Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 4 (okolo Triglavu k jezeru Bled)

Včerejší škaredé počasí je pryč jako mávnutím kouzelného proutku, nad námi se všechno vesele modrá a sluní .. ale lehce nepříjemný pocit s hořkou pachutí z nedělního nepříliš vydařeného poznávání opevněného středověkého městečka Venzone stále zůstává. Na druhé straně není čas na velké smutnění, protože je před námi poslední den na slovinské půdě a tím pádem i poslední horská etapa pod vrcholky Julských Alp. Je pondělí 4. července 2016 ráno a nás čeká balení, rozloučení se s naším přechodným domovem pod sjezdovkou v Podkoreni, cesta kolem součásti slovinského státního znaku a nejvyšší hory země, tedy Triglavu, osvěžení se ve vodách jezera Bled i přesun do sousedního Chorvatska. Tam se vody staly slanější, majestátné hory nahradilo množství pamětihodností a pěnivý mok Laško jeho druh Karlovačko.

Nasedáme na kola, opouštíme „náš“ Podkoren a poněkolikáté se vydáváme známou cestou do slavného zimního střediska Kranjska Gora. Poté již vyrážíme podél toku řeky, které tady říkají Sava Dolinka, k vesnici Mojstrana. Naším zdejším zájmem není ani kostel sv. Klimenta ani gigantický ořešák, ale pouze změna směru. Dobrovolně se vzdáváme i zajížďky k vodopádu Peričnik a raději se hned vydáme do poměrně prudkého stoupání k sedlu Kosmačev. Naštěstí to není žádná velehora, protože z Jeseníků jsme zvyklí na jiná čísla než je 847 nadmořských metrů. Ale orosená čela jsme měli, ne že ne.

Samotné sedlo nám žádné zajímavé výhledy nenabídlo, takže odměnou nám je až prudký sjezd s označením volume 18 a na jeho konci příjemná domácí hospůdka Gostilna Psnak (v mapě označeno jako Plsnak). Doposud jsme jeli s Ivanem jen ve dvojici, ale tady se srazíme se čtveřicí, kterou znám dlouhodobě z volejbalu (tedy její ¾). Chvíli moudře pohovoříme, popijeme chlazených lahváčů a paní spolumajitelka tohoto apartmánového domu s venkovní freskovou výzdobou nás potěší informací, že se skutečně jedná o historický objekt, pamatující ještě období končícího baroka.

Kocháme se výhledem na slovinskou horu nejposvátnější – tedy na Triglav – a ani si v té chvíli moc neuvědomujeme, že pohádka právě skončila. Byli jsme za devatero horami a devatero řekami, v nádherném údolí Radovna a veškeré horské etapy pro nás sedlem Kosmačev skončily. Takže ještě jedno orosené, na dálku si uctivě přiťuknout s panem Trojhlavým (přece jenom 2.864 m není zrovna málo) a vyrazit dál. Projížděli jsme Triglavským národním parkem, a to poměrně svižně. Proč také ne, výhledy mezi stromy minimální a já se těšil na dojezd k jezeru Bled, na návštěvu tamního hradu, možná i ostrovního poutního kostela, a také na „skok do živlu rozpoutaného střemhlav“. Jezero Bled je totiž oblíbeným letoviskem s poměrně teplou vodou.

Vše ale bylo nakonec trošku jinak. Dolina Radovna končila a do našich plánů vstoupily obytné zóny, konkrétně obchod v jedné z částí obce Gorje. A my si tam s Ivanem sedli do stínu, koupili nějaké plechovky a něco k jídlu a kecali a kecali. O výhodách a nevýhodách života v Americe, o tom co jsme poslední roky dělali atd. atd. Bylo to něco jako v jedné knize F.R. Čecha, který vzpomínal na nekonečné rozhovory v autě, v němž jezdil s Jirkou Schelingerem a kapelou na koncerty. Oblíbeným tématem prý bylo „která že to manželka pošpinila muzikantovu čest“, což se nás, samozřejmě, netýkalo ... už jen proto, že nejsme muzikanti. Mezitím nás dojížděli - a vzápětí předjížděli – další a další účastníci zájezdu, takže jsme konečně i my pochopili, že musíme opět do sedel. Vždyť cíl byl už tak blízko …

Možná jsme netrefili tu správnou odbočku, možná ano, ale v každém případě jsme vyjeli nedaleko Bledského hradu. Nebo alespoň v jeho výšce. Zcela netakticky a nepochopitelně jsme se ale rozhodli, že nejprve sjedeme dolů k jezeru, které objedeme a na hrad se vrátíme. Všem je tedy v této chvíli jasné, že z celého středověkého hradu s barokní přístavbou, umístěném na 139 metrů vysoké skále, jsme – kromě pohledu od vodní hladiny – už nic neviděli. Bledský hrad je hradem biskupským. Německý císař Jindřich II. jej totiž věnoval v roce 1004 biskupům z Brixenu a v rukou biskupů pak – s několika krátkými přestávkami - zůstal více než 800 let. Od hradu jsou prý nejen krásné vyhlídky na jezero a okolní hory, ale můžeme zde vidět např. film s počítačovou simulací všech důležitých přestaveb hradu. Za návštěvu jistě stojí rovněž hradní muzeum, nabízející historii místní kultury bydlení, archeologickou část, nálezy ze staroslovanských pohřebišť i rozsáhlou sbírku zbraní z 16. až 18. století. Tak snad někdy příště.

