Jak sem sa ztratíl na zájezdě - (retro)
No jak asi... buďte laskavě téj dobroty, přestaňte si ťukat prstem o čelisko a nechte ňa to celé dovykládat!
Jak sa člověk može ztratit na zájezdě? No – na normálním těžko, ale tento taký nebýl...
Ale abych začál pěkně popořadě:
Na konci minulého měsíca odcházal ředitel našého brumovského pivovára do důchodu, ale namísto rozlúčky sa nám dostalo mecheche na přívítanú od nových majitelů. Ani nevím, odkáď sem na Valachy ti dvá pazúři přišli (prý odkáďsi z jižní Moravy), ale to je jedno. Hlavní bylo, že sa v pátek po šichtě předvédli, a že neenom pivo, ale aj gořalka tékla takým prúdem, že na konci uvítačky v nás neostala suchá ani molekula.
Šak gdyž sem sa v sobotu před poledněm obudíl, tož sem měl myslivnu jak kopačák a žízeň, že bych sa o ňu mohl zapřít. A to su, prosím pěkně, zaslúžilý spiťár a hneď tak ňa neco na kolena neporazí!
Ale k věci – naši noví páni sa nás ptali, co bysme (byt na jejich místě) změnili k lepšímu. Potem došla řeč aj na to, že či chcem, tož nám za týdeň zařídíja exkurzu v břeclavském pivováře.
A to hneď byli všeci za, protože sme byli zvědaví, jaké pivo tam včil ti paznehti vaříja, nebo za komančů to bývala sračkovica vyhlášená po celéj republice!
Ten bachratější majitel eště říkal, že sa nepojede enom tam, ale aj na košt vína do Velkých Bílovic, takže z teho bude celodenní zájezd.
Asi sa furt divíte, jak sa na takovéjto normální akci može člověk ztratit, ale my sme přestali byt normální už hneď po ránu. Ale neé našú vinú (chraň bůh!) - za všecko mohlo zpoždění autobusa, na kerý sa moselo čekat víc jak půldruhéj hodiny!
My sme samozřejmě celú tú dobu na pivovárském mostě nestáli jak ti svatí jelimani, ale každý vytáhl flašu tvrdého a nabídl ostatním. Naša vybavenosť neměla chybu: šak enom tých prázdných štamprlí, třesúcích sa na šplóchanec alkohóla, sa objevilo víc jak účastníků zájezda – enomže neco iného je dat si jednu do druhéj a do třetí nohy... a né sa za tých devadesát minut zhulákat jak ten náš praprapředek - strýček Indián!
Potem sa nemože nigdo divit, že gdyž sa o chvílu pozdějc stavovalo v hospodě v Hrádku na guláš, vešla do nás tá sníďaňa už s křížkem po funusi!
Štreka důle Moravú až na samý jižní konec byla dlúhá. Ale to nám nevadilo, nebo cestú nastala tá přímá (anebo nepřímá?) úměra: čím víc kilometrů měl autobus v koloch, tým rychléjc klesala hladina v našich flašách se slivovicú, rumem a borovičkú, a tajak v tých spojených nádobách sa nám přelévala do mozku. Potem gořalka došla a my měli krom veselosti v rozškňúřených hubách už enem žízeň.
To už sme naštěstí byli v Břeclavi.
Exkurza v pivováře byla pěkná, moc pěkná – gde sa sere ten náš druhý nájstarší na Moravě na tentok s moderníma provozama! Enom nás při ochutnávce naštvalo, že má včil to jejich pivisko větší grády jak naše! Ale to už necháme na starosť našim dvum novým vedúcím koňom – šak majú větší lebeně (aj v kapsách víc peněz jak my všeci dohromady),a jesli jich chcú mět eště víc, budú moset s našú výrobú takéj neco udělat...
„Vážení,“ oslovil nás ten štíhlejší, gdyž sme sa po exkurzi vyplantali ven z pivovára.
