Kočky na cestách

Úvodem bych chtěl předeslat, že řeč bude (bohužel) o těch čtyřnohých. Na našich výletech jsme s těmito zvířátky zažili mnohá zajímavá setkání a kolikrát jen nám vrtalo hlavou, proč nám ty cizí kočky projevují takovou přízeň. Myslel jsem, že je to proto, že doma také jednu máme a cizí to zblízka nějak vycítí. Jenže to zase nevysvětluje, proč k nám některé běží už zdálky, což vypovídá spíš o jakémsi jejich šestém smyslu. A to je tedy opravdu záhadou...

 

Velmi zjednodušeně přitom můžeme lidskou populaci rozdělit na dva tábory. První má rád pejsky (hlavně Číňané), ten druhý tvoří kočkomilové.

I když jsme doma u rodičů mívali zástupce obou živočišných druhů, vždy jsem žil v domnění, že se řadím k těm, kdo milují živé „Bobíky.“ Moje druhá žena ale můj životní názor zviklala. Začalo to sáhodlouhými diskuzemi o tom, zda si do naší domácnosti pořídíme nějaké zvířátko. Protože jednou z našich priorit jsou výlety za památkami či do přírody, koketovali jsme nějaký čas s myšlenkou, že si na ně - jako doprovod, pořídíme psíka. Jenomže jak známo, do každého zvířete leze potrava jedním koncem dovnitř, zbytky druhým ven... a odradila nás představa venčení. Tehdy jsem pracoval v trojsměnném provozu a otázka „větrání“ psa ve všech možných ranních či nočních hodinách mi byla proti srsti.

 

Choť Jana proto navrhla zvíře jiné - kočku. Opět jsem protestoval. A poukazoval na to, že chov domácích mazlíků v paneláku je ve skutečnosti týráním těchto nebohých zvířat, nad čímž i ti nejvášnivější ochránci přírody jen bezmocně krčí rameny.

Umanutá manželka nedbala mého hysterického ječení, využila mezery v zákoně a prosadila si svou. No, ona mne vlastně postavila před hotovou věc. Jednoho dne, při návratu ze zaměstnání, mi přišla žena v chodbě naproti a v náručí svírala chlupatého medvídka. Vypadal jako šedá hračka a měl krásná žlutá očička. Jakmile mne ten plyšák uviděl, žalostně zamňoukal.

„Jmenuje se Cherry, je to rasa britská modrá,“ řekla žena a dodala: „A je to NAŠE kočička!“

 

Když jsem pohlédl Janě do očí, poznal jsem, že nastalo osudové rozhodnutí: buď ony dvě, anebo půjdu já... Protože nejsem žádný Herodes a zvířátka mám ve skutečnosti moc rád (jenom ne doma), tak jsem bezmocně přikývl. Správně jsem vycítil, že se tímto rozhodnutím změnil celý můj dosavadní život: manželka už nebude poskakovat jenom okolo mne, ale budeme se muset o její péči a pozornost dělit hned dva!

Prohlížel jsem si nevraživě toho kočičího tvora.: A to si eště navíc cizí rasa, to si nemohla Janina vzít nejakú tú našu obyčejnú kočku? Su moc zvědavý, jak já sa s tebú, ty potvoro jedna malá, domluvím, když umím anglicky enom „a little“...

„Haudujudú, číčn!“

Nic. Prozatím to mezi námi na žádnou velkou konverzaci nevypadalo. Zvířatko vypadalo, že neumí, (anebo nechce), mluvit vůbec a stále jen žalostně plakalo. Ani se ti, kočko, nedivím: odloučili tě od mámy a hodili napospas dvěma velikým příšerám bez srsti - to pro tebe musel být ale šok!

No, co už včil...

 

Myšlenky se mi vzápětí rozeběhly, jak bačovi ovečky na pastvě - co já vlastně vím o kočkách?

 

„Přemečku, co dělá kocúr?“ ptám se malého synovce, který přijel spolu s rodiči z návštěvy u dědy a babičky.

„Chytá myše,“ odpovědělo dítě předškolního věku.

Ano, měl pravdu. Naši brumovští múrovatí kocúři dycky chytali myšiska. A eště glgali mléčko a túlali sa. A na rozdíl od našich čoklů byli do jedného masožravci. Šak takéj při žraní vypadali jak malí tygři!

