Výročí se mají slavit tak jsme v polovině října využili pěkného počasí a vydali se po dvaceti letech na Zugspitze, nejvyšší horu Německa.

 

Jedeme. Letos jsme zatím nikde nebyli, tak je nejvyšší čas. První se ozvalo babí léto, které sice tento rok přišlo o něco později, ale přece. Pohled do kalendáře říká, že je šťastný pátek třináctého. Opouštíme naši vlast a v Německu pokračujeme směr Mnichov a Garmisch-Partenkirchen. Za městečkem Griesen přejíždíme státní hranici a plynule pokračujeme Rakouskem do Ehrwaldu, odkud jsou to pouhé čtyři kilometry severovýchodním směrem na parkoviště ke spodní stanici lanovky Tiroler Zugspitzbahn, která se nachází v nadmořské výšce 1.225 metrů.

 

Je sice večer, ale číslo na teploměru se kupodivu neblíží výrazně k nule. Teplo sice vypadá jinak, ale nakonec se hodnota ustálila na +5°C. Ale ta vlhkost 98% je zajímavá. Je jasné, že věci ráno suché nebudou. Večeříme, bumbáme a plánujeme zítřejší výlet. Nakonec uleháme vedle auta, jelikož to zde oproti minule nějak moc vyasfaltovali a upravili. Člověk, aby hledal slušný travnatý plácek s lupou. A to lze pouze za denního světla.

 

V sobotu vstáváme v půl šesté. Ráno je tiché a přiměřeně chladné. Jsou +3°C, tudíž opět luxusnější teplota než jsme původně očekávali. Dochází k malé úpravě plánů, jelikož František hlásí zdravotní problémy a tak zůstává hlídat auto. Já s Láďou se vydáváme rázným krokem v neprobuzeném světle jitra dobýt nejvyšší německou horu z rakouské strany. Volíme přímý směr po louce, která v zimě slouží asi jako sjezdovka. Podle mapy se jedná o červeně značenou cestu, po které se za svitu hvězd i pomocí světla čelovky brzy dostáváme nad les, na hranici kleče.

 

Vzduch je provoněný podzimem a okolní Hory se probouzejí jenom pomalu, což neustále kontrolujeme a zkoušíme pořídit první fotografie. Brzy nás strmě stoupající a klikatící se pěšinka přivádí na „oblíbené“ suťovisko, po kterém se nám smekají nohy. Občas člověk udělá krok vpřed, aby se hned sklouzl zpátky. I přesto, že klopýtáme po suti, úspěšně stoupáme do příkřejšího svahu, na kterém se místy začíná objevovat první sníh.

 

Přicházíme na rozcestí, kde vlevo vidíme nějaký objekt, asi vodárenský, ale hlavní trasa vede doprava. Následuje překonání hřebínku, první jistící lana a také si občas šlápneme na sníh. Cesta se klikatí, abychom posléze podešli nosné lano kabinkové lanovky a obdivovali výšku stožáru.

 

Majákem první části cesty je horská chata Wiener Neustädterhütte, která se objevuje až na poslední chvíli. Hodiny ukazují třičtvrtě na devět. Chata je sice už zavřená, ale venku je příjemně a tak následuje krátká přestávce za účelem nabrání sil i konzumace něčeho dobrého z našich batůžků.
  
  
Prohlížíme si také druhou část výletu, která bude následovat. Šedé hřbety hor a nad nimi modré nebe. Na první pohled neschůdná skalní stěna. My však víme, že tam vede relativně pohodlná cesta. Co musí každý návštěvník zdejších hor ocenit, je perfektní značení.

 

Po půl hodině odcházíme od chaty. Pod stěnu, kde začíná náročnější, jištěná část naší dnešní cesty, nám to trvá patnáct minut. Nejprve nás čeká pěkný, ale strmější úsek s kramlemi pro jisté nohy a ocelovými lany jako opora rukou, abychom se brzy dostali do zajímavého průlezu ve skále.

