Katedrály jižní Anglie, 1. část (Limburg, La Manche a Salisbury)

Na počátku letošního července jsem se vydal na druhé pokračování akce, která nás měla postupně seznámit s nejvýznamnějšími a nejkrásnějšími anglickými katedrálami, vybudovanými ve všech vývojových fázích, kdy architektuře vládla paní Gotika. Letošní etapy byly zaměřeny na Anglii jižní a gotiku převážně dekorativní a perpendikulární, tedy „po našemu“ vrcholnou a pozdní.   

V pondělí 1. července 2019 jsem ve 4 hod. odpoledne opustil pracoviště a za pomoci Českých drah se přepravil do naší Matičky stověžaté. Tady mě ovšem čekal jen nocleh na hotelu, který jsem si předtím zpříjemnil posezením u plzeňské minerálky při debatě s bratrancem, který se navíc na britských ostrovech pohybuje podstatně častěji než já. Večer to byl velmi příjemný, i když brzo ráno se pak vstávalo přece jen o něco hůře než obvykle.

Je úterý 2. července 2019, odjezd tradičně v 6,00 od hlavního nádraží a první pauza – nepočítám-li ty bezpečnostní a čůrací - byla v německém Limburgu. Tady jsem se za poslední roky objevil už potřetí, takže jsem to pojal tak nějak rekreačně. Když už mě tedy nečekala žádná novinka, chtěl jsem si půvabné pětatřicetitisícové město Limburg an der Lahn patřičně užít.

Zapomínám proto na muzea (v tom diecézním s katedrální klenotnicí jsem už stejně byl) a jen tak postupně obdivuji zdejší památky. Začínám u bašty zdejšího opevnění, za kterou parkují autobusy, pokračuji přes „vyhlídkový“ most z roku 1315 s mosteckou bránou, sv. Janem Nepomuckým a Ukřižovaným, a potom se již vrhám do spleti uliček s nádhernými patrovými hrázděnými domy.  Limburg totiž II. světová válka nějakým zázrakem minula, a tak zde před sebou máme pravé středověké – a pochopitelně památkové chráněné - Staré Město. Díky zakoupené publikaci jsem si také konečně udělal ucelený přehled o tom, jak je který dům starý i jaký byl jeho účel a osud.

A i když jsem to původně neměl v úmyslu, zašel jsem také ke zdejší „pestrobarevné" katedrále, tyčící se jako boží ruka na Dómském náměstí. Nějak jsem si totiž tento románsko – gotický svatostánek oblíbil a stejně vždycky vevnitř objevím něco, čeho jsem si předtím nevšiml nebo na co jsem úspěšně zapomněl. V každém případě se jedná o stavbu z let 1190 až 1235, která byla původně farním kostelem sv. Jiří a Mikuláše (katedrálou se stala teprve v roce 1827) a která si dodnes zachovala interiér v podobě 13. století. A to bývá vzácnost nejen v Německu.

Městský kostel s krásnými renesančními náhrobky tentokrát vynechávám, stejně jako zdržení na zdejším Starém hradu z počátku 13. století (stejně se pořád opravuje) a soustředím se plně na ty uličky a hrázděné domy. Ty vznikaly postupně v průběhu 13. až 19. století, většinou mají vstupní mázhausy, v roce 1972 byly pečlivě zrekonstruovány … a jsou (ne)skutečně krásné. Mezi nejznámější z nich patří Dům U zlatého jelena (arkýřový dům pochází z roku 1500 a původně v něm sídlil hostinec) nebo Dům Sedmí neřestí (ten je z roku 1567 a řezby na něm představují sedm smrtelných hříchů křesťanství).

Pak už jen rychlé pivo, autobus a nocleh se snídaní u belgického města De Haan. Večerní výpravu k nedalekému moři si na rozdíl od několika dalších jednotlivců odpustím, protože další den uvidím slané vody více než dost. Tím dalším dnem je středa 3. července 2019 a nás čeká trajekt přes kanál – či správněji průliv - La Manche neboli Doverskou úžinu. Těšil jsem se na nekonečné studium prodávaných druhů ehisky (abych měl při nákupu na zpáteční cestě předem jasno) a pravé anglické pivo na lodi, ale předtím, než jsem se k tomu dostal, přišla nečekaná katastrofa. Po pár snímcích lelkujícího ptactva mořského se mi na zrcadlovce zasekl objektiv a už jsem ho nerozhýbal (a nevyřešil jsem to doteď, protože se jedná o originál Sony a vyhrožují mi opravou, která může přijít až na 10.000,- Kč). Pěkně „blbej“ začátek dovolené a mně nezbývalo než doufat, že alespoň kompakt zůstane provozuschopný po celý čas dní příštích. Naštěstí zůstal, ale mnozí asi pochopíte, jak mi v té chvíli bylo … zrcadlovka je prostě zrcadlovka.

