Když Kuna nese nanuk aneb Litomyšl a Vysočina kulturně – poznávací

Tak jsem se po čase opět vypravil do míst, která jsem před pár lety projížděl na kole. Vysočina je krásná, zajímavá a atraktivní, takže je škoda sem nezajet, pokud se taková možnost naskytne. Nám tato příležitost nabídnuta byla, a tak jsme se vydali přes Smetanovu a Zoubkovu Litomyšl směrem na Havlíčkův Brod a bouračkami politiků i panem Hliníkem proslavený Humpolec. Tentokrát jsme ovšem nejeli kolmo, ale autobusem, navíc coby registrovaní účastníci Literárního zájezdu. Ti, kteří v životě nepřečetli ani jednu knihu – jak o sobě například s neskrývanou hrdostí tvrdí téměř všichni nejlepší šipkaři světa – se nemusí bát a vypínat počítač. O písmenky potištěném papíře následující řádky nebudou. I když …  

Naším prvním cílem je Litomyšl, respektive její předměstí zvané Osík. Zde se na vesnické louce nachází „klasicistní“ bílá budova White Gallery. Z určitého úhlu pohledu se jedná více o technický fenomén typu brněnské vily Tugendhat než o běžné muzejní prostory, ale krom milovníků technického pokroku zde budou jistě potěšení i všichni obdivovatelé moderního a alternativního umění II. poloviny 20. a počátku 21. století. A díky Magnolii si přijdou na své také erotomani …

Následuje přesun do „skutečné“ Litomyšle, konkrétně k domku, který „kdysi dávno“ (tedy ve 20. letech minulého století) panu Portmonovi vyzdobil legendární autor kultovní knihy Krvavý román, tedy spisovatel, malíř, grafik, knihtiskař a mystifikátor Josef Váchal. Pestré barvy, bubáci, obrácení oběšenci, camera obscura a originální komiksový cestopis musí – když ne potěšit, tak alespoň – zaujmout snad každého. Jen ten základní informační materiál tady mají pouze v němčině už snad třetí desetiletí …   

I tak mám ale Portmoneum Josefa Váchala nadále ve velké oblibě a časem se sem opět – a poněkolikáté – rád vrátím. Počasí zatím stále ukazovalo až nadstandardně přívětivou tvář, což všechny (tedy kromě nás, kteří věříme Norům a věděli jsme, že silný a vytrvalý déšť přijde až později) docela překvapilo. Teď nás už ale čeká cesta na Vysočinu, konkrétně do filmově – marečkovským Hliníkem proslaveného Humpolce. Většina zájezdu zde začíná posezením u oběda, my procházkou po centru města a jedním Bernardem. I díky tomu máme více času na první seznámení se s tovární galerií 8smička, kvůli které tady vlastně jsme.

Galerie svou činnost oficiálně zahájila až na jaře roku 2018 – a dodnes vlastně není zcela dokončena – ale ihned si vydobyla své jméno a na galerijním nebi se tak rozzářila nová hvězda. V někdejší textilce se nachází také literární kavárna s cukrárnou, obchod s knihami a výtvarné dílny pro děti. Samotné expozice se asi každému líbit nebudou, ale zdejší výstavní prostory jsou udělány takřka geniálně a mnozí by zde mohli – a raději i měli – opisovat. A komentovaná prohlídka výstavy, která dala název tomuto článku – tedy Kuna nese nanuk -  je svým způsobem opravdovým zážitkem a pohled na některé exponáty se po ní pro mnohé možná změní.

Čas v industriálním areálu utekl jako voda a nás již čekala závěrečná etapa našeho putování. Vydali jsme se do Lípy u Havlíčkova Brodu, jejíž součástí je Petrkov. Právě tady se nachází barokní zámeček, kde žil a tvořil originální (a dnes tolik moderní či spíše módní) český básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek, kterého mám např. já osobně velice rád. Jeho díla se díky několika aukcím v uplynulých dvou letech stala pro běžného smrtelníka o dost hůře dostupná, ale to nic nezměnilo na tom, že ho mnozí obdivovatelé výtvarného umění řadí mezi naši absolutní špičku a v jeho dílech hledají klid, víru i magično. Žádné z jeho děl na zámečku neuvidíte ani v kopii,ale prohlídka´tohoto místa – navíc vedená Reynkovou vnučkou Veronikou – má něco (ve smyslu hodně) do sebe.

Zámek je sice ve stavu dlouhodobé postupné rekonstrukce, ale i tak jsme si lehce dokázali představit, jak Bohuslav sedí u svých slavných kuchyňských kamen, „zašívá se“ v zahradním altánu, který sám postavil, nebo se jen tak prochází po zahradě. Atmosféru místa doplňují maličkosti, jako korespondence v krabici od bot nebo Florianův dřevoryt, povalující se vedle ní. K tomu pár původních architektonických prvků a zvláštní atmosféra … zkrátka spokojenost. Škoda jen až příliš rychle temnící oblohy a prvních kapek.

A tak vlastně za jediný nevyfařený moment celé výpravy můžeme považovat závěrečnou zastávku v Havlíčkově Brodě. Nejde o to, že přišlo období silných dešťů, ale spíše o to, že zrovna na náš stůl se ve známé kavárně Vysočina na Havlíčkově náměstí zcela zapomnělo, a po následné reklamaci právě mně přinesli kávu, kterou jsem vůbec nechtěl. Díky tomu jsem jel domů jako jediný nezahřátý, ale dohřátý. Byla to ovšem jediná kaňka na jinak velmi vydařeném dni.