Korsika

22. srpna – 1. září 2012

Tento rok jsme chtěli jet k moři, ale někam, kde jsme ještě nebyli a kde by se dalo dělat i něco jiného, než jen ležet na pláži. Dostali jsme několik doporučení na Korsiku, tak jsme se rozhodli jet tam. Prý tam jsou písčité pláže, zálivy, krásné Hory, mrňavá městečka na svazích hor, klikaté horské silničky a krásná úzkokolejná železnice. Prostě plno lákadel.

Středa – cesta tam

Chtěli jsme vyrazit dřív, ale povedlo se to až před šestou ráno. I tak bychom měli být u Lago di Garda, kde jsme chtěli přespat, odpoledne, abychom se ještě stihli koupat. Cestu jsme si naplánovali na dva dny, protože si myslíme, že pro 4,5letého Adámka to bude snesitelnější. Ke Gardě přijíždíme, kvůli četným zastávkám, až kolem sedmé večer. Moc jsme toho předchozí noc nenaspali, tak se těšíme na kemp.

Kemp nebylo možné rezervovat předem, poněvadž kempy objednávají zpravidla na celé týdny. Tak se prostě někde objevíme a „tady nás máte“. Kempy na východním břehu jezera jsou stísněné a plné. Navíc, abychom stihli trajekt, potřebujeme takový kemp, který nás pustí ven dřív než ve standardních osm. Celkem brzo jsme se na takový kemp doptali – byl to Spiaggia d’Oro asi v polovině délky jezera. Má volné místo a ráno otvírá v sedm, ale když budeme chtít jet dřív, tak můžeme. Kemp je pěkný a rozkládá se na svahu, kde jsou terasy pro karavany a stany. Za 3 dospělé, dítě a stan chtějí 38 €, což je na tuhle oblast slušné. V noci trochu sprchlo, tak jsme se my, co jsme byli pod širákem, přesunuli do auta a moc jsme se nevyspali.

Čtvrtek – pořád ještě cesta tam

Vyrazili jsme před sedmou a cesta přes Veronu, Bolognu, po krásné dálnici plnou tunelů do Firenze a do Livorna nám trvala 4,5 h. Navíc, jelikož jsme poslechli webový routeplanner a ne ceduli u Firenze, jsme ušetřili na mýtném – nejeli po placené dálnici A11, ale po podobně rychlé SS67 jižněji.

Jak najít přístav v Livornu

Z téhle silnice se sjede skoro až na jejím konci. Tam silnice najíždí na most a za ním následuje propletenec, kde se sjíždí na jih. Jede se pořád rovně na jih asi 1 km, kde vidíme první ceduli „Imbarco passeggeri“ Tyhle cedule nás spolehlivě dovádějí do nedalekého přístavu, kde se řídíme cedulemi „Bastia“. Řadíme se do fronty aut na vražedném slunci, ale naštěstí opodál je klimatizované nákupní centrum. Tam se dočkáme o půl hodiny zpožděného nalodění celkem v pohodě.

Po 4 ½ hodinách, kdy se řidiči na podlaze trochu vyspali, přistáváme v Bastii. Na první pohled je vidět, že jsme na jihu: úzké silnice, hustý provoz, domy se zavřenými okenicemi kvůli vedru, které tu je i teď večer.

