Krátké toulky Malou Fatrou

Než sedět v srpnu doma a šetřit dovču jsem se rozhodla, že vezmu pár kamarádů a vyrazíme na slovenskou Malou Fatru. Hned v Praze jsem se pokusila zamluvit lístky u kasy, přičemž mě překvapil postup koupě (u jedné kasy na slovenskou stranu a u další jen na českou - no Kocourkov). Bohužel se mi 4dny před plánovaným odjezdem nepodařilo koupit do nočního vlaku do Žiliny ani lehátko, ba ani lůžko. Takže jsem chlapcům doporučila, ať se vyspí den předem, páč toho asi moc nenaspíme. S kamarády jsem byla dohodnuta na 23:45 na Hlaváku v Praze. Už cestou tam mě začlo být divné, že se všude zjevují přízraky v džínových vestách a tričkách Iron maiden... Všude mraky IM lidí. No co, snad pojedou jiným směrem, ale ouha.... na našem jich stepovalo snad nejvíc a půlka vlaku plná k prasknutí. Ve vřavě lidí jsem se ujistila, že se opravdu konal koncert Iron maiden a mé tušení se proměnilo v jistotu :-) Z našeho kupé se vynořil týpek, zrovna když jsem už byla u dveří a začal se tam s někým za mnou štěkat. Za chvíli už to vypadalo, že si v plném vlaku daj přes hubu a že já nějakou ránu slíznu taky. Naštěstí týpek za mnou chtěl do jiného kupé a pouze procházel a mě jako ženu nabroušený maník (asi 40ti letej) ve svém kupé uvítal. Kamarád zatím zpracoval uvnitř nějakého poláka, který vypadal jak z koncentráku a hrozil nožem, což nemohlo Michala (o hlavu a 50kilo většího) rozhodit :o). Naštěstí se vše uklidnilo a my si sedli, díkybohu za místenky :-) Osazenstvo kolem tvořili 3 sjetý robotníci ve stavu řekněme odpovídajícím 1l vypité vodky v odpadkovém koši a pak dva teenageři s tatínkem a strejdou v jedné osobě, který ještě před chvílí vypadal, že mi dá do huby :-) Na chodbičce postávali týpci u kterých si člověk ani nemohl být jist, zda to jsou chlapi nebo ženský :) A všude vládla velice rušná atmosféra. Jeli všici až do Olomouce, tak jsme se jen modlili, že ať už jsme tam. Vlak nabral hodinové zpoždění. Za celou cestu byl prostor na spánek tak hodinku a to možná že i přeháním.

V Žilině nám jel hned vlak do Strečna. Ve vlaku jsme potkali slečnu průvodkyni z hradu Strečno, která nám věštecky předpověděla, že budem asi její první hosté :-) Kupodivu v 9h ráno. Venku pršelo a tak jsme šupli pod šup u hřiště a upgradovali oblečení na oblečení do deště, posnídali. První schody nahoru se ukázaly být dobrou rozcvičkou na zbytek dne. Nepříliš milá obsluha u kasy nám prodala lístky, přičemž jedenz kamarádů zjistil, že nemá s sebou ISIC, čímž se rázem zařadil do vyšší cenové kategorie - za blbost se holt platí a to i na Slovensku. Pak se nás ujala ještě s dalšími ranními ptáčaty ta milá průvodkyně Monika. Batohy jsme flákli za hradní vrata a šlo se na prohlídku :-) Ta byla na opravenou zříceninu docela zajímavá. Během prohlídky se nám vyčasilo a začlo opět pršet, ne-li něco víc. V 11h už hurá na Malou Fatru. Hodinu jsme hledali správný azimut s mapou i bez ní. Slavíčkova pláštěnka byla téměř k ničemu, páč se pod ní stejně tak potil, že snad i měl víc mokro pod ní :-) Mikroklima je mikroklima holt. Časem stezka přešla ve stezku do kopce. Déšť neustával a tak jsme se ani nezastavovali u Starého Strečna (což byla další zřícenina). Kurňadokopec se měnil chvílema v kurňa-kurňadokopec. Déšť máchal lesní půdu, takže blatíčko bylo skoro až za ušima. Slavíčkovy návleky začly asi po hodině propouštět, takže si čvachtal v bazénku. Počas cesty asi 2x ždímal ponožky, asi že si nevšim, že prší a že země v lese už je taky durch, že netřeba jí zalévat :-) Panoramata nic moc z lesa vidět nebyly a tak se ani moc nezastavovalo. Můj batoh se změnil na prasečí batoh, páč jsem ho jebla jako jediná do mokrého jehličí, čili jsem se v zápětí stala dikobrazem obalena jehličím :-) Ondra vytáh svoje půjčené hůlky na trek, které se ukázaly jako dobrá hustomasérna. Asi ve tři odpolko jsme konečně dorazili na Chatu pod Suchým a nikoho ani nenapadlo pokračovat podle plánu dál a po zjištění, že noc v posteli ve vlastním spacáku stojí 150,-Sk bylo jasno. Přespíme.

