Kopec Hradiště, kupec Sámo, Wogastisburg a legendární bitva, o které se toho moc neví

Fotografie (6)  • Foto: Bubinga

Kopec Hradiště, kupec Sámo, Wogastisburg a legendární bitva, o které se toho moc neví

Legendární střetnutí, dost možná jedna z nejdůležitějších bitev českých dějin, ale historikům se zatím nepodařilo přesně určit, kde se vlastně odehrála.

Foto: Bubinga

Sámo. Patrně původem franský obchodník z galského kraje Sennonů (asi město Sens jihovýchodně od Paříže), s jehož jménem je spjata významná kapitola v dějinách Slovanů. Ale s trochou nadsázky lze říct, že byl ve správný čas na správném místě. Když se totiž tento kupec vydal na slovanské území za obchodem, vypuklo tam protiavarské povstání. Jelikož měl dobré organizační schopnosti a kvalitní francké zbraně, ocitl se záhy v čele otevřeného ozbrojeného boje proti Avarům a vítězství na sebe nenechalo dlouho čekat. Následně sjednotil kmeny a vytvořil ve střední a jihovýchodní Evropě rozsáhlý kmenový svaz, Sámovu říši, která byla schopna odolat i silným tlakům sousedů, například říši Franků.

Bitva, která vešla do dějin, ale patrně se tam před námi dobře schovala, proběhla na úsvitu českých dějin u hradu Wogastisburg (též se uvádí Vogastisburg). Jednalo se o rok 631 nebo 632, kdy proti sobě stanuly slovanské kmeny Sámovy říše a franská vojska krále Dagoberta I. Vítězně z ní vyšlo slovanské vojsko, které tak dosáhlo významného vítězství.

Foto: Bubinga

Jediný věrohodný písemný zdroj, který se zmiňuje o tomto válečném střetnutí, je Kronika tak řečeného Fredegara. Podle zápisků tohoto nejdůležitějšího franckého dějepisce byli v devátém roce vlády krále Dagoberta I. kdesi na území Sámovy říše přepadeni franští kupci. Sámovi lidé je zavraždili a majetek jim zabavili. Král poslal na Sámův dvůr svého vyslance Sichariuse s požadavkem na spravedlivou náhradu za kupce i zboží. Sámo to však pochopil jako výhružku či ultimátum. Sice odmítl, ale navrhl ustanovit soudy pro spory mezi oběma stranami. Nakonec se však v názorech neshodli a Sicharius byl vykázán. Následné franské válečné tažení na sebe nedalo dlouho čekat. Frankové vpadli do Sámovy říše patrně ve třech proudech, přičemž Alamani (dnešní sever Švýcarska a jih Německa) a Langobardi (sever Itálie) plenili krajinu, drancovali, loupili a získali mnoho zajatců. Austrasijci (Lotrinsko, Nizozemí a Německo), nejsilnější proud a hlavní šik Dagobertovy armády postupoval od západu k severní části říše, aby nakonec oblehl pevnost Wogastisburg, kde došlo k velké rozhodující bitvě. Trvala tři dni a bylo v ní pobito velké množství obléhatelů. Ti, co přežili, se dali na útěk. Nejenom bitva, ale i osud celého tažení byl rozhodnut.

Ať se tehdy stalo u Wogastisburgu cokoliv, výsledkem bylo vítězství Slovanů. Nejenže Sámo uhájil svoji říši, ale přešel také dokonce do ofenzívy a Slované několikrát vpadli do Durynska a dalších krajů, které zle vyplenili. Slavné vítězství mělo značný dopad na tehdejší dění v celé střední Evropě i na budoucí vývoj našich slovanských předků. Kdyby král Dagobert zvítězil, patrně by došlo k vyplenění území obývaného Slovany, kteří by byli odvlečeni do otroctví nebo povražděni.

Foto: Bubinga

Sámo se po té bitvě těšil velké úctě a patrně nebyl nikdy v boji poražen. A tak je určitě zajímavé, že se nenechal nazývat králem. Tudíž říše bez krále? Nebo jenom kmenové společenství? To není až tak důležité. Podstatné je, že se územní rozsah říše zvětšoval a její obrysy lze určit pouze ve velmi hrubých rysech. Hranice jsou stále předmětem diskuzí a sporů. Stejně jako konec říše, který je spojován se Sámovou smrtí, patrně v roce 658 či 661. Asi tomu také napomohla skutečnost, že Sámo měl podle tradičního podání 12 manželek, 22 synů a 15 dcer. Z dnešního pohledu nějak moc žen, ale v té době bylo mnohoženství charakteristické pro vyšší vrstvy na podobném stupni vývoje. A Sámo, i když křesťan, tak si bez větších problémů osvojil tento zvyk slovanských i avarských kmenových vládců.

