KAŇONEM VERDON

Grand Canyonem du Verdon

Druhým nádherným zážitkem putování po Střední Francii byla procházka Grand Canyonem du Verdon. Dále jen kaňon, nebo Verdon.

Byl předposlední den našeho potulování Francií. Po prohlídkách měst Nimes a Avignon jsme prahli po přírodě. Z kempu přímo v Avignonu jsme vyrazili hornatou oblasti Provence. Zastávka byla u pramenu Fontaine-de-Vaucluse. Po pár stovkách metrů mírného stoupaní podle potoka jsme dorazili k samotnému pramenu. Vlastní potok, nebo říčka se postupně zmenšoval jak ubývalo přítoků. Poslední desítky metrů jsme už šli jen podle vyschlého koryta s balvany. Na balvanech bylo vidět, kudy se valí voda. A to je ta zvláštnost, jak nám bylo vysvětleno. Podle vyschlého řečiště jsme došli až pod asi 200 m vysokou skalní stěnu, kde byl veliký otvor ve tvaru trychtýře. Na jeho dně bylo vidět tmavomodrou vodní hladinu. Potápěči ani po 400 m nenarazili na dno. Srážková voda z rozsáhlých náhorních rovin a kopců nad tímto pramenem zatéká puklinami do jednoho podzemního prostoru. Tyto prostory se naplní a jednou za půl roku ze země vytryskne voda a fontána ožije. Touto puklinou je obrovské množství vody vytlačeno z podzemí. Musí to být paráda. My jsme přišli v době plnění prostoru. I v této oblasti však již tři měsíce nepršelo. Nevadí. Okolí fontány, jak ji nazývají, bylo také nádherné. Čistá voda z bočních přítoků protékala balvany a připomínala mi naší Vydru. Voda byla zbarvena svěže zelenými vodními rostlinami a pěnou z peřejí. Na říčce bylo několik mlýnských kol. Některá se jako atrakce otáčela. Nejkrásnější bylo ale kolo až u městečka. Neotáčelo se, ale bylo nádherně porostlé mechem a lišejníkem. Fotilo se a natáčelo. V krámku se suvenýry si každý něco koupil na památku. Já konečně sehnal něco malého na svoji slaměnou kšiltovku. Byla to cikáda z moduritu ve skutečné velikosti a barvách. To jsou ty potvory, co mě v různých zemích, na př. Turecku, Španělsku, Krétě a i Francii, nenechali spát. Kuchař Jarda nakoupil vitamínky v podobě jablek a jeli jsme ke kaňonu.

Před sedmi lety jsem již ve Francii byl a kaňon Verdon navštívil. Hrstka statečných nás tehdy slezla na dno kaňonu a prošla 14 km proti proudu řeky. Vzpomínám, že první část cesty byla ukrutná. Museli jsme po slezeni steny na dno postupovat po stěnách kaňonu. Cesta vedla chvíli u hladiny a chvíli vysoko nad hladinou řeky. Kolikrát po úzké stezičce. Vše bylo ztíženo vysoce klouzavým vápencem a sluncem. Vápenec připomínal mokré mýdlo a slunce dělalo ze dna kaňonu peklo. V polovině cesty jsme se dostali opět k říčce. To již delší dobu byla vyschlá moje cyklistická láhev. Voda v říčce byla oproti vzduchu studená a byla od vápence jako mléko. Byl jsem tak vyschlý, že jsem ji pil plnými doušky a ještě si nabral do lahve. Pozřít ještě trochu písku, tak ze mne šel určitě beton. Ale byl jsem zachráněn. Druhá půlka cesty kaňonem již byla procházkou. Pouze zpestřena průchodem dvou tunelů, kde jsme měli jen pár baterek a tak jsme šli jak mateřská školka. Za ručičky a krok sun krok. Druhý tunel byl dlouhý asi 1 km. Byl plný ťapajících bludiček. Bez baterky by člověk prolezl otlučen jak kuželka. Na co Francouzi měli v prospektu 8 hodin, my museli zvládnout za 5 hodin. Zvládli. Ale to byla historie.

