Kolem Bystřičky – přes hory, doly a brody

Občas se hodí i do krajin méně známých, nebo méně navštěvovaných, byť od nás nejsou zas tak daleko, ale na pohled vypadají méně atraktivně. Tak to je i s částí Nízkého Jeseníku poblíž Olomouce. Tak tedy většina z nás zná tak Kopeček, Zoo a nějaké drobnůstky. Nicméně i zde se dají najít zajímavá místa a protože jedeme na kole, i zajímavé terény.

Tim aktuální cílem je údolí řeky Bystřice, které se ovšem v Olomouci (i jinde) říká Bystřička, důvod je jednoduchý, vody v tomto toku většinou moc nebývá, což platí hlavně v létě. Kdysi dávno (2011) jsem si kus této řeky i projel, takže jsem i věděl, co by se dalo na cestě čekat, ale domluvit nějakou větší výpravu se už nějak nedařilo.

Nicméně před druhou srpnovou sobotou (2024) se na viberu objevila zpráva z odkazem, co podobnou trasu nabízela.

Naše malá výprava se tedy schází ráno na nádraží (nějaké kilometry potřebujeme ušetřit). Do Bohuňovic jezdí vlaky po rekonstrukci trati celkem svižně, takže za necelou hodinku vysedáme v dotyčné obci. Vedoucí výpravy má naštěstí celou trasu v mobilu, takže bez hledání vyjíždíme do stanoveného směru. Přeci jen samotné Bohuňovice nejsou nějak zvlášť pro výletníka lákavé (samozřejmě mimo hospod, ale je ještě poměrně brzo). Tak se jen můžeme podivovat jak je vesnice upravená a kolik tu mají sportovišť. Inu blízkost Olomouce je tu znát. Do sousedních Bělkovic mají pěknou cyklostezku kolem potoku Trusovka, pěkně ve stínu, do Dolan je pak rovná silnice, po které skoro nic nejezdí (a poblíž navíc zase cyklostezku).

Dolany už jsou na úpatí výše zmíněného pohoří, takže se musíme připravit na kopce. Cestou mě mírně upoutala budova zdejšího zámečku s podloubím, ten ovšem slouží jako sídlo obce, tedy radnice. Nicméně vysloveně jsem chtěl vidět Kartouzku, tedy pozůstatky kláštera ze druhé poloviny 14. století, který ovšem o necelých 50 let po založení (1425) vyvrátili husiti. Zřícenina je naštěstí poblíž naší trasy, ale nakonec jsme byli celkem zklamaní. Ono ti husité toho dosti pobořili, materiál si odnesli během věků zřejmě i vesničané, ale navíc je to všechno značně zarostlé, takže snímky, které jsou k vidění na tomto (i jiném) webu už příliš aktuální nejsou. Vracíme se tedy k naší trase, cykloznačené 6030 a 6103 což je lesní asfaltová cesta, v naštěstí slušném stavu, jediným zádrhelem je fakt, že je to celkem svižně do kopce. Prudší stoupání naštěstí trvá cca 2 km, kdy se už terén mírní a přechází do rovinatější fáze. První zastávkou je příjemné posezení Pod Věží, což je tedy stejnojmenná výletní chata u pevnosti Radíkov. Fort byl poslední vybudovanou pevnůstkou kolem Olomouce a věž je rozhlasovým vysílačem. Chata i s okolím je oblíbeným výletištěm převážně tedy Olomoučanů, případně i z okolních obcí, ale už jsem se tu jednou ocitl na schůzi klubu turistů. Po kratším občerstvení pokračujeme kratším sjezdem k Posluchovu, kde moji souputníci vzpomenou na silvestrovský pobyt (krátká návštěva Barandova). Poměrně svižný sjezd do Mariánského Údolí se koná na překvapivě kvalitní vozovce, což doloží závěr s cílovou věží. Jezdívaly se tu (nebo ještě jezdí?) závody minikár. Mariánské Údolí je asi nejvíce známé výrobou sporáků a pak též lyžařským areálem v Hlubočkách, který je ovšem zcela závislý na umělém sněhu, protože nadmořská výška 300 m přílišnou zimu neslibuje. Zástavba a průmysl posléze mizí a okolní krajina byť ne výškově začíná i připomínat hory. Údolí Bystřičky bylo využívané k těžbě stavebního materiálu, hlavně břidlice, díky které vznikly i odvaly, které sestupují k cestě již na kraji Hrubé Vody. Tady už jsou i okolní kopce vyšší a i díky tomu zde vznikl celkem zajímavý lyžařský areál s lanovkou a sjezdovkami s různými obtížnostmi. Dokonce tu museli „vykousnout“ hranic vojenského prostoru Libavá, který jinak zabírá území poblíže pravého břehu řeky. V dnešní době se taková střediska moc zimou neuživí, takže nechybí i letní aktivity (bobová dráha, tubing, traily, Kamzíkova stezka v korunách stromů. Samozřejmě i nějaké pohostinství, bufet u sjezdovky trpí ale neorganizovaností obsluhy, tak si musíme zpravit náladou ještě kratší zastávkou U Supa.

