Jižní Čechy a Šumava II. (Chvalšiny, Říjiště, Plešné jezero, Horní Planá, Dobrá Voda, Lipno, Římov, Velešín)

Jestliže úvodní část tohoto cestopisu byla zaměřena na cestu přes východní Čechy a první „nesmělé“ krůčky jihočeské, druhé pokračování je už hlavně o „drsné“ Šumavě. A také historické památky většinově nahradila zelená příroda a rozhledny různých typů i velikostí.

I když první – a naprosto neplánovanou – zastávkou se v pondělí 12.9.2022 staly Chvalšiny. Zdejší kostel sv. Máří Magdalény z přelomu 15. a 16. století však rozhodně stojí vždy za pozornost … na čemž nic nemění ani fakt, že byl tentokrát uzavřen. No a po nějakém čase jsme už parkovali v obci Nová Pec, kde nám nejprve parkovací automat sežral peníze a nevydal lístek (a bylo nás tam takových opravdu požehnaně), poté jsme se občerstvili a nakonec vyrazili vzhůru k Plešnému jezeru.

Cestou po zelené TZ nás čekal nejprve Schwarzenberský plavební kanál z konce 18. století a poté Říjiště (tedy ke stejnojmenné vodní ploše jsme nezašli a spokojili se jen s odpočinkovou pauzou v křižovatkovém areálku Občerstvení Říjiště). A jestliže až po nouzové nocležiště pod Plešným jezerem se šlo po asfaltce, tak odsud následovalo relativně náročnější stoupání mezi zelenými kameny. Odměnou nám pak bylo nejprve kamenné moře z žulových balvanů a později také samotné Plešné jezero.

Naše třetí největší ledovcové jezero (plocha téměř 7,5 ha, hloubka přes 18 m) již leží ve výšce blížící se 1.100 nadmořským metrům. Všichni jsme tady byli poprvé a docela nás mrzelo, že počasí zdaleka nedosahuje meteorology slibované kvality. Můj návrh, že bychom se vrátili obloukovou zdelkou přes Plechý (nejvyšší hora české i rakouské Šumavy se svými 1.378 m byla zatraceně blízko) neprošel (tedy nečekal jsem absolutní nadšení, ale tak jednotný a silný odpor mě až zaskočil), a tak jsem si alespoň vyžádal půlhodinku na hledání nějakého výhledu nad jezerem. Ostatní vytáhli další svačiny a já vyrazil vzhůru. Šlo se celkem dobře, ale brzy jsem to otočil, protože první vyhlídka je relativně daleko a bylo mi jasné, že zpátky bude na těch mokrých šutrech hodně klouzavo. Snad tedy někdy příště …

Program dne tím byl vyčerpán. Během zpáteční cesty se nám ovšem ještě naskytla neobvykla podívaná. Obsluha jakéhosi lepšího „lakatoše“ nám předvedla téměř akrobatickou sestavu se vzrostlými jehličnany. Znamenalo to během pár desítek vteřin strom vytrhnout, odvětvit, rozřezat na klády a uložit. Bylo to až fascinující a diváků měl tento „umělec“ málem jakoby hrál na otáčecím hledišti v parku českokrumlovského zámku. Cestou jsme nakoupili v Coopu Horní Planá balenou krkovici (a polovinu toho zapáchajícího ksindlu pak vyhodili) a večer zagrilovali.

Úterý 13.9.2022 mělo být věnováno zejména okolí Lipenské přehrady a klasickému poutnictví. Přejeli jsme tedy Lipno a auto odstavili v Horní Plané (vyhozené maso jsme už ale nereklamovali) a přes IC se vydali na obhlídku. Hlavní cíle jsme zde měli tři, a to kostel sv. Markéty (původní stavba z 13. století byla – bohužel – v 18. století rozšířena a barokně upravena, ale i tak rozhodně stojí za vidění), rozhlednu Dobrá Voda (železná, 36 m vysoká, rozhledna z roku 2021) a minirozhledna Jezerní vyhlídka (dřevěná, 9 m vysoká, stavba z roku 2016). K tomu jsme si bonusově přidali ještě poutní kapli – či kostel – Panny Marie Bolestné z roku 1779, sochu sv. Jana Nepomuckého z 18. století a pranýř pocházející snad z poloviny 16. století.

Následovala krátká zastávka u modré hladiny vodní nádrže Lipno (naše největší vodní plocha známá jako Jihočeské moře byla vybudována v letech 1952 až 1959 a skutečně přílivově šumí a šplouchá) a poté přesun do poutního Římova.

Za normálních okolností by mě samotný Římov i jeho okolí asi naprosto nadchnuly, ale v době naší návštěvy jsme měli spíše pocit, že jsme se ocitli na jednom obrovském staveništi. Potěšení rozhodně nebylo na naší straně a tiše (no, chvílemi docela nahlas) jsme záviděli těm, kteří tady byli předloni a ještě více těm, kteří dorazí až v příštím roce.  

Celá obec je s poutnictvím neoddělitelně spojena - je totiž významným jihočeským poutním místem, kde v roce 2019 dokonce vzniklo Muzeum poutnictví umístěné v bývalé faře. Celý poutní areál – včetně kostela sv. Ducha, Loretánské kaple a římovské křížové cesty – měl projít podle internetu v roce 2021 náročnou rekonstrukcí. Čekali jsme tedy luxusní zážitek … a neklaplo to. Něco se – zřejmě po vzoru Českých drah a Ředitelství silnic a dálnic – asi pokazilo, takže veškeré práce byly v plném proudu a celý poutní areál s centrálním kostelem, Kalvárií a zázračnou Gurreho lípou zůstával ve stavu zákazu vstupu.

Byla to evidentně škoda, protože zdejší křížová – nebo lépe řečeno pašijová – cesta je skutečným unikátem s 25 zastaveními. Nám se ovšem téměř celou dobu skrývala za lešením a hromadami suti i stavebního materiálu (to množství věcí, které se tady rozkradlo hned po „sametu“ bychom ale už stejně neviděli). Užili jsme si tak vlastně jen kapli Loučení Ježíše s Pannou Marií z roku 1688 a kamenný most přes Malši. Ten pochází z roku 1869 a s křížovou cestou nemá nic společného. Stejně jako barokní zámek (původně jezuitská rezidence) z roku 1691, který je dnes soukromým majetkem. A protože bylo navíc neprodyšně uzavřeno IC s galerií, byl Římov v podstatě spíše zklamáním a důvodem k zamáčknutí slzy. Na druhou stranu i příjemnou procházkou, kde někteří členové výpravy jen těžko rozdýchávali fakt, že tu sbírku bedlí si domů fakt neodvezou.

Poslední zastávkou dne byla zřícenina hradu Velešín. Ten bývá označován za jeden z našich nejstarších královských hradů, který údajně založil sám Václav I. někdy kolem roku 1230. I proto jsem chtěl zbytky stavby na ostrohu nad vodní nádrží Římov vidět na vlastní oči. Věděl jsem sice, že půjde spíše o ruiny, ale výhledy na okolní vodstvo mohly být docela romantické. Nakonec jsem tady – na rozdíl od některých účastníků zájezdu – byl více než spokojen. Jen mě mrzelo, že se obloha strašně rychle oděla do smutečních barev a hradní areál se stal spíše temně tajemným než půvabně romantickým. Do jisté míry jsem se zde cítil jako na zřícenině hradu Oheb nad Sečskou přehradou. A jako tenkrát tam, tak i tady teď začalo krápat. A tak jsme se raději rychle přesunuli zpět do svého přechodného domova.