Ale zpět k legendární bitvě. Jisté je, že se odehrála u slovanského hradiště jménem Wogastisburg. Na jméně se shodují všichni, ale na lokalizaci skoro nikdo. Skoro by se dalo říct, že co kronikář nebo historik, to jiný názor. Umístění bájného Wogastisburgu se neliší v metrech, ale stovkách kilometrů. Zajímavé! Významná událost, významné Místo, ale kde ho hledat. Přesné prostorové určení hradiště je dnes z dostupných písemných pramenů nemožná a tak bychom potřebovali českého Schliemanna, který by našel nějaké důkazy o Sámovi a jeho době. Ten se však zatím neobjevil, tak jsem se toho ujal já. Fredegarovu kroniku jsem sice nestudoval, ale údajně se v ní píše, že tento hrad nebo opěrný bod ležel kdesi v okrajové části říše ve směru postupu austrasijského vojska.

Foto: Bubinga

Co víc může člověk chtít? Bylo rozhodnuto. Vydal jsem se do severozápadních Čech. Pro Wogastisburg na Ohři mluví totiž jeden silný argument. A to směr Dagobertova tažení proti Sámovi. Stezka podél řeky Ohře mohla mít v neklidné době raného středověku velký význam. Úzká zalesněná údolí a těžko průchodné soutěsky ohraničovaly z jedné strany Krušné hory a z druhé Doupovské vrchy. Po této říční stezce, přirozené přírodní hranici mezi územím Slovanů a Franků, putovaly obchodní karavany i vojenské oddíly. Třeba i již zmínění Austrasijci, kteří po ní došli až k Wogastisburgu. V té době to asi muselo být velmi význačné a všeobecně známé Místo, jelikož autor Fredegarovy kroniky nepovažoval za nutné, hrad či hradiště nějak blíže popisovat či lokalizovat.

Foto: Bubinga

Moc mi tedy nepomohl a tak jsem se vydal na jedno Místo, kde se mohl odehrát rozhodující boj. Východně od obce Perštejn, nedaleko Klášterce nad Ohří, se zvedá hora Hradiště. Její velmi příkré stráně vystupují až k téměř vodorovné plošině o rozloze 23 ha. Výšková kóta Hradiště (513 m n.m.) se nachází více jak 200 metrů nad nedalekou řekou Ohře. Kdo jede rychle autem kolem, tak si patrně ničeho nevšimne. Ale obdobný kopeček, stolová hora se strmými stráněmi, se v okolí nevyskytuje. Jednoznačný důvod se domnívat, že zde kdysi mohla být dobře chráněná plocha pro osídlení včetně strážní funkce nad údolím Ohře. Výhled do okolí je totiž více než zajímavý. V případě dobrých podmínek lze spatřit i zmíněnou horu Úhošť. Když bude člověk trochu spekulovat, tak si může představit, že si tenkrát mohli z těchto dvou pozoruhodných a patrně osídlených kopců dávat signály například o postupu nepřátelských vojsk.

Snad bych se mohl ještě zmínit, že také tento kopeček zůstává utajen před běžnými turisty. Chvíli jsem se toulal kolem a pak jsem se opět rozhodl zdolat prudký svah přímým směrem nahoru skrz roští a křoví, po dvou i po čtyřech. Na plochém vrcholu jsem se nejprve vydýchal a poté se kochal úžasnými pohledy do okolí.

Pro bitvu v blízkosti Ohře mluví ještě jedna významná okolnost, zmíněná v kronice tzv. Fredegara. Slované, povzbuzeni úspěchem u Wogastisburgu, měli vytáhnout proti Frankům a zle zpustošili část Durynska, přilehlé oblasti západně od Krušných hor. Pokud by se bitva odehrávala podstatně dále na východ, těžko by Slované směřovali svůj útok na tuto část Franské říše. A určitě by to ani kronikář nespojoval dohromady. Ale pro úplnost mého povídání je potřeba zmínit, že Sámův Wogastisburg někdo hledá u Domažlic na kopečku Tuhošť nebo na Moravě, například v blízkosti Vranova nad Dyjí, kde se nachází Ptačí vrch. Ale někteří jdou ještě dál, až na Slovensko, do Polska, Rakouska či Německa.

Podle archeologů je jakákoliv lokalizace fiktivní, jelikož nebyly doposud objeveny žádné konkrétní důkazy. Žádná z teorií zatím nepřesvědčila. Umístění Wogastisburgu je stále předmětem dohadů a hypotéz. Moje výprava za záhadami Wogastisburgu skončila. Výlet se mi povedl, bylo krásně. Zda se někdy lokalizaci tolik diskutovaného Wogastisburgu podaří určit, asi dnes nikdo neví. No nikdo? Já mám jasno. Určitě jsem tam byl. Ale nevím, který ten kopeček to je. Stejně tak mi není jasné, proč naše dějiny tak málo zmiňují osobnost panovníka Sáma.

Vyprávění o zajímavých Místech, která navštívím, také uveřejňuji na těchto stránkách:

http://bubinga.blog.cz/ nebo na iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/