Ale i když byli přítulní a při hlazení mazlivě a nahlas předli, nikdy nám žádný neolízl tvář. A ta jejich si zachovávala ten stále stejný a neměnný výraz hráče pokeru - ksicht naprosto neproniknutelný a bez emocí... Možná, že právě kvůli tomu se o kočkách říká, že jsou to sobecká stvoření.

Ale není tomu tak. Kočky jsou jenom jiné než psi. Jsou daleko nezávislejší a svobodnější, nedají se vycvičit, jsou urážlivé, ale jejich IQ je srovnatelný s tím psím... A co kočka, to jiná osobnost!

 

Jeden náš brumovský kočičák se přes den toulal, v noci běhal za kočkama a ráno se vždy připlazil domů dorasovaný jak kanady po vojenském cvičení. Druhý zase - po vzoru Winnetoua a jeho bílého bratra, uzavřel pokrevní přátelství se psem Filipem a spával s ním v boudě.

Nejvýraznější osobností byl náš poslední Mourek. Při návštěvě rodičů jsem ho vždycky pozdravil slůvkem Ahoj. A on nikdy nezapomněl odmňáknout na pozdrav. Moje mama ho neměla ráda a nahlas mu vyčítala, že je darmožrút. Mourek se s ní chtěl udobřit, a tak si pořádně odtrhl od úst - následujícího rána se na zápraží objevily hned dvě ulovené myši! Namísto pochvaly se ale chudák dočkal strašlivého řevu, neboť maměnka má z myší strach.

Při tomto strašlivém incidentu jsem v udivených kočičích očích četl: „No tom teda říkám vděk! Co ty po mě, babo, vlastně chceš?“

„Přátelství“ mezi mojí maminkou a zvířátkem pokračovalo vesele dál a oba si nepřestali dělat naschály. Při jedné rodinné oslavě, kdy jsme seděli venku na zahradě, se mama na chvílku vzdálila. Toho využil Mourek a rychle obsadil její místo. Když přišla nazpět, sedla si vedle něj a snažila se ho vytlačit. Kocourek se ale nedal, neustoupil před hlučnou rodičkou ani o píď a vesele se spolu „trkali“ zadky dál. Mourek ani potom neutekl, čímž si toto statečné zvířátko vysloužilo můj hluboký obdiv. Na důkaz přízně jsem mu při každé návštěvě rodičů neopomněl přinést nějakou tu dobrůtku...

 

Tak. Toto ale byly kočky domácí „venkovní,“ ale co ta naše pokojová? Dovolte, abych vás s ní stručně seznámil:

 

Počátek společného soužití nebyl nijak lehký. Nějakou dobu trvalo, než se kočička aklimatizovala a zvykla si na základní hygienické principy. Potom ale už radost pohledět, jaké to doma máme čistotné zvířátko. Na rozdíl od Bohuša sa nekúpalo enom v sobotu, ale dokonce několikrát denně! A jak potom jeho srst krásně voněla...

Zpočátku měla Šerinka hlavičku jako netopýrek. Díky vybraným kapsičkám ale rostla jako z vody, měnila vzhled celého tělíčka (i proporce) a stala se z ní moc krásná kočička.

 

Jak zvířátko rostlo, rozumu přibíralo i více mluvit začínalo (enom téj její angličtině bylo cosi furt špatně rozumět), změnilo se na průzkumníka. Začalo šmejdit po vrcholcích našich skříní a hrálo si tam s vázami a kytičkami, které při tom většinou popadaly na zem.

Daleko horší byla její proměna na opici. Žena si léta pěstovala ve velkém květináči palmu, z níž měla Cherry upřímnou radost: nejenomže se po ní dalo šplhat, ale také krásně houpat! Při testu, kdo z nich dvou více vydrží, palmička většinou obsadila čestné druhé místo a zůstala ležet, i s hlínou z květináče, bezmocně na koberci. Stávalo se to většinou před naším návratem ze zaměstnání, a my cestou k domovu vždy jen trnuli, co to naše zvíře zase provedlo! Míval jsem z toho jejího řádění téměř infarktové stavy a nejednou jsem na ni vypěnil: „Ty potvoro jedna kočičí, cos to zas udělala? Počkaj, jak dostaneš na prdel!“

I stalo se. Ale to jsem neměl, a také to už nikdy víc neudělal. Naše kočičí slečna pak byla uražená půl dne a já pro ni byl jen vzduch. No, ale je teda fakt, že to v té době nebyl žádný domácí mazlíček, ale sviňa jedna škaredá kočičí!

