domů, ale ještě dost nás je, abychom výpravu nekončili. Však do Zlivi není tak daleko. Cesta vede podél trati a je vyznačena jako cyklotrasa 1084 se souběžnou pěší zelenou. Po trase máme i významnou zastávku s pomníkem rychtáře Kubaty, který rebeloval za majetková práva obyvatelů místních blat (a byl za to sťat). Sekali ho někde na louce kde stojí pomník, ale hlava se údajně dokutálela do míst, kde stojí vztyčený kámen (možná nějaký menhir, nebo nějaký hraničník).

Pokračujeme k městu, bohužel mapa zcela neudává povrch cesty, který dobré 3 km tvoří panely. Na takové cestě ani odpružená vidlice nepomáhá, takže s povděkem si vyklepáváme končetiny u železničního přejezdu, kde se pokocháme i starobylým mostem a výhledem na blízký Bezdrev, druhý největší český rybník.

Hned za kolejemi se ozývá ruch pokleslé pop music a poněkud neprůchozí ulice s lunaparkem, místní mají pouť.

Zcela obsazená je tak i blízká hospoda, takže po dotazu hledáme méně obsazenou u Sokolovny. První kousek se celkem vypařil, tak ještě něco málo přibylo. Ale ještě nebylo všemu konec, sice vyjíždíme už s náznakem západu slunce, ale snad i fakt, že nějakou chvíli s námi závodí dvě místní dívky uspíšil náš příjezd do sousedních Mydlovar. Normálně bychom asi ves minuli, kdyby o nich nezpívaly Tři sestry. Ondy zde měli hudebníci koncert a jeden z nich při přejezdu zpíval něco na způsob vinohrady vinohrady …, text ovšem pozměněny za podobně znějící. Fanánek se nechal inspirovat a titulní píseň i celá nová deska se jmenuje Mydlovary. Na křest do tělocvičny (součást hospody) přijela i čtvrtá sestra (Bára Špotáková). Přiznám se že pozdější tvorbu pijanů z Kovárny už tak nesleduju, tak jsem si musel něco stáhnout z webu. Dosti jsem se zhrozil, když Lou Fanánek textuje že lepší je mít mydlovar než pivovar…

Samozřejmě i žejdlík jsme museli pojmout i zde, takže k Dívčicím jsem odjížděli už za tmy. Naštěstí noc byla vlahá zdáli svítil Temelín a do Dívčic je to rovina, necelé 3 km.

Pt. 1


Pt. 3