Jihočeské putování od Českobudějovických rybníků III. (Dívčice, Prachatice a Lomec)

Třetí díl jihočeského putování přestává popisovat cestu v sedlech bicyklů a stává se popisem klasického poznávacího zájezdu. Dopravním prostředkem se stal automobil a drtivá většina pozoruhodných navštívených míst byla – alespoň pro autora tohoto článku – naprostou novinkou. Pravda, počasí se celkem výrazně zhoršilo, ale i tak bylo pondělí 27. září dnem naprosto plnohodnotným a radost přinášejícím. Koneckonců jedenáctitisícové okresní město Prachatice patří ke skutečným klenotům jižních Čech.

Na pondělí hlásili naši meteorologové výrazné zhoršení počasí a zvýšený přísun vláhy shora. Nakonec to tak hrozné nebylo, ale naše skupina se hned ráno rozdělila. Část zvolila výlet auty, část vyrazila na plánovaný cyklovýlet. Já se přidal ke skupince, která si za hlavní cíl zvolila Prachatice. Nikdy jsem tam předtím sice nebyl, ale reference jsem o památkách tohoto města měl jen ty nejlepší.

Vyjížděli jsme o něco později, protože řidič musel vydýchat včerejší dýchánek (požité ovoce, zelenina a podmáslí v těle zřejmě nějak zkvasily a hrozilo nebezpečí, že by mohly v jeho dechu působit dojmem alkoholu). My s Bobem jsme toho využili k procházce po Dívčicích. Nejen, že jsme si prohlédli historické jádro vísky s kaplí sv. Jana Nepomuckého, ale také jsme zjistili, že starosta má v kanceláři stále obraz prvního polistopadového prezidenta a že u zdejšího Vietnamce se dá kromě plechovkového Platanu koupit např. také rohlík nebo křen. A potom již přišel čas odjezdu.

Již během cesty spadla shůry první troška vlhka a kapky nás občas provázely i v městských uličkách. Auto jsme odstavili u hradeb pod kostelem sv. Jakuba Většího, což je možná nejvýznamnější zdejší památka. Než jsme se však vrhli na prachatické pamětihodností naplno, rozhodli jsme se zaplnit naše útroby. Cestou do místního pivovaru jsme viděli barokní kapli sv. Jana Nepomuckého, renesanční Dolní neboli Píseckou bránu a několik zajímavých – mnohdy sgrafitových – domů nacházejících se v ulici, která se chvíli jmenuje Neumannova a chvíli Horní.

Oběd i pivo v Pivovaru chutnaly všem, a poté již nastal čas zavítat na Velké náměstí. Tady čekají další historické domy, Stará renesanční (r. 1571) i Nová neorenesanční (r. 1903) radnice a informační centrum. Ženská část výpravy občas zaskočí do některého z četných obchůdků a i já nakonec neodolám a zakoupím dárek manželce. Kolem nás vládne převážně renesance, intenzivněji zaprší jen jednou a moje spokojenost naroste do výšin přímo nadoblačných ve chvíli, kdy zjistím, že se dá vstoupit do trojlodního interiéru svatojakubského kostela, který už ovšem najdeme na náměstí Kostelním.   

Vzhledem k tomu, že o tomto nádherném kostele jsem již na Turistice psal v samostatném článku, zmíním jen úplný základ. Jedná se o stavbu, která ve své podobě spojuje vrcholnou a pozdní gotiku. Však také jeho výstavba trvala od poloviny 14. do konce 15. století. V interiéru i exteriéru kostela najdeme freskovou výzdobu, jeho jižní věž byla zpřístupněna turistům jako vyhlídková. Mnohé jistě potěší krásná hvězdicová klenba.

Vydržel bych zde klidně hodinu, ale je třeba pokračovat dál. Čekají nás zejména krásné renesanční domy, mezi kterými vévodí Husův dům a Heydlův dům, oba v podobě z poloviny 16. století. Pak ještě jednou průchod Dolní branou, ve které dnes mj. sídlí galerie a jsme zpátky u auta. Poslední prachatickou zastávkou je část zvaná dnes Staré Prachatice, kde se zastavíme u – Marcelou vřele doporučeného - hřbitovního kostela sv. Petra a Pavla. Stavbu s románskými základy si ale prohlédneme jen z venku, takže pozoruhodná nástěnná malba Posledního soudu v presbytáři kostela nám zůstane skryta. A tím jsou pro nás (a pro tentokrát) Prachatice definitivně uzavřenou kapitolou.

Naší další – a pro dnešek poslední - zastávkou je mariánský poutní areál Lomec, jehož domovskou adresu spojují jednotlivé informační prameny s obcemi Libějovice – Nestanice i s – už poměrně vzdálenými - Vodňany. V každém případě se jedná o areál skrytý uprostřed lesů a patřící k nejproslulejším poutním místům v jižních Čechách. Podle turistického značení ho najdeme v nadmořské výšce 515 nadmořských metrů a 7,5 km od zámku Kratochvíle. Jeho středobodem je kaple či kostelík Jména Panny Marie, ale najdeme zde také klášterní komplex, budovu fary (bývalý lovecký zámeček), přilehlé zahrady, zvonici, hřbitov a křížovou cestu.

Poutní svatostánek Jména Panny Marie byl postaven - údajně podle vzoru španělských kaplí - v letech 1692 až 1702 zásluhou financí hraběte Emanuela Buquoye. Skutečným unikátem je centrální oltář s bohatou řezbářskou výzdobou a zázračnou soškou Panny Marie s Ježížkem, jehož podoba vychází z Berniniho vatikánského oltáře. Autor projektu je neznámý, ale předpokládá se, že architektem zde mohl být sám hrabě Buquoy.

Na místa archeologických vykopávek s řadou slovanských mohyl jsme se podívat nezašli a spokojili se s malým „amfiteátrem a křížovou cestou mezi klášterem a hřbitovem. A potom jsme poutní areál opustili (to, že se vzápětí obloha vyjasnila, zmodrala a prosvítily ji sluneční paprsky, snad nemůže nikoho překvapit a plně odpovídá všem Murphyho zákonům).

Cestou k Lomci i od něj jsme projížděli obcí Truskovice, kde se nachází pivovar Hulvát. Chtěli jsme si koupit některý z jeho produktů, ale neuspěli jsme a zavřená byla i místní hospoda. A tak jsme dojeli – s převážně cukrárenskou minipauzou ve Vodňanech - do Dívčic, nalili si odpověď a vrhli se na přípravu pokrmu v podobě „kýble“ guláše s příchutí václavek (zřejmě v rámci zítřejšího svátku).

Počítali jsme s tím, že ochutnají všichni, takže jsme použili všech pozůstalých klobás, parků i kabanosů, které doplnilo 20 brambor, česnek, cibule, zavařené václavky a další dobroty. Bylo to výborné, jen někteří ochutnali až později. Po návratu z cyklovýletu se totiž několik odvážných jednotlivců přemístilo do přibližovadel motorizovaných, aby ani jim krásy Prachatic neunikly.

Závěrečný večírek byl jen velmi krátký a decentní, protože jsme chtěli následující sváteční den působit dostatečně slavnostním a důstojným dojmem.