Když jsme zjistili, že po deštivých a chladných dnech bude pondělí asi poslední hezký podzimní den, rozhodli jsme se pro trochu větší výlet. Je sice už 2. listopadu, ale má být až 19 stupňů a hlavně nemá pršet. Sice nemá ani moc svítit sluníčko, ale to tak podstatné není. Navíc listí všechno ještě neopadalo, tak by to mohlo být hezky barevné.
Sáhla jsem do šuplíku a z připravených výletů jeden vybrala. Pojedeme
na Karlovarsko – do Kyselky a tam vyrazíme do kopců mimo jiné i na rozhlednu. Tam se chystáme už hodně dlouho, často tím směrem jezdíme, ale tohle místo nám neustále uniká.
Když jsme dopoledne vyjeli, nic nenasvědčovalo tomu, že bude hezky. Je zataženo, lehce mrholí. Přesto nás to neodradilo a před polednem vystupujeme v
Kyselce.
První zmínka o tamější – tehdy tzv.
Bukové kyselce jsou z r. 1522, dokonce ještě dříve než byl znám pramen
v Karlových Varech. Již koncem 16. století byla nepravidelně stáčena do kameninových lahví. Když r. 1852 lázně navštívil
řecký král Otta, bylo na jeho počest hlavní zřídlo nazváno
Ottův pramen.
Největší rozvoj lázeňství začal r. 1867, kdy si vývoz kyselky od zdejšího majitele pronajal
karlovarský vývozce minerální vody Heinrich Mattoni. Začal budovat zdejší lázně, hotely, promenády, kolonády i obytné domy. Postavil sklady, stáčírnu minerálky a začal ji vyvážet. Dokonce sem nechal r. 1894 postavit železniční trať z Vojkovic nad Ohří. Již r. 1880 patřila Mattoniho kyselka k nejznámějším minerálním vodám světa a tuto pověst si zachovala do současnosti. Horší je to s budovami, které zde postavil. Lázně po znárodnění nějaký čas ještě fungovaly, při privatizaci o ně zájem nebyl a nyní chátrají.
Když jsem tu před mnoha lety byla, bylo vše neudržované, zničené. Pak jsem někde četla, že to začínají opravovat. Byla jsem zvědavá, jak to tam teď vypadá.
Zaparkovali jsme na parkovišti hned na okraji obce. Je to parkoviště pro náklaďáky, ale to nám je vlastně jedno. Naše dodávka má v TP, že je to nákladní vůz. Je pravda, že značku Zákaz vjezdu nákladních vozidel nerespektujeme. To se tváříme jako osobák.
Nejdřív si chceme prohlédnout obec s lázeňskými budovami. Z našeho směru je na okraji jako první Mattoniho vila. Byla postavena r. 1868, v letech 1885 až 1886 ji nechal Heinrich Mattoni přestavět. Bydlela v ní jeho rodina, ale sloužila i jako sídlo jeho firmy. Po jeho smrti r. 1910 byla v budově česká škola, která byla r. 1938 v důsledku mnichovské dohody uzavřena. Až do r. 1946 tam byla německá kavárna, pak domov pro osiřelé děti z řecké občanské války. Od r. 1957 byla nevyužívaná. Nepomohla jí ani privatizace. Nakonec skončila v aukci. To už byl její stav katastrofální. Údajně od května 2013 se začíná restaurovat. Je pravda, že je tam z jedné strany lešení, dokonce se po něm pohybovali nějací dělníci. Jenže je v takovém stavu, že si myslím, že to dřív spadne, než se opraví, zvlášť když jsem viděla prostředek horního patra.
