Slovensko kolo 2008 část 2.
11.8.2008
Slunečné ráno na fotbalovém hřišti slibuje krásný den, byť první vykouknutí ze stanu se zdá jaksi zamlžené, zbytky vlhka rychle vyprchávají k nebesům a okolním horám dodávají malebný rám. Jakmile vyschne stan, můžeme na cestu. Delší dobu teď pojedeme po prvotřídce, v údolí Oravy v této části Malé Fatry je hlavní komunikační trasou, kromě železnice už tady není místo na víc cest. To jsme nakonec téměř pocítili, když nás předjížděly dva turecké kamiony, na východě asi cykloturisty neznají, tak předjížděli snad 20 cm okolo nás, ačkoliv zrovna nic v protisměru nejelo. Údolí se rozšiřuje u Kráľovan, kde do Oravy přitéká Váh. Ano, když se podívám na řeku i do mapy, Orava zde skutečně vypadá že je větší řekou než ta do které se vlévá.
Tak jsme tedy dorazili do Pováží.
Po několika meandrech se údolí rychle rozšiřuje, hory ustupují od cesty a blížíme se k Turčianské kotlině. Ještě si fotím vzdalující se hory, když se teď dívám do mapy měly by to být dva fatranské Kriváně, co máme po naší pravici. V Turanech aspoň na kousek můžeme odbočit z hlavní cesty a spláchnout prach cest. Původně ne zcela plánovaně odbočujeme dál k řece Turiec, abychom navštívili Martin. Přestože se jedná o město velké a historické, střed vypadá jako nějaká divně přerostlá vesnice s jakýmsi skleněným objektem uprostřed, ačkoliv jsem měl i vytažený aparát, nakonec mě v celém městě nic neuchvátilo. Určitě v okolí by se něco našlo, v Martině jsou muzea, divadlo, skanzen, ale samotné město je jaksi nefotogenické. Na západě je masív Martinských holí, ale ten je na rozdíl od severní části Malé Fatry tvořen skoro jednotvárnou podélnou hmotou bez většího členění. Obracíme se tedy zpět na sever k Váhu. V motorestu u Vrůtek nás čeká oběd a pak další průjezd Malou Fatrou. Ve svahu nad levým břehem je vidět ústí budovaného dálničního tunelu, až tady ten tunel bude, cyklista si tady konečně oddychne, provoz v této části je obrovský. Zastavujeme tedy až na rovince naproti Starého hradu, pevnosti která střežila pravý břeh Váhu před Malou Fatrou, kousek dál je už Strečno. Jeden ze symbolů Slovenska za to skutečně stojí. Jak jsem se přesvědčil nedávno (před 2 roky), když jsme se vraceli ze zimního srazu turistů, hrad je v noci i nasvícen. Je sice pondělí, ale hledíme, na věži vlaje vlajka, což by mělo být znamení, že je otevřeno. No to jsou věci. Samozřejmě tuto pevnost si nemůžeme nechat ujít. Hrad je ponechán alespoň částečně v podobě zříceniny, ovšem téměř vše je různě dostavěné nebo zabetonované. Strečno patří k ikonám národního povstání, kdy zde probíhaly lité boje, což připomíná i mohyla na protějším kopci. Vyprávění průvodkyně o hradní paní Žofii Bošňákové nás pak navádí k další cestě.
U Strečna můžeme konečně odbočit z hlavní cesty na levém břehu, lávkou přejíždíme na pravý břeh a dál jedem po okreskách. Je to dokonce i jakási cyklotrasa. Projíždíme obcemi Varín a Gbeľany, za kterými se rozkládá jakýsi obrovský ohrazený areál, no je to automobilka Kia Motors. Cíl máme v Tepličce na Váhom, kde narazíme na zbytek kláštera. Tak ještě nějaký plac na stan.
12.8.2008
Našli jsme jakési hřiště a nikdo nás neobtěžoval. Ráno směřujeme ke kostelu, kde by mělo být jakési mauzoleum s mumifikovanými ostatky Žofie Bošňákové. Jak jsme se na Strečně dozvěděli, tato šlechtična měla dosti pohnutý život, nicméně byla velmi pozorná k poddaným a lidé ji měli rádi. Pozoruhodné je, že dokonce i v psaném projevu používala slovenštinu (jsme v horních Uhrách, šlechta byla většinou maďarská). Pochována byla na hradě, který byl později z rozkazu císaře Leopolda v 18. století pobořen. Když se na Strečně později konaly průzkumné a odklízecí práce, byly objeveny její ostatky v mumifikovaném stavu. Mrtvola byla tedy přemístěna do Tepličky a zde vybudovaná hrobka. Přístup je možný, stačí si vyzvednot klíč v nedaleké cukrárně – tak praví listina na vchodu. Skutečně, vše funguje, při otevření hrobky se rožne světlo a odklopí víko skleněné rakve a je možné spatřit Žofii Bošňákovou, která měla být prohlášena svatou.
Po necelém roce nás poměrně nepříjemně zasáhla zpráva, že jakýsi feťák či opilec si půjčil klíček, vytáhl rakev z hrobky, polil benzínem a škrtl – asi vše musí být uchováno za těžkou mříží a střeženo rotou těžkooděnců. Slovenština má sice pro některé osoby takový hezký výraz, ale v tomto případě je myslím nedostačující.
