Kouzlo adventu v Mnichově a Řezně (München und Regensburg)

Vzhledem k tomu, že se už, bohužel, pomalu blíží čas vánoční, dávám tímto cestopisem tip na předvánoční výpravu. Druhý prosincový víkend loňského roku jsme se totiž vypravili směrem západním, abychom ochutnali i jiné, nebo spíše dražší, poživatiny, než jsou ty, které nám připravovali na šumperském Točáku. Jak už bylo loni tradicí, měli jsme problémy s Dopravou, která se všem těm CK nějak přestává dařit. Mně doporučená cestovka Bohemian Fantasy nám nejprve poslala dispozice k zájezdu - po několika urgencích a výzvách - až ve čtvrtek odpoledne, tedy předposlední den před odjezdem. Dozvěděli jsme se tak alespoň na poslední chvíli, že doba odjezdu z Olomouce je změněna z původně avizovaných 5,15 hod. na 4,00 ráno. Naštěstí jsme jeli autem se švagrem - již legendárním strejdou Slávkem - a jeho chotí, takže jsme do Olomouce dorazili bez problémů již ve 3,45. Bohužel se odjíždělo až ve 4,30 hod., protože cestovce se mezitím někde zatoulal sběrný autobus. Vzápětí se dozvídáme, že nejedeme přímo, ale nejprve zamíříme do Brna, kde budeme přesedat k jiné cestovce neb náš autobus míří k Norimberku. Moje žena Martina (ne)tiše zuří a já si dávám první slivovici. Přestup ale proběhl v pohodě, rozvalím se tedy na volné dvojce a probudím se až před Prahou. Modrá obloha a sluníčko mi dělá radost, bohužel ne na dlouho. Na Rozvadově již sněží. Za hranicemi se však znovu udělá krásně a vydrží nám to až před Regensburg. Pak už se jen zatahuje, temní a drobné mrholení před Mnichovem vystřídá regulérní déšť. Kolem supermoderní Allianz arény vjedeme do města, ve kterém jsem ještě nikdy nebyl. Ani jsem k němu nic moc nestudoval, stačilo by mi totiž alespoň navštívit slavnou obrazárnu Alte Pinakothek. München je centrem Bavor (a 3. největším městem Německa) a přesto, že v něm žije asi 1,3 milionu obyvatel, působí tak nějak dojmem klidné větší vesnice. Možná proto, že byl víkend, ale dle našeho průvodce (byl skvělý a z hlavy na nás valil takové množství informací, že jich tolik možná někteří za život ani nepřečetli) to tak skutečně je. Město jsme si za sílícího přívalu vláhy (teď myslím déšť, ne slivovici) v klidu prošli. Nachází se zde, mj., velké množství kostelů, ale vzhledem k tomu, že za války na tom Mnichov byl asi jako saské Drážďany, je většina z nich pouhou věrnou replikou, tedy novostavbou podle původních plánů, nebo alespoň jsou velmi silně rekonstruované. V jednom z nich je pohřben i bavorský vévoda Štěpán II., kterého tak dobře známe v podobě Miloše Kopeckého...

Kolem Nové radnice, což je stavba ve stylu neogotiky (něco takového všichni známe z Vídně nebo z Liberce), jsme se vrátili k mnichovské Rezidenci. Zde musím ještě jednou zmínit legendárního strejdu Slávka, který jsa vybaven deštníkem řvavě oranžové barvy, skvěle sloužil jako maják. Průvodce byl možná vyšší a měl větší deštník, ale, bohužel, černý. Když Slávek vztyčil ruku, byl vidět z několika desítek metrů. I švagrová Alena se signální zelenou bundou a růžovým deštníkem byla dobrým směrníkem. A tak jsem se mohl občas při focení bez problému i trošku pozapomenout ...