Hned vedle je park, kde je již opravený altánek ve švýcarském stylu, který nyní slouží jako přístřešek pro informace o ohrožených památkách Karlovarska, takže i o zdejších stavbách. Tudy vede hezky udělaná Mattoniho stezka „Po stopách skřítků“. Na mapě je označena čárkovaně modrou barvou, mapka je i na jednotlivých zastaveních, kde je zajímavé povídání o daných památkách, zpestřené komiksem, ve kterém jsou hlavními postavami skřítci. Díky tomu se dozvídáme, že nynější parčík je bývalé lázeňské korzo, jehož součástí byla i vpravo stojící chátrající budova - tehdy restaurace, která je nyní oplocená, aby na někoho něco nespadlo.
V parčíku je malý bazének, kam vytéká kyselka, kterou si je možno tady natočit. To vše z krátké vzdálenosti sleduje od r. 2013 Mattoniho socha - je to replika původní bronzové plastiky, která tady byla odhalena r. 1914 a je uložena v depozitáři.
Na korzo navazoval soubor domů, které zde J. Mattoni vybudoval. Nebyly to však jen lázeňské domy. Jindřichův dvůr je nejstarší – byl postaven v letech 1873 – 1875 a bylo zde zasilatelství minerální vody. V letech 1890 – 1893 ho upravil do dnešní podoby. Vedlejší Švýcarský dvůr (1874-1875) sloužil pro ubytování lázeňských hostů. I ten byl r. 1888 upraven. Další Vilemínka byla r. 1882 postavena jako hrázděná budova skladů. Nějaký čas po přestavbě v letech 1884 – 1885 ji Mattoni pojmenoval po své manželce Vilemíně. Ještě tam byla nakládací budova a stáčírna. Tehdy dokonce před domem vedly koleje vlečky. Poslední v této řadě byl dům Správy lázní, kde bydleli i zaměstnanci firmy.
Ve své době to tu muselo být skutečně hezké. Od znárodnění to už jen chátrá. Je sice vidět, že se tu něco děje a něco chystá, domy jsou ohrazené, občas je někde lešení, ale zdá se mi, že to rychleji chátrá, než se to opravuje. Kéž by se mi to jen zdálo. Píšou však, že se tomu tady blýská na lepší časy. Necháme se překvapit.
My jsme tady přešli přes lávku pro pěší, po které odbočuje i Mattoniho stezka. Do tohoto parčíku byla r. 1907 přestěhována hrázděná Picí hala ve stylu romantické švýcarské architektury. Prostor okolo ní byl upraven na Růžovou zahradu. Nyní je v budově, která je pěkně opravená, místní kino s kapacitou 70 míst. Prostor je možno si pronajmout k pořádání konferencí, seminářů a přednášek. Vše tady však vypadá opuštěně. Přitom je to krásné odpočinkové místo i s krytým posezením, kde teď posedávali nějací chlápci v modrákách.
Po silničním mostu jsme přešli zpátky na pravý břeh Ohře. Tady nedaleko po proudu ústí do Ohře potok Lomnice. Tady bývaly další lázeňské domy, dnes také pěkně oprýskané. Za nimi jsou vidět již haly nynější firmy Mattoni. Tady někde v letech 1887 - 1907 stávala i Picí hala, než ji přestěhovali na druhou stranu řeky.
My zatáčíme po silnici vpravo, abychom po chvíli odbočili vlevo po žluté turistické trase. Ještě se jdeme podívat kousek dál na zde stojící jedinou opravenou budovu Stallburg, kterou Mattoni postavil r. 1894. Tam bylo sedm bytů pro rodiny jeho zaměstnanců. V letech 2012 – 2014 byl dům kompletně zrekonstruována a opět je využíván pro bydlení.
Vracíme se a po žluté značce, která vede až k rozhledně, stoupáme vzhůru. Vlevo na skalnatém výběžku vidíme hezky opravenou kapli sv. Anny. Byla postavena r. 1884 v novorománském slohu. Nechala ji zde postavit hraběnka Anna Nostic-Rienecková, která tímto způsobem projevila vděčnost za uzdravení zdejšími prameny. Nynější soukromý vlastník ji r. 2014 na své náklady opravil. Z plošiny před kaplí je hezký výhled na Ohři, Picí halu, lávku pro pěší a zatím stále ještě neopravené hrázděné domy. Z cesty je vidět i areál firmy Mattoni.
