Kola jaro 2016 pt. 3 – Zabíjačková pochoutka a ztracená Babička

7.5.2016

Třetí den, byť pro několika z nás již čtvrtý bývá pro méně trénované kritický, tudíž dnes se nebudeme pouštět do žádných „větších“ akcí. Nakonec již počasí je od rána vysloveně kochací, tudíž nebudeme hltat kilometry, ale přírodu, památky a vůbec.

Ač jsme již ve Zlíči již tři dny, stále je mezi námi spousta jedinců, kteří (alespoň v dobu našeho výletu) nenakoukli do přilehlého Babiččina údolí. A přitom je to coby kamenem dohodil. Kdo to tedy nestihl, dnes to všeobecně napravíme.

Nevím, jak jsou na tom mladší ročníky, ale za našich mladších let školní docházky se jezdívalo na tzv. literární výlety (nebo vlastivědné). Samozřejmě dle místa bydliště se to měnilo, tak aby výlet vyšel na zhruba jeden den autobusem tam a zpátky.

Od nás ze severozápadní Moravy to není zas tak dalek právě do východních Čech, tak se to bralo v trase Polička (B.Martinů), Litomyšl (Smetana, Jirásek), Dobruška (F.L. Hek čili Věk) a Babiččino údolí neboli Ratibořice. Samozřejmě všichni měli té povinné literatury plné zuby, tak se památky, byť zajímavé braly jako nutné zlo. No dovedete si představit, vždyť nám tou dobou táhlo na pubertu a to má patřičná generace jiné starosti.

Nakonec to člověk docení až později. Ono to Babiččino údolí je totiž vskutku hezké místo k životu, ale hlavně k výletům a rekreaci.

To, co známe z literatury se vlastně odehrává na prvním až druhém kilometru údolí Úpy, která se tu probíjí vlastně ani nevím jakým pohořím, dejme tomu podhůřím Jestřebích hor.

Od našeho bydliště Na Statku ve Zlíči je to doslova asi 200 m k pomníku Boženy Němcové, přejede se most a jsme v údolí. Na mírném návrší nad pravou stranou údolí střeží vjezd ratibořický zámek, kde bydlela paní kněžna. Vlastně je to menší empírový (nebo klasicistní) zámek pro letní ubytování, na zimu jezdila Kateřina Zaháňská (jak víme z literatury) do Vídně. Prý byla velice vidět na Vídeňském kongresu, to je ta konference, kde se mocnosti tehdejší Evropy dohadovali co s kontinentem po napoleonských válkách. Možná že se znala s ministrem Metternichem už před tím, ale právě tady rakouský politik projevil své diplomatické i jiné nadání. Nakonec spekulace o tom, čí byla vlastně Barunka Panklová dcera sahají až někam sem.

Ale vraťme se do Ratibořic. Víceméně jedeme každý na zdař bůh, někdo po cyklostezce, někdo k zámku, nakonec se beztak všichni sejdeme v hospodě, lépe řečeno na zahradě Ludrova mlýna. Než se ale vydáme k této kratochvíli, nemůžeme vynechat společné foto u slavného pomníku Otty Gutfreunda.

Pak už nás pan otec jednotlivě vítá, usměrňuje kam odložit kola, občerstvení si už každý dopřeje dle vlastního gusta.

Staré bělidlo necháme bez většího zájmu, důležité je, kdo se topí na Viktorčině splavu. Samozřejmě nikdo, ale národa je hromada kolem. Snad první letošní krásná Jarní sobota vyhnala z domu každého, někdo má kolo, někdo pádlo a loď a zbytek pěšky.

Údolí ale nekončí u jezu, kam povětšinou dorazily výše zmíněné zájezdy, ale pokračuje proti proudu Úpy dál k severu. Kolem řeky se vine příjemně široká lesní cesta, nicméně musíme se prodírat mezi množstvím jiných výletníků, opěšalých i okolovalých. Jak se ale vzdalujeme od Ratibořic, přeci jen se hustota provozu mírní.

