Jižní Moravou stále na jih aneb putování z Rajhradu do Mikulova i Laa a ještě kousek k tomu, část II.

Za slunečného počasí jsme ráno opustili sympatický Drnholec, který nás překvapil velmi příjemně, naladil vysoce pozitivně a stal se ihned naším oblíbencem, a začali pomalu přemýšlet, copak si pro nás asi nachystaly Hrušovany nad Jevišovkou (městečko, 3.000 obyv.). A zpětně můžeme přiznat, že to byl jeden z vrcholů naší cesty. Možná neočekávané až překvapující, ale kdo byl někdy zvídavým hochem (nebo dívkou) hltajícím Foglarovky, jistě pochopí …

Po příjmu ranních tekutin jsme zavítali k pozdně baroknímu kostelu sv. Štěpána. Tato stavba pochází z roku 1758 a pod jeho podobou je podepsán arch. Josef Emanuel Fischer z Erlachu (syn slavného Johanna Bernharda). A poté jsme již dorazili ke zdejšímu klasicistně - empírovému zámku (ten byl ovšem postaven již koncem 17. století na místě někdejší vodní tvrze), resp. k tomu co z něj zůstalo. A do toho, co zůstalo, se dalo bez problémů vstoupit, čemuž jsme, pochopitelně, neodolali a vydali se řádně šmejdit.

Díky naší iniciativě jsme ze zdevastované trojkřídlé a dvoupatrové stavby viděli nejen vstupní portikus na toskánských sloupech, ale i vstupní dvoranu, zámecké chodby, přízemní klenby při pohledu v I. patře nebo „cimrmanovský“ optimistický porevoluční váleček střídaný poválečnou, samostatně českou, freskou. Maximální spokojenost, ale i tak nastal brzy čas pokračovat v cestě.

Hrušovany byly – alespoň na chvíli – naší poslední zastávkou na jihomoravském území. Tou další totiž bylo až nevelké rakouské město Laa an der Thaya, kde někteří z nás už jednou – těsně po „sametu“ – byli. Tenkrát to ale bylo jen na otočku a po památkách se zase až tak moc nekoukalo. Což ovšem byla evidentní chyba, protože vodně - lázeňské Laa je záležitostí vpravdě historickou.

A tak jsme postupně viděli starý pivovar z 18. století, jehož hlavní budova pochází z r. 1847 (právo várečné bylo Laa uděleno r. 1454), komplex městského hospicu s mnoha stopami původní gotiky (zejména v kapli, barokně upravené v 17. stol.), novou radnici z r. 1899 (trošku nám připomněla Liberec), renesanční pranýř z r. 1575, starou radnici (goticko – renesanční stavba s románskými základy v podobě rekonstrukce z 19. stol.), barokní, mariánský, morový sloup z r. 1680, farní kostel sv. Víta (pozdně románská trojlodní bazilika s cenným barokním mobiliářem, kterou stavebně upravil v 17. stol. veleslavný Johann Bernhard Fischer von Erlach) nebo až rokokově zdobný sloup Nejsvětější Trojice, který některá díla tohoto architekta silně připomíná.

Opomenout nelze ani farní dvůr s románským jádrem a zejména zdejší hrad. Ve 12. století se ještě jednalo o tvrz, jejíž přestavba ve středověký hrad byla zahájena o století později a dokončena roku 1413. Dominantní věž zvaná máselnice pochází rovněž z 15. století. Vnitřní palác dnes ovšem vidíme v podobě z období okolo roku 1800. Zejména díky zmíněné oválné věži a hradbám s cimbuřím se jedná o velmi zajímavou a fotogenickou záležitost.

Vhledem k velikosti Laa se jedná o počet památek až neuvěřitelný (a to jsme, pochopitelně, neviděli všechny. Na závěr jsme si nechali už jen tzv. Protaženou věž (Reckturm), což je součást městského opevnění z 13. století. A poté již následovala zahraniční projížďka, v jejímž závěru nás přivítalo – už opět náš (dá se říct, že skutečně – vždyť na starostu, kterého jsme jim ze Šumperka dlouhodobě zapůjčili, zde stále s láskou vzpomínají) sedmitisícové město Mikulov „krčící se“ pod vrškem zvaným Svatý kopeček. A tady je té renesance již na první pohled dost a dost.

V Mikulově jsme se tentokrát nijak zvlášť nezdrželi a zastavili jsme se krátce jen u některých zdejších pamětihodností, jejichž výběr byl skutečně namátkový. Zvolili jsme Horní (Starou) synagogu se základy z 15. stol., proboštský kostel sv. Václava (trojlodní stavba s dominantní renesanční věží s ochozem), Lengelacherův morový sloup Nejsvětější Trojice z roku 1724, sgrafitový dům „U Rytířů“ s výzdobou z 16. století a Ditrichštejnskou hrobku, což je sice Kochova stavba z poloviny 19. století, ale průčelí J.B. Fischera z Erlachu vzniklo již v r. 1700. Sochařská výzdoba průčelí je dílem vídeňského sochaře Josepha Käsmanna z poloviny 19. stol.).

K monumentálnímu zámku arch. G.A. Oedtla a gotické věži Kozí hrádek jsme jen krátce pohlédli a pokračovali dál. A přesto, že závěr naší cesty tvořila místa, nabízející – alespoň v některých případech – památky světové úrovně, už jsme se nikde moc nezdržovali (možná i proto, že počasí už dávno ztratilo přívlastek luxusní). Platilo to také pro Valtice s jejich pozoruhodným barokním zámeckým komplexem z počátku 18. století (arch. J.B. Fischer von Erlach a D. Martinelli) ... a nic na tom nezměnil ani fakt, že toto liechtensteinské sídlo bylo již dávno zařazeno mezi památky UNESCO.

Kromě zámeckého nádvoří a parku nebo zastávky u konventu milosrdných bratří (r. 1605) s kostelem sv. Augustina (r. 1671) a sousoším Kalvárie (r. 1760) jsme už nic víc nestihli. No a potom nás již čekal skutečný závěr, tedy pětitisícová Poštorná (součást Břeclavi s Weinbrennerovým neogotickým kostelem Navštívení Panny Marie z let 1895 až 1898) a po ní pětadvacetitisícové město Břeclav (renesanční arkádový zámek Jana mladšího ze Žerotína v podobě dané pseudogotickou přístavbou z počátku 19. stol. a židovská synagoga v podobě úprav arch. M. Fleischera z roku 1888). Tady jsme následně nasedli na „ocelového oře“ a vydali se zpět na daleký sever.

Závěrečná poznámka: I když jsme mnohá z těchto míst následně znovu – mnohdy i opakovaně - navštívili a nafotili, nechávám ve fotogalerii k oběma dílům cestopisu pouze skeny „dobových“ fotografií 9 x 13 cm. Přijde mi to autentické, vždyť můj „digitální věk“ měl přijít až o 1,5 roku později.