Vracíme se na rozcestí, ještě však odbočujeme k muzeu Mattoni, krásnému Löschnerovu pavilonu, který byl pojmenován po vynikajícím balneologovi dr. Josefu Löschnerovi. Byl největší lékařskou autoritou a propagátorem lázní v 19. století. V těchto místech byl r. 1907 nově zachycen pramen. Proto zde byl postaven tento mini areál – přední dům ve švýcarském stylu s roubeným patrem a alpským balkonem (v přízemí byly provozní prostory, nahoře bydlel správce), ke kterému byla přistavena stáčírna. Dnes je v celém objektu muzeum, pravděpodobně i s malou kavárnou. Z nedalekého dřevěného altánku byl hezký výhled do údolí Lomnického potoka, na lázeňské domy a přírodně krajinářský park se zelinářskou i květinovou zahradou. Dnes je vidět areál Mattoni a v dále paneláky.
Vracíme se opět na rozcestí. Je tady skalka, na ni vedou schody a nahoře je kamenná lavička, odkud asi také dřív býval hezký výhled. Ale to už teď neplatí.
Nás nyní čeká zhruba 2 km dlouhé stoupání po žluté turistické trase. Zpočátku stoupáme jen do mírného kopce, kocháme se výhledy do údolí Ohře, ale také na barevně zbarvené stromy. Škoda, že nesvítí sluníčko, to by bylo ještě hezčí. Ale i tak jsme spokojeni. Tedy skoro. Po včerejším dešti je cesta poměrně hodně rozblácená, spadané listí toto bláto ukrývá, takže občas nám to pěkně uklouzne. Raději jdeme pomaleji. Tím pádem bezpečněji. Tedy hlavně já. Je však skutečně příjemné teplo.
Zhruba po kilometru – na rozcestí Pod Bučinou cesta začíná skutečně prudce stoupat. To když vidím, tak říkám, že stoupáme do nebe. Jsou tam kameny, později i kamenné stupně. Ještěže tam nějaký dobrák mezi stromy natáhl starou hasičskou hadici, že bylo čeho se podržet. Hůlky jsem si nevzala a tak jsem měla co dělat se tam vyškrábat.
Když jsme zatočili vlevo, chvíli se zdálo, že snad jsme již na náhorní planině a že již stoupat nebudeme. Byla to však taková vydechovací plošinka. Ještě nás čekalo dvoje ne už tak dlouhé schodiště. Najednou se však začíná vyjasňovat a vykukuje sluníčko. Konečně jsme u rozhledny Bučina. I tuto stavbu nechal kolem r. 1880 postavit Heinrich Mattoni. Na severním svahu hory (582 m) vytvořil lesní promenádní cesty, různá odpočívadla, altánky a vyhlídková místa. Lázeňští hosté si tuto oblast i s rozhlednou oblíbili a tak to bylo jedno z nejnavštěvovanějších míst. Po 2. světové válce již nebyly státní lázně tak navštěvované, věž chátrala, pro vzrostlé stromy již neposkytovala ani ty hezké výhledy. Pak se stala součástí vojenského újezdu Hradiště a až do 70. let 20. století sloužila jako vojenská pozorovatelna. Samozřejmě bez další údržby. Až r. 2003 ji OÚ Kyselka ve spolupráci s vojenskou správou opravil. Okolní stromy byly prořezány. Od té doby je věž zastřešená. R. 2016 byla provedena sanace zdiva, pokácen okolní les, umístěno posezení pro turisty a informační tabule. Nahoře jsou i dřevěné sochy. Prostředí je hezké a ještě hezčí jsou výhledy z této 13 metrů vysoké rozhledny, na jejíž vyhlídkovou plošinu ve výši 10 metrů vede 62 schodů. Je vidět údolí Ohře s Kyselkou a Radošovem, střední část Krušných hor s Klínovcem i část Doupovských hor.