Možná největší zdejší atrakcí je však Bledský ostrov s kostelem a zvonem přání. Tato pověst, podle které musíte ke kostelu sami doplavat, na zvon poté zazvonit a následně se vám splní vaše největší tajná přání, oplantala mysl některých našich spolujezdců (kupodivu pouze z řad těch nezadaných nebo alespoň svobodných) natolik, že si skutečně na Venclovského zahráli. Jaké bylo ale jejich zklamání, když vyčerpáni dorazili k chrámovému schodišti s 99 stupni, po kterých musíte ke kostelu vystoupat. Jejich mise byla totiž zcela neúspěšná, protože do kostela a k možnosti zazvonit si vás pustí pouze po zaplacení vstupného a v obleku adekvátnímu návštěvě svatostánku. Peníze ani šatstvo s sebou naši plavci neměli, takže se jen smutně podívali po těch, které sem přivezli placené motorové člunky (byznys je zkrátka byznys), a vydali se na plavbu zpět.

To my s Ivanem jsme byli skromnější. Významných přání zřejmě nemaje jsme se rozvalili u vodní hladiny napájené vodami teplých termálních pramenů, chvíli smočili svá těla kulturistů teoretiků, a poté se již jen spokojeně kochali pohledem na tyčící se vrcholky okolních Julských Alp i na blíže umístěné křivky místních krasavic. Času ale bylo pomálu, takže jsme sbalili ještě mokré plavky a vydali se směrem ke srazišti výpravy. Ještě předtím bychom se však měli zmínit ještě o dvou zdejších záležitostech.

Ta první nás zaujala hned po příjezdu k jezeru. To totiž není jen známým turistickým letoviskem pod vrcholky alpských velikánů, ale také slavným veslařským olympijským centrem. Najdeme zde i v zemi zapuštěné připomínky jednotlivých novodobých olympijských her i tabuli cti, na které jsou uvedena jména veslařů bledského centra, kteří na olympiádách významně uspěli. A v žádném případě se nejedná o seznam krátký …

A pár slov si zaslouží také ostrovní barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, kterému se také říká kostel Panny Marie Královny Bledského jezera (nebo ostrova). Tento kostel je poprvé písemně zmiňován v roce 1185, následně byl několikrát renovován. Přestože byl při zemětřesení v roce 1511 těžce poškozen, celkovou rekonstrukcí prošel až roku 1698, kdy také získal svou dnešní barokní podobu. Ještě předtím - v roce 1655 – bylo postaveno slavné východní velké schodiště i mariánská kaple Madony. Za II. světové války měl být kostel Němci zcela zničen, ale tento plán naštěstí nevyšel. Mezi nejvýznamnější části kostela patří jeho hlavní oltář s bohatou pozlacenou řezbářskou výzdobou, který pochází z roku 1747, boční oltáře z konce 17. století a 54 metrů vysoká zvonice se třemi zvony, jejíž základna vznikla již v 15. století. Tento zajímavý - a poutníky i turisty oblíbený - kostel je oprávněně zařazen na seznam kulturních památek Slovinska.

Se Slovinskem se tedy loučíme v podhorském lázeňsko – rekreačním městečku Bled, které bývá díky malebnému jezeru, napájenému termálními prameny, a díky množství hotelů i penzionů považováno za skutečný turistický ráj. Je pravda, že pohled od hladiny jezera na majestátní hrad na skále, romantický kostel se slavným zvonem přání nacházející se uprostřed jezera, nebo okolní alpské velikány, je opravdu úchvatný. Méně už nás zaujalo jedno z nejkrásnějších podalpských golfových hřišť, které ovšem může být pro někoho jiného prioritou.

Bled pro nás prostě znamenal skutečný konec slovinské anabáze a pro mnohé také konec zajímavé cykloturistiky. Od jezera už jsme pouze vyjeli ke zdejšímu vlakovému nádraží a tam si dali závěrečné slovinské točené. Poté už následoval odjezd a první překročení slovinsko – chorvatské hranice. Zkrátka a dobře pro všechny účastníky zájezdu skončilo období eur a zaútočily na nás kuny ...