Rezidence, to byl takový klenot prvního dne a navíc celou hodinu jsme byli v suchu, což se v dané chvíli velmi hodilo. Jedná se o palácovou stavbu, lehce italského typu, s mnoha (snad 10) nádvořími, která v sobě skrývá prvky všech možných stylů od gotiky po klasicismus. Její stavba započala v roce1385 apostupně zde přebývali bavorští vévodové, kurfiřti i králové. Dnes se zde nachází jedno z nejvýznamnějších (tedy tak to alespoň tvrdí Bavoři) muzeí umění v Evropě. A také velká klenotnice. Z časových důvodů jsme si již nemohli zakoupit kombinované vstupenky (za 11 euro) a museli zvolit jen 1 variantu (za 7 éček). Tak jsme si vybrali rezidenční muzeum. Přístupných je zde cca 130 sálů (nepočítal jsem je) a bylo to hodně v běhu. Fresky, porcelán, miniatury, gobelíny, obrazy, štuková výzdoba, grotta, zlacené stříbrné nádobí ... tak nějak se to kolem míhalo a na čtení popisek byl čas jen, malou chvíli, hned na začátku prohlídky. Ale určitě to stálo za vidění a spokojeně si pochrochtávali i ti, kteří byli v klenotnici ...

Potom už byl volný rozchod a tudíž čas na punče, klobásky, banány v čokoládě a jiné dobrůtky. A díky počasí byl sice punč rychle studený, ale zato ho bylo pořád hodně ...

Trhů je v Mnichově nespočet, ale nejvíc se mi líbil jeden z těch menších na staroměstském náměstíčku Rindermarkt. Asi hlavně kvůli objevu Löwenturm (tedy Lví věže), která je raritně zachovaným pozůstatkem původního opevnění města. A pak už jen kolem Nové radnice zpět k autobusu a přejezd na ubytování do hotelu sítě Holiday Inn na předměstí Mnichova. Byli jsme durch a celkem brzo jsme skončili v náručí boha Hypna.

Ráno jsem se v TV rychle mrkl na německou panoramu. Slibovali tam, že v Mnichově už nebude pršet a v Regensburgu bude polojasno až jasno. Platila však jen první část. Po bohaté snídani jsme vyrazili do Muzejní čtvrti. V této části Mnichova se nachází pouze muzea (několik obrazáren - Pinakoték, které zahrnují období od gotiky po supermodernu, muzeum egyptské, antické, sádrových odlitků atd. atd.) a vysoké školy (od obdob našich DAMU a FAMU po ČVUT). Všechna muzea mají v neděli výrazně slevněné vstupné (z tradiční sedmičky na 1 euro) a doufali jsme, že dáme alespoň dvě. Nedali jsme. Ve Staré Pinakotéce byla totiž mimořádná výstava děl Perugina, což byl učitel o něco známějšího Rafaela. Prohlídka svozu jeho obrázů, mj. i z Petrohradu, New Yorku a Washingtonu, byla prostě povinností. I když to bylo navíc 7 euro za osobu a času na další kulturní zážitky rapidně ubylo.

Samotná Alte Pinakothek patří k obrazárnám spíše menším, i když strejda Slávek byl jiného názoru. Nepřišla mi ani nijak moc větší než Praha nebo Budapešť. Na co koukat tu, samozřejmě, je, i když Hieronymus Bosch tu chybí úplně (jen jedno dílo od jeho následovníka) a na to, že jsme byli v Německu, se nepředali ani s oběma Cranachy ... spíše na nich dost šetřili. Hodně spokojeni museli být fans P.P. Rubense (ale ten je celkem všude, že jo), slušně zastoupen (ale nevhodně umístěn) byl i Tintoretto. A kupodivu se mi zde celkem dost líbil i jediný Leonardo ...

Na Peruginovi jsme měli za patami pořád houf drábů, tedy v tomto případě velice slušných, tichých a uniformovaných strážců pokladů. A nesmělo se nic. O to víc mě později šokovalo zjištění, že v prostorách stálé expozice obrazárny se může fotit všude a všechno. A mnozí to v klidu valili i s bleskem. S tím jsem se ještě nikdy a nikde nesetkal, a tak jsem si pár dokumentačních snímků preventivně také pořídil ... Jen mě v této chvíli trošku mrzelo, že jsem zrcadlovku nechal doma a na výlet vyrazil jen na lehko s kompaktem.