Když jsem dorazila k rozhledně, byl Ota samozřejmě už nahoře. Skoro bych ani nemusela nahoru, jaké jsou i zdola krásné výhledy. Odložila jsem si batoh, z termosky nalila čaj, aby mi trochu vystydl a vydala se nahoru. Sluníčko naštěstí stále vykukuje, takže výhledy jsou o to hezčí. Jen nejsou daleké. Na vzdálených kopečkách se válí mraky. Je skutečně teplíčko. Nenapadlo by mne, že v listopadu budu v lese chodit jen v triku.
Byli jsme rádi, že se nevracíme stejnou cestou. Dolů by to bylo ještě horší. I když stejně netušíme, co nás nyní čeká. Pokračujeme dál po žluté. Naším dalším cílem jsou Skalky skřítků. Občas se otevírají hezké výhledy, ale i tady všude narážíme na bláto zakryté napadaným listím a stále to klouže. Při cestě z kopce je to ještě horší. Naštěstí neklesáme prudce.
Na jedné odbočce, kde jsou naskládané klády a krásné výhledy, dáváme svačinu. Nedaleko nás je
zaniklá obec Svatobor, kde r. 1358
osecký klášter založil farní
kostel Nanebevzetí Panny Marie. V letech 1729–1732 byl kostel barokně přestavěn a současně postavena fara. Ještě r. 1931 proběhla rekonstrukce tehdy poutního chrámu. Až sem však sahal vojenský újezd. V kostele skladovali řepu. Vybavení bylo naštěstí převezeno do jiných kostelů. R. 1966 kostel vyhořel. Dnes je z něho, stejně jako z fary ruina, od r. 2003 prý probíhají soukromým majitelem záchranné práce. Stavby jsou však nepřístupné.
Už se těším na Skalky skřítků. Je to geologicky unikátní lokalita pseudokrasových skalních dutin. Jsou podlouhlého oválného tvaru, některé jsou široké až 150 cm. Přesný původ jejich vzniku zatím stále není jasný. Jedna teorie je z r. 1912 - vznikly díky plynným erupcím v proudu lávy a dotvořeny byly vodní erozí. Druhá verze je z 30. let 20. století – dutiny vznikly zvětráváním kmenů a větví, které tam byly uzavřeny během sopečné erupce. Samozřejmě nejlepší je pověst – žili zde skřítci. Od nich také vznikla název celé národní přírodní památky.
Z rozcestí Skalky skřítků – sedlo je nutné sejít asi 300 metrů. To byl však nejhorší úsek cesty. Jediné moje štěstí bylo, že na cestě nebylo bláto. Cesta prudce klesá, vede po traverzu - vlevo skály, vpravo sráz. To vše bylo pokryté vrstvou mokrého listí. Ota tam byl v létě s kamarádem a se 4 dětmi a bylo to v pohodě. Ale to bylo sucho a bez listí. Nyní i on měl co dělat to sejít. Já se držela, čeho se dalo, skály, stromů, občas jsem lezla skoro po čtyřech. Ale stálo to za to. Jinde se to fakt nevidí. Zpátky to bylo výrazně lepší. Také jsem všechny fotky fotila až při zpáteční cestě. Byla jsem ráda, když už jsem byla zase zpátky na rozcestí.
K autu to máme ještě 4 km. Koukáme, že to budeme mít tak akorát, abychom došli ještě za světla. Opět klesáme, ale není to nic tak hrozného, jen že to stále občas po blátě klouže. Nedá se jít moc rychle. Po 1,5 km na rozcestí Pod skalkami skřítků žlutá značka končí, my odbočujeme vpravo po červené. Je tu pravděpodobně bývalá hájovna a pramen nepitné vody.
