Zavodňovací kanály v Ratibořicích

Přivádění vod do luk ke zvýšení jejich výnosnosti známe již z antických a středověkých dob, ale ruku v ruce s novými znalostmi a vynálezy se začalo ve velkém využívat na přelomu 18. a 19. století, o čemž nalezneme zmínku i v "Hospodářském slovníku naučném. Ilustrované encyklopedie veškerého hospodářství polního, zahradního i lesního, jakož i průmyslu hospodářského" z roku 1909: "V Čechách začaly se zavodňováním luk nejprvé velkostatky, které povolávaly sem lukaře z Nassavska a Hannoverska až do let 60. minulého století, ale lukaři ti prováděli úpravy luční šablonovitě bez ohledu na zdejší poměry a úpravy ty potkaly se následkem toho po většině s naprostým nezdarem. Teprve po letech 60. minulého století přičiněním inženýra Václavíka a ještě více zřízením technické kanceláře rady zemědělské pro král. České v r. 1884 počaly se úpravy luční na zdravých základech prováděti. Nejrozsáhlejší úpravy luční jsou v Čechách na velkostatku Náchodském u České Skalice a teprve před několika lety provedené úpravy luční na Úpě u Jaroměře."

Obdobně se tak dělo právě v Ratibořicích, kde došlo k prvním větším úpravám vodního hospodářství za Piccolominiů a Desfoursů, aby v nich následně pokračoval Petr Biron, vévoda kuronský a zaháňský a jeho dcera Kateřina, která dokonce zakoupila všechny skalické louky podél Úpy až po panský pivovar. Mnohem větších změn se dočkala ratibořická luka až poté, co v roce 1840 získal náchodské panství Karel Octavius hrabě z Lippe-Bisterfeldu. Velkou zásluhu na tom měl jeho syn Jiří Vilém kníže z Lippe-Schaumburgu, jenž převzal správu panství o 2 roky později. Spolu s ním sem přišly různé moderní zemědělské postupy, a to včetně nejnovějších strojů a nářadí. Vedle polí a lesů ho však zaujala rovněž zdejší luka, která byla často zaplavována Úpou a jejich výnosnost byla nadmíru proměnlivá.

Po dohodě s mnoha tehdejšími lukařskými odborníky se pustil do jejich úprav, a to zejména ve spolupráci s lučním mistrem Müllerem. Jako začátek těchto prací můžeme vzít rok 1842, kdy bylo Staré bělidlo zakoupeno od mlynáře Antonína Rudra pro lučního hajného (viz https://www.ceskaskalice.cz/o-ceske-skalici/ratiborice-a-babiccino-udoli/stare-belidlo-364cs.html). Práce na jednoduchém zavodňovacím systému od pohodelského splavu až po Českou Skalici trvaly až do roku 1848, přičemž část změn je zakreslena v indikační skice stabilního katastru a v její reambulaci z roku 1878. A výsledek těchto prací se dostavil záhy! Nešlo jen o vláhu samotnou, nýbrž také o její správné určení podle agrotechnické potřeby a neméně významnou byla i ta věc, že řeka Úpa přinášela novými kanály do luk řadu potřebných živin. Vzhledem k tomu, že většina z nich byla podobná kanálům na pohon mlýnů a pro podobné účely, tak v nich brzy začala voda stát a dokonce zahnívat. Problémem byla jak jejich hloubka, tak rovněž to, že nebyla možnost, aby z nich byla v případě potřeby voda vypuštěna a odvedena jinam, neboť spojení s řekou Úpou bylo tehdy jen v souvislosti s napouštěním kanálů.

Stačilo tedy několik let, aby se ukázalo, že něco jiného je teorie, něco jiného praxe. Do změn zavodňování ratibořických luk se tak pustil až Vilém kníže ze Schaumburg-Lippe, jenž zdědil náchodské panství v roce 1860. Nový systém s hlavními a postranními příkopy, které měly regulaci v podobě přehrážek a stavidel, začal vznikat roku 1874. Tyto kanály byly nazývány jako hřbetiny, o jejichž zakládání píše Richard Purghart ve svém "Lukařství" z roku 1891 následující: "Na místě, kde hřbetina založiti se má, sloupne se pomocí sekáče a nože lučního i zahnutého rýče drn, vyloží se z něho stružka a země zaříznutím stružek odvodňovacích nabytá položí se po obou stranách stružky tak, aby sklonu se nabylo."

Počátky zmíněného systému však můžeme hledat již v dřívějších letech, ale tehdejší nepříznivá situace polního hospodářství znemožňovala takovou nákladnou investici, jakou bylo umělé zavodňování luk. Celkem jich tak bylo do roku 1876 upraveno na 300 ha. Na nich posléze vznikly příkopy o délce 300 m a šířce 30 m. Díky tomu mohlo být používáno při senosečích strojů, aniž by ony kanály nějak vadily. Sklizeň se tak zvýšila na dvojnásobek původního stavu. Ze 2 senosečí se získalo na 1 ha v průměru 80 q sena a otavy. Zároveň tento systém zaručoval vyrovnanou vlhkost a využití povodňovými vodami unášené jemnozemě.