„Nyní zajdeme na oběd, a po něm bude následovat rozchod. Můžete si zajít do centra města něco nakoupit, jenom mějte na paměti, že sraz bude opět tady na parkovišti v půl páté! Na nikoho nečekáme a hned odjíždíme do Velkých Bílovic na večeři a ochutnávku vína.“
Ten oběd pro nás byt ani nemosél: zavédli nás totiž do jakéjsi fajnovéj restaurace, gde to vypadalo skorem jak v tom filmu Kurvahošigutntág! Na také papalášské prostředí nikdo z nás zvyknutý nebýl, a tož sme tam seděli jak úkropci a báli sa či enom zakašlat, abysme neco nerozbili.
Konečně nám donésli jakési načinčané žrádélko, ale bylo nemastné a neslané (holt ti měšťáci snáď už ani téj chuti v hubách nemajú!), a tož sem sa naštvál, natáhl sa na stůl pro kečup a nařóchal si ho fest do taléřa.
Lidičky – to vám byl průser! To nebýl kečup, ale tak pálivá sračka, že sem měl hneď hubu samý oheň!
Před ostatníma sem dělál jakože nic (přeca nebudu ten oběd vracat!), ale než sem hořící šlichtu dojedl, tož sem bečál jak na pohřebě a slzy ně z očí kapaly až důle do taléřka. No a v žaludku sem měl namísto jídla lávu žhavú jak v Etně a enom trnúl, gdy dójde k nečekanéj erupci.
Chtěl sem tú hrůzu spláchnút pivem, ale měli enom jakési značkové německé a eště k tom flaškové. Než taký humus, spokojíl sem sa radš hltem sifóna, ale voda tom pálení v útrobách neulevila, spíš jich eště rozdráždila!
Konečně sme vypadli ven. Všeci sa hneď tak hnali do města na veliký nákup, že sem jich nechál předběhnút, aby ňa náhodú nesvalili na zem a nepošlapali. A úplně sám a piánko vyrazíl hledat nejakú normální hospodu. No – dalo to trochu práce, ale naštěstí kúsek od centra jedna taká aj v Břeclavi byla.
Požár sa ně po dvuch hodinách a šesti piviskoch uhasit podařilo, ale venku nastál iný problém: začly sa ně cosi od únavy motat nožiska a aj šiška! Iďa pomály nazpátek k našém autobusi, natrefíl sem na cukrárnu. Tu ňa napadlo dat si v ní turka, aby sa mozek trochu probrál a mohl sa víc těšit na tú vínovú smršť v Bílovicách.
Černé horké kafé měli, ale neco mu chybělo. Aha... už vím co: „Mladá paní – mohla byste ně k něm donést veliký rum?“
Teprú potom sa dalo pit. Srkál sem, srkál, potem sa na chvílu zamyslél... a najednúc ně gdosi třepe rameněm a povidá: „Ale pane, tady nejste v hospodě, tady nemůžete spát za stolem – tohle je cukrárna!“
„Soráč, paninko,“ oklepál sem sa. „Zaplatím. A prosím vás, kolik je hodin? Že bude pět? No to si ze mňa snáď děláte prdel - šak tolik byt eště nemože! Že fakt jo? Tož to je teda průšvih!“
Vyletěl sem ven a až na parkoviště utěkál jak Zátopek, ale aj tak bylo zle: náš autobus, kolegové a aj moja kabela s občankú byla v řiti ( pardón) – ve Velkých Bílovicách!
Prokryndáčka – oni na mňa, svině jedny, nepočkali a ujeli! Jak já sa včil za nima dostanu? Šak ani nevím, gde tá dědina vlastně je!
Jeden atom z kafé sa ně naštěstí zatúlal až do mozka: „Jožo – nebuď labuť! Šak Břeclav je veliké město, určitě tu negde majú aj autobusové nádraží a z tama do téj ďůry naisto neco pojede!“
(Eště ščestí, že sa lidi rodíja s hubú a velikú vymoženosťů je aj to, že sa díky ní možú s druhýma člověkama domluvit. Nebo enom tak sa može každý blbec optat na cestu a nemosí dál zmatkovat jak krysa v bludišti!)
Autobusek ně tam fakt jél, ale skorem až za hodinu a to už byla tma. Což býl další zádrhel:
No to su moc zvědavý, jak potmě ty naše šuligatě vypátrám. Je to prý veliká vinařská obec, a tož tam určitě nebude vinica enom jedna, ale bude jich nájmeněj sto!