 

Složitější místa jsou jištěna lanem a stupy, přičemž „údajně“ lehčí místa jištění nemají. Dnes však je sněhu tak akorát málo, tudíž někde musíme řešit, zda volit alternativní řešení nebo zkoušet kvalitu vyšlapaných stop.
 
     
Pokračujeme pořád do kopce, který se zespoda nezdál tak náročný. Ale ono se to nikdy nezdá, dokud to pot a bolavé končetiny neoznámí. A v takových situacích si vždy položím otázku: „Proč se vlastně drápu na ten vrchol?“ Odpověď se dostaví záhy a je pokaždé stejná: „Protože tam směřuje můj duch a moje tělo musí prostě za ním.“

 

Bez zajímavosti nejsou také některé traverzy přes zářící sněhová pole. Mačky sice máme, ale nakonec je nenazouváme. S rozumnou opatrností lze v botách využít šlápot těch, co šli před námi. Prsty v rukavicích zatínám do sněhu a říkám si, že bychom se měli teoreticky blížit nahoru. Ve skutečnosti mi to však připadá, že náš cíl někdo neustále posouvá dál a dál.

 

Nakonec se ale ocitáme u prvních vrcholových objektů, kde překračujeme státní hranici do Německa. Počáteční radost však brzy vystřídá jistá skepse, jelikož zjišťujeme, že na úplný vrchol je to ještě minimálně .... Raději však nic nepočítám, ani svůj tep.

 

Závěrečnou tečkou našeho výstup je „procházka“ po ocelovém schodišti na vyhlídkovou plošinu. Člověk zničen a unaven potkává veselé a odpočaté lidi, kteří sestupují podívat se na sníh poté, co přijeli nahoru lanovkou. S posledním schodem se dostavuje sladká závrať. Jako dávno, jako tenkrát před lety.

 

Na nejvyšší horu Německa, která se jmenuje Zugspitze a nachází se v nadmořské výšce 2.963 metrů, přicházíme v 11 hodin 45 minut. Vrchol leží v alpském masivu Wetterstein a je hraniční horou mezi Německem a Rakouskem. Přestože hoře chybí 37 metrů ke slavnému označení „třítisícovka“, byla odedávna vysloveně módní horou.

 

V našem případě se nejedná o prvovýstup. Už tady někdo před námi byl, o čemž svědčí mimo jiné šílené budovy na vrcholu. V současnosti je Zugspitze také jedním velkým staveništěm, možná nejvýše položenou stavbou takového rozsahu v Evropě. Muselo být zajímavé, jak sem takovou „mrchu“ dostali. Myslím tím velký stavební jeřáb, který se před námi zvedá a propichuje nebe. Jeřábník je o něco výš než my, ale má asi jiné starosti než krásné výhledy. Do prosince musí být hotovo.

 

Nejprve se převlékáme, čímž budíme mezi davem lidí maličký rozruch. Ale ve zpocených věcech nehodláme zůstat. A poté zkoušíme pořídit nějaké fotografie, což není vůbec jednoduché, jelikož dnešní sluneční den sem přilákal opravdu více než dost lidiček. O dnešní říjnové sobotě sluníčko neskutečně září a tak by se zdejší atmosféra dala přirovnat k Václavskému náměstí. Na samotném vrcholu Zugspitze je umístěný zlatý kříž, u kterého šílení lidé pořizují ještě šílenější selfíčka.

 

Nezpochybňuji, že rozmluva s turisty na čerstvém vzduchu prospívá duševní hygieně, ale v tomto případě jsme trochu nepřipraveni. Vládnu sice třem jazykům, ale kromě jednoho v ústech jsou to ještě dva u bot. A to je málo. Okolo sebe dnes slyším kromě různých přízvuků němčiny, také angličtinu, francouzštinu, japonštinu či korejštinu a další pro mě neidentifikovatelné řeči. Multikulturní Zugspizte nás vítá.

