Jižní Moravou z Velkých Pavlovic I. (z Brna přes Rajhrad do vinařských obcí Velkopavlovické podoblasti)

Mezi jihomoravské vinohrady se snad každý vrací rád a pokud možno pravidelně. Platí to, samozřejmě, i pro nás z drsného severu a nic na tom zatím nezměnil ani fakt, že už tady poslední roky bývá mnohdy až nepříjemně přelidněno. Poté, co jsem na jaře nešťastně přišel o tradiční květnová kola na jihu Čech, mi proto bylo jasné, že zářijová jižní Morava mi nesmí uniknout za žádnou cenu. Předpokládané termíny odjezdu i způsob dopravy se sice u mnohých z nás průběžně měnily „každých pět minut“, ale nakonec jsme dorazili v plném počtu. Jen jednu přihlášenou ženštinu nahradil nepřihlášený zástupce silnější a zarostlejší poloviny lidstva (i když dnes už ani toto až tak zcela neplatí).

Hned na úvod ještě musím dodat, že celé ty čtyři dny zdaleka nebyly jen o cyklistice mezi vinohrady, vínu a burčáku, ale své chvíle slávy (a nebylo jich zrovna málo) tradičně dostaly také nejrůznější historické památky, rozhledny nabízející - v této lokalitě s lehkou nadsázkou řečeno - dechberoucí panoramatické výhledy i přírodní krásy. A také pivo, slivovice nebo dobré jídlo. Ceny šly ovšem občas do výšin až nemravných …

Ve čtvrtek 22. září ráno jsme vyrazili ze Šumperka. Proti všem mým původním plánům to bylo vlakem a ve třech. Cesta do Brna proběhla v klidu, stejně jako výjezd z jihomoravské metropole. A k první zastávce to nebylo daleko, jen k jezu na Svratce v Přízřenicích. Jedno pivo a rychle dál. Druhá přestávka už byla přece jen o něco delší, i když rozhodně ne tak, jak by si benediktinský klášter v Rajhradě zasloužil. Pravda, ta polovina 11. století, kdy byl klášter založen, už tu moc cítit není, ale on ten Santini z I. poloviny 18. století má také něco do sebe.

Moji souputníci nejsou žádní velcí obdivovatelé památek a navíc jsme věděli, že potřebujeme urazit více než 50 km. Takže jsem jejich popohánění celkem chápal. Tedy pouze po obec se jménem Blučina, kde jsem neviděl kostel Nanebevzetí Panny Marie s jádrem z II. poloviny 13. století, renesanční radnici z počátku 17. století ani barokní mariánský sloup z I. poloviny 18. století. Tedy z dálky a bez brýlí jsem je v rychlosti zahlédl, ale ve finále jsem se raději s ostatními zúčastnil obědového hodokvasu.

Jižní Morava nás chvílemi opět překvapovala svou kopcovitostí, např. v okolí Kurdějova. A protože (nejen) tady bylo v hospodě zavřeno (hrozný zlozvyk), nebyl mi poskytnut ani čas na návštěvu zdejšího opevněného pozdně gotického kostela sv. Jana Křtitele z přelomu 14. a 15. století. Kostelní areál doplňuje samostatně stojící zvonice, kaple a kostnice, takže to byla opravdu škoda.

Za chvíli jsme pak dorazili do cíle, tedy do města Velké Pavlovice. Nejprve jsme navštívili infocentrum a poté i osvěžovnu, kde nás po chvíli zaskočilo setkání s kamarádem, který se měl v té době chystat na odjezd do Vysokých Tater. Přijel za námi na jeden večer oslavit své narozeniny … a nakonec jsme v neděli odjížděli společně. Prostě člověk míní a kdosi tam nahoře mění …

Po večerním příjemném dýchánku, kam dorazili i další, které jsme toho dne nečekali, se v pátek 23. září vstávalo až podezřele dobře. Asi proto jsem ráno nevydržel čekat, až se ostatní sešikují, a vyrazil jsem sám směr Opilé sklepy. A protože vzápětí došlo k jistému informačnímu šumu, potkal jsem se s ostatními až večer. A tak jsem si nakonec udělal individuální program a ve finále mi to vůbec nevadilo. Alespoň jsem zlikvidoval některé staré resty a své kilometry jsem si také najel. Zpětně mě jen trošku zaskočilo, že jsem se nehnul „ani na krok“ od vinohradů a vyhlášených vinařských obcí, ale onoho moku, který rád nasával i sám Otec vlasti, jsem vůbec neochutnal. Dokonce ani v jeho burčákové podobě …

Prvním mým mimo velkopavlovickým zastavením se staly Bořetice, které – kromě vína - proslavila zejména legendární Kraví hora (neplést s brněnskou Monte Bú, tady to je hlavně rozhledna, hotel i sklepní ulička). A po Bořeticích následoval výjezd do kopce, na kterém leží další vinařská víska – Vrbice. Zdejší sklípky jsem už párkrát navštívil (ty bořetické, koneckonců, také), památky (boží muka, socha sv. Aloise, kostel sv. Jiljí nebo větrný mlýn)  znám docela důvěrně z minulosti, a tak jsem se téměř ihned vydal mezi Vrbice a Kobylí, abych navštívil poměrně novou atrakci – rozhlednu Šnek. Oficiální název této unikátní stavby z roku 2018 ovšem zní Stezka nad vinohrady.

U kruhové rozhledny bylo téměř stále plno (také jsem si zde vyslechl poměrně dlouhý monolog jedné krásky ve středním věku na téma, že na vrchol této pozorovatelny nevyjede na kole jen ten neudatný), takže jsem nakonec zcela zapomněl na její celkový záběr (což jsem si ovšem uvědomil až doma). Následoval sjezd do Kobylí, kde jsem si ovšem prvotní „výborný“ nápad navštívit jednoho zdejšího vinaře (jednou jsme u něj dokonce trávili celý víkend) a něco nakoupit v řeznictví rozmyslel. Takže jsem si dal gulášovku s pivem a sám sobě nadávajíc jsem opět vystoupal k Vrbicím.

Mým dalším cílem totiž byl Hradištěk, tedy Bobulemi proslavené golfové odpaliště u kaple sv. Cyrila, Metoděje, Václava a Urbana. Ano, je to sice „odporná“ novostavba z roku 2002, ale musím přiznat, že tu nedlouhou chvíli, kdy jsem tady byl zcela sám, jsem si opravdu užil a i na Lubomíra Lipského lehce zavzpomínal. Hradištěk se již nachází na území vinařského městečka Velké Bílovice. A to byl můj poslední cíl dne.

Do cesty se mi sice ještě předtím postavil Bílovský sud, ale ani nabízené laskominy, ani půvabná obsluha mě nedonutily k delšímu zdržení (pravda, kvůli soše Slípky jsem chvilku zaváhal), Takže ještě jeden sjezd a byl jsem v Bílovicích. Ty jsem nakonec pojal pouze jako stanici průjezdní, protože jsem začal mít pocit, že se nějak ochlazuje. Do místa dočasného pobytu jsem dorazil – alespoň z našeho pokoje – jako první, takže jsem měl veškerá sociální zařízení sám pro sebe. 

Pak už si jen natočit pivo a nakonec spolu s ostatními příjemně zakončit pracovní týden. Před námi byl ale pořád ještě celý víkend ...