Poloha a vybavení apartmánu

Po hodině přijíždíme do San Nicolaa (přesněji Santa Lucia di Moriani), 40 km jižně od Bastie, k nádhernému novému komplexu Sognu di Rena (oproti poloze, kterou při zadání názvu ukáže internet, komplex ve skutečnosti leží na N 42°22.046 E 009°31.813). I pokoje jsou krásné a kuchyň plně vybavená (v rozporu s některými recenzemi na internetu): Lednice s mrazákem, mikrovlnka, sporák, plná palba sklenic, talířů, příborů, nožů apod. Ani naše kuchyň doma na tom není tak dobře. Není tu varná konvice, zato máme italský kávovar. Místo klimatizace tu je ventilátor a kupodivu bohatě stačí (i když přes den je 35 °C). Apartmán má ložnici s dvoulůžkem a v kuchyni-obýváku je další rozkládací dvoulůžko. Jeho výhodou je, že se jedna matrace dá přesunout na balkón, kde je v noci o něco chladněji, což nemá chybu. Tam spím já. Je potřeba s sebou ale mít povlečení – za půjčení se platí po 8 €. Tohle ubytování jsem sehnal proto, že jsem objednával až v dubnu, kdy byly kempy i jiné objekty na celé Korsice beznadějně plné a vlastně bylo štěstí, že jsme se chytli aspoň tady. Je to sice drahé, ale cena (933 € za 8 nocí + 35 € povinný úklid) je vyvážená maximálním pohodlím – kromě dokonalého vybavení je krásná písčitá pláž hned za komplexem. Máme pocit, že za svoje peníze dostáváme odpovídající hodnotu, což tak vždycky není.

Pátek – výlet na Vizzavonu

Cesta na Vizzavonu, což je obec v horách, 1100 m vysoko, nám podle našeho kamaráda měla trvat něco přes hodinu. Zapomněl nám ale říct, že si máme půjčit helikoptéru. Autem jsme to jeli 2:45 h (včetně nutných zastávek na focení a jiné věci). Jeli jsme podél pobřeží do Casamozzy, tam jsme odbočili na západ a nedaleko museli obdivovat železniční viadukt a za Ponte Novu další, ještě krásnější. V Ponte Lecca jsme uhnuli na jih a po neméně pohodlné, klikaté, ale široké silnici jsme se rychle přibližovali ke Corte.

Silnice označené N (jako naše státní) jsou široké a velmi kvalitní, i v horách. Menší okresky, označené D, jsou klikatější, užší, ale kvalitou překonávají některé naše dálnice. Na této trase i déčka byla dost široká, takže jsme si nemohli ověřit, nakolik se pověsti o uzoučkých korsických silničkách zakládají na pravdě. Na déčku mě například zaujalo, že okraj silnice nekončí hlubokým příkopem nebo hlínou, ale v zatáčkách je vybetonovaný, protože někdo předpokládal, že se tu auta budou chtít vyhnout.

I když už od pobřeží jsme setrvale stoupali, od Corte se stoupání přiostřilo. Průjezd městečky měl svoji atmosféru, jelikož se silnice zúžila a zatáčky utáhly a místní, líně posedávající na zahrádkách, se zájmem pozorovali, jak si s tím turisté poradí. Ve Vizzavoně jsme pohodlně zaparkovali poblíž pokladny lanového centra, která je výchozím bodem cesty na Anglické kaskády. Kamenitá cesta lesem nás dovedla k prvnímu jezírku, kterých jsme pak cestou podél potoka, tekoucího asi ½ km dlouhým skalnatým korytem, potkali nespočet. Úplně nahoře je vodopád, kolem něj majestátní Hory a pod ním jedna tůňka za druhou, kterou okupují turisté hledající ochranu před všudypřítomným, těžko snesitelným vedrem. I my jsme si našli jednu z mála volných a strávili v ní příjemné odpoledne. Předtím mi to ale nedalo a od vodopádu jsem si zašel na zříceninu Anglické pevnosti. Stojí na hřebínku v nádherné hornaté krajině a jako by čekala, až ji někdo začne fotit.

Zpátky jsme zkusili, jestli jižní trasa bude kratší. Byla, ale nebyla zdaleka tak zajímavá. Vrátili jsme se do Venaca, odkud jsme po D143 přejeli na N200, vedoucí od Corte, a ta nás dovedla do Caterragia na pobřeží. Bylo to rychlejší i kratší, ale příště bych zase jel přes Corte – ne jako řidič, ale jako spolujezdec, abych se mohl víc dívat.

Cesta tam

San Nicolao – N198 – Casamozza N193 – Ponte Leccia – Corte – Vizzavona: 100 km, 2:45 h.

Cesta zpátky

Vizzavona – N193 – Venaco – D143, N200 – Caterragio – N198 – San Nicolao: 92 km, 1:55 h.