 

Ano, je to tak. Místo klidu, který by člověk čekal v takovéto výšce, se zde nachází meteorologická stanice, moderní vyhlídková restaurace, konečná stanice lanové dráhy z Německa i Rakouska. „Lanovkoví horalé“ zde popíjejí pivečko, jí polévku i jiné pochutiny.

 

Po náročné dřině by měla přijít zasloužená odměna. Tudíž také my shledáváme, že restaurace není zase až tak špatný výmysl a dáváme si dvě vrcholová pivečka. Při jejich popíjení píšeme pohledy, které následně vhazujeme do poštovní schránky.

 

 

 

Sice jsme původně uvažovali o pěším návratu, ale nakonec nás přemohla lenost a tak se skoro dvě hodiny válíme na sluníčku. A svačíme. Podávám Láďovi svůj nožík na ukrojení chleba a opět si uvědomuji, že dobrý nůž a spolehlivý přítel mají svoji nepostradatelnou hodnotu nejenom při cestování.

 

Poté ještě jednou procházíme obě vyhlídkové plošiny a kocháme se úžasnými, ba přímo pohádkovými výhledy. Neskutečné panorama s liniemi alpských štítů na jihu a bavorskými nížinami na severu. Výhledy jsou pro nás zaslouženou odměnou za tu námahu. Krásy Alp jsou nepřeberné. Mačkáme libovolně spoušť fotoaparátu, jelikož jsme si jisti, že na tomto místě se fotografie nemůže nepovést.

 

Vidět je na území několika států a patrně až do Itálie. Svým bystrým okem i podle informačních tabulí zkoušíme hledat především kopečky, na kterých jsme v minulosti již stanuli: Watzmann (2.713 m.n.m.), druhá nejvyšší hora Německa; Schesaplana (2.965 m.n.m.), nejvyšší bod v pohoří Rätikon; Grosser Krottenkopf (2.657 m.n.m.), nejvyšší místo v nedalekých Algäuských Alpách; Hoher Sonnblick (3.106 m.n.m.) v pohoří Vysoké Taury nebo nejvyšší horu Lichtenštejnska, která se jmenuje Grauspitz a vyrostla do nadmořské výšky 2.599 metrů.

 

Vidět je toho opravdu hodně, ale čas pokročil a my se v půl páté rozhodujeme pro cestu lanovkou Tiroler Zugspitzbahn ze skalnatého vrcholu do našeho „tábořiště“ na parkovišti. Asi za deset minut jsme o 1.725 metrů níž a o 3,6 kilometrů dál. Jízda lanovkou není nejlevnější, ale je to hezký zážitek. A tak se za tento vysokohorský „podraz“ nestydíme.

 

Na parkovišti sušíme věci a sledujeme večerní slunce, které pomalu navléká Zugspitze šedivou košili. Po příchodu Franty, který se toulal po okolí, hledáme neúspěšně vařič, jelikož večeří měla být gulášová specialita v sáčku. Nakonec jsme si dobrou chuť popřáli u studené večeře z domácích zásob.

 

Sice jsme již dnes měli na vrcholu Zugspitze točené pivo, ale tady dole jsme dostali opět chuť na tento lahodný mok. Snad vlivem hustšího vzduchu. A tak jdeme po setmění navštívit místní Alpenrestaurant. Lidé okolo nás si objednávají různé tyrolské speciality, a tudíž se necháváme inspirovat a vybíráme tu nejchutnější a nejlahodnější, bier. Večer opět nevyužíváme nabídek místního kempu či hotelu a uleháme vedle auta do svých spacáků. Přemýšlím, jak jsem si celý den užil, v kráse i dřině a záhy usínám s posledním douškem slivovice a prvním zavřením víček.

