Kladruby, cesta tam a zase zpátky

Vzhledem k tomu, že nás tuto sobotu čeká veselka na jednom velmi známém pohádkovém hradu, nacházejícím se v Olomouckém kraji, rozhodl jsem se v rámci předsvatebních příprav oprášit aristokratické zvyky z mládí a projet se kočárem taženým koňským spřežením po některém z panství na území naší republiky. Koneckonců se občas v nadsázce říká, že nám ta lůza poslední dobou nějak zpanštěla, a tak by měl alespoň občas každý pán ranou bičíkem poddaným připomenout těžké jho feudalismu.

Proto se domlouváme s přáteli, jejichž dcera je - šťastnou náhodou – zrovna zaměstnána ve slavném kladrubském hřebčínu, na průzkumné výpravě směrem východočeským. A vyhlídky jsou celkem růžové: počasí nám má být nakloněno více než příznivě a věci nezbytné, jako prohlídka hřebčína, kočár, koně i vozataj, jsou kompletně zajištěny. Naplánuji tedy v rychlosti alespoň pár zajímavých míst, která bychom cestou rozhodně´neměly minout bez povšimnutí, a v neděli 23.8.2009 přibližně v 8,00 ráno vyrážíme bílým vozidlem značky LADA - Jaguar směrem k západu.

První plánovanou zastávkou naší cesty se tak stanou Svojšice. Nechceme se ale zúčastnit ani jedné z velmi slavných akcí, pořádaných v nedávné minulosti i současnosti v této malé obci (festivaly Slunovrat a Letorost), hodláme pouze navštívit zdejší památku Numero Uno, tedy rozsáhlé pozůstatky středověké rytířské tvrze. Jedná se o krásnou zříceninu stavby z r. 1365, vypálené za Třicetileté války. Na tuto kamennou pamětihodnost jsem se těšil opravdu hodně a mé tužby byly naplněny až po okraj. Tvrz jsme prolezli opravdu dokonale, díky čemuž jsme se hned na začátku dostali do jistého časového deficitu.

Dále pokračujeme k naší druhé zastávce, raně baroknímu zámku v Cholticích. Zámek je obklopen rozlehlým romantickým lesoparkem, nejcennější součástí zámku je centrální kaple sv. Romedia z r. 1695. Dlouho se však - z časových důvodů - nezdržíme, ale návštěvu na delší čas a s prohlídkou hned plánujeme všichni (za sebe dnes mohu prozradit, že jsem tam od té doby už nebyl). Zámek je pěkný, součástí prohlídky je i zajímavý interiér kaple a barokní lékárny, navíc v celém zámku se může fotit, a to za pouhopouhou desetikorunu. Rád bych do Choltic někdy zajel v červenci, kdy se zde setkávají majitelé a příznivci motocyklů Harley-Davidson z celého světa.

Poté už zamíříme k hlavní atrakci nedělní výpravy – a národní kulturní památce - areálu Národního hřebčína (údajně se jedná o nejstarší hřebčín světa, pocházející ze 16.století) v Kladrubech nad Labem (jo jo, jsou to ti bílí koně s "klabonosem", co je používá ve spřežení např. švédský král nebo dánská královna). Jinak jsme si hřebčín se stájemi řádně prohlédli a hned kontrolně objeli i přilehlé latifundie. Pěkná akce. Jinak je tu ale dosti draho, a to na všech frontách. Prohlídka hřebčína 150,- Kč, prohlídka zámku (na té jsme nebyli, ale jsou tam údajně asi 3 nebo 4 cimry a hezká historická slavnostní jídelna) za 60,-. Nejlevnější kočárová projížďka kolem dvou tisíc. V bufetu pivo za 23,- a párek v rohlíku za 20,- Kč. Ale lidí je tu i tak relativně dosti - konkrétně naše rozvalování se v kočáře při příjezdu k zámku fotilo asi 20-30 lidiček, z nichž někteří jakoby polohlasně brblali něco o zku...... podnikatelích, kteří si něco takového můžou dovolit ...

Celý areál kromě hřebčína (vč. stájí, pastvin, kočároven, bažantnice, lesů a rybníků) tvoří zámek a kostel. Zámek ani kostel – diplomaticky řečeno - nestojí za moc. Z renesančního zámku císaře Maxmiliána II. se nezachovalo nic. Stopy barokní přestavby zámku i kostela sv. Václava a Leopolda, na které se měly podílet i takové kapacity jako jsou F.M. Kaňka či K.I. Dienzenhofer, jsem také hledal marně. A přestavba z doby velkého reformátora Pepíka II. se, alespoň podle mě, zrovna moc nepovedla. Dokonce ani dvoje sluneční hodiny z II. poloviny 18. století, dílo vrcholně barokního freskaře a tvůrce iluzivních oltářů, Josefa Kramolína, mě nijak zvlášť nenadchly. Naopak super byla prohlídka běžně nepřístupné nové kočárovny, nabízející letní výjezdní kočáry a postroje arcibiskupa nebo třeba T.G.M.,byť se nalézá v dosti nechutných prostorech typické bolševické stavby. Ale přes všechno uvedené bylo celkové hodnocení návštěvy hřebčína jednoznačně - a vysoce - pozitivní.

A pak už nás čekala cesta zpátky. Ani tak však nebyla jen jednotvárnou jízdou autem, ale proložil jsem ji několika zajímavostmi. Při zastávce v Řečanech nad Labem krátce opouštím nenasytnou - a stále žíznící - většinu výpravy (no prostě všichni ostatní okamžitě zapadli do hospody) a jdu se podívat na velmi pěkný, ale bohužel uzamknutý, románský kostelík sv. Máří Magdalény (původně byl zasvěcen Panně Marii, ale ona baba jako baba, že jo) z r. 1165. Denní program nám následně zpestří několik veselých scének v hostinci, kdy paní vrchní střídavě zapomínala počty a druhy objednaných pokrmů i nápojů, nepsala čárky za piva a kofoly (přiznal jsem to, blbec) atd. Nakonec něco, většinou zřejmě silně polotovarovitého, přinesla a můžeme pokračovat. Ale, koneckonců, co můžeme chtít po podniku, kde na jedné zdi visí zelený klokan a na druhé odpudivé rudé "S".

Závěrečnou – a bohužel jen několikaminutovou - zastávkou (když tedy nepočítám pozdější návštěvu České Třebové, kde spřátelená část výpravy fasuje od rodičovstva několik tun hrušek a broskví, a kdy mě totálně  šokují informací, že toto ovoce hodlají využít jinak než proklokotáním trubičkou směrem k demižonu), naší cesty je Přelouč. Nejvýznamnější architektonickou památkou města je původně románský kostel sv. Jakuba, později barokně upravený. V dlažbě chodníku je zde údajně vyznačeno místo, kde dal v r. 1738 páter Koniáš pálit "kacířské" knihy, ale ani s pomocí místních obyvatel jsem ho neobjevil. Hlavními dominantami Přelouče se na přelomu 19. a 20. století staly novorenesanční budovy na náměstí - základní škola, postavená v letech 1880 až 1881, a Záložna, pocházející z let 1899 až 1901 a projektovaná významným českým architektem Rudolfem Kříženeckým.

Cesta domů pak uběhla rychle a bez nepředvídaných událostí. Ženskou část výpravy pouze nesmírně pobavila naše odborná rozprava na téma možnosti jízdy "na mírně problikávající rezervu", která byla vedena v přední části vozu. Závěr celé výpravy pak proběhl, již tradičně, formou krátké tiskové konference na Koupáku.

(psáno v srpnu 2009)