Ostatně na dlouhou dobu to bude poslední výspa civilizace. Další cesta sice ještě nějakou dobu využívá asfaltový povrch mezi soukromými chatičkami, ale asi po kilometru se definitivně změní na prašnou. V jednom úseku vede trasa těsně kolem kolejí a pak si můžeme vybrat, do kopce, nebo rovně. To rovně je myšleno kolem řeky, kde je naznačeno, že trasa je určená pro horská kola, ale s brody. No horská kola máme, sice nejsou nepromokavá, ale vody skutečně moc neteče. Je ale nutné rozjet se co nejvíc a nezastavovat. Lehce se řekne, těžko provede. No nějaká ta namočená noha byla, ale v teplém počasí to ani tak moc nevadí. Celkově jsou brody na trase čtyři, ale ten poslední se dá vynechat po louce k chatkám u Smilova. Následuje krásný úsek po prašné cestě v těsné blízkosti vodního toku. Jen ta cesta zas tak prašná není, nedávno byly kolem Olomouce slušné bouřky, po nichž zbyly slušné louže. Cesta vede vlastně v úzkém prostoru mezi svahy ne pravém břehu a řekou, takže na úpatí jsou odkryvy skalních bloků, jeden z nich je dokonce cvičnou horolezeckou skálou. Za ohbím řeky a železničním viaduktem se údolí trošku rozšiřuje. Je tu malá chatová oblast a o něco dál vojenské objekty u Magdalenského Mlýna. Protže dál do údolí již nepokračují cyklotrasy, zvolili jsme variantu po asfaltce k Jívové a pokračovat odbočkou na cyklotrasu 6108. Asi bylo lepší jet až k té Jívové a pokračovat po silnici. Ta cyklotrasa 6108 je sice v mapě značená jako silniční. Snad někdy v minulé století byla i původní asfaltkou, ale od té doby uběhly netušené věky, cesta je ta silně kamenitá než prašná s komplikacemi tomu napovídajícími. Sice jed spíše o vrstevnici, ale po šutrech si té jízdy moc neužíváme. Naštěstí každá taková cesta musí někde skončit, takže dojíždíme na tu normální silnice od Jívové a do Domašova je to pěkně z kopce. Pře nějakou dobu jsem tu byli na zpáteční cestě od Kružberka, takže hledám hostinec na Berounské ulici, ten je ale evidentně zavřený. Naštěstí je v provozu hospoda s penzionem U Přejezdu, kde se nejen pije ael i vaří a kde si můžeme povzdychnout, jak je na vesnici krásně (Gambrinus 11° 37,- Kč, smažený sýr sice bez přílohy za 60,- Kč, ta příloha bude asi v podobné ceně).

Vlastně nám v Domašově skončila nejdobrodružnější část výpravy, protože pokračujeme již po „slušných“ komunikací, silnicí 444 (cyklo 6108,6148) ještě stále údolím Bystřice, k odbočce na Hraničné Petrovice, pak sjezdem k Trusovce (už jsem kolem potoka jeli na začátku). Tady si ale dopřejeme malou zajížďku k prameni Těšíkovské kyselky (trošku do bidonu, ale jsou tu i automobilisté co čepují do kanystrů). Z údolí musíme ještě nahoru k Těšíkovu a pak zase z kopce do Lipiny a přímo do Šternberka, kde se opět naložíme do vlaku.

Pro zajímavost se může divák podívat, jak jeden z brodů vypadá v reálu.