jižní morava 6. díl

Den 6. - 26.5.2008 - pěší výlet - aneb, Krajem pračlověka Janečka.

Dnešního rána vstávají tři chlapci jako obvykle, to je včasných ranních hodinách, neboť tento den Harry výpravu na krátko opustí, aby odvezl svou sestru zBrna do Vyškova. A tak po krátké snídani vcampovém bufáči, odváží Harry Limíka a Mirouše do Mikulova, kde všichni tři přepadávají bankomat a po té až do obce Klentnice, kde je vysazuje a odjíždí směr Brno.

Obec se nachází na úpatí Tabulové hory. Ves je částečně procházena červenou TZN od Mikulova do Dolních Věstonic. Od mladší doby kamenné se zde nepochybně pohybovali pravěcí lidé, jejichž sídliště se nalézají v nejbližším i širším okolí. Byla zde objevena tzv. popelnicová pole a velké množství bronzových nástrojů. Kdy vznikla vlastní osada přesně nevíme, ale nejpravděpodobnější je rok 1260, kdy sem přicházejí němečtí kolonisté. Již v 1. třetině 14. století se ves dostává do rukou Hartneida z Lichtenštejna společně se Sirotčím hrádkem. Původně se ves nazývala Glemptnice a v průběhu časů se tento název různě komolil až do dnešní podoby. Ve 14. století se obec stává součástí mikulovského panství a s ním sdílí i jeho další majitele. Během husitských válek byli Lichtenštejnové po boku císaře Zikmunda a bojovali proti husitům. Proto také husité kolem roku 1426 vypálili mnoho mikulovských vesnic a společně s nimi také Klentnici. Ve třetí čtvrtině 14. století pro změnu zpustošili mikulovsko hordy Maďarů a tak koncem tohoto bouřlivého století přichází druhá vlna německých přistěhovalců.. Roku 1645 přišla do vsi švédská vojska a zůstávají až do roku 1646. Z jejich odchodu se však Klentnice neraduje dlouho, neboť roku 1657 začínají útočit Turci. Na obranu Vídně proti Turkům byli povoláni také Poláci, kteří samozřejmě táhli i přes Mikulovsko a opět nastalo pustošení i když v tomto případě civilizované. Další výdaje přišli až roku 1742, kdy obsadili Mikulov Prusové. O cca 60 let později se v Klentnici ubytovává francouzské vojsko a setrvává po celé čtyři roky do roku 1809. Roku 1960 přechází společně s okresem Mikulov pod okres Břeclav. Z památek jmenujme na prvním místě kostel sv. Jiří vybudovaný roku 1783 a stavba byla slavnostně započata za osobní přítomnosti přes 80 let starého knížete Dietrichštejna. Zvon pochází původně z Děviček (viz. samostatné heslo) a na výzdobu, Jmenujme např. obraz sv. Peregrina, byli přizváni jedni z nejlepších umělců té doby. Zajímavostí je kříž na věži, který se při větru otáčí. Z dalších památek nezapomeňme na sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1786, která stojí na místě bývalé kaple sv. Jiří, socha sv. Floriána z roku 1853, socha sv. Leonarda v poli severovýchodně od obce z roku 1794, Tři boží muka, vesměs restaurovaná ke konci 20. století a zřícenina Sirotčího hrádku.

Naše dvojice a tedy Mirek sLimíkem se vydává do kopce, aby za chvíli dospěla na louko, kde se nachází hřiště a také jedna zlokalit, kde se hojně vyskytují sysli obecní. Netrvá však dlouho a před našimi dobrodruhy se otevírá panorama se zříceninou Sirotčího hradu.

Zřícenina hradu se nachází na kopci nad obcí Klentnice asi 0,5 km po červené turistické značce. Hrad se nalézá v sedle mezi Tabulovou horou a Děvínem. Hrad z bílého kamene byl založen na dvou skalách ve 13. století jednou větví rodu Wehingenů která se nazývala Sirotci (latinsky Orphanus, německy Waisen). Po nich také hrad dostává své jméno (Waisenstein) zkomolením a pro svou polohu na skále se též později nazývá Rasenstein (ostrý kámen). Dalším komolením se též nazývá Rosenstein (Růžový hrad), ale to je opravdu chybný název, neboť se vyskytuje pouze ve dvou spisech.. Vraťme se teď opět do historie. Sigfried Wais umírá roku 1305 a hrad se stává majetkem krále, kterému připadá jako odúmrť. Roku 1310 získávají hrad a panství Lichtenštejnové a připojují jej k mikulovskému panství. Zde také po třicetileté válce, tedy ještě v majetku Lichtenštejnů, pustne. Patrně je to následek roku 1645, kdy hrad zpustošili Švédové. Dále je zde pouze kaple sv. Mikuláše, která ovšem byla později nahrazena kostelem v blízké Klentnici. Dalšími majiteli se stávají Kereczenyiové a po roce 1675 Dietrichštejnové. Ti se již o pustý hrad nezajímají a tak ruina slouží jako zdroj stavebního materiálu pro Klentnické občany. Dodnes se však zachovalo torzo věže a paláce. Patrná je i do skály sekaná cisterna, která byla zasypána v roce 1860 a opět vyhloubena je při obnově památky v období první republiky. Tehdy je řádně změřena i její hloubka, která činí téměř 7 metrů. Ve třicátých letech 20. století bylo provedeno zpevnění zbytků zdiva.