Sama výstavba podle projektu profesora Friedricha Wilhelma Dünkelberga (viz https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Wilhelm_Dünkelberg, v "Ottově slovníku naučném" je zmíněn jako Dänkelberg) však nebyla nijak levnou záležitostí, protože došlo ke kompletní změně předchozího stavu. Upraveno bylo řečiště, všechny kanály s jezy musely být postaveny také úplně znovu, takže náklad dosáhl 800 K na 1 ha. Díky tomu, že se z luk, jež mnohdy nestačila ani pro vlastní dobytek, stalo místo s nadbytkem senáže, který pak byl odprodáván (ročně kolem 3 000 K). Vložený kapitál se tedy dobře zúročil a umořoval. Protože u vzniku tohoto zavlažovacího systému stáli opravdoví odborníci a také kvalitě výstavby samé byla věnována značná pozornost, tak nemuselo docházet k větším zásahům a opravám, naopak byl od 80. let 19. století stále rozšiřován, aby ještě počátkem 20. století vyšlo udržování těchto staveb na 14 K na 1 ha ročně a zavodnění řídící luční dozorci stáli ročně 26 K na 1 ha.

Nedlouho po dokončení ratibořického zavodňovacího systému, který byl nakonec rozšířen od Rýzmburku až ke Svinišťanům, si uvědomil majitel panství, že by tyto progresivní a moderní metody mohly najít sluchu také u dalších hospodářů, třeba i u těch menších, a tak bylo v roce 1879 zahájeno vyučování praktického lukařství, které měl na starosti Dünkelbergův žák Friedrich Ernst z Rodu an der Weil. Přihlášky tehdy musely být dodány do 15. dubna téhož roku a přijatým mohl být jen ten, kdo mohl prokázat svoji předchozí odbornost, znal dobře německý jazyk a zejména mohl zaplatit 25 zlatých, jež byly placeny předem. Sama výuka pak probíhala na přibližně 50 jitrech ratibořických luk. Díky této lukařské škole byla vzdělána řada odborníků, jež se snažila o údržbu starých a budování nových melioračních podniků. Této velké novoty si všiml rovněž P. Václav Šrám, který ve své knize "Okres Česko-skalický. Nástin historický" z roku 1882 napsal: "Luka na velkostatku Náchodském s nově zavedeným rýhováním, závodňováním a odvodňováním hojný přinášejí užitek." Vedle toho se stala cílem mnoha návštěv a exkurzí, např. v červnu 1882 navštívili Ratibořice posluchači Vyšší hospodářské a hospodářsko-průmyslové školy zemské v Táboře.

Na kvalitě a funkčnosti tohoto systému, v jehož rámci vznikla i pravidla o způsobu odběru vody k zavlažování luk a k pohonu vodních děl, se negativně nepodepsaly ani regulační práce na Úpě, jež proběhly ve 2 vlnách, nejprve ve 20. letech a později v 50. letech 20. století (původně se regulace Úpy plánovala v těchto místech již v letech 1904-1905, ale pro odpor předsedy Vodního družstva v České Skalici Viléma knížete ze Schaumburg-Lippe z ní sešlo), ale poválečné družstevní hospodaření znamenalo jeho konec, protože pravidelně byl udržován pouze do roku 1950, v 60. a 70. letech 20. století byla péče o něj značně zanedbána a v následujícím desetiletí přišlo JZD "Úpa" Horní Radechová s projektem rekonstrukce závlahového systému od Agrostavu Hronov, který z původního projektu zachoval pouze hlavníky a jako technickou památku ponechal mezi lesní studánkou v bažantnici a Malou Skalicí původní hřbetiny. Období let 1981-1991 by se tak dalo označit za zánik původního hřbetinového systému.

Dnes z něj tedy můžeme obdivovat pouze zlomek, z něhož je navíc nefunkční část kanálu kolem Kuchyňské zahrady a od mlýnského náhonu počínající kanál Bathilda je značně zanesen sedimenty. Zdálo by se, že k jeho zachování mohlo přispět včlenění Ratibořic do 9. června 1952 vyhlášené národní rezervace Babiččino údolí, z níž je dnes národní přírodní památka (viz https://drusop.nature.cz/ost/chrobjekty/zchru/index.php?SHOW_ONE=1&ID=4), ale opak je spíše pravdou, i když nebýt možná tohoto chráněného území, tak se z tohoto systému nezachoval ani onen fragment. Jinak jde jeho současnost vyčíst zejména z plánů údržby výše zmíněného chráněného území.