 

Další metamorfóza zvířete ji proměnila na kočkopsa. Prostě a jasně: Cherry začala aportovat předměty, které jsem jí házel - většinou její hračky a myšiska.

Jako pejsek mi také běhá naproti ke dveřím, když přijdu z práce domů. Protože předtím asi sladce spinkala, následuje kočičí hřbet, prohnutí a „foto“ páníčka. Následně sebou žuchne na zem, položí se na záda a já ji smím za odměnu podrbat na bříšku.

Otázku spánku řeší všelijak - nejenomže prochrápe na rozličných místech v pokoji většinu dne, ale toto velmi přizpůsobivé zvířátko spí také v noci, a to až do doby, kdy ráno vstáváme do práce.

Odpočívá většinou na pohovce, na židli, či ve svém pelíšku. Pokud usoudí, že je jí zima, jde bucat ke mně, protože Jana tvrdí, že mám v rukách oheň. Zvíře se uvelebí vedle mé hlavy na polštář, otočí se zády, obejme mi pacičkou ruku a nahodí „motor.“ Kolikrát si chci před spaním v klidu ještě chvilku přemýšlet, ale při tom jejím vrkání jsem v tu ránu v limbu!

 

Jak šel čas, zdálo se, že už nás kočka nemůže ničím překvapit... Ale stalo se: když jsem po dvojité extrakci zubů seděl doma na kanapi (a nevím už kolikátý den trpěl jak Job), Cherry vyskočila nahoru ke mně. A pak se mi toto - údajně strašně sobecké zvíře - zadívalo upřeně do očí, natáhlo packu a dvakrát se nesmírně opatrně dotklo mé tváře v místech, kde to nejvíc bolelo! Překvapením jsem ani nedutal. Takový projev empatie bych od tohoto tvora nikdy nečekal... však také od té doby nedám na kočky dopustit!

 

Jak kočička pomalu dospívala, změnila se u nás hierarchie domácnosti a ona si vybojovala vyšší postavení. Nyní to u nás vypadá takto: první su - jako Veliký kocúr, já, pak ONA a posledním členem rodiny je manželka (Veliká kočka), která nás dva smí obsluhovat.

(Dobře jí tak – naše Janička totiž chtěla kočičku jen na mazlení. A neuvědomila si, že zvíře většinou přilne k tomu druhému pohlaví...)

 

Zvířátko má samozřejmě i jinou zábavu, než jenom nás. Sice je to kočka pokojová, a tak nemůže lovit ty skutečné myši, ale namísto nich chytá mouchy. Ano, vážení, čtete dobře. Moji osobu a to zvířátko spojuje strašná nenávist k tomuto dotěrnému hmyzu, a když se nějaký takový létající exót zjeví u nás v pokoji, stačí křiknout: „Šerinko, mucha! Je to sviňa, zabij ju!“

Kočka vystartuje jak mesršmít, zažene mouchu na balkónové dveře, a pak ji ohromným skokem sejme! Přitom ji ale nezabije, jen poraní, a poté si s ní na zemi hraje jako jiné kočky s myší. Nechává ji lézt po koberci, a když už ji to omrzí, tak mouchu slupne jako rozinku! (Někdy chovám podezření, že na ty malé dlabe, protože čeká, až vyrostou.)

 

Když k nám tento hmyz vletí oknem dovnitř, lapne si Cherry na zadek, otočí se k nám a nezapomene nám to hezky hlasitě ohlásit: „Ee Ee Ee!!“

 

Ona ta naše micka vlastně tímto způsobem nadává: úplně stejně kleje, když chytá lelky a manželka ji, rozbíjením vajíček na pánev či třískáním talířů, budí se slastného rozjímání.

Možná si ani neuvědomujeme, jak za dobu soužití rozumí ti naši domácí mazlíčci perfektně lidské řeči. Bohužel ale nerozumí žertu. Někdy totiž počkám, až si kočka schrupne a pak zavolám: „Šerinko, mucha!“

Zvíře vyskočí jak jojo, rozhlíží se na všechny strany a řve: „Ee Ee Ee!!“ A je na něj tak nádherný pohled, až se z něho válím smíchy.

 

Ale nebudeme si dělat legraci z nevinného zvířátka. Nyní se totiž konečně dostávám k tomu, abych vám prozradil, v čem je ta naše číča naprostý unikát - ONA TOTIŽ RÁDA POSLOUCHÁ BIGBÍT!