Ráno asi tak v 9h mě už hoši budili ze zimního spánku s tim, že mi musí 16h spaní stačit a páč byli neoblomní, začli jsme se pomalu balit k odchodu. Usnesli jsme se, že než platit čaj s vysokohorskou přirážkou uvaříme si z vlastních zásob před chatou na sluníčku. Krosny, ze včera promoklé se na sluníčku za dobu hodinové snídaně odpařily a tak jsme se pobalili a hurá do kopce na hřeben. Stezky po sjezdovce jsou vždycky vypečený, a ta po které jsme šli nebyla výjimkou. Furt nahoru, bez debat. Nahoře už jsem čekala vrchol Suchý (když chata byla pod Suchým), ale to jsem se přepočítala. Pouze informační rozcestník o tom, kudy na Suchý. Časový údaj teda ale vůbec neodpovídal mé představě. Míjeli jsme typické fatranské louky pro medvěda jak stvořené a v lese náhle.... jen čerstvé hovno medvěda. Lesní cestička se linula směrem k hoře, ze které si Slavíček dělal srandul, že si ji dobrovolníci můžou vyjít, takže časem se změnila v cíl, který jsme si dobrovolně či ne museli dát všichni :-) Les se změnil v kosodřevinu a začly obtížnější úseky, prolézt klečí s batohem po skalce... Jak se blížilo poledne, teplota stoupala a i míra našeho pocení. Jednodušše řečeno, všichni jsme byli zpocení jak dveře od chlíva velebnosti :-) Naštěstí se přiblížil vrchol a i poslední stoupání se nám podařilo zmáknout. Odměnou nám byl výhled z vrcholu Suchý (1468m.n.m.). Nedlouho po nás se z druhé strany vyloupl sympatický slovák a ptal se, jestli jsme prej potkali medvěda, že turisti, co jdou z Chaty p.S. ho vídaj kolem 11h v lese, ale že je to starej dobrák a nic nedělá. Tak jsme mu jen řekli, že jsme viděli hovno. Teda medvědí hovno, aby bylo jasno :-) No na druhou stranu, jsem byla snad i radši, že jsme ho nepotkali, přec jen, bych se asi trochu bála. Samozřejmě o hochy :-D. Potkali jsme i naší první (a taky poslední) vrcholovou knihu. Pak už to konečně vypadalo jako hřebenovka. Houpáčky nahoru a dolu. Místy skalka, jindy cestička jako malovaná. Péči o kosodřevinu slováci nepodcenili a tak byla příjemně ořezaná :-) Přišly i dlouho očekávané borovky. Skalky nahoru, dolu a pak už jen stoupák loukou na vrchol Malý fatranský Kriváň. Vzadu před námi se rýsoval Velký Rozsutec. Kluci měli sice poznámku, že spojeni vzadu před námi je blábol, ale já vim svý :-) Jak jsem zjistila, Kriváň je na Slovensku asi nejběžnější název hory, akorát má přídomek podle toho v jakém je pohoří zrovna. Kousek od vrcholu nad námi začal kroužit v těsné blízkosti větroň, člověk měl až chvílema pocit, že ho sejme (větroň člověka, ne naopak :-)) V jednu chvíli nám pilot i mával. Na vrcholu už seděl jeden slovák (Jura) a čekal než se odrosí a doběhne ho mamka (ta přišla asi 10min po nás). Dozvěděli jsme se, že i oni si prostě jen tak vyšlápli nahoru a že ten v tom větroni je Maťo, co měl rakovinu, když mu bylo 25let a vyléčil se a teď že si užívá života. No nevim, lítal tak blízko, že bych skoro až řekla, že pokouší co vydrží, ale každého věc :-). Jen tak si vyjít na nejbližší kopec je zdá se v tomto kraji těžce normální věc :-) Posbírali jsme se a společně s Jurou