Jihočeský kraj - nejen za rozhlednami a pivovary – 3.den – okruh cca 10 km dlouhý Holubov – údolím Křemžského potoka – zříc. hradu Dívčí kámen – údolím Vltavy a Němé strouhy – Borský rybník - Holubov

V noci u Křemžského rybníka bylo teplo, až horko, ale když se rozednívalo, výrazně se ochladilo. Ráno, tedy po 8. hodině, vše však nasvědčovalo tomu, že bude tropický den. Už ráno na sluníčku bylo vedro.

Po snídani jedeme do Holubova, odkud si chceme udělat asi 12 km dlouhý okruh po části Naučné stezky Třísov - Dívčí kámen. Ta je jen jednosměrná, cca 5 km dlouhá. Vede od železniční stanice Třísov údolím Křemžského potoka do Holubova. Je na ní 14 informačních panelů o historii místního osídlení, o zdejší fauně a floře i o přírodní rezervaci Dívčí kámen se zříceninou stejnojmenného hradu. My si projdeme její větší část.

Parkoviště je na východním konci Holubova. Začíná to dobře, na jihu vidíme Kleť s rozhlednou. Pokračujeme ven z obce údolím Křemžského potoka. Hned ráno se dívám, zda by šlo odpoledne se v něm aspoň trochu opláchnout. Má hodně vody, je docela prudký. Uvidíme.

Jdeme po žluté, naštěstí cesta od začátku vede lesem. Vlevo jsou mohutná skaliska, vpravo teče potok. Je tu tedy skutečně příjemně. Hned na začátku je cedule, že na trase je občerstvení v penzionu Hamr. Ota se už těší na pivo. Asi po kilometru jsme u něj. Nejdřív vidíme štít budovy s letopočtem 1818, vchod do historické budovy je za rohem. Budova hamru byla postavena již kolem r. 1700, kdy voda měla spád čtyř metrů. Kovárna poháněna vodní silou tady fungovala až do r. 1900, kdy byl vodní náhon zasypán. R. 1990 tady byla otevřena restaurace s penzionem. Po povodni r. 2002 byl provoz přerušen. Až po 10 letech došlo k rekonstrukci. Je zde nádherné prostředí, jen ten nedaleký potok asi občas majitele musí vystrašit.

Otu potěšila další věc, točí tady Hamernickou jedenáctku, kterou pro ně vaří někde v nějakém prý bezejmenném pivovaru na Moravě. Pochutnal si, ale kupodivu nezatuploval. Já si dala jen birella s pomelem a grepem. I na terase ve stínu je vedro.

Zhruba za dalších 20 minut stoupáme ke zřícenině hradu Dívčí kámen. Hrad je otevřen celoročně, prý od svítání do soumraku. Konají se zde i různé kulturní akce. V pokladně získáváme vytištěného průvodce, ale o historii hradu se tam toho moc nedozvídáme. Čteme si pouze o tom, jak hrad vypadal a co tu zbylo. Nejhezčí byly pověsti o vzniku hradu a o trpaslících, kteří v jeho okolí žijí. O historii se dozvídáme víc až v prostorách hradu na zastavení NS.

Podle archeologických průzkumů bylo pravěké sídliště na vrcholu již ve střední době bronzové (asi 1500 let před n.l.). Mohutný gotický hrad na skalnatém ostrohu před ústím Křemžského potoka do Vltavy postavili Rožmberkové v letech 1350 - 1360. Vyjímečně se dochovalo svolení ke stavbě, které vydal r. 1349 král Karel IV.. Hrad měl hlavně funkci vojenskou a správní. R.1394 zde krátce pobýval Václav IV. při jeho nedobrovolné cestě do Rakous. R. 1420 hrad obléhal Jan Žižka, pobořil podhradní městečko, ale hrad odolal. R. 1426 se hrad vrátil do rukou Rožmberků - Oldřich z Rožmberka zde měl v posledních letech života své sídlo.

Poč. 16. století Petr z Rožmberka hrad ještě částečně opravil. Na větší opravy však už neměl peníze, hrad přestal udržovat. Vnitřní zařízení bylo odvezeno do Českého Krumlova a opuštěný hrad začal brzy chátrat. R. 1541 se o něm píše, že už je pustý. Při archeologickém výzkumu v letech 1962–1975 byly nalezeny důkazy o kovolitectví, sklad surové tuhy a několik drobných bronzových předmětů.