Výlet na Anglické kaskády a Anglickou pevnost

Vizzavona, parkoviště: N 42°06.896 E 009°07.325

Cascade des Anglais: N 42°07.082 E 009°06.533

Anglická pevnost: N 42°06.816 E 009°06.760

Sobota – ležení u moře, ale i jízda vláčkem

Dnes byl sice den lenošení u teplého moře, ale odpoledne to některým z nás nedalo a jeli jsme do Casamozzy na vláček. Nejzajímavějším úsekem trati je prý úsek Corte – Vizzavona, ale tu oblast jsme včera viděli za auta. Teď šlo jen o to, se projet, tak jsme se svezli dvě zastávky do Ponte Novu, kde nám po chvíli jel vlak zpátky.

Paní výpravčí v Casamozze je úplně v civilu a když po ní chceme 3 ½ zpátečního lístku, vyběhne na perón a volá „umí tady někdo anglicky?“ Naštěstí uměl. Doufali jsme, že to bude starší hranatý motorák, který jsme zahlédli včera, ale přijel moderní vlak, něco mezi dieselovou tramvají a úzkokolejným pendolinem. Pěkný a klimatizovaný a navíc je vidět přes kabinu strojvůdce na trať. Ta často vede v korytech vytesaných do skály, po mostech a skrz tunely. Občas jedeme osmdesátkou, ale v některých zatáčkách krokem. Ve stanici Ponte Novu chcíp pes. Tedy nechcíp, je přivázaný u boudy, ale je to tady jediný živý tvor. Tu chvíli do příjezdu zpátečního vlaku se díváme na pěknou staniční budovu, třířadou platanovou alej a okolní Hory. Stejný vlak nás vzal i zpátky.

Bylo by pěkné projet si celou železnici, ale pro celou rodinu by to bylo dost drahé. 1 dospělý zpáteční lístek nás vyšel na 5,30 €.

Neděle – výlet do Bonifacia

Přestože Bonifacio, které leží na samém jihu, je od San Nicolaa jen 130 km podél pobřeží, raději jsme vyrazili brzo a počítali s 2hodinovou cestou. Byly to 2:45 h. Jede se plynule po rovině, ale kolem Ponte Vecchia je to samý kruháč a často se jede v koloně. Na pobřeží jsme minuli několik pěkných zálivů s písečnými plážemi.

Parkování v Bonifaciu

V Bonifaciu se zadarmo nedá parkovat. Tedy na okraji města by to bylo šlo, ale nebylo tam jediné volné místo. Placená parkoviště jsou v přístavu a další v citadele, ale jet tam je zoufalství (ten, kdo tam jel, asi strávil ve štrůdlu celý den). Vzali jsme zavděk parkovištěm v přístavu a za 4 hodiny jsme zaplatili 7 € (automat nevrací, takže desetieurovku nevzal).

Bonifacio je krásné. Nad přístavem se tyčí rozlehlá citadela, která v sobě skrývá staré město plné stísněných uliček. V sezóně tu je plno turistů a strašlivé vedro. Cestou na západní konec citadely míjíme několik věží a přicházíme na nádherný hřbitov. Z jižních hradeb je za úžinou vidět Sardinie, ze severních pak sytě modrozelený záliv, bílá skaliska nad ním a lodě plující z nebo do přístavu.

Pondělí – můj soukromý výstup na Monte Stellu

Dnes se všichni louhovali ve vodě, ale já jsem vyrazil na jeden z nejvyšších vrcholů Cap Corse. Má sice jen 1307 m, ale tisícimetrové převýšení je slušné.