Po důkladné prohlídce zříceniny však již vyrážejí dále, aby navštívili další zajímavá místa, která se na Pálavě vyskytují. Návštěvou Sirotčího hradu obešli obec Klentnici a ocitli se na cestě vedoucí na vrch Děvín. Za nepříliš dlouhou dobu přicházejí ke zřícenině Kaple sv. Antonína nad obcí Perná, ale příliš dlouho se zde nezdržují a po krátkém pohledu do Rakouska, kde byla vdáli vidět zřícenina hradu Falkenštejna, pokračují dále až krozcestí pod skálou Martinkou, kde se oba poutníci občerstvují. Následně pokračují dále a přes oblast Soutěsky míří kzřícenině hradu Děvičky.

Po celou cestu však neustále míjejí mrtvé brouky přičemž zjišťují, že se jedná o klasické velké chrousty, kteří zde evidentně vtěchto dnech vymírají. Cesta se vine dále a dále až přivádí turisty pod zříceninu hradu Děvičky.

Hrad se nalézá na skalním ostrohu nad obcí Pavlov, přístupný po zelené tur. značce, nebo z Dolních Věstonic po červené TZN. První stopy založení hradu nacházíme až roku 1223, kdo jej však založil není známo. Možná, že Pernštejnové, či jejich přímí předchůdci páni z Medlova. O jeho založení jsou dodnes spory, zda se jedná opravdu o Děvičky či o jinou formu hradu. Jistě však víme, že roku 1310 je majitelem český král. Jan Lucemburský roku 1334 zastavuje v léno hrad Lichtenštejnům. Jako hrad je pouze udržován, neboť v této době nemá valného strategického významu. Tato situace se mění v okamžiku, kdy je pravděpodobnost napadení země Turky, kteří se blížili k Vídni. Tehdy je hrad zpevněn a přistavěna je i pětiboká dělová bašta na západní straně hradu. Roku 1575 získávají hrad od Lichtenštejnů, Dietrichštejnové , kteří od nich odkupují celé mikulovské panství. Tehdy byl hrad upraven a přistavěn i obytný palác. Tato přestavba je ovšem zcela zpustošena švédskými vojsky roku 1645. Hrad již nebyl později obnoven a opraven byl pouze pro formu hlásné služby při požárech a před tureckým nebezpečím. Kolem roku 1750 se stává hrad opuštěným a jeho zdivo je zdrojem stavebního materiálu pro obyvatele okolních vsí. Hrad se nachází na vysokém ostrohu kopce Děvína a historicky je dokázána naprostá absence hradní věže, tolik ve středověku užívané. Hrad byl tedy patrně nejvíce bráněn silnou (místy až 2,5 m) a vysokou plášťovou zdí, která obepínala celý 65x20 metrů široký komplex hradních budov. Tato zeď byla přerušena pouze na západě dvěmi branami. Výšku zdiva si můžeme sami ještě dnes prohlédnout, neboť se nám zachoval komín, který patrně přečníval zeď o pouhé tři metry. Z hradu dnes krásná vyhlídka do údolí Dyje na Novomlýnské nádrže a na okolní obce.

Prohlídka všech tajemných zákoutí zříceniny zabrala zhruba tři čtvrtě hodiny a po krátké pauze se Mirek sLimíkem odebírají do obce Dolní Věstonice. Kolem vinic však cesta příjemně ubíhá a zanedlouho již mohou oba zvlažit své rty vmístní restauračce. Do Strachotína jim zbývá 2,5 km přes hráz jedné zNovomlýnských nádrží, ale díky tomu, že bylo velké parno, rozhodli se vyčkat příjezdu autobusu.

Autobus brzy přijíždí a odváží oba cestovatele do Strachotína. Ti po krátké zastávce vcampu odcházejí na večeři do stejné restaurace, kterou objevili předešlého dne. Po vydatné krmi chvíli ještě vyčkali a této chvíle využil majitel restaurace kukecání obou, aby si dali ještě báječný steak. Pro změnu oba ukecali majitele, aby tedy steak rozdělil na dvě dětské porce, protože již by zřejmě další celé jídlo nesnědli, ale ochutnávku steaku je jen těžké odmítnout.

Po večeři se vydávají oba do campu a vústrety jim přichází Harry, který kvačí na večeři. Asi o hodinu později se setkávají všichni tři vcampu. Protože zítra mají naplánovaný přejezd do Moravského krasu, ten večer požili pouze několik piv a odcházeli spát kolem 20. hodiny. Limík však dostal kolem 20:30 nápad, že půjde do kiosku zakoupit ještě láhev mattonky, kdyby byla vnoci žízeň. Oblékl se tedy a vyrazil. Netušil, že kiosek je vobležení dalších návštěvníků campu. Tak se navrátil asi za půl hodiny, byť kiosek byl vzdálen necelých 50 metrů od buňky, kde byli ubytováni. Láhev minerální vody sice donesl, ale vrátil se také bohatší o pět odměrek mandlovice, tak jeho předsevzetí o nealkoholickém večeru vzalo za své. Nicméně následně šli opravdu spát a těšili až tento camp opustí a přesunou se do kraje jeskyní.