Křížem krážem po Strážnici

Poslední dobou to mám se ženou a našimi společnými výlety dost pofiderní. Buď je Jana v práci anebo jedeme na víkend do Uherského Hradiště za její maminkou do nemocnice, kde je bývalá paní učitelka už několik měsíců hospitalizovaná a její stav se, bohužel, nijak nelepší. Krom toho musíme vždy zkontrolovat její byt a někdy tam i přespíme. Na 1.máje, kdy mělo být konečně hezky, jsme se odtud rozhodli podniknout výlet do Strážnice. S mými rodiči jsme tam byli před lety ve skanzenu, ale město si vůbec neprohlédli, a tož bylo načase tohle nedopatření napravit.

 

Aby cesta z hradišťského vlakového nádraží k cíli nebyla příliš jednoduchá, byl jsem po zakoupení lístků informován, že je až do Veselí výluka a pojedeme tam náhradní dopravou. Kupodivu se „dráhy“ ukázaly a busy přijely rovnou dva, navíc luxusní. Říká se, že je všechno zlé pro něco dobré : takhle jsme projeli celým Uherským Ostrohem, kde mne jeho rozsáhlá zástavba docela překvapila – na našem někdejším výletě mi totiž připadalo centrum i městečko miniaturní…

 

Ve Veselí následoval rychlý přestup do připraveného motoráčku a za chvilku už jsme byli ve Strážnici.

 

Hned za nádražím nás čekal pěkný pohled na Veselskou bránu vypínající se na stejnojmenné ulici. No brána… ta už tam dávno není, protože v místě, kde stála, prochází silnice, ale po jejích stranách se tyčí mohutné cihlové půlkruhové bašty. Tato Veselská (jakož i další 4 brány, z nichž se na opačném konci města zachovala už jen Skalická) byly součástí opevnění, jenž nakázal před hrozícím tureckým nebezpečím v půlce 16.století zbudovat vojenský velitel Moravy – Jan III.ze Žerotína. Kromě hradeb celé město obkružoval také vodní příkop a val.

 

Po nafocení jsem ještě vrhl pohled přes silnici k blízkému kulturnímu domu Strážničan s kinem Svět. Kdysi dávno mne při průjezdu městem ohromil fakt, že mají strážničtí naprosto stejný „kulturák“, jakým byl náš brumovský, dnes má už ten jejich poněkud jinou podobu, neboť byl přestavěn a moderně upraven.

 

Za Veselskou branou jsme minuli restauraci U Kalendů a dál pokračovali Veselskou ulicí po chodníku směrem do centra. Zástavbu rodinných domů za zatáčkou vystřídal zajímavý spojený domovní blok. První novodobá budova měla fialovobílou fasádu a s ní sousedil nárožní Hotel Černý orel, jehož exteriér se nám kolemjdoucím pochlubil pěknou secesní výzdobou.

 

Pak už jsme vkročili na tzv.Předměstí, jemuž vlevo vévodil bělostný objekt Purkyňova gymnázia a naproti budova hotelu a restaurace Strážničan. Nás ale daleko víc zaujala dominantní hranolová věž vystupující nad střechy domů historického jádra města.

 

Podle ústní lidové slovesnosti se tu tahle Bílá věž vypíná již od středověku, nicméně faktem je, že její výstavba skončila až LP 1615. Byla zbudována v pozdně renesančním slohu a úplně nahoře se nacházelo patro s dřevěným ochozem pro hlídky, bedlivě odtud sledující okolí. Štíhlá věž dostala podobu italské „campanilly“ (pravděpodobně ji zbudovali vlašští stavebníci) a stěny ozdobila sgrafita. Kromě funkce hlásky sloužila také jako zvonice vedlejšímu chrámu sv.Martina. Roku 1652 při velkém požáru města horní dřevěné patro shořelo a ona byla snížena na výšku 34 metrů.

 

V roce 2013 došlo k úpravě jejího interiéru a ke zpřístupnění veřejnosti. Uvnitř se nachází hodinový stroj z roku 1900 a dva zvony. Starší „Sv.Josef“ je pěkně zdobený a byl odlit roku 1719. Raritou je, že se je podařilo v obou světových válkách uchránit před zrekvírováním, a pak i to, že se tato strážnická věž řadila v bývalém Československu ke třem nejšikmějším, neboť její náklon dosahoval 50 cm.

Z vyhlídky umístěné 22 metrů nad zemí se otvírá hezký výhled na město, „lautr rovinu“ strážnického Pomoraví a na vzdálenou modravou hradbu Bílých Karpat.

 

 

Bílá věž sousedící s chrámem sv.Martina se vypíná nad Kostelní ulicí, jíž vede jediná strážnická pěší zóna. Za průchodem v přízemí věže jsme se ocitli na malém, parčíkově upraveném prostranství s lavičkami a novodobou litinovou kašnou. Čtyři symetricky umístěné chrliče vody tvořily hlavy dráčků a úplně nahoře se nacházel ještě jeden v podobě ryby. Nevysoká kašna, ale velmi pěkná a romantická… i zazdálo se mi, že jsem už podobnou někde viděl. Po hlubším zašťourání v paměti mého centrálního mozku potvrzeno, že téměř stejná stojí na hlavním rynku v Chocni. Tahle strážnická se mi ale líbila víc…

 

Za parčíkem jsme prošli okolo chrámu sv.Martina, který byl původně gotickou sakrální stavbou, ale v 18.století byl přestavěn barokně. Interiér je prý vybaven cenným mobiliářem z