 

Ani tuto noc nás nenavštívila ukrutná zima. I přesto se ráno dlouho se nezdržujeme a po osmé hodině odjíždíme domů. Vypadá to na úžasný prosluněný podzimní den a tak nevolíme přímou cestu. Asi dvacet kilometrů jihozápadně od Mnichova nás zaujalo jezero Starnbergersee, které se nachází v ledovcové kotlině Würmtal v nadmořské výšce 584 metrů.

 

Jezero má podlouhlý tvar s délkou okolo 20 km a šířkou mezi 2 a 5 kilometry. Svojí plochou 57 km² se řadí na páté místo, co do velikosti v Německu. Jediným odtokem je řeka Würm, která se následně vlévá do řeky Amper a dále její vody pokračují skrz Isar až do Dunaje.

 

Objíždíme jezero a hledáme nějaké klidné místo, nejlépe piknikového charakteru. Ale moc se nám to nedaří, jelikož záhy zjišťujeme, že se jedná o jednu ze známých bavorských rekreačních oblastí, kde se provozují různé sporty, turistika i lodní doprava. Na břehu místo rozumných a především klidných odpočinkových míst objevujeme rekreační objekty i vily bohatých a možná stále ještě slavných lidí. Jezero bylo totiž v minulosti oblíbené u bavorské šlechty.

 

Nakonec zastavujeme na parkovišti u obce Possenhofen, odkud jdeme na krátkou procházku podél jezera. Cílem je molo, odkud vidíme slavný Roseninsel. Je to ostrov, kde lze spatřit prehistorická kůlová obydlí, jež jsou součástí Světového dědictví UNESCO. Celkově by se v Alpách, od Savojska po Slovinsko, mělo nacházet 111 lokalit, kde archeologové našli pozůstatky dřevěných domů postavených na vysokých kůlech na ochranu před povodněmi. Nejstarší stavby jsou datovány do 6. tisíciletí př. n. l. a nejmladší byly obývány ještě v římském období.

 

My dnes vidíme tajemný a půvabný ostrov pohroužený do mlhy. Doplavat se tam nechystáme a loď by tam sice ještě měla dnes jet, ale až za více jak hodinu. Tudíž návštěvu odkládáme na neurčito a jdeme zpět k autu. Potkáváme lidi chodící, běžící i na kole jezdící. A především krásnou přírodu. Jízda nebo putování po březích či plavba lodí s výhledem na Alpy nemusí být špatná volba, ale na jídlo tady není klid a tudíž pokračujeme v cestě okolo jezera.

 

Na severním břehu jezera projíždíme městem Starnberg, kam se mohou dostat lidé dokonce z Mnichova pomocí S-bahn. Proto je tady asi také tolik človíčků. O kousek níž se nachází obec Berg se stejnojmenným zámkem. Roku 1886 tady tragicky i záhadně utonul bavorský král Ludvík II. Bavorský. Na upomínku této události se nachází v jezeře kříž a na břehu nerománská kaple. To nám však nebylo známo, a tak někdy příště.

 

Nakonec jsme objeli jezero skoro celé a zastavili nad obcí Sankt Heinrich. Zdejší parkoviště se začíná plnit, jelikož je tady příjemná travnatá pláž. Čas trávíme jídlem, procházkou i pokusem o koupání. Voda není moc studená a dno je krásné oblázkové. Vzhledem k relativnímu teplu jsem se chtěl ponořit alespoň na chvíli do studené vody, ale bylo tam po kolena i celkem dost od břehu. Proto mě překvapil zajímavý údaj o velké hloubce jezera. Nejhlubší místo by mělo být 123 metrů pod hladinou, což se mi skoro nechce věřit.

 

Dnešní neděle se opravdu vydařila, ale domů to bude ještě chvíli trvat a tak v poledne odjíždíme směr Mnichov.

 

 

Vyprávění o zajímavých místech, která navštívím, také uveřejňuji na těchto stránkách:

http://bubinga.blog.cz/ nebo na iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/