Ke hradu Perštejn...

Zřícenina hradu Pernštejna.

Nedaleko Klášterce nad Ohří se vypíná na zalesněném kopci na severozápadním okraji obce Pernštejna zřícenina gotického hradu. Hrad pochází pravděpodobně okolo 13.století. Pravděpodobně ho založili páni ze Šumburka anebo Albrecht ze Žeberka. Ale těch pravděpodobných zakladatelů se udává i více a je to jen dohad, takže nechám historii odpočívat a vrátím se k realitě. Hrad byl okolo r. 1500 připojen k hradu Šumburk a v různých zprávách se uvádí, že okolo r.1530 byl hrad majitelům konfiskován pro výrobu falešných peněz a zanedlouho na to v r.1537 se uváděl už jako zřícenina.

Hrad se nachází ve výšce 405 m.

Před časem jsme si se synem naplánovali, že bychom jej zdolali a nejen ten, ale i další hrady, které se okolo Klášterce nacházejí. Projeli jsme Klášterec, trochu se po něm porozhlédli a pokračovali jsme dál, až jsme dojeli do obce Pernštejn.

Zaparkovali jsme auto hned u ukazatele ke zřícenině, který nás nasměroval mezi domy do lesa. Šli jsme nádherně zbarveným lesem, kde se nám předváděly všechny možné barvičky ve své paletě, které umí nabídnout jen podzim. Zlatilo se to, červenalo, žlutilo i zelenalo, zkrátka byla to pastva pro oči.

Hrad Pernštejn je docela rozsáhlá zřícenina, ale myslím si, že jsme k ní nabrali špatný směr. To nebyla dobrá cesta ke hradu, byl to spíš horolezecký výstup. Měla jsem pochybnosti, zda jsme nesešli z modré značky, která ke hradu vedla a někde jsme neuhnuli. Syn ale tvrdil že ne a upřesňoval mě, co která značka přesně znamená, neboť toho již vystoupal daleko více než já, byť jsem starší o jednu generaci. A to nejen u nás v Čechách ale i v cizině.

Naše cesta ke hradu byla v poslední fázi doslova horolezecký výstup a i když jsem měla turistické hole, nebýt jeho, který mě pomáhal ještě podáním ruky, tak bych tam sama nevyšlapala, spíš nevylezla.

Bylo to dost náročné a při každém kroku jsem musela hledat oporu, kam šlápnout a několikrát se přesvědčit, že se mnou zem neujede a udrží mě. Bylo mě to divné, že ke hradu vede jen takováto cesta.

Ale po nějaké době jsme viděli již kus samostatné zdi a vedle o kousek dál se zjevila hradní válcová věž. Jenže těsně u ní vedla uzoučká cestička a šlápnout vedle, tak se člověk zřítí dolů a jít sám, tak se v případě zranění pomoci nedočká. Takže jsem tuto krkolomnou pěšinu vzhledem ke svému věku vzdala a šel to prozkoumat jen syn. Vrátil se s tím, že je hrad rozsáhlý a další jeho zdi jsou za věží, ale já tu odvahu neměla, abych to šla blíže prozkoumat. Ne všude musím být a ne po každé mohu riskovat.

Teď se dost rekonstruují tyto památky a upravuje se k nim přístup, ale tady se nějak zastavil čas, což není dobré, vzhledem k tomu, že je to rozsáhlá zřícenina. Ale snad i tady se stav věcí změní, je to o lidech, o jejich obětavosti a taky i o financích

My jsme tedy po posledním rozhlédnutí se po areálu začali zase sestupovat dolů, čehož jsem se strašně bála, neboť sestup bývá daleko horší. Ale viděli jsme ještě jinou vyšlapanou cestičku, která se nám zdála lepší na sestup a tak jsme se po ní vydali. Byla tam překážka – spadlý strom, který jsme zase museli přelézt. Syn se obával, jak to zvládnu…Úplně lehce jsem to zvládla, to bylo nic, oproti výstupu nahoru na hrad. Později zalitoval, že mě u této „sportovní činnosti“ nevyfotil. Byla by to určitě hezká fotka!! A já bych měla doklad, kudy jsme se to hrabali na hrad, kdyby mě někdo nevěřil mé vyprávění…

A tak jsme pomalu sešli dolů, cestička se trochu rozšířila a vyšli jsme z ní již u silnice a nasměrovali si to k našemu vozu.

Nastartovali jsme a vydali se vstříc hradu dalšímu…