No, ona miluje všechnu rockovou muziku, ale hlavně tu z Anglie a Emeriky. Ale čemu se u ní vlastně divit, když ona sama je britská modrá, ne? Poněvadž je Šerinka především kočičí lady, má ze všeho nejradši rockové ploužáky. Je až neuvěřitelné, jaký má ta naše „bigbítová Liduška“ vynikající hudební vkus. Při poslechu těch největších „rockových diamantů“ se Cherry ocitá v rauši: lehne si na záda, natáhne zadní, necudně je, jak herečka, roztáhne do písmene V a předními pacičkami šermuje do vzduchu! Anebo s nimi hraje na imaginární kytaru a ještě si k tomu potichu cosi mňančí.

 

Třetím jejím velkým koníčkem je jídlo. Cherry má, jako každá správná kočka, v životě ráda jen to nejlepší. A protože není líná ochutnat i něco jiného jak kapsičky, otravuje u oběda také nás.

Když jí nesu žrádlo v misce na chodbu, na rozdíl od psa neutíká, ale kráčí vznešeně jako dáma a ocas má přitom jak prut vztyčený tak, že by nejeden příslušník rodu mužského pobledl závistí. Při chůzi do chodby mezi námi probíhá tento neměnný rituál:

 

Já jdu a ptám se jí: „Máš hlad?“

Cherry odpoví: „É!“ (Mám).

Než jí nasypu žrádlo do misky, ještě to upřesním: „Veliký?“

Kočka odpoví: „É é!!“ (Ano, ano. Samozřejmě, ty debile. A už to tam, krucinál, nasyp!)

 

A tak si doma všichni tři spolu spokojeně žijeme a jediné, co nás mrzí je, že ji sebou nemůžeme vzít někam na výlet. Kočky se sice dají naučit na vodítko, bohužel nemají na rozdíl od pejsků na cestování vůbec náturu… a je pravdou, že kočku turistickou jsem viděl za celý život jen jednu.

 

Stalo se to na jednom mém výšlapu v Chřibech. Ve skutečnosti byly ty kočky na vodítcích dvě, ale celá jejich „turistika“ spočívala pouze v přesunu od studánky U Mísy (kde vylezly z koše) k altánku u skaliska Kozel, což nebylo ani 300 metrů!

 

Ano, je to tak. Jsou to lovci a tudíž na cestování nemají geny. Na druhé straně jsou svým založením rovněž „vítači“, což ocení všichni turisté, mající rádi tato zvířátka a kteří procházejí jejich domovskými revíry.

 

Dávno předtím, než jsme měli Cherry, podnikl jsem s Janou výlet na Helfštýn. Z Lipníku nad Bečvou jsme šli kvůli vodopádu do vesničky Podhoří a tam na návsi potkali jednoho strakatého, velmi přítulného kocourka. Za kousek řízku by s námi šel světa kraj, takže jsem na něj musel (ač nerad) za dědinou zadupat, aby se vrátil domů, neboť jinak by s námi opravdu šel až na ten slavný hrad.

 

Svědkem dalšího zajímavého setkání se stalo nádraží v Branné. Když jsme na něj po ukončení výšlapu dorazili, viděli jsme, že se mezi asi třiceti lidmi čekajícími na vlak v kolejišti prochází černý kocourek. Jakmile nás z té dálky spatřil, hnal se okamžitě k nám, což udivilo nejen nás, ale i všechny ostatní, neboť od nich se dát pohladit nechtěl!

 

Mimořádně zajímavým setkáním „dvou druhů“, bylo i to, jež se odehrálo naproti kostelu ve Velkých Kalovicích, pod zámkem Jánský vrch v Javorníku, u nás na zlínských Pasekách… a tak bych mohl pokračovat snad do nekonečna. Byla to zvířátka různých ras, ale jedno měla společné – důvěru k lidem, hlavně pak k těm (jak správně vycítila), kteří je mají rádi.

 

Naprostým vrcholem všeho se ale stalo naše setkání s mourovatým kotětem za Liptálem. Mířili jsme tehdy vzhůru dolinou k Janišovskému hřebeni, u jednoho stavení se k nám přidalo neodbytné zvířátko (jež se nás zjevně rozhodlo adoptovat) a my se ho zbavili až po velkém kusu cesty u jednoho stavení v horní části údolí, kde jsme se s naším problémem svěřili jednomu hodnému pánovi. A ten – i když už dva psy a tři kočky měl – řekl, že jedna číča navíc nebude žádný problém a rozhodl si ji ponechat...