Poté už byl nejvyšší čas vyrazit směrem k hranicím, tedy k Regensburgu. V Řezně jsem už jednou, kdysi dávno, byl s kamarádem na kole, ale díky jisté chybičce nejmenovaného lodívoda výpravy (já to nebyl) jsme tenkrát na město měli hodně málo času. Je to opak Mnichova; jen 150-tisícové město II. světová válka jako zázrakem minula a zachovalo si tak svou středověkou tvář. O neuvěřitelné koncentraci památek v Altstadtu svědčí i skutečnost, že historické centrum města je od roku 2006 památkou UNESCO. Za zmínku určitě stojí především Steinerne Brücke (Kamenný most - zdravím Tomáše Vorla) z let 1135-46, který se stal vzorem pro stavbu dalších podobných mostů např. v Londýně, Avignonu, Písku i Praze. Hlavní dominantou města je ovšem katedrální Dóm sv. Petra, který byl postaven v období od 2. poloviny 13. století do roku 1525, s postupnou další dostavbou, např. věže dostaly svou dnešní podobu až v letech 1859-69. I proto se udává, že výstavba katedrály trvala 600 let (sv. Vít v Praze je na tom obdobně, západní průčelí se dostavovalo, tuším, v r. 1922). V katedrále je asi největší zajímavostí gotická socha smějícího se anděla, jinou usmívající se sochu z tohoto období jsem nikdy neviděl (když nepočítám výraz v "obličejích" některých chrličů, ale to je spíše škleb). Pozoruhodná je i předsíň západního portálu, dnes již, bohužel, jen jednopodlažní. Antiku zde zastupuje Porta Praetoria, tedy pozůstatky brány někdejšího římského vojenského ležení legií Castra Regina. Mezi množstvím dalších kostelů vyniká románský sv. Jakub s krásným původním portálem a Alte Kapelle, tedy "kaplička" s obrovskou románskou lodí z 12. stol., ve které je dnes kostel s rokokovým interiérem. Nachází se zde i zámek sv. Emmerama, původně klášter, který byl v 19. stol. přestavěn na zámecké sídlo rodem Thurn-Taxis a kde se údajně nachází velká kočárovna. Ve městě je i muzeum astronoma Johanna Keplera, který v Řezně zemřel. Raritou na území severně od Alp je i velké množství patricijských rodových věží, které jsou dnes součástí běžné zástavby, ale svého času muselo Řezno vypadat trošku jako slavné italské San Gimignano.

Závěr zdejšího pobytu jsme trávili opět u dobrot na adventních trzích. U jednoho z kostelů (bohužel tam bylo zavřeno a celá stavba byla pod lešením s plachtou; údajně se jedná o - v těchto oblastech velmi vzácnou - renesanční stavbu na místě bývalé židovské čtvrti) probíhala i jakási taneční zábava (asi něco jako na olomouckém horním náměstí na Silvestra). Na miniaturním pódiu se tísnilo asi 6 mírně obstarožních Santa Klausů (tedy v červeném hábitu) s jednou Livií (v bílém) a hráli o 106 až o 107. Největší pecku si nechali na závěr, kdy dali americkou lidovku Jingle Bells (u nás možná někteří znáte pod názvem Rolničky, rolničky) v punkové úpravě, kterou kdysi dávno „valili“ Sex Pistols. Hráli to, pochopitelně, v o něco tanečnější verzi než legendární Pistole, takže brzy tančilo celé náměstí bez rozdílu věku, pohlaví, vyznání i barvy kůže ...

Pak už jen závěrečný bramborák, punč, na skok se podívat na nábřeží, kde se v malém přízemním baráčku už asi 400 let připravují stejně stejné klobásky a za stále intenzivnějšího výskytu vody ve vzduchu vyrazit k autobusu.

Slibované hezké počasí jsme tedy, bohužel, nezažili ani tady, byla silná mlha a později začalo i mírně pršet. V tomto směru jsem celkem záviděl přátelům, známým a kolegům, kteří jeli jinam nebo seděli doma. V Norimberku, Vídni, Krakovu, Ostravě, Praze i v Šumperku prý bylo opravdu hezky. My jsme za jasné noci dojeli (organizace Dopravy stála za prd, ale řidič byl výborný) do Brna, půl hodiny počkali na "náš" autobus a o půlnoci přijeli do Olomouce. Následoval zrychlený přesun do Šumperka, šláftruňk a ráno do práce. Moc se nechtělo, ale zase bylo hezké počasí ...

A pro znalce připojuji poznámku, že vzhledem k německé temnotě jsem musel téměř všechny fotky počítačově lehce zesvětlovat (on ten kompakt sice stejně fotí trošku do tmava, ale tam bych zřejmě i se zrcadlovkou potřeboval menší halogenový reflektor...).

Více fotografií z výpravy se nachází na adrese:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Kouzlo_adventu_v_Mnichove_a_Rezne_12_2011