Julské Alpy na kole aneb cesta z hor k moři 5 (Pula, Pula, Pula …)

Radostný výkřik Pula, Pula, Pula v podtitulu dalšího cestopisu, popisujícího naše slovinsko-italsko-chorvatské letní cykloputování, nechce být připomínkou slavného amerického válečného filmového dramatu Tora! Tora! Tora!, ale pouze upozorňuje na to, že další den jsem měl program poměrně monotónní. Tedy ne, že by Pulu nikdy žádná válka nezasáhla nebo že by se nejednalo o přístavní město nesmírně krásné, zajímavé a pestré, ale prostě jsem si první chorvatský den vyčlenil jen na důslednou prohlídku historického centra Puly … a bez kola. Možná jsem si tak chtěl rovněž připomenout svůj první zájezd do „velkého skorozápadního světa“, který jsem zde v roce 1985 poznával, mimo jiné také koupí tehdejší horké novinky – alba Perfect Strangers od znovuobnovených Deep Purple. Žádná nostalgie se ale nakonec nekonala a navíc mi tento den přinesl i jedno hodně velké zklamání. A k tomu také pár těch menších. Vezměme to ale postupně …

Celou chorvatskou část jsem od počátku hodlal pojmout jako víceméně zcela odloučená jednotka, pasoucí po zdejších pamětihodnostech více, než kdysi bolševik po podpisech na jedné chartovní listině. Bylo úterý 5. července 2016 a od našeho nového přechodného domova vyjížděl autobus směrem k nejjižnějšímu výběžku Istrie, tedy k mysu Kamenjak. Mě vysadili hned na okraji Puly, odkud jsem to do města měl pěšky asi 2 kilometry. Takže jsem zavolal domů, abych oznámil svou životaschopnost a oni se předčasně neradovali, a pádil k historickému centru města. Chtěl jsem se vřítit do krásného pulského kolosea dříve, než tam budou davy turistů.

Vyfotil jsem si v rychlosti pár zajímavých domů na předměstí a stál jsem před římskou arénou neboli amfiteátrem. Rychle jsem ji obešel, připomněl si, že se údajně jedná o šestou největší, ale současně nejzachovalejší, arénu světa a vydal se ke vstupu. Překvapilo mě ihned relativně drahé vstupné (v přepočtu nějakých 220,- Kč), předražená publikace (kolem 70,- Kč za malý sešitek), ale to hlavní mělo teprve přijít. Že ze země na ploše arény zmizely všechny kamenné artefakty, bych ještě přežil, že uprostřed plochy zavazí jakési pódium s promítacím plátnem, hodně rušícím při jakékoliv snaze fotografovat také (v té chvíli mi došlo, že zpoza plotu se interiér arény fotí podstatně lépe), ale že se už nesmí na věžní vyhlídkové Ochozy, to jsem nerozdýchal ani za několik dní. Na ten pohled do arény z ptačí perspektivy jsem se těšil celý rok, co jsme tento zájezd plánovali, a ani vyhlídka shůry dolů na přístav nebyla k zahození. Priorita dne byla hned ráno v … však víte.

Silně posmutnělý jsem si prošel arénu, která je dnes zřejmě spíše koncertní „halou“ než významnou památkou z doby Říše římské (v podstatě se projdete po středovém písečném „hřišti, obejdete kousek obvodových zdí a můžete se vyfotografovat a živými „atrapami“ římských legionářů) i její podzemí, kde se nachází malé muzeum, tvořené převážně hromadami „bandasek“ různých velikostí, ve kterých se na lodích převáželo hlavně víno a oleje. Slabá náplast na mou bolístku. Poté ještě návštěva zdejšího shopu s marnou snahou najít jakoukoliv knihu či publikaci v češtině, dát si z placky panáka a lehce otráveně vypadnout.