Ale Jožo - proč špekuluješ, jak jich nájdeš? Šak nebuď furt jak blbý: přecaj podle autobusa se zlínskú značkú – vole!
Gdyž sme míjali cedulu s nápisem Velké Bílovice, pro sichr sem sa eště okolo sebe rozhlédl. Kúsek dál seděla aj jedna moc šikovná mladá cérečka, kerá tadyk takéj vysedala.
A tož sem neváhal a hneď na zastávce ju oslovíl: „Slečno, že su tak smělý – gde tady máte sklépek, gde sa jezdí na koštovačku vína? Že jich tady všady máte okolo dědiny hrozně moc? No nazdar - bazar!“
Enom tak ze srandy sem ju poprosíl, či by ňa k nim nezavédla a on sa vám stál, lidičky, zázrak! To krásné boží stvoření ňa neposlalo do prdele, ale fakt se mňú šlo!
Ludé zlatí, to nebyly vinice, ale jakési město vína, nebo tam křížem krážem mezi révů védly k tým sklépkom ulice a stálo tam autobusů, že by jich jeden v téj tmě ani všecky nespočítal.
Nad dědinú sme napřed prozkúmali východ, ale protože tam bus s cedulkú ZL nigde nebýl, nezbylo než sa zaměřit na inú světovú stranu.
Jak na sviňu sa dalo do déšťa. Naštěstí měla moja blonďatá průvodkyňa – Blanička Smutná sa menovala – sebú deštník, a tož sem ho nad nama roztáhl, ona sa do mňa zavěsila a pátrali sme dál. Tú hodnú cérku to nepřestávalo bavit, a tož abych ju trochu rozveselíl, začál sem kvákat všelijaké voloviny a ona sa vám tak smíla a smíla, až sem si říkal, že si vůbec také škaredé přímení nezaslúží. Prý Smutná... šak je to úplně normální veselá děvčica!
Při tom mojém kokodákání a jejím chlachotu sme propátrali skorem celý sever. Jak by řekli naši drazí bratia Slováci – pivnic s vínom, busov a aj volajakých ožratých somárov tam bolo neurekom, enom to hulákání ve valašském nářečí sa odnikáď neozývalo. Ach jo!
Gdyž už nám k hledání ostal enom poslední kúsek, my ho bezvýsledno celý proňůrali a hodinu před půlnocú sa vracali nazpátek do dědiny, přešél řídký déšť do pořádného lejavca.
„Co teď budeš, Jožko, dělat?“ byla zvědavá moja krásná společnica a potutelno sa na mňa smíla. „Vždyť v takové slotě nemůžeš zůstat venku – začíná přituhovat a ten déšť se brzy změní v sníh – pojď, zavedu tě k nám domů! Mám vlastní pokojíček a můžeš tam se mnou do rána přespat...“
Přiznám sa, že ňa tá nabídka milo překvapila – no ale šak co, gdyž su normálně střízlivý, tož nevypadám zrovna jak vagabund a každá cérka sa za mňú ráda ohlédne – ale dneskaj sem sa necítil moc pevně v kramflekoch. Enomže než sem stačil to lákavé pozvání zvážit, zasáhla Vyšší moc!
Procházali sme zrovna kolevá jedného sklépka, odkáď sa hosti zmožení glgáním tekutého hrozna plazili do svojého busa a podla hovora řidiča s šéfem zájezdu byli z Brna.
Enom tak z hecu sem sa zastavíl a optál, či by ňa nesebrali do centra k vlakovém nádraží a oni hneď – že jo, proč ne?
A tož nezbylo, než sa k mojí velkéj lútosti hneď teď s Blankú rozlúčit. Gdyž sem děkovál za všecko, co pro mňa udělala a dával jí pusu na rozlúčenú, tož sem viděl, že jí mezitým napršalo do očí a chudák cérka sa zakaboněným ksichtíkem zas vrátila ke svojém rodném přímení.
Ale gdyž já jet fakt mosím, nebo jináč nevím, jak bych sa z tadyma na druhý deň dostál!
Asi su hňup, protože by to určitě nejak šlo... ale na to sem přišél až v autobusi. A aj na to, že su neenom hňup, ale aj debil jak vyšitý – nebo sem si od ní v tom kvaltu zapomněl vyptat adresu!