Po dalším kilometru přicházíme k nově postavené lesní kapli. Nechal ji zde v lázeňském areálu postavit H. Mattoni již r. 1855. Tehdy měla vitrážová okna, uvnitř byly obrazy. V tomto stavu přežila až do války. Pak chátrala. R. 2008 zde byla skutečně jen ruina, která vypadala, že se každou chvíli musí zřítit. Na původní podezdívku byla postavena téměř původní kaplička. Stojí na skále, odkud je krásný výhled na Ohři.
Odtud bychom už mohli sejít přímo k autu. Jenže chceme ještě vidět Ottův pavilon. Pokračujeme tedy po naučné stezce „Po stopách skřítků“, která sem přišla zdola od Mattoniho vily. Tady od r. 1852 stála dřevěná kolonáda, vedle které byl r. 1862 postaven lázeňský dům ve stylu anglické romantické novogotiky. V letech 1897 – 1898 byla dřevěná kolonáda nahrazena zděnou a doplněna čtvercovým pavilonem Ottova pramene s mohutnou bání. R. 1910 bylo z druhé strany tohoto pavilonu ještě postaveno pokračování kolonády. Bohužel i tohle vše je v hrozném stavu, je však i tady lešení a zdá se, že se skutečně opravuje.
Před ohradou vede úzká cestička, po které jsme se dostali na pěšinu - serpentinu, po které se klesá dolů na bývalé lázeňské korzo. Cesta vede okolo nově instalovaných modlitebních válečků. Jejich význam zde nechápu, ani tu o nich nic nepíší. Je to však docela šok.
Pak už jen scházíme okolo Ottova pramene a uměle vytvořené jeskyně, kterou tady nechal vybudovat H. Mattoni jako doplněk lázeňského korza. Do ní nechal vyvést Ottův pramen. Dnes tady vytéká směs minerálky a jiného přírodního zdroje. V létě tu musí být velice příjemně. Voda dál teče uměle vytvořeným korýtkem až do jezírka vedle bývalé restaurace. Cestou se usazují minerály a tvoří zajímavé tvary i krápníky. Stejná voda teče i dole z kašny u rybníčku.
Ještě za světla jsme došli k autu a přejeli k pramenu. Je stále teplo, ještě ani bundu nepotřebujeme. V autě vozíme pet lahve na pitnou vodu, které jsme tentokrát naplnili minerálkou. Odjíždíme už za tmy. Abychom si však domů nevezli jen minerálku, zastavujeme se ještě v
Chyši, kde je Zámecký pivovar a kde víme, že pivo prodávají u okénka. Sice bylo už všude tma, ale na dveřích byla cedulka s telefonním číslem, že máme zavolat a že rádi přijdou nám pivo prodat. Paní tu byla během chvilky a my během další chvilky odjíždíme s patřičnou zásobou piva nejen pro nás, ale i pro kamaráda a dospělé děti. Všichni k tomu ještě jako bonus dostali petku minerálky a tak vše dobře dopadlo. Jen my už byli hladoví. Bohužel všechny restaurace jsou zavřené. Tak jsme museli vydržet až domů, kde jsme se v klidu v půl osmé navečeřeli. Ani nemohu říct v teple, protože tentokrát bylo venku stále krásných a neuvěřitelných 16 stupňů. Ráno má však už pršet.
Poslední aktualizace: 5.11.2020
Karlovarsko - cca 12 km dlouhý okruh: bývalé lázně Kyselka–historie a památky obce (Mattoniho vila, Stallburg, kaple sv. Anny, Löschnerův pavilon)–rozhledna Bučina–NPP Skalky skřítků-Lesní kaple-Ottův pavilon+pramen-Mattoniho vodopád na mapě
Diskuse a komentáře k Karlovarsko - cca 12 km dlouhý okruh: bývalé lázně Kyselka–historie a památky obce (Mattoniho vila, Stallburg, kaple sv. Anny, Löschnerův pavilon)–rozhledna Bučina–NPP Skalky skřítků-Lesní kaple-Ottův pavilon+pramen-Mattoniho vodopád
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!