V souvislosti s těmi publikacemi musím zmínit, že v Pule se mluví převážně česky. K tomu sem tam Slovák, občas Rus či Japonec, někdy i Chorvat se najde. Při dobrém sluchu zazní také angličtina (i od těch Čechů) nebo italština … a to je v podstatě vše. Veškeré publikace zde najdete v kdejaké hatmatilce, včetně maďarštiny, ale česky ani písmenko. Říká se, že nás Chorvati zrovna moc nemusí, ale čekal bych od nich alespoň většího obchodního ducha. Vždyť v památkách, kde se platilo vstupné, kromě Čechů a jednoho postaršího slovenského manželského páru nebyla ani noha. A tak mi při těchto úvahách nezbývalo nic jiného, než si nalít jednu velkou odpověď na všechny otázky najednou.

V rámci zdravé výživy jsem si pak koupil velkou jadranskou zmrzlinu a vydal se ke klášternímu komplexu, nacházejícímu se jihovýchodně nad arénou. I když se mnozí domnívají, že je to pulská katedrála, jedná se o moderní novostavbu kostela sv. Antonína Paduánského, většinově postaveného v I. třetině minulého století. Je to ale památka poměrně fotogenická a její návštěva určitě nebude pro nikoho zbytečnou ztrátou času. Zvláště má-li dotyčný kladný vztah ke všemu, co „smrdí“ Františkem …

Další mojí plánovanou zastávkou je zdejší – poměrně dosti významné - Archeologické muzeum, ale tady mě čeká další zklamání, na které si zde už pomalu začínám zvykat. Vedlejší pulské podzemí, ukryté za známou římskou dvojbránou je otevřeno, ale muzeum v rekonstrukci a tudíž zavřeno. „No, to nám to tady tedy pěkně začíná“, řeknu si v duchu a protože mě zdejší underground jako nutná zastávka až tak nezaujal (zřejmě byl málo velvet), pokračuji dál.

Upoutá mě jakási šipka, která mě posílá Doprava a směrem vzhůru. Malé římské divadlo a vykopávky mezi muzeem a pevností jsem díky tomu navštívil poprvé v životě. Poté – aniž bych si vše řádně prohlédl - jsem se vydal směrem k hradbám pulské pevnosti s tím, že se do antiky za chvíli zase vrátím. O návštěvě pevnostního Muzea istrijské historie a námořnictva jsem stejně nijak zvláště neuvažoval. Ale samotnou fortifikační stavbu nad městem jsem si chtěl alespoň obejít.

Upoután zvonicí kláštera sv. Františka jsem však návštěvu pevnosti vzdal (prý jsem ale o moc nepřišel a jedná se údajně o ukázku toho, že i za hodně peněz se dá koupit málo muziky) a vydal se rovnou dolů. Románsko – gotický františkánský klášterní areál, jehož výstavbu zahájili roku 1314, byl naprosto super, obsluha u vstupu velmi příjemná i důležité informace (např. ukázka slunečních hodin i želviček, přebývajících v ambitu) poskytující a zajímavé bylo i setkání s českou křesťanskou rodinou, kde mi krásná matka- (podruhé) čekatelka vysvětlovala svůj kladný vztah k muslimské kultuře. Klášter jsem si poctivě prohlédl a zaplacené vstupné – navíc opravdu symbolické – rozhodně nebyly vyhozené peníze. Jenom mě později mrzelo, že zrcadlovka neměla v interiéru klášterního kostela zrovna svůj den. Bohužel se tento její stav už moc nezlepšil.

Od kláštera jsem se vydal do centra nejstředovitějšího – tedy na náměstí Forum - a navštívil zde antický chrám bohyně Romy (Říma) a císaře Augusta, ve kterém se dnes nachází malé lapidárium s muzeem římských skulptur. Velmi příjemné místo, starší paní u pokladny také, a navíc jsem tady byl téměř pořád sám. Všichni ostatní vždy jen nahlédli, a když viděli, že se jedná o prostoru, odpovídající velikosti románské rotundy, kde se navíc platí, rychle zase vycouvali. Asi měli pocit, že své kunstvo investují jinde lépe. Nevím jak ostatní, ale já osobně v „domku“, jehož stavba byla zahájena těsně před tím, než jedna panna záhadně neposkvrněna otěhotněla, zase tak často nepobývám …

Hned vedle tohoto chrámu stojí budova místní radnice. Velice zajímavá lodžiová stavba, která se ovšem dost špatně přiřazuje k nějakému stylu. Je to celkem pochopitelné, protože je tvořena částmi a prvky románskými, gotickými, renesančními i barokními. A aby toho nebylo málo, je její součástí také další malý antický chrám. Všeobecně se však uvádí, že její podoba pochází převážně z 13. století, ale že se v ní – ve vzácné symbióze - promítají nejen zmíněný Dianin chrám nebo románská stavba z 9. století, ale také všechny pozdější úpravy, dostavby a rekonstrukce.