Více o tomto výstupu na stránce MŮJ VÝSTUP NA MONTE STELLU - KORSIKA 

Úterý – výlet na sever: Calvi, St. Florent, Nonza

Dnes jsme se vypravili do Calvi, města na severozápadním pobřeží, a chtěli jsme stihnout i St. Florent, menšího města v zálivu u kořene Cap Corse. Vyrazili jsme známou cestou přes Casamozzu do Ponte Leccia. Tam jsme odbočili po N197, vedoucí přes Hory na severozápad. Krajina se změnila, Hory byly najednou jiné a za nejbližšími kopci vykukovali skalnatí velikáni. Ještě že silnice je široká a málo klikatá, aspoň se i řidiči můžou dívat a občas se dá zastavit na fotku. Za sedlem jsme 10 km klesali k pobřeží. Silnice se vine podél moře, zaseklá do prudkého svahu několik desítek metrů nad hladinou, takže poskytuje pěkný výhled. V l'Ile Rousse, 23 km před Calvi, jsme se zasekli v zácpě. Po nějaké době jsme zhodnotili, že zácpa je asi až do Calvi, tak jsme to otočili a na St. Florent. Tahle zajížďka ale nebyla zbytečná – najednou se objevily tři vodní bombardéry, které sestoupaly na hladinu, nabrali vodu a kousek dál ji zase vypustily. Pěkná podívaná. Kousek od pobřeží se od N197 odděluje klikatá silnice, která stoupá na severovýchod do sedla. V sedle stojí za to zastavit, dát si svačinu a dívat se. Na jihu jsou vidět centrální hody, opačným směrem je hornatý Cap Corse. Cesta dolů do St. Florent je zase klikatá, ale krajina na téhle straně hor je úplně jiná – posetá křovisky, z kterých vykukují balvany a skalky. Tady si ale jako řidič moc neužiju, je potřeba neustále sledovat klikatou silnici. Jak se přibližujeme, Hory na Cap Corse se mění z modravé siluety na barevné kopce.

Když se v St. Florent projede přístavem, dá se snadno zaparkovat v ulici, která vede k citadele. U ní je pak další parkoviště (zadarmo). Okrouhlá citadela je pěkná (nepřístupná), ale kdo hledá starobylé, ošuntělé městečko, hledá marně. Převažují nové domy, i když vkusné, a v samotném středu je nádherné malebné náměstíčko s kostelem a kašnou, kolem kterého se dá projít několika pěknými uličkami. Náměstí na mě dýchlo nevím čím, že jsme si tam museli sednout na kafe. Z města jsme vyrazili po Západním pobřeží Cap Corse. Úzká silnice se zařezává do strmého svahu a vine se podél pobřeží. Člověk neustále dává pozor, aby se na ní udržel, a taky se dívá na moře a zálivy pod sebou. Cestou potkáváme několik strážních věží, ale není kde zastavit, tak si je nemůžeme prohlédnout. Do mrňavého městečka Nonza, kterému vévodí hradní věž, se musí mírně vystoupat. Je obtížné se tu vyhnout, natož pak zaparkovat. Na náměstíčku na zahrádce líně posedávají místní i turisté. Nad náměstím se tyčí kostel, nezvykle velký na tak mrňavé městečko.

Bylo by hezké prozkoumat úplný sever Cap Corse, ale museli jsme zvolit kratší cestu, která i tak bude trvat dvě hodiny. Vrátili jsme se kousek na jih a odbočili do hor. Kudy tu chtějí vést silnici na opačné pobřeží – snad ne přes tyhle hory? Ale ano. Silnice prudce stoupá a není radno se dívat dolů. Vystoupali jsme něco přes 500 m, kde se v sedle otevřel výhled na Bastii. Pak už následoval sešup do Bastie a cesta po pobřeží domů.

Středa – ležení u moře

Moře je tak teplé, že v něm člověk vydrží neomezeně dlouho. Ono taky kde být jinde, když ve stínu je 35 °C a kolik je na slunci, je lepší nevědět.

Čtvrtek – vesničky a městečka v nedalekých kopcích

Sice jsme se dnes chtěli zase válet, ale nedalo nám to a jeli jsme prozkoumat strmé svahy hor, co jsme na ně koukali od moře. Stoupali jsme úzkými klikatými silničkami přes malá a ještě mrňavější městečka, jako je San Nicolao, Santa Lucia, San Giovanni. Občas jsme dokonce museli jet na jedničku. A pořád bylo na co se dívat. V jednom městečku jsme museli počkat, až odjede pojízdná masna, protože cesta byla tak úzká, že se dvě auta nevyhnula. Masna pak někde zmizela, aby se po chvíli objevila za námi. Vinuli jsme se nějakou třicítkou a řidič masny evidentně trpěl. Když to šlo, tak jsme ho pustili před sebe, zaprášilo se a masna zmizela kdesi pod námi.

