Středa 24. 5. 2023
V noci kupodivu nepršelo, i když bylo zataženo. Na noc jsme vybrali ideální místo.
U údajného přírodní koupaliště Paseky je dokonce čistá kadibudka. Tak možná ta špinavá voda je skutečně po těch deštích minulých dnů.
Vstáváme v půl 9, v autě je 14 stupňů, stále je zataženo, ale už to nejsou ty těžké černé mraky. Pršet by už prý moc nemělo.
Po snídani a ranní kávě odjíždíme. Jedeme do Sudoměře – parkujeme na jejím východním okraji na parkovišti památník bitvy u Sudoměře, odkud chceme vyrazit na částečný okruh po místech spojených s Janem Žižkou z Trocnova. Fouká to a venku je 12 stupňů. Na výlet je to skoro ideální počasí. Hlavní je, že neprší a snad skutečně pršet nebude.
Modrá turistická značka nás vede alejí okolo rybníku Markovec u Žižky. Za ním je skutečně monumentální 16 m vysoký pomník připomínající vítěznou bitvu u Sudoměře r. 1420. Tehdy se zde střetla husitská vojska Jana Žižky z Trocnova s královským vojskem. Husitům se tehdy podařilo využít zdejší terén – bahnité dno rybníka a vozovou hradbu. Nápad vybudovat na místě bojů památník vznikl k pětistému výročí bitvy r. 1920. Byl dostavěn až r. 1925 z kamenných kvádrů.
Památník stojí na malém návrší – na severu je rybník Markovec, na východě Škaredý rybník a na jihu Prostřední rybník. Právě tady mezi těmito rybníky se bitva uskutečnila. Trošku jsme se tady prošli.
Z rozcestí Sudoměř – Žižkova mohyla pokračujeme po modré dubovou alejí okolo Prostředního rybníka. Co nás zaujalo, že na stromech, a to nejen v této aleji, ale i v aleji, kterou jsme přišli z parkoviště, jsou destičky s čísly. Číslo 1 je blízko mohyly, občas je vedle sebe několik stromů s čísly na sebe navazujícími, ale není to pravidlo. Nějaký systém jsme nenašli a nikde nezjistili, co to má znamenat.
Alej končí u čtyř dřevěných soch husitských bojovníků. Dříve tady byly stromy, které byly 13. 7. 2011 při silné bouřce vyvráceny. Byl vybrán jeden silný pětimetrový dub. Byl rozdělen na 2,5 m dlouhé dva díly, které byly ještě podélně rozříznuté. Z těch čtyř kusů dubového dřeva pak řezbář Ivan Šmilauer vytvořil dřevěné sochy čtyř husitských bojovníků se jmény - Břeněk, Jan, Mikuláš a Viktorin. Počet čtyři symbolizuje čtyři stovky bojovníků, které tady bojovaly.
Jen o kousek dál byly na jaře 2013 vysazeny obcí Čejetice, na jejímž katastru se nacházíme, různé druhy jabloní. Tak vznikla Zahrada poznání. Současně sem byl umístěn kámen, který mimo jiné připomíná, že tuto slavnou husitskou bitvu popsal Alois Jirásek v románu Proti všem a také ve Starých pověstech českých.
My pokračujeme po modré do Mladějovic, na jejímž jižním konci je tvrz. Vítr ustal, sluníčko je kdesi nad mraky a mně se zdá, že začíná být dusno. Najednou míjíme historickou budovou z r. 1900. To tak zvláštní není. Nás však udivilo, že před ní je vyřezaný Spejbl s Hurvínkem. K jejich odhalení došlo r. 2013 za přítomnosti Heleny Štáchové, ředitelky divadla S+H. V Plzni jsme na to zvyklí, že je potkáváme na různých místech, ale tady? V domě je divadlo a jak se dozvídáme z cedule u vchodu, v prostorách chodby je Skupův koutek – volně přístupná expozice. Jdeme se samozřejmě podívat. Až tam se dozvídáme, že zde r. 1903 chodil do 5. ročníku dvoutřídní školy pozdější národní umělec Josef Skupa. Tady dokonce začaly jeho první divadelní pokusy a samozřejmě i dětské úspěchy. Tak tohle jsme vůbec nevěděli. Zase jsme o něco chytřejší.
Pokračujeme dál do zdejší tvrze. Ještě v kopci míjíme barokní kapli sv. Jana Nepomuckého z r. 1724. Dnešní podoba je z 19. století. Na tomto kopci byla ve 13. století postavena tvrz, která byla v 15. století vypálena. Pak byla opuštěna. Do dnešních dnů je prý vidět pouze zbytek příkopu a valu na jižní straně a zarostlé zbytky zdiva.
Nová pozdně gotická tvrz – panský dům čp. 1 a sousední dům čp. 80 byla postavena ve 2. pol. 15. století ve svahu na východním okraji obce. Budovy se staly součástí hospodářského dvora. Má dochované strmé renesanční štíty, zbytky sgrafit ze 2. pol. 16. století a částečně dochované renesanční interiéry včetně kleneb a povalových stropů. Během klasicistní přestavby byly větší prostory rozděleny příčkami, vznikla tak nová černá kuchyň. Ke konci 20. století objekt značně zchátral, zřítila se celá střecha, schodiště a pavlač, propadly se některé klenby a zřítilo schodiště a pavlač.
