Kolem Tišnova
Rozhodla jsem se využít letos pravděpodobně poslední příležitost k výletu a oslavit výročí vzniku republiky den předem a v terénu. V plánu bylo Tišnovsko a cíle – rozhledny Křivoš a Babylon a zřícenina Dolní Loučky. Opět – jak je mým zvykem – jsem měla naplánovanou trasu i spoje, nakonec bylo ale všechno jinak.
Jednak jsme porušili pravidlo čtyř. Do Tišnova jsme sice cestovali čtyři, ale tam na nás čekal pátý člen výpravy se svým čtyřnohým miláčkem. Dále jsme porušili pravidlo dámských výletů – sice jsme byly v přesile, ale celkem těsným poměrem 3:2. No, a taky jsme tentokrát necestovali veřejnou Dopravou – chlapi jsou totiž strašně pohodlní tvorové a Roman se na vlak moc netvářil. Teda, ne že bych mu udělala nějaký ústupek, to ani omylem, jen jsem v pátek usoudila, že autem to taky přežijeme – a moje rozhodnutí se ukázalo být - vzhledem k okolnostem - tou nejlepší variantou.
Celý týden předem jsme s napětím sledovali předpověď počasí, která byla čím dál míň příznivá. Začalo se s polojasnem, postupně z toho bylo zamračeno, déšť a nakonec to „vylepšili“ i sněžením. I meteogramy Aladin se postupně zhoršovaly – v průběhu pátku jsem sledovala, jak sloupečky označující množství srážek rostou a rostou.
Co s tím? Zrušit výlet? To se nám moc nechtělo. Tak že uvidíme v sobotu ráno. Sice bylo pošmourno a mrholilo, ale Marťa prohlásila „Bude to dobrodružný“, tak nás Roman postupně naložil a jelo se. V tomto okamžiku musím pronést první díky za auto – kvůli nečekané události na trati měly vlaky zpoždění a mnou naplánované spojení by se sesypalo jako domeček z karet.
Přestože jsme jely autem, vlak z Tišnova do Štěpánovic nám ujel. Ale tak není to daleko a Mirek, náš tišnovský průvodce, znal krásnou cestu podél trati, takže žádný problém. Ten nastal až pak 
Modrá turistická značka nás měla dovést přes rozhlednu Křivoš do Kalů (po zkušenosti s hledáním pramene Svitavy jsem v knihkupectví nahlédla do příslušné mapy, abych porovnala data z internetu s tištěnými informacemi, a souhlasilo to). Modrou značku jsme našli hned, zavedla nás k potoku, to bylo stále ještě OK. Jenže pak se vytratila jak značka, tak cesta, a to jsme žádnou odbočku určitě nepřehlédli. No nic, podle mapy se mělo jít podél potoka, tak jsme pokračovali lesní necestou proti proudu, až jsme došli k několika stavením.
Coby vedoucí výpravy jsem usoudila, že Křivoš už hledat nebudeme, a na chvíli předala šéfování Mirkovi, ať nás nasměruje do Kalů, že zajdeme aspoň na Babylon. Prý můžeme jít buď po silnici, nebo podél potoka. Demokratickým hlasováním vyhrála druhá varianta. Zádrhel na sebe nenechal dlouho čekat – byla jím kamenná přehrážka na potoce, přes kterou jsme se museli dostat na druhou stranu. Mirek ji zdolal natošup, ovšem holky se zasekly, měly strach zejména z mokrého listí, obávaly se, že na něm uklouznou, stěny přehrážky lichoběžníkového profilu se jim zdály trochu prudší. Nepomohlo přesvědčování, že se to dá zvládnout bez uklouznutí, ani moje názorná ukázka, kdy jsem se dostala na druhou stranu stejně hladce jako Mira. Nakonec jsem je s Romanovou pomocí zdárně dostala na druhou stranu.
Mirkova „cesta kolem potoka“ byla opět spíše necesta, ale do Kalů jsme došli. Cestou by se nestalo nic pozoruhodného – nebýt drůbeže a Martininy hlášky dne. „Černá slepice přes cestu!“ varovala nás a my jsme ji celí vysmátí museli ujistit, že slepice, ani ta černá, smůlu nenosí.
U rozcestníku v Kalech jsme zjistili, že na Křivoš i na Babylon je to stejně daleko a že kdybychom bývali šli po silnici, tak už bychom na Křivoši byli. No neva. Tak jsme po té silnici na Křivoš vrátili a tentokrát jsme tam došli. Rozhledna vypadá jak větší posed, ale výhled byl pěkný. Teda, byl by, kdyby bylo lepší počasí. Mrholení, které nám dosud dělalo společnost, se totiž změnilo v regulérní déšť. Tak jsme zrušili cestu na Babylon a požádali Mirka o nejkratší „cestu“ do Dolních Louček – takže přímo z kopce dolů. A déšť sílil.
Marťa začala trochu brblat, proč lézt na nějakou zříceninu, prý co na ní uvidíme? (zajímavé, na Děvičkách ani Sirotčím Hrádku si nestěžovala). Ale protože jsme byli všichni už slušně mokří, souhlasili jsme s přímou cestou do Tišnova. Jenže nejkratší cesta vedla po silnici – po úzké silnici, což se nám v kombinaci se sníženou viditelností jevilo jako dost riskantní. A jít podél řeky by znamenalo obejít celý kopec. Mirkův návrh jít po hřebeni nám připadal jako nejrozumnější řešení. Vydrápali jsme se na kopec a Mirek nás začal přesvědčovat, že ta zřícenina je asi půl kilometru odsud – tak nad tím mávla rukou už i Martina a vydali jsme se dobývat dávno dobytý hrad. Úspěšně jsme našli jednu zeď, usoudili jsme, že to momentálně stačí, a vrátili jsme se na směr Tišnov. Nejdřív jsme šli hezky po cestě, pak nás Mirek začal směřovat přes les dolů, přes koleje a přes louku až na cestu do Tišnova. V této chvíli jsme byli podruhé vděční za auto – jet takto promáčení vlakem, ve kterém se mohlo, ale nemuselo topit, by nebyla žádná sranda.
Po příjezdu domů, po horké sprše, v suchém oblečení a s hrnkem horkého čaje jsem sedla k internetu, abych si zkontrolovala, kde se vyskytla chyba. Modré značení v terénu vede jinak než podle mapy, zavedlo nás na opačnou stranu potoka, než na které jsme měli být. Takže za lepšího počasí to zkusíme projít znovu, hezky podle mapy, ne podle terénního značení – a schválně, jestli budeme úspěšnější!
Přidat do oblibených uživatelů
Předklášteří
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Kolem Tišnova