V údolí přejíždíme několik historických mostů (Bílý, Červený), po příjezdu pod Červenou horu (rozcestí Slatinský mlýn) nás upoutá jakési ladění, ona tu u silničního mostu přes Úpu kontrola dálkového pochodu, proto tolik lidu. Navíc tu čepují a k poslechu hraje country&western group Pěna. Čili nějaká minuta zdržení.

Někdo jel napřed, někdo si poskotačil, tak se ve větší sestavě setkáváme u Boušínské lávky. Okolní kopce se pomalu začínají rozestupovat, což naznačuje, že to je konec celého Babiččina údolí, osada Podhradí naznačuje, že je poblíž nějaký hrad, ale blízké Havlovice s hostincem Amerika velí k jednoznačné obědové pauze.

Ta bohužel není tak povedená, respektive ne všichni se do hospody vlezou, naštěstí poblíž je sportovní areál, kde se zrovna nějací hoši pokouší střídavě trefovat do košů zavěšených na velkých bílých deskách, občas jim o přestávkách poskakují po hřišti spoře oděná děvčata za rytmického doprovodu reprodukované hudby. No a my ve zbytku si k tomu dáváme pivo a gulášovku (měla to být dršťková).

Vyzvedáváme část výletníků z Ameriky a kdo se najedl hodně, trpí. Ku hradu Vízmburku je opravdu strmý kopec. Původní záměr navštívit zříceninu padá, na hradě (skrývá se v přístřešku) je pouť a vstupné 70 Kč nikomu nepřipadá smysluplné k desetiminutové návštěvě, tak pokračujeme, naštěstí již mírnějším kopcem. Nicméně přeci jen je iritující pohled, když nejstarší účastnice zájezdu je suverénně v čele peletonu. No má nedávno zakoupené elektrokolo, a vzhledem k věku jsme jí to dovolili.

Nakonec musí počkat u hlavní silnice k pokynu odbočit doleva, ke Rtyni v Podkrkonoší. Až na Marka (nutně musí fotit dřevěnou zvonici) zasedneme a zalehneme (po výstupu) u jedné z největších rozhleden v našich zemích. U benzínky nad Rtyní mají asi 8 m vysokou vyhlídku, samotná plošina je tak v 5 m nad terénem. Důvod je prostý, nalákat k zastávce a k pohledu nejen na zmíněné městečko, ale hlavně na úžasné panorama Krkonoš, které se tu nabízí. V popředí se v krajině zřejmě rozprostírá Úpice, poněkud dále asi Malé Svatoňovice. Hory jsou ale zajímavější. Zas tak dobře je sice neznáme, ale bezpečně podle sjezdovek určíme Černou horu, vcelku velké zásoby sněhu prozradí Luční a Studniční horu, tedy druhou a třetí nejvyšší u nás, no a Sněžku by nepoznal asi jen slepý cizinec.

Jak se Marek dostaví pokračujeme vlastně již zpět, odbočkou od benzinky a z kopečka do Červeného Kostelce. Někdo by se domníval, že jméno města je od zdejšího červeného kostela, ve skutečnosti jde ale o červeně zbarvenou hlínu, které je kolem města požehnaně. Po kratší zastávce se rozhodujeme kam dál. Protože včera s námi někteří nebyli, zaujalo je naše vyprávění o Ocase, tedy další postup bude jasný, nicméně než projedeme městem, činíme malou zastávku na konci města. Nějaký kutil si tu na zahrádce vystavěl vskutku pozoruhodnou krajinu nejen s trpaslíky, ale i s okolními osadami i s vyhlídkou na Alpy. K tomu má jezdit i vláček, ale bohužel zařízení není v provozu.