Tvrz – resp. její část - panský dům čp. 1 koupil nový majitel a v současnosti probíhá rozsáhlá rekonstrukce do podoby v době své největší slávy. O tom jsme věděli. Ale že je to už skoro hotovo a že je to taková nádhera, to jsme netušili. Nikde není cedule, že je to tady soukromý majetek a že je vstup zakázán. Parkují tady auta, zdá se, že majitelé jsou doma. Pomalu a odvážně procházíme areálem bývalého hospodářského dvora, opravovanou budovu obcházíme. Nakonec přišel pan majitel s omluvou. Že o nás ví, ale že obědvali. Jinak by vyšel dřív. Tvrz opravují 13. rok, od dubna 2021 čerpají grant z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Fondů EHP (evropský hospodářský prostor). Do dubna příštího roku to musí mít hotové. Povídal nám o historii i současnosti, jak to vypadalo, co vše bylo nutno udělat, resp. znova postavit. Jen ho mrzí, že nádvoří a chátrající dům čp. 80, který k tvrzi přiléhá, už není jeho. Ten se mu koupit nepodařilo, i když o něj jevil zájem. Ale stejně jeho část opravili, aby to nespadlo a nestrhlo s sebou i část jejich opraveného domu. Tak odhodlaní lidé nás fascinují. Dokonce nás pozval i do některých již opravených vnitřních prostor, kde bydlí.
Překvapila mne na zahradě malá stavba zdobená psaníčkovými sgrafity. Je to kaplička? Ne je to domek nad pramenem (nebo nad studní? - to si přesně nepamatuji), který postavili, aby se na něm naučili ta psaníčková sgrafita. Ještě však do dubna příštího roku je čeká spousta práce.
Vracíme se do obce, kde odbočujeme vpravo po silnici, jdeme okolo Mlýnského rybníka k další aleji. Je to tzv. Knížecí cesta - alej více jak stoletých dubů. Spojuje původní bažantnici s oborou. Po této cestě podle pověsti jezdil český šlechtic a rakouský polní maršál kníže Alfréd Windischgrätz na lov ze Štěkně do místních lesů. Je tu poměrně vysoká tráva. Je fajn, že není mokro.
Zhruba uprostřed cestu křižuje vodovod princezny Hedviky - technická památka. Hedvika byla dcerou knížete Alfréda Augusta Windischgrätze. Vodovod spojuje podzemní štolou rybníky Mlýnský a Škaredý, nyní je mezi nimi ještě rybník Šilhavý. Ten tam možná tehdy nebyl, kdo ví. Naštěstí je tam kamenná deska, jinak bychom vodovod sotva našli.
Na konci aleje vpravo stojí dva památné duby letní, tzv. dvojčata princezny Hedviky. Cesta k nim nevede a tak jsme jen typovali, které stromy by to mohly být. Tím směrem moc dobře vidět nebylo.
Po této neznačené cestě pokračujeme lesem. Došli jsme na nám známou cestu v místech, kde jsou vysazeny jabloně. K autu se vracíme okolo Prostředního rybníka a rybníka Markovce.
K autu přicházíme skoro až ve 3 hodiny, dokonce sluníčko prorazilo přes mraky, vyjasňuje se a začíná být docela teplo. Honem jdu dělat oběd, i když to už bude skoro večeře.
Než jsme se najedli a umyli nádobí, je po sluníčku a po modré obloze.
Na dnešek další program už nemáme. Spát chceme
v blízkosti pivovaru v Čejeticích, kde jsme byli v pátek skoro před necelými 14 dny. Musíme se tam zastavit hlavně pro etikety, které byly tehdy v tisku. Samozřejmě dáme večer i pivo, které nám chutnalo. Myslíme si, že otevírá až v pět, takže nespěcháme. Samozřejmě jsme si to pamatovali špatně, pivovar otevírá již ve tři.
Dáváme pivo na zapití oběda a jdeme se ještě projít po vsi. Je to poměrně stará obec. První písemná zmínka o ní je z r. 1289. Ota tady i v sousedních vsích v 90. letech dělal rozvod telefonů, tehdy ještě pevných linek. Jde se podívat, co si z toho ještě pamatuje. Zašli jsme se podívat i na hřbitov, kde je původně raně gotický hřbitovní kostel sv. Havla ze 2. pol. 13. století. Barokní úprava je z konce 17. století.
Jenže na mne padla krize. Na zahrádce pivovaru se do mne dala zima, teď vysvitlo na chvilku sluníčko, je mi zase horko. Navíc sotva jdu. Zítra se má výrazně oteplit, určitě na mne tradičně působí změna tlaku. Vracím se do auta, na srovnání tlaku dávám slivovici a čekám, až Ota přijde na večeři.
Přišel v sedm, dáváme studenou večeři a jdeme na pivo. Raději na sebe přihazuji ještě jednu vrstvu, ať mi není zase zima. Přišli jsme však do hezky vytopené hospody. Takže 2 vrstvy oblečení odkládám.
Plánovali jsme, že budeme za hodinu zpátky, ale nějak se to zvrtlo. Bylo nás tam i s majitelem pět, ale krásně se povídalo. Běžně zavírá v 9 a najednou bylo půl desáté. Skoro v 10 zavíráme hospodu. Byl to moc hezký večer.
Poslední aktualizace: 14.10.2023
Jižní Čechy - 13. den: Sudoměř – 9 km: památník bitvy u Sudoměře – sochy husitských bojovníků – Mladějovice (Skupův koutek a sochy Spejbla a Hurvínka) - tvrz Mladějovice - vodovod princezny Hedviky; Čejetice na mapě
Diskuse a komentáře k Jižní Čechy - 13. den: Sudoměř – 9 km: památník bitvy u Sudoměře – sochy husitských bojovníků – Mladějovice (Skupův koutek a sochy Spejbla a Hurvínka) - tvrz Mladějovice - vodovod princezny Hedviky; Čejetice
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!