s mamkou v závěsu se vydali na Velký Fatranský Kriváň. Za chvíli jsme se doplazili až na Velký Kriváň a jelikož jsme Chatu pod Chlebom viděli pod kopečkem, už jsme nikam nechvátali. Poslední focení s tyčí na vrcholu (páč cedulku s nápisem někdo švihnul) a hurá do Chaty p.Ch. Chata měla podstatně milejší obsluhu než ta pod Suchým. Michal, Tom a Zuzka k nám byli milí a hlavně ochotní :-) Místní specialitu "Parené buchty" jsme nemohli neochutnat. Prý to tam češi jedí po kilech. Parené buchty byly kynuťáky plněné nutelou. Mňam. Se těm čechum před náma ani nedivim :-) Společnost nám na pokoji dělali dva kluci z předchozího dne. Jeden z nich začal po usnutí chrápat a páč spal se mnou na patře (byly tam tři tříposchoďovky), tak jsem se obávala (né, že neusnu, to ne) toho, že to kluci, kteří všichni spali u stropu začnou házet na mě to chrápání, ale normálně se tak nestalo, což jsem se sama divila a nemohla jsem tomu ani uvěřit :-)

Ráno se kluci spoluležníci jako vždy zpakovali jako první. Aspoň jsme nemuseli mít práci s rozmýšlením co je naše a co jejich :-) Páč už se zas blížila 11h bylo na čase vyrazit. Dopolední klasika. Chlapci netrefili napoprvé cestu, takže bylo na mě je usměrnit správným směrem :-) Cestička příjemný traverz až do chvíle, kdy se začla rozdělovat, tam skončila všechna sranda a začli jsme opět stoupat do kurňadokopce. Kapátko se honily mraky a vypadalo to, že zmoknem, ale nic z toho se naštěstí nevyplnilo :-) Cestou jsme předešli pár marných skupinek turistů a napojili se na hlavní hřeben, kde proudily davy lidí s malými batůžky. Byli jsme tam asi jediní trotlové natěžko :-). Všude okolo se začly kapátko převalovat mraky a chvílema to docela fučelo. I Velký Rozsutec byl v mraku, takže výhled na něj nic moc. Pomalu jsme předbíhali každého turistu, co byl pomalejší než rychlost světla a měli radost z každého kusu. Přec jen všichni měli mini-pidi batůžky a my masteři s báglama většíma o 1O velikostí :-) Na sedle Poludňový grúň (1460m.n.m.) jsme dali pauzu. Výhled na Velký Rozsutec se podstatně zlepšil, ale po krátkém uvážení jsme se rozhodli zkrosit to do údolí a jít na Janošíkové diery a pak zpátky na hřeben s tím, že někam do křáku hodíme pak krosny a pak si třeba vylezem Rozsutce z druhé strany nalehko :-) Pustili jsme se dolů sjezdovkou stejně jako davy turistů. Kopec dlouhý, strmý, no radost pro kolena :-) Pak mě napadla sestupovací metoda "pomalé cupity". Geniální. Nohy tak rychle cupitaj, že se člověk ani vlastně nedotýká země a kolena tak míň bolí. :-). Při frontě na Kofolu v bistru Chaty na Grúni (970m.n.m.) jsme s Ondrou málem přišli k dvěma řízkum, páč se k nim nikdo nehlásil, ale nakonec to nedopadlo a hrdý majitel, vlastně majitelka se našla. Hodinová siesta a pak přišel čas se sebrat a pokračovat dolu do vesnice. Nadmořská výška naznačovala, že není ještě všemu klesání konec, a taky že ne. Další hodinu klesačka do vesnice Štefanová, která disponovala krámkem se zmrzkou a turistickými cetkami, takže jsme neváhali a zakousli Cornetto ve stínu na lavičce. Ondra ještě domu koupil, už