Na svahu jsou rozsáhlé hradní zříceniny, kde se zachovaly zbytky obvodových zdí a příček. Nejzajímavější jsou zbytky paláce, odkud je moc hezký výhled na celý areál bývalého hradu. Naproti se stoupá k vyhlídce hlavně na Vltavu. Já jsem zříceninou nadšená, prolézám co se dá. Otu zajímají samozřejmě jen vyhlídky, resp. jen ta na Vltavu.

Pokračujeme po červené až k soutoku Křemžského potoka s Vltavou. Je vidět, jak je Vltava stále rozvodněná, podle polehlé trávy je vidět, že však už voda opadává. U Vltavy na druhé straně potoka je tábořiště, kde slibují občerstvení. Tam samozřejmě musíme jít. Je horko k padnutí. Já si tady dala malinovku a sendvič Paniny, Ota stačil zatuplovat. Mezitím jsme pozorovali vodáky na Vltavě, kteří mají problém s tím, zde zastavit. S rozvodněnou řekou se docela pěkně perou. V jednom případě dokonce jeden vodák skočil do vody a myslel si, jak loď přitáhne na břeh. Jenže problém měl vodák ve vodě i loď. Nakonec se jim to za jejich mohutného jásotu přece jen podařilo. Také mne překvapilo, jak někteří nezodpovědní rodiče nechají malé děti hrát si na břehu, dokonce bez vesty, zatímco oni si dávají pivko. Měla jsem strach za ně.

Máme za sebou 4,5 km, ale už je jedna hodina pryč. Neustále se jen kocháme, občerstvujeme a čteme zajímavé informační tabule NS. Když to takhle půjde dál, tak snad ani za světla nedojdeme. Už to však půjde asi rychleji. NS pokračuje okolo kempu, my se vracíme na červenou a pokračujeme po ní podle Vltavy. Nebudeme mít tedy co číst.

Cesta je pohodlná, okolí zajímavé, jde se hezky. Míjíme další mlýn, kde jsou značky, kdy a kam při povodních sahala voda. Když se rozhlédneme po údolí, tak to musel být pěkný hukot. Vody bylo určitě víc aspoň o 1,5 metru.

Najednou před tím skoro suchá cesta se mění v mokřiny. Občas je vyšlapaná cestička vedle, občas záleží na umění chodce, jak si s tím poradí. Ota měl pohory, ten byl v pohodě, já měla sportovní polosandály s plnou špičkou. Dlouho jsem byla spokojená, jak to zvládám se suchou nohou, pak jsem si trochu nabrala do jedné boty a pak to přišlo. Ota to přebrodil, já chtěla přejít u kraje po tenké kládě. Kdybych měla turistické hůlky, nebyl by to problém. Ale takhle balancuji, přidržuji se větvičky, až jsem dobalancovala. Nevím, zda jsem ztratila rovnováhu nebo se kláda pohnula, je to v podstatě jedno. Letím do vody, lépe řečeno do bláta. Kupodivu jsem si do toho nelehla, ale skončila na všech čtyřech. Ještě jsem viděla, jak se mi skoro začínají potápět hodinky. Jak jsem se zvládla tak rychle zvednout, to nepochopil ani Ota, který šel kousek přede mnou a okorát se otočil, aby byl svědkem mého pádu. Protože jsem u sebe měla foťák já, ani neměl šanci mne vyfotit, jak mi to sluší. Postříkaná jsem byla i v obličeji. V první obří louži, což bylo skoro hned, jsem zachraňovala hodinky - k Ježíšku jsem dostala chytré hodinky, to by mne zvlášť mrzelo, kdybych je zničila. Naštěstí to odnesl jen řemínek. Kupodivu stejně dobře dopadl foťák a tablet. Obojí nosím na rameni a oboje bylo jen lehce špinavé zezdola. Zato já byla jako prase. Ruce trochu, ale nohy od kolen byly jedno bláto a jak jsem rychle vyskočila, tak jsem tam tou relativně čistou botou zahučela až po kotník. Ota se mi smál, mně sice nejdřív do smíchu nebylo, ale když jsem sečetla nepatrné škody, tak už jsem se taky smála.