Po obhlídce náměstí, na kterém sídlí kromě zmíněné radnice a několika zajímavých historických domů také zdejší informační centrum, jsem pokračoval v prohlídce historického jádra města. Nejrůznějších pamětihodností je tady opravdu dost a dost. Teplota celkem rychle a trvale stoupala, a tak jsem raději i častěji otevíral plechovky všech možných značek. A slavný Pilsner Urquell jsem rozhodně nezanedbával. K dostání byl i Budvar nebo Staropramen a ceny se výrazně lišily opravdu po metrech, takže jsem pak jedno místo vybral jako bod K (křížení všech cest) a navštívil ho asi čtyřikrát.

Potom již bylo potřeba zrychlit, protože nabídka památek v centru Puly je opravdu nekonečná. Nejprve mě čekala exteriérová prohlídka raně křesťanské bazilikální kaple Sličné Matky Marie, poté „archeologický“ Městský park se spoustou antických kamenných artefaktů a následně i velká a zajímavá římská mozaika, volně přístupná v zadním traktu jakéhosi domu s obchodem. Zašel jsem si i ke Zlaté bráně z 1. století, z které zůstal zachován vítězný Sergiův oblouk. Vedle něj dodnes na židličce v kavárenské zahrádce posedává (v podobě sochy, pochopitelně) irský spisovatel James Joyce. A pak už byl čas vydat se zpět na Forum.

Cestou k němu jsem - v zadním traktu jakéhosi činžáku - objevil hejno koček i volně přístupné základy Agripininy kuče a vzápětí postupně také několik zajímavých paláců. Zdejší katedrála Panny Marie se samostatně stojící zvonicí měla, bohužel, zavíračku (otevřenou jsem ji ze tří životních pokusů „nechytil“ ještě ani jednou). Následoval návrat k aréně, během kterého jsem prošel rovněž kolem pravoslavného kostela sv. Mikuláše a několika pomníků i památníků, návštěva nádraží s historickou parní lokomotivou a procházka po přístavním molu. A potom už jen nákup pár pohledů a plechovek u benzinky a čekání na autobus, který přivážel ty, co si otlačovali i otlačovaly pozadí o sedla svých jednostopých šlapohybů. Večer probíhal tradičně u - pány řidiči čepovaného - Šeráku, kdy jsme si tak nějak vzájemně prozrazovali priority dne. Ve finále jsem zjistil, že přes některá zklamání mám Pulu pořád ve velmi silné oblibě a pokud to jen trošku půjde, brzy se sem zase moc rád vrátím. Ale určitě až poté, co opět zpřístupní zdejší Archeologické muzeum.

Na závěr této části cestopisu musím přidat pár slov o našem chorvatském ubytování. Nebylo nic moc a veškeré chybějící nebo nefungující věci – včetně v době fotbalového ME zcela nezbytné televize – jsme reklamovali naprosto marně. Naše CK v materiálech uváděla, že jsme ubytování v letovisku Fažana, což také až tak pravda nebyla. Do Fažany nám pár kilometrů chybělo a nebyl to ani – k Pule blíže umístěný – Valbandon, kam jsme chodili (a ne zrovna levně, protože např. víno zde stálo asi o třetinu více než v okolních obcích) nakupovat. Vlastně jsem tak žili v neoznačeném teritoriu mezi Valbandonem a Veli Vrhem. Alespoň, že bazének zde měli … a někteří nadšenci v něm dokonce na kajaku trénovali eskymáka. Moře bylo totiž relativně dost daleko, navíc k němu vedla nepříjemná cesta mezi pýrem, lebedou a bodláčím. To ovšem vím jen z doslechu, protože sám jsem se tam ani jednou neobtěžoval …