Zamáčkl jsem slzu v oku a začal se těšit na to, až zase uvidím bílé zářit doverské útesy. A také na první zastávku, kterou bylo čtyřicetitisícové město Salisbury, nacházející se v hrabství Wiltshire. Do srdcí mnohých z nás se zapsalo už pradávno hlavně díky stejnojmenné desce skupiny Uriah Heep (Hensleyho hit Lady in Black zná snad opravdu úplně každý a nemusel přitom ani nikdy „somrovat“), ale zdejší katedrála z poloviny 13. století je prostě úchvatná a jistě patřila ke klenotům našeho týdenního putování.  A to nejen díky své 123 m vysoké věži (nejvyšší chrámová věž v Británii je dostavbou z roku 1549) a jednoho z dochovaných exemplářů dokumentu Magna Charta, který si zde můžeme prohlédnout.

Zapomenout nesmím ovšem ani na dvojitý lomený oblouk (to X, které proslavilo Wells), moderními dekorativními prvky, které využívají lomu a barevného spektra světla (včetně „vany vody“ v chrámové lodi). Nechybí krásná křížová chodba, kamenné palmy, figurální náhrobky ani nejrůznější „ksichtíky“. Úžasná je osmiboká kapitulní síň z roku 1263, kterou obíhá vlys zobrazující např. kompletní Genesis. Chrámová loď je vysoká, úzká a najdeme zde náhrobky, z nichž min. dva patří členům královské rodiny.  Západní průčelí je stejně staré jako katedrála a najdeme na něm v pěti úrovních celkem 130 výklenků, z nichž 73 je osazeno sochami (andělé, evangelisté, apoštolové, svatí mučedníci, filozofové, církevní hodnostáři). V současné době však už pouze sedm soch pochází ze 14. století. 

Katedrála – nebo správněji katedrální kostel Požehnání Panny Marie – stojí na mokřině a po dostavbě vysoké těžké věže se začala „propadat“. Vše definitivně vyřešil dalším zpevňovacími trámy až v roce 1668 Christopher Wren. Na konci 18. století zde provádí úpravy John Wyatt, který nechává strhnout zvonici a Salisbury je od té doby jednou ze tří anglických katedrál, které nemají zvony. 

Člověk chvílemi nevěděl na co koukat dříve, ale bylo nutno zaběhnout i do samotného města, protože Salisbury rozhodně nenabízí jen svou slavnou katedrálu. Zmínit je potřeba např. vstupní brány do katedrálního areálu (zejména tzv. High Street Gate z poloviny 14. století), množství hrázděných domů, Tržní náměstí nebo kostel sv. Tomáše s monumentální freskou Posledního soudu na vítězném oblouku. Tu jsme nakonec málem neviděli, protože jsme se ke svatostánku, jehož návštěvu jsme měli v plánu už z domova (většina zájezdu ho přitom viděla, aniž by o něm do té chvíle měli tušení), přiřítili minutu po zavíračce. Domácí příprava nám byla málem k ničemu, ale hodný strážce tohoto středověkého pokladu, který byl dokončen v polovině 15. století, nám ještě věnoval 5 minut. Bylo to sice neskonale málo, ale byli bychom mu vděčni snad i za 30 vteřin.

Na pivo jsem už pak mohl zapomenout a byl jsem rád, že jsem došel k autobusu včas a mohl si u řidičů zakoupit další plechovkovou desítku. Potom už následoval pouze průjezd okrajem Wellsu kamsi na okraj přírodní rezervace, tedy do Wookey Hole. Návštěva zdejší slavné jeskyně ale překvapením večera, bohužel, nebyla, a tak jsme se museli spokojit pouze s krátkou procházkou ke zdejšímu kostelíku a k zamřížovanému vstupu do jeskyně, což znamenalo i částečnou obchůzku místního Dinoparku. Pak už jen rychlé shrnutí programu prvního ostrovního dne a na kutě. Spalo se nám dobře, protože hrůzostrašná čarodějnice, která svého času sužovala celý tento kraj, už dávno zkameněla, a proto se dalo předpokládat, že z jeskyně moc nevychází.

Na úplný závěr 1. dílu tohoto cestopisu je nutno ještě dodat, že bez dlouhého oka zrcadlovky návštěvě Salisbury sice něco trošku chybělo, ale mohl jsem si ze svého pomyslného seznamu „důležitých míst, které musím nezbytně nutně vidět“ odškrtnout další položku. Katedrála je krásná (na tomto tvrzení nemění nic ani skutečnost, že její průčelí mi – alespoň oproti těm loňským - přišlo tak nějak „nudné“), historické centrum města také, počasí vyšlo, zkrátka anglický úvod se opravdu vydařil. A nějaký – v posledních měsících tolik diskutovaný – brexit nám byl … no však víte kde …