Ke Špince už je tu kousek a hospodu Na Ocase máme na rozdíl od předchozího dne hned z kraje. Už včera jsme se podivovali nad zajímavým jídelním lístkem, a kdo jsme v Havlovicích požili jen lehkou stravu, teď si konečně dopřejeme. Výběr zas není tak přehnaný, nicméně některé položky menu jsou úžasné. Někdo si dá vcelku běžné chlupaté knedlíky s uzeným. Dělají tu různé pizzy (sýrová, salámová), ovšem zabíjačková pizza to je vynález (koleno, bůček zelí). Když pak dotazem u paní vedoucí objevím, že tu vedou i borovičku (spišskou) je hospoda dokonalá. Malé obavy byly, jak asi stihnou vcelku velkou objednávku asi 15 lidí, ale během dvaceti minut jsou téměř všichni uspokojeni.

Konečný úsek se podobá včerejšímu, tedy lesem do Řešetové Lhoty, nicméně již nezamíříme do Třtic za milým člověkem a přes Studnici a Zblov, vlastně to jsou nějaké 3 km a jsme u bydliště.

 

8.5.2016

Přišla neděle a tedy den návratu. Někdo spěchá a vyjíždí hned po sbalení, asi dvě auta s posádkou zůstávají v místě, ještě si vyjedou do okolí, tradičně skupina pak po vlastní ose někam na vlak.

Cílem bude nejspíš Choceň (podle sil), takže před desátou se nás asi 8 (ve skutečnosti 2+6) vydá jižním směrem. Protože to přeci jen bude trvat nevymýšlíme nějakou speciální trasu a využijeme silnice 304 (z velké části). Doprava je naštěstí snesitelná, i krajina není závratně kopcovitá.

K velké škodě jsou hospody v Bohuslavicích zavřené, takže stavíme vlastně až na kraji Opočna.

Jak vytahujeme mobily ze zavazadel, Pepa objeví několik nepřijatých hovorů (nakonec i já).

Ztratila se Babička! Tedy přesně exkluzivní vydání knihy, s ilustracemi Martina Velíška. Paní v penzionu má pro hosty vcelku zajímavou knihovnu a protože je to u Babiččina údolí, nemalou měrou je mezi knihami zastoupeno dílo Boženy Němcové. A právě zmíněná kniha je zajímavá neortodoxně pojatými ilustracemi. Záhada kde je jí konec (ještě včera večer jsem ji v knihovně registroval). Nakonec museli zbývající výletníci co neodjeli vyplatit kauci a přislíbit, že se pokusí pohřešovanou najít. Poněkud nepříjemná situace. Co ale dělat, když už jsme 20 km daleko. No, pokračujeme, minout Opočno a nepodívat se na renesanční arkády by bylo hříchem i po poněkud zmrazující události.

Dál pokračujeme 304, Přepychy, jeden kopec, a Týniště nad Orlicí. Město jen projedeme a míříme do údolí té Tiché varianty řeky. U Týniště se totiž obě Orlice spojují.

Na chvíli opouštíme silniční provoz a vyhledáme klidnější cyklotrasu 4160. U Světlé mají pěknou hospůdku pro cyklisty (i pro civily), zastávka se hodí.

Cyklotrasa nás vede do Borohrádku, přejedeme pro změnu na silnici 317 a už se z ní nehneme. Jak se blížíme k Chocni, zesiluje poměrně nepříjemný boční vítr, původní varianta ještě byla dojet cyklostezkou do Ústí nad Orlicí, ale z toho asi sejde.

Na dotaz, kde se najíst v neděli odpoledne nás místní posílají k Oslovi (předtím Na Ocase, teď Osel, to jsou názvy). Nicméně pivnice U Osla zas tak obyčejná pivnice není, vaří se tu a to samé speciality. Ke všem jídlům se totiž jako příloha podává bramborák. A to i k řízkům, gulášům apod. Takže nakonec to byl takový stylový závěr výletu. Vlak nám přijel včas, kola se vlezla, jen ta ztracená Babička nám nedala klidu na duši. Nebudu se zmiňovat, co jsme si k tomu řekli, nicméně můžu prozradit, že v úterý (kdy máme jeden volejbal) dostal Pepa večer telefonát, že Babička je na světě. Co je za tím, nikdo neví, ale pochyb to zcela nerozptýlilo.


Pt. 1

Pt. 2

Pt. 3