Jižní Moravou stále na jih aneb putování z Rajhradu do Mikulova i Laa a ještě kousek k tomu, část I.

Tento cestopis je vzpomínkou na putování jižní Moravou, které se vydařilo nejen proto, že počasí vyšlo až nadstandardně a že k vidění bylo pozoruhodností v množství neočekávaném. A přitom se vlastně jednalo o akci, která byla klasickou „znouzectností“, nahrazující plánovaný týden v Alpách (a také dalším důkazem, že i u nás vždy bylo, stále je a snad i nadále bude krásně). Dnes je již tento cestopis vzpomínkou takřka dávnou, zasahující do dob, kdy byl svět kolem nás ještě „skoro“ normální. Aby ne, vždyť se psal měsíc červenec roku 2007 …

O směru naší cesty tehdy rozhodl fakt, že člověk občas míní a chatrný lidský organismus na poslední chvíli diagnostikovaný neúprosným lékařem mění. Přitom by mnohé snad ani nenapadlo, že nějaká trombóza v lýtku může být shledána problémem bránícím cyklovýletu k rakouským alpským velikánům. Studovaná a půvabná mladá dáma v bílém pláštíku dokonce používala i tak silná slova jako nutná hospitalizace, klid na lůžku a – při neuposlechnutí – přepravní zinková rakev. A tak nezbylo nic jiného než některé z členů výpravy lehce „naředit“ a po pár dnech zvolit – se slzou v oku – program náhradní a značně odlehčený (myšleno nejen v našlapaných vzdálenostních kilometrech a zdolaných výškových metrech, ale i výrazné omezení výrobků obsahujících nikotin a alkohol). I tak se ale některé sliby dané v nemocniční ordinaci zcela splnit nepodařilo (denně max. 15 km jízdy prostě dodržet nejde a i ta krevní hrudka to, naštěstí, pochopila) …

Po „vylodění se" v Brně jsme nasedli na kola, zkontrolovali exteriér před dvěma roky zrekonstruované Vaňkovky a vydali se k první delší zastávce, kterou byl Rajhrad (městečko, 3.500 obyvatel), tedy přesněji zdejší benediktinský klášter s kostelem sv. Petra a Pavla. Nikdy jsme tu ještě nebyli a přitom se jedná o nejstarší klášter na Moravě (založen byl v roce 1048 a až do 17. století si údajně zachovával románskou podobu). Současnou barokní tvář klášteru vtiskla přestavba Jana Santiniho-Aichla z let 1721 až 1730 (samotnou přestavbu však realizoval brněnský arch. Fr. Klíčník a dokončil C.A. Oestl z Vídně).

Delší čas nám zabrala již důkladná prohlídka klášterního jednolodního svatostánku (délka 79 m, výška v kopulích 30 m) s dvouvěžovým průčelím, který na první pohled zaujme bohatou freskovou výzdobou z let 1726 – 1776 (J.J. Etgens, J. Winterhalter). Nepřehlédnutelná je devítka oltářů se sochami O. Schweigla a B. Edeleho i plátny z 19. století nebo varhany z roku 1733. Starší mobiliář pak zastupuje pozdně gotická cínová křtitelnice z konce 16. století.

Poté již nastal čas na prohlídku klášterního komplexu, ve kterém sídlí Památník národního písemnictví na Moravě. Na rozdíl od kostela sv. Petra a Pavla se během prohlídky nesmí fotografovat, což nepotěší zejména v klášterní knihovně. Paměť už je občas přeplněna, ale vzpomínám si na podobu kláštera v roce 1689 zachycenou na obraze Placidia Novotného. A na to ostatní máme internet, že ano …

Po klášterní ouvertuře následoval úsek, který bychom mohli bez uzardění označit za zámecký. Tento druh šlechtických sídel sice v dalších kilometrech nebyl dogmatem, ale provázel nás – v různých formách – až překvapivě často. Prvním „pánem na holení“ se staly Židlochovice (městečko, 3.500 obyv.). Zde jsme postupně shlédli exteriéry kostela Povýšení sv. Kříže (známý vídeňský architekt J.L. Hildebrandt), pozdně barokní sousoší Nejsvětější Trojice, renesanční radnici z roku 1559 (empírové úpravy) i empírový zámek (pův. vodní tvrz, kterou postupně zcela přestavěli Žerotínové, Sinzendorfové a Dietrichsteinové). A přehlédnout nelze ani moderní most s dvojicí nakloněných pylonů. Ten překlenul řeku Svratku v roce 1993.

V obcích Ivaň (kostel sv. Bartoloměje z roku 1791 jsme ovšem zaregistrovali) a Pasohlávky jsme naše fotoaparáty pošetřili, zřejmě proto, aby byly tyto přístroje svěží v městyse Drnholec (1.800 obyv.), před kterým nás přivítalo rozsáhlé pole s jednou ušlechtilou travinou, zde ovšem ve „skupenství“ technologickém. Drnholci, kde je již v roce 1237 zmiňován kostel i hrad, doposud „vládne“ pozdní renesance (tento názor jsem převzal z informačních pramenů … a je lehce diskutabilní). V dějinách obce to ovšem byli také Vartenberkové, Liechtensteinové a Teufenbachové.

K vidění je tady toho opravdu hodně. Zmínit musíme zejména výraznou dominantu krajiny, kostel Nejsvětější Trojice. Původní románsko – gotický kostelík sv. Martina nahradila monumentální stavba arch. F.A. Grimma vybudovaná v letech 1750 až 1757. Chloubou chrámového barokního interiéru jsou zejména sochy O. Schweigla a původní varhany z roku 1750, které jsme ovšem neviděli, protože se nám povedlo pouze nahlédnout přes mříž.

Zapomenout nelze ani na renesanční faru na místě původního kostela, starou radnici z roku 1591, mariánský morový sloup z roku 1716 a zdejší zámek. Ten je barokně klasicistní (původně se jednalo o hrad z 13. století) a i na jeho podobě se podílel F.A. Grimm. Zámku jsme sice až tak moc času nevěnovali, ale jeho manýristická brána z r. 1583 rozhodně za pozornost stojí.   

A protože i cestovatel musí občas uložit své tělo ke spánku, necháme si chvíli zdát (nejen) o Drnholci a zbytek naší cesty zůstane obsahem druhé části tohoto cestopisu. V ní alespoň na chvíli zavítáme i do zahraničí. Dokonce přímo do země, kam jsme plánovali jet původně. Jen ty kopečky tam nebudou …