Královéhradecký kraj – 18. den - odpoledne: část NS Po stopách erbu zlatého třmene-Babiččino údolí-trasa 11,5 km: Slatinský mlýn-Zlámané vodopády-Pohodelská lávka–Ratibořice (Staré Bělidlo, Rudrův mlýn, start balonů)-Česká Skalice (vojenský hřbitov)

Po obědě u rozcestí Slatinský mlýn pokračujeme dál po červené. Podcházíme silniční most a pokračujeme po červené a naučné stezce Po stopách erbu zlatého třmene. Za mostem vlevo vidíme budovy bývalého Slatinského mlýna, o němž je první zmínka z r. 1540. I když mlýn byl často poničen velkou vodou, vždy byl opraven. R. 1950 byl znárodněn a až do r. 1994 ho používalo místní JZD. Mlýn byl v restituci vrácen dědicům původních majitelů, takže od r. 1994 ho vlastní rodina Kordinova (vlastnili ho od r. 1836), která ho rekonstruuje. I o tomto mlýně se ve svém románu U nás Alois Jirásek zmiňuje.

Červená značka vede podle řeky, která je po deštích hodně špinavá. Lépe nevypadá ani korýtko, kam stéká pramen Škopovka. Po r. 2000 byl pramen upraven a uvažovalo se s ním jako se zdrojem pitné vody pro Obec Slatina nad Úpou. Jenže pak zjistili, že není tak silný, aby to obci stačilo a tak to museli vyřešit jinak.

Na cestě, která vede k Červenému mostu jsou cedule, které nás upozorňují, že most je uzavřen. Tady se budeme muset na delší dobu rozloučit s naší naučnou stezkou, která vede přes most okolo zříceniny hradu Rýzmburk. Takže ke hradu se bohužel nedostaneme. Když nám to vyjde, tak tam zajedeme autem. Uvidíme.

Rozcestí Červený most je kousek před mostem. Tady bychom měli odbočit po červené vpravo do kopce. Ale jsme zvědavi, jak most vypadá a stále doufáme, že se nám podaří se nějakým způsobem na druhou stranu dostat. Vždyť i dělníci se nějak musí dostat z jedné strany na druhou.

Asi to na rozdíl od nás nepotřebují. Celá mostovka je pryč, z vody ční jen pilíře, na jednom je vidět letopočet 1880 a ono ozdobné písmeno W jako jsme viděli dopoledne na hájovně. I ta korunka je tam slabě vidět. Je nám tedy jasné, kdy most s tehdejším názvem Prinz Franz Josefs Brücke byl postaven – toho roku nahradil brod na tzv. Panské cestě. Pro svoji charakteristickou červenou barvu se později vžil název Červený most. Prý byl již na konci r. 2020 uzavřen z důvodu špatného technického stavu. Z mého pohledu oprava trvá dlouho. Je to škoda, tato trasa je v sezoně určitě frekventovaná.

Kdyby nebyly tak silné deště, možná by se nechala řeka i přebrodit. Ale po nočním lijáku je tak špinavá (ještě včera byla čistá), a navíc proud tak silný, že jsme to ani nechtěli zkoušet. I když jsme do této doby v tuto možnost doufali. Dokonce jsme potkali dva cyklisty, kteří se šli podívat po břehu jinam, zda by to nějak nešlo se na druhou stranu někde dostat, ale vrací se také posmutněle.

Nezbývá nám nic jiného, než se vrátit na rozcestí a pokračovat po červeného do prudkého, ale zase poměrně krátkého kopce. Cesta je hrozná, samá obrovská louže, bláto. Nejde se tudy dobře, ale jinudy to nejde.

Vlevo na Hlubokém potoce je Zlámaný vodopád s celkovou výškou asi tři metry. Podle fotek na internetu i podle ťopky v tabletu jsme ho našli. Ale voda tudy sotva teče. Asi o 30 m níž má být ještě další vodopád, ale jen občasný. Ten tedy ani nehledáme. Zážitek se nekoná.

Konečně jsme na rozcestí U Zlámaných vodopádů a červená se za chvíli vrací k řece. Nejdřív však jdeme po pohodlné travnaté cestě skoro po rovince. To je pohodička. Dlouho však netrvá, už zase klesáme. Odměnou nám je další dřevěná krytá, tentokrát nová Pohodelská lávka, která byla postavena r. 2008. Okolo hájovny na Pohodlí pokračujeme na rozcestí Pohodlí, kde se k nám zleva už zase připojuje naučná stezka Po stopách erbu zlatého třmene. Najednou je tady těch naučných stezek nějak moc. Je tu ještě naučná stezka Jakuba Míly (6,5 km dlouhý okruh z Ratibořic přes rozhlednu Žernov, zříceninu Rýzmburk a Babiččiným údolím zpět) a naučná stezka Babiččino údolí (jednosměrná 7,5 km dlouhá stezka z Rýzmburku do České Skalice). Úpa tady vytváří zákrut, který naše značená cesta zkracuje a po Bílém mostě se vracíme na pravý břeh Úpy.