Teď už sem býl smutný aj já (býl by z nás s Blaňulkú moc pěkný párek!) a vydržalo ně to až do samého Brna.
Tam už přišly po vysadění inší starosti. Hlad jak tasemnica, tož sem hýpl do nádražního bufeta a dál si aspoň polévku s dvuma rohlíkama. Horší bylo zjištění, že mám eště tak na kafé z automatu, a potem už su švorc!
Potem sem vyšél ven, abych si k něm mohl zapálit a ono zrovna začínalo sněžit! No super... a já přitom na nohách tenisky! Ale ten sněh ně až tolik v patách neležál – spíš mňa hrozně zajímalo, jak asi (a hlavně za co!) pojedu tým ranním vlakem ve čtyři dom, když nemám na lístek.
A sebú ani občanku, kerú bych sa za sebe možná mohl zaručit...
Radši sem od tých bezdomovců, co sa v nádražní hale všade rozvalovali, vypadl co nájdál, nebo gdyby policajti dělali šťáru a sebrali ňa s nima, tož bych sa asi smíchy neudržál. Aj tak bylo čekání na ráno dlúhé předlúhé, protože sa tam netopilo.
Jak konečně ohlásili odjezd mojého vlaku, vyštrachál sem sa na perón a vyhlédál průvodčího, nebo jízdu načerno sem při mojém štěstí fakt riskovat nechtěl. Býl tam, taký starší a vypadál rozumno, tož sem s ním zkusíl hodit řeč. Pochválil sem sa, jak už druhý deň cestuju z jednodenního zájezda a že su ve finanční tísni a poprosíl ho o pomoc.
A lidičky, ono to vyšlo! On neenomže ňa nechál jet zadara, ale hneď jak náš osobák dokodrcál do Veselí, tož si promluvíl s průvodčí navazujícího vlaku a předál ňa jak tú olympijskú pochodeň do její péče. Tento vlak jél přes Kunovice směrem k nám na Bylnicu, ale naneštěstí svoju jízdu končíl už v Újezdě u Uherského Brodu.
Do prkvančic – taký kúsek dom a já sa tam nedostanu?
Protože mně v tom krásném ránu stúplo sebevědomí, neváhal sem a zašél za výpravčím.
V kanceláři ale seděla Ona. Nájspíš sa dosť nudila a naštěstí měla tak ráda příběhy o ztracených cestovateloch, že ně k mojí story uvařila aj silné kafé. A gdyž sem dovykládal, řekla: „Nebojte se, něco s tím uděláme.“
No – Huráá!!!
A jak ten můj poslední přípoj přijížďál na perón a já jí mazál medy kolem huby a lúčil sa, tož nahodila taký divný kukuč a řekla: „Neděkujte... a až budete mít někdy cestu kolem, tak se stavte. Jo - a jinak mám ráda mléčnou čokoládu!“
Nevím, co tým chtěla řéct... Neříkám, že byla škaredá - to neé, ale gdyž já na roby středního věku zatým moc néjsu!
Zbytek cesty už v pohodě a já, iďa pěšo z Bylnice dom do Brumova, sem sa nad sebú kapku zamyslél. A rozhodl sa, že si odteď budu víc hledět kamarádů a od bab si dám radši na nejakú dobu pokoj.
Ale víc jak oplétaček s druhým pohlavím sem sa bál pondělka. To asi bude v práci ostuda...
Takéj že byla!
Když sa spolupracovníci vylíčení mojéj anabáze s velikú chuťů škodolibo zasmíli a přestaly jich od šíleného řehotu bolet břušiska, přišla konečně řeč aj na neco iného.
Například na to, že si nemosím vyřizovat novú občanku, nebo Jura moju tašku sebrál na konci zájezda k sobě a má ju na šatně ve skříňce.
A takéj, že oni v tých Bílovicách nepařili v žádném sklépku, ale v prostředku dědiny ve vinárně!
Můj ty Bože – ná koho by to napadlo?
Nájhorší ale je, že sem z fleku dostál nové přízvisko a nigdo ně od téj doby neřekne jináč jak Cestovatel...
Ach jo!!