Ale to byla odbočka, že se něco takového může stát nás tehdy ani nenapadlo. Ještě pořád se držíme na pravém břehu Váhu až do Budatína, který už je součástí Žiliny. Renesanční zámek je poněkud zchátralý, slouží jako depozitář, ale v budoucnu by měl být snad více přístupný veřejnosti. Alespoň park je přístupný i když i ten je Zrovna se tu koná jakási akce kde budou losovat pravý nový slovenský automobil značky Kia. Povinnost velí navštívit zdejší židovský hřbitov. Není to takový ten hřbitov se starými zpřeházenými náhrobky, ale poměrně nový s honosnými náhrobky většinou ještě těsně předválečných. Smuteční síň je vyzdobena jmény zavražděných židů. Správce hřbitova je Čech. Snad nejzajímavější památkou by měl být románskogotický kostelík na kraji města z nějakého 12. století, jak je otevřen, nebo něco bližšího nám dívky v informacích nejsou schopny poskytnout.
Za Žilinou je už postavena dálnice, přestože jedeme stále po hlavní cestě je to už pohoda, silnice je dosti široká, protože musela dříve pobrat vvětšinu toho, co jede po dálnici. Až k Bytči jedeme po pravém břehu Váhu, zde se zase vracíme na levý břeh. Bytča je asi poslední trochu historické město, které na Slovensku uvidíme, kostel je sice moderní, ale je tu renesanční zámek, další renesanční palác u zámku se opravuje. Na zámku je dnes archiv, v minulosti zde byl tuším i soudní dvůr, kde mj. probíhal i soud Alžběty Bathoryové. Právě zde jsou i uchovány spisy procesu s čachtickou paní. Místní synagoga je v dosti žalostném stavu, kupodivu však funguje zdejší pivovar. Bytčan či Martinský zdroj v minulosti neoplýval dobrou pověstí. Kupodivu většinu našeho pobytu jsme konzumovali pivo značky Šariš, který v časech společného státu patřil už k těm nejodpornějším. Když jsme letos viděli, že cedule se značkou tohoto nápoje jsou snad všude, tak nám nakonec nic jiného nezbylo než ochutnat. Skutečně, Šariš je dnes velmi dobré pivo, nebo že by se konečně i hospodští naučili správně ošetřovat pípu? Každopádně letos bylo skoro všude chlazené. Podvečerní slunce ozařuje na východě Súľovské skály, což nás přivádí na myšlenku někdy tento přírodní klenot navštívit. Povážský hrad na skále nad cestou signalizuje blízkost dalšího velkého města, Povážské Bystrice, tak naposledy zajedeme na pravý břeh. Toto město je sice proslulé výrobou Babety, ale nic důležitějšího tu není. Je to zcela panelákové město v podstatě nově postavené v 50. a 60. letech v rámci industrilaizace Slovenska, možná že mě bystričané nebudou mít rádi, ale to je vše, co se proti tomu dá dělat. Tak tedy zpět, objíždíme vodní nádrž Nosice. Pod přehradou narážíme na lázničky Nimnica, kde v obci najdeme místo k táboření.
13.8.2008
Našli jsme místo, asi potřetí u kostela. Pěkně na čerstvě pokosené trávě, za zdí. Ráno nás vítá pan farář, jestli něco nepotřebujeme. Vskutku se to hodí, protože bych potřeboval provést něco neodkladného. Takže raní hygiena přišla oběma vhod. Před námi už je poslední město. Předpověď na dnešek je taková nevalná, už víceméně plánujeme návrat do Česka. Púchov je necelou čtvrhodinu jízdy. V supermarketu se podíváme po snídani a spišské borovičce pro tatínka. Jinak je Půchov podobně historický jako Povážská Bystrica, snad kostelní věž připomíná historický původ obce. Cesta na Lyský priesmyk vede údolím říčky Biala Voda. Je víceméně zataženo, stoupání je většinou mírné, snad poslední půlkilometr trochu připomíná hory, poslední slovenská vesnice Lysá pod Makytou, první u nás Strážná a pak už Horní Lideč. Já bych jel do Vsetína klidně na kole, byla by aspoň příležitost se podívat na Čertovy skály, které jsou skoro u cesty, navíc je to většinou celé z kopce, ale Markovi se už nechce. Tak osobákem se kodrcáme do tohoto města. No, když už jsme na Vsetíně, tak se aspoň po městečku podíváme. Počasí nic moc, ale něco by se tu snad i dalo vidět. Nejhezčí byl takový bufet asi 500m od nádraží, kde měli prdelačku ze deset korun a za dvacet jsem dostal poloviční porci srnčího guláše (protože byl ze dna), která vydala asi za 1,5 celé porce. Pak už jen nasednout na Vsacan a jedeme domů. Ještě bych se měl zmínit o dvou železničářích, kteří si k nám vzápětí přisedli. Rovněž jeli ze Slovenska s koly. Donesli láhev kořalky, tak jsme přiložili i kousek naší, v družném hovoru nám cesta pěkně uběhla, nakonec ač z Čech, nebyli tak z daleka, jeden někde z Brandýsa nad Orlicí, druhý snad Zámrsky (nebo Bezpráví?), to je ze severní Moravy skoro za rohem.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
PočasíPříspěvky z okolí Slovensko kolo 2008 část 2.