Tady končí naše idylická a poklidná cesta i přes ten můj dopolední pád. To byla idylka plná zajímavostí a hlavně klidu. Nyní se dostáváme do centra Babiččina údolí a najednou je tady spousta lidí. Špína z trika se odrolila, jen na kalhotách se bláto drží, jakoby tam patřilo. Vypadám hrozně, jsem špinavá, pusu rozbitou, ale rozhodla jsem se, že budu dělat, jako že je to vše zcela normální.

Údolím pokračujeme po červené. Samozřejmě se zastavujeme u Viktorčina splavu, pokračujeme podle mlýnského náhonu okolo Starého Bělidla. Tentokrát jsme si všimli smírčího kříže, který připomíná válku r. 1866. Opět se zastavujeme u sochy babičky s vnoučaty.

Je 16 hodin a tak je ještě otevřen Rudrův mlýn. Uvnitř jsme byli, dnes nás zajímá občerstvení. Dáváme si pivo. Já si ještě šla koupit Barunčinu placku se škvarky. Najednou je vidět, že chtějí zavřít. Uklízí koláče, klobásy, jen pivo ještě točí. Ota si jde honem koupit ještě jedno, ještě nás čekají 4 km pěšky. Vlak nám jede až v půl sedmé, což je zhruba za 2 hodiny. Do té doby bude alkohol určitě pryč. Už zavírají i hlavní bránu. To nás překvapuje, protože po deštivých dnech je dnes krásné počasí a lidí je tady spousta. Zato konstatujeme, že jsme zase měli kliku.

Pokračujeme podle Úpy, ale už po zelené. Naučné stezky vedou k zámku, tam už nechceme i tam to známe. To raději na vlak počkáme na nádraží. Procházíme ještě okolo vodního mandlu. Dnes už má také zavřeno. Minule jsme uvnitř byli a bylo to moc zajímavé. Tak jen vzpomínáme.

Když si myslíme, že už nás čeká opět jen pohodlná a klidná cesta, tak najednou vidíme, že na louce před zámkem začíná být nějak živo. Přijíždí tam spousta aut s malými skoro stejnými vozíky s plachtou. Ota na jednom vidí reklamu na horkovzdušné balony. Zdá se, že odtud budou startovat. Blízko vjezdu vidíme i stan Bakovského pivovaru s občerstvením. Samozřejmě se k němu jdeme podívat. Na vlak ještě máme čas, chvilku se můžeme zdržet.

S paní majitelkou se poznáváme, dokonce i ona mne. Zdravíme se jako staré známé. Hned mne představuje manželovi. No to je příjemné.

Točí tady i černé, které jsme jako jediné neochutnali. Nakonec jsme se domluvili, že vlastně nemáme kam spěchat, že můžeme jet vlakem o hodinu později. Tady ochutnáme to černé pivo a ještě se podíváme, jak nafukují balony a jak startují. Nejdřív jsme si dali jedno dohromady, ale je tak dobré, že jdu koupit jedno i sobě. Samozřejmě jsem v ten moment zapomněla, že Ota ještě bude řídit. Ale čas odjezdu vlaku posouváme o hodinu a autem pojedeme sotva 2 km a vlastně skoro v místech, kde žádný provoz není, resp. kam auta skoro ani nesmí. A snad bude mít v sobě už jen trochu zbytkového alkoholu.

Napadlo mne zeptat se, zda také prodávají etikety. Dokonce je mají s sebou. Jen musíme chvilku počkat, až poleví ten zájem o pivo. Je to totiž tady jediný stánek. To nám nevadí, teď máme času dost. Popíjíme pivo a pozorujeme, jak nafukuji balony, samozřejmě i Bakovský půllitr. Jen o kousek dál je balon ve tvaru ježka. Má i bodlinky, na nich jablíčko, ze kterého vylézá červ. Ten je hodně zajímavý. Ve čtvrtek jsme ho však neviděli. 
Páni to je nádhera, takhle to vše vidět zblízka. Jak se postupně nafukují, zvedají a vzlétají a odlétají. Tak to je skutečně další dnešní úžasný zážitek a závěr krásného dne. Na svůj úraz jsem už dávno zapomněla, pivo z kelímku pít mohu skoro bez problémů, takže i já jsem spokojená.

Pivo točí do zálohovaných kelímků. Když je jdu vrátit, vyměnila jsem je za láhev černého a ještě jsem dostala něco zpátky. To je šikovný nákup. Ota si už koupil etikety. Většina balonů už odletěla, zbývá jich tu jen pár. Loučíme se a odcházíme. Z dálky vidíme zámek. Jenže musí se tu jít opatrně. Je tu spousta lidí i cyklistů, kteří také tento prostor opouští. Odjíždí i auta, jejichž balony jsou už ve vzduchu. Je tu tedy pěkný blázinec. Ale lidi jsou k sobě ohleduplní, vjezd na silnici dokonce řídí policie.