Zanedlouho se nám podařilo najít cestičku k Vltavě. Ota toho využil a vrhl se do proudu, ale jen u břehu. Měl strach, aby ho to neodneslo. Proud byl skutečně silný. Já tam celá nevlezla, to bych se určitě už utopila, ale vykoupala jsem boty, vyprala ponožky, bandáž na koleno, vydrbala nohy i ruce, i ten obličej. Už to pěkně zasychalo. Ale pak jsem řešila, jak zvládnu těch zbývajících 7 km. Kousek jsme šli bosky. Ota proto, aby mu uschly nohy, já proto, abych si boty v dalším blátě nezmazala. Nakonec jsem si na opět špinavé nohy navlékla mokré vyprané ponožky, obula se do mokrých bot a doufala, že to bez puchýřů dojdu. Bylo to lepší, než jsem čekala, Ještě jsem říkala, jak se mi dobře jde, že se mi nohy nepotí.

To už jsme se vzdálili od Vltavy a podle Němé strouhy to pomalu stáčeli zpátky. Celá cesta vedla lesem, tak to bylo docela příjemné. Když jsme se konečně zbavili rozblácených cest, tak se najednou na nás vrhli komáři. Hrůza. Nestačili jsme se ohánět.

Nakonec jsme se rozhodli na ústup. Do Vrábče, kde byla možnost dalšího občerstvení, jsme už nedošli, stočili jsme to vlevo po neznačené cestě na cyklostezku a k Borskému rybníku jsme došli zkratkou. Nakonec se nám podařilo je po pár minutách skutečně setřást. Jdeme lesem, ale po šotolině – asi se jim tady nelíbilo. Sláva. Jsou pryč a my naštěstí nejsme tak moc poštípaní. Už se nám výlet zase líbí. Po cyklostezce docházíme do Holubova. Tady se napojujeme opět na NS - na parkoviště k autu to už bylo sotva kilometr. Na jednom z domů jsem se všimla, že na teploměru je 32 stupňů, a to už nechybí moc do páté hodiny a už nebyl na sluníčku. Nakonec jsme to zkrátili na 10 km. Na celý den to skutečně není moc, ale nám to stačilo a byli jsme spokojení - i s tím koupáním v blátě.

Houby mi za oknem krásně doschly, honem jsem je uklidila do krabičky. Nejvíc jsem se však těšila na osvěžení v potoce, kde jsem si hlavně chtěla umýt nohy. Nakonec jsem si sedla na splav, umyla si nejdřív nohy, ale pak jsem si do vody i lehla a umyla se celá. Ota se ke mně raději nehlásil. Hlavně asi proto, že jsem byla bez plavek. Jenže osušku jsem měla na dosah. Měla jsem však víc štěstí než rozumu. Když jsem se oblékla, projelo první auto, než jsem došla přes mostek k autu, projeli další dvě.

Pak jsme přejeli naproti do stínu k nějakému objektu, konečně jsme se naobědvali, či spíše navečeřeli. Shodli jsme se na tom, že nemá už cenu nikam přejíždět a hledat nějaké místo na spaní, když tady je to docela fajn. Jen jsme se vrátili zpátky na parkoviště. Sluníčko tam už naštěstí nesvítí. Ota plánuje, až opadnou davy, které tudy najednou chodí, že se taky půjde ještě opláchnout. Nejdřív se ke mně nehlásil, teď mi závidí.

Zatím sedíme u piva, které chladíme v ledovém potoce. Je stále rušno a dle plánu se to začíná zatahovat. Asi fakt bude pršet. Snad takové povodně, které byly r. 2002 nebudou. Tehdy bylo naše parkoviště asi metr pod vodou, podle značky na jednom z domů v ulici, která sem vede. Zatím je voda o metr níž, než je parkoviště. Ota mne ještě uklidňuje. Budu chodit často na záchod a budu to kontrolovat. No to jsou vyhlídky.

Je osm večer. Někde však asi sprchlo, najednou se trochu ochladilo. Přesto je venku ještě 24 stupňů. Ota vyrazil si dát koupel, plaval si nad splavem, jako kdyby byla voda teploučká.

Ještě plánujeme program na zítra. Těžko se však plánuje, když počasí je nejisté. Bude vedro nebo bude pršet? Jdeme spát v půl jedenácté, je 22 stupňů, už ani není zataženo.

Jihočeský kraj - nejen za rozhlednami a pivovary – 3.den – okruh cca 10 km dlouhý Holubov – údolím Křemžského potoka – zříc. hradu Dívčí kámen – údolím Vltavy a Němé strouhy – Borský rybník - Holubov na mapě