Odpoledne jsme museli začít balit.

Pátek až sobota – cesta zpátky

Dali jsme si dvouhodinovou rezervu, protože za ten týden jsme zjistili, že všudypřítomné kruháče dokážou vygenerovat pořádné zácpy. A taky že jo. Byly to nervy, ale do fronty u trajektu jsme dorazili včas. Adam potřeboval čůrat, tak jsem ho vzal ven a hledali jsme záchod. Nakonec jsme našli křoví, ale když jsme se vrátili zpátky, naše auto bylo pryč. Prchali jsme za ním, ostraha, která samozřejmě neuměla ani slovo anglicky, nás chtěla zahnat, ale já jsem byl bez dokladů a rozhodnutý auto chytit a do lodi se dostat. To se podařilo kousek před vjezdem do lodi. Cesta byla tentokrát zajímavá. Na moři se zvedl vítr a loď se houpala tak, že někomu dělalo špatně a někoho to zase bavilo.

Zpáteční cestu z Livorna do Prahy jsme zvládli najednou.

Praktické informace

Silnice

Silnice jsou kvalitní, snad jen s výjimkou některých vysloveně horských. Ne že by byly špatné, ale jsou tak úzké, že středová čára vede prostředkem auta, i když se člověk drží co nejvíc u kraje. Neštěstím jsou neustálé kruhové objezdy v každém menším městečku u pobřeží (i tam, kde jsou podle mého zbytečné). Před nimi se tvoří dlouhé fronty a cesta pak trvá výrazně déle, než by člověk předpokládal. Výhodou je absence placených silnic.

Jak se domluvit

V turistických centrech se dá jakž takž domluvit anglicky. Ale je moudré si nastudovat pár francouzských slov a vět a kdo umí něco italsky, tak to tady také zúročí.

Ceny

1 € = 25,20 Kč

Benzín na cestě

• Praha 4 39,90 Kč
• Plzeň 35,70 Kč
• Německo cca 1,70 €
• Innsbruck 1,56 €
• Itálie 1,88 – 1,95€
• Korsika 1,70 – 1,77 €
• Parkovné ve městech cca 2 € / h

Mýto

• Týdenní dálniční známka v Rakousku 220 Kč
• Průjezd Brennerem 8 €
• Brenner – Firenze 30,90 €

Trajekt

• Zpáteční lístek pro 1 auto + 4 osoby 287 €

Potraviny

V hypermarketech Casino, Hyper U a E. Leclerc se dá nakoupit za přijatelné ceny. Potraviny jsou kvalitní a některé jsou levnější než u nás. Níže uvedené ceny patří k nejnižším – samozřejmě srovnatelné zboží jiných značek můžete koupit několikanásobně dráž, je to na vás. Velmi drahá je zmrzlina – 1 kopeček nejde pod 2 €.

• Chléb 500 g 1,30 €
• Ementál 100 g 0,60 €
• Camembert, 250 g 1,09 €
• Máslo 250 g 1,25 €
• Bílý jogurt, 16 x 125 g 2.30 €
• Mléko 1 l 0,70 €
• Salám polosuchý, 200 g 0,91 €
• Hořčice Dijon, 420 g 0,68 €
• Brambory francouzské, 1 kg 1,75 €
• Broskve korsické, 1 kg 1,95 €
• Rajčata francouzská, 1 kg 2,20 €
• Cibule, 1 kg 2,20 €
• Těstoviny (velmi dobré), 1 kg 0,92 €
• Boloňská omáčka, 420 g 0,86 €
• Džus pomerančový 100 %, 2 l 2,18 €
• Džus jablkový 100 %, 1,5 l 1,98 €
• Voda, 2 l 0,19 €
• Coca cola 1,5 l 1,30 €
• Pivo 4,2 % 0,41 €
• Pivo 7,5 % 0,49 €
• Víno Fr / Cor od 2 €