Procházíme obcí Zlíč, která nyní už patří k České Skalici. V parčíku na křižovatce je pomník Boženy Němcové z r. 1912, který sem byl přemístěn r. 1975 ze zahrady továrníka Morávka. Teď už raději koukám na trasu do tabletu, ať vezmeme správný směr na nádraží. Dalším vlakem už jet nechceme. Kontrolujeme čas. Máme ho ještě dost. A také máme hlad. Zastavujeme se aspoň na polévku v restauraci Barunka. Večeři bychom asi už nestačili. Tento objekt byl postaven r. 1860, ale opravy koncem 20. století se moc nepovedly. V jednom ze štítů je prý zazděný rakouský dělostřelecký granát z bitvy r. 1866 a časově neurčená dělová koule. Ale i v této restauraci máme další zážitek. Tady se zastavil čas. Pán přinesl nejdřív prázdné hluboké talíře s ubrouskem a lžící a za chvíli přišel s táckem, kde měl dva velké nerezové polévkové hrnky, či jak se to přesně jmenuje. Polévku nám nalil do připravených talířů. Takhle se servírovala polévka v době mého mládí a už dlouho jsem to nezažila. Dokonce i cena 40,- Kč za porci dobré husté polévky patří skoro do jiné doby.

Pochutnali jsme si a vyrazili na vlak. Cestou jsme se ještě zastavili u vojenského hřbitova, který byl vybudován r. 1892 pro vojáky, kteří padli dne 28. června 1866 během prusko-rakouské války v bitvě u České Skalice. Je tady 33 pomníků a křížů. V hromadném hrobě, který je označen deskou na vysokém balvanu, je pohřbeno téměř 500 rakouských vojáků. R. 1965 byl hřbitov rozšířen, byly sem přemístěny pomníky a hroby z různých míst České Skalice, Velkého Třebešova a Zlíče. Poslední památkou je pomník na přeneseném hrobě 13 rakouských a 6 pruských vojáků od přehrady Rozkoš. Byl sem umístěn r. 2004. Hřbitov se však opravuje a nesmí se tam jít. Tak to vidíme jen z dálky.

Nyní už volným krokem nejkratší možnou cestou jdeme na nádraží. Na křižovatce nás zaujala zelení bohatě porostlá štítová zeď motorestu Na Bojišti. Na vlak v 19,29 hodin máme skoro ještě 20 minut času. Je to dost, ale raději počkám, než přiběhnout na poslední chvíli. Aspoň jsme měli čas si prohlédnout budovu nádraží, která má na stěně ze strany nástupiště letopočet bitvy 28. VI. 1866 a zazděný dělostřelecký granát, dělové koule i menší kulky.

Abych řekla pravdu, jsem ráda, že už nikam nemusíme jít. Původně jsem se ještě chtěla jít podívat na velkou budovu místní sokolovny, která byla postavena r. 1928, kde bylo zřízeno i kino a kde se hrálo loutkové divadlo. Jsem však ráda, že sedím.

Vlak přijel včas. Ale nechybělo moc a přejeli jsme. Nevěděli jsme, jak dlouho pojedeme, ale mysleli jsme si, že to bude déle než 15 minut. Naštěstí si Ota na světelné tabuli ve vagónu všiml, že příští zastávka je Olešnice a že je na znamení. Honem se vydal hledat to pro nás v té době nejdůležitější tlačítko. Za chvíli se vrací pomalu a spokojeně a za další chvíli vystupujeme a nastupujeme do auta.

Jedeme na naše oblíbené místo u vysílače. Převlékáme se do teplejšího a jdeme na večeři do Hospody na Bakově. Po dnešních zážitcích si ji zasloužíme. Samozřejmě ji zapíjíme zdejším dobrým pivem. Dvě lahve kupujeme ještě s sebou na další dny. Trošku smutníme, protože tady jsme naposledy. Zítra už opouštíme tuhle příjemnou oblast s pivovarem. Jen ještě zajdeme na Vízmburk a pak budeme pokračovat dál na jih.
Já jsem si na záchodě přeprala kalhoty, ze kterých jsem to bláto nemohla jinak dostat. Vodou v autě musíme šetřit. Přesto jsem ještě vyškemrala 2 l vody a jdeme zpátky k autu. Je už tma, Ota mne vede za ruku jak malé dítě – musí na mne dávat pozor, abych na kamenité cestě sebou zase nesekla. Já se divím, že jsem schopna po tak dlouhém výletu vůbec ještě jít. Bylo to však fajn a jsme moc spokojeni.

Před 10. hodinou jsme u auta. Po tentokrát nutné hygieně jdeme spát. Dnes je docela teplo. V autě je 18 stupňů. To tu už dlouho nebylo.

Královéhradecký kraj – 18. den - odpoledne: část NS Po stopách erbu zlatého třmene-Babiččino údolí-trasa 11,5 km: Slatinský mlýn-Zlámané vodopády-Pohodelská lávka–Ratibořice (Staré Bělidlo, Rudrův mlýn, start balonů)-Česká Skalice (vojenský hřbitov) na mapě