Nádherné pohledy už byly z autobusu na blížící se masiv Přímořských Alp. Těmi se řeka Verdon prodírá a hloubí 250 - 700 m hluboký kaňon. Přijížděli k vyústění kaňonu z pohoří. Zde je přehrada s nádherným jezerem Svatý Kříž. Voda jezera je zbarvena říčkou do nádherné zvláštní bleděmodré barvy. Stoupali jsme po skalních stráních úzkou silničkou. Jen na pár místech se vozidla mohla vyhnout. Těsně vedle silničky byl prudký sraz. Otevřely se úchvatné pohledy na pohoří a hloubku kaňonu. Slabí jedinci tuto část projížděli se zavřenýma očima a nakloněni ke svahu, v domnění, že vyrovnávají těžiště. Výchozí stanice a sestup na dno kaňonu byl stejný jak při mém prvním pochodu. Byl to sestup po stěně, proložený žebříky a lany. Celkem ale zvládnutelný a tak slezli i ti zvědavci, kteří nesnášejí výšky. Stráně byly zarostlé, takže hrůzostrašných výhledů na dno kaňonu nebylo tolik. Neustálá vlhkost vzduchu v kaňonu byla vidět na rostlinách i skalstvu. Vše bylo potaženo mechy a lišejníky. Stromy vypadaly jak oděné a podtrhovaly pohádkovost KRAJINY. Po sestupu jsme se chvíli pokochali říčkou a pohledy ze dna, orazili a pojedli. Počasí i tentokrát bylo slunečné, ale na dně kaňonu bylo přijatelné. Ti kdo nechtěli pokračovat zůstali u říčky a my ostatní vyrazili tentokrát po proudu kaňonu.

Zajásal jsem, protože tím vlastně projdu celý přístupný kaňon. Tato část byla kratší. Asi 5 km podle toku říčky. Samozřejmě se opět stoupalo a klesalo podle průchodnosti a skalního masivu. Ale i tento úsek byl náročný a zdál se mi i krásnější. Verdon se v těchto místech prodírá členitým řečištěm. Hučí a pění jeho zvláštní bleděmodrá barva, kterou má na svědomí vysoký obsah vápence. I tady tři měsíce nepršelo, ale vody bylo dost. Cesta ve stráni vedla místy po uzoučkých rampách, kde jediná záchrana před pádem bylo lano. Byl úsek, kde rampa byla široká jen na šířku chodidla. Francouzští bezpečáci klidně sem pustí kde koho. To je ta demokracie. Sám ses rozhodl jít, sám si spadni. Tvoje riziko. Jsou ale potom místa, kde zpět jít by již bylo zoufalstvím. Asi ve dvou třetinách nad námi začalo hřmít. Asi jediný z naší výpravy jsem si dovedl představit co takový déšť udělá z vápencové cestičky. Bouřka, doprovázená krátkým, ale vydatným průtržem mračen nás naštěstí zastihla, při pochodu pod převisy. Za chvíli bylo po dešti. V tomto místě nás došli dva z kaňonové služby. Něco jako horská služba. Doprovázeli dva mladé francouze a psa. Dál jsme pokračovali za jejich dohledu. Terén byl patřičně kluzký a tak na konci, před výstupem, někteří vypadali jak divočáci po rochnění v bažině. Když jsme se dozvěděli, že cesta končí a budeme stoupat, překvapilo nás to. Kolem nás byly takřka svislé skály do výšky 600 m. Cesta nás ale opravdu zavedla ke stěně, na které byly natlučeny lana a do oblak stoupala neviditelná klikatá stezička. Ještě, že slabší jedinci to otočili na začátku. Výstup byl namáhavý. Ručkovaní po lanech a žebřících. K tomu pohledy kolmo do propasti kaňonu. Chvíli jsme si mysleli, že jsme z nejhoršího venku. Skala se malinko sklonila. Chyba. To bylo jen asi pro nadýchnutí. Opět takřka kolmá stěna, dlouhá několik desítek metrů. V těchto místech jeden záchranář nesl psa Francouzů v podpaží.

Byl zázrak, že tento děsný výstup všichni přežili. Byli jsme šťastni a hrdí, že jsme zvítězili nad přírodou. Nádherná příroda nám vynahradila několikanásobně útrapy pochodu. Opravdu to byl bonbónek naší cesty. Zážitek byl podtržen i kuřátkem s bramborovou kaší, které jsme na místním parkovišti obdrželi od kuchaře. Strmé stěny a romantická divokost kaňonu nám dlouho zůstanou vryty do paměti. Cesta k moři vedla ještě chvíli po kraji kaňonu pohořím Alp. Do kempu v Cannes jsme dojeli za tmy, unaveni ale šťastni. Za tmy jsme postavili stany a protože to byl náš poslední kemp a poslední večer i přes únavu jsme poseděli a vyslechli Jirkovi žertovné zápisky z naší cesty. Kolem půlnoci jsme se postupně vytráceli do svých plátěných přístřešků, abychom ještě jednou ve snu slézali strmé skály kaňonu.

Poslední aktualizace: 2.12.2010

KAŇONEM VERDON na mapě