ani nevim jestli ségře nebo mámě, kravský zvonec, no snad tim nechtěl nic naznačit :-) A pak už nás čekaly Horní Jánošíkovy diery. Čili byli jsme tak v půli cesty :-) Slavíček si nechal ode mě odsouhlasit azimut, ale já každýmu dycky odsouhlasim cokoli, takže jsem tomu moc nevěnovala pozornost :-) Cestou po silnici, jsme potkali slečnu, která u silnice půjčovala koloběžky. My jsme ale nechtěli, páč zpátky ni krok, takže kdo by se vracel jí vrátit :-) Po 1,5km pochodu nám však začlo být divné, že odbočka nepřichází a na to, že jdem po slepé silnici, je tam celkem provoz.... po konzultaci s mapou vyšlo najevo, že heslo "zpátky ni krok" asi brzy porušíme. Slečna u koloběžek s někým volala, takže nám nevěnovala příliš pozornost, čili jsme se aspoň cítili jako menší joudové :o) Cestu jsme na druhý pokus už trefili bez problému. Jelikož chodník byl celkem úzký, únava sílila a turistů potloukajících se okolo vodopádů vcelku dost, stále jsme někde zevlili :-) Na vlhké skále byl výstup místy o držku, ale aspoň tam dali řetězy :-) Začla nás honit nějaká rodinka s dvěma malými chlapci, tak jsme se snažili udržet tempo o něco rychlejší než-li jejich, aby neřekli, že je brzdíme :-) Někde za půlkou jsme potkali naše minulé spolunocležníky, kteří nás ovšem nepotešili popisem trasy "pořád do kopce, a to ještě pěknej kousek". Pak už jsme minuli konec Jánošíkových dier, které teda nic moc..... sem tam žebřík, řetěz, mokrá skála.....ale na Niagaru to nemělo. Za chvíli jsme se zastavili, už ani nevim proč a Ondra řiká..... tak pojďte, ať nás nedohoní ta rodinka.... reagovali jsme na to slovy, že zůstali na konci dier určo. Tato informace Ondru překvapila, páč nějak nezaregistroval, že ta cesta kolem potoka byly ony diery a ne jen nutné zlo, které nás mělo dovést k něčemu pěknému čemu říkají Janošíkové diery :-) No a po další hodině stoupání nás uvítal konečně vrchol, resp. teda sedlo :-) Ale i tak docela vysoko - bratru 1200m.n.m. Začínali jsme si myslet, že máme vyhráno, po zjištění, že do místa spánku je to už jen 45min jsme byli v klidu :-) Pustila se do nás zima a tak jsme se rozhodli popojít. Přec jenom už bylo po šesté hodině a večer se blížil. Hned po chvíli nás potkalo pěkné klesání s horolezeckými prvky mezi kořeny stromů. Terén zkrátka zostřel a setmělo se, takže jsme vytáhli čelovky a snažili se aspoň udržet na nohou :-) Mě se to teda moc nedařilo, takže jsem byla dobitá jak Varšava. Ondra rezignoval a jel celý sešup dolu po zadku, pěkně pomalu :-) Sestup nám trval minimálně 2,5h. No mazec. Když už se objevila vytoužená louka, tak jsem se zeptala: "Padla rosa? Je mokro nebo ne?". Než jsem to ovšem stačila doříct, tak mi podjely už asi posté nohy a já jsem se ujistila, že rosa opravdu padla :-D. Asi 50m od hranice národního parku jsme se rozhodli pod hranicí lesa postavit u skály stany. Zem rovná, místo jak stvořené na návštěvu medvěda. Ale ten naštěstí opět nedorazil a tak jsme další den ráno sbalili své saky paky, rozloučili se s Fatrou a vydali do obce Petrová a pak na Velký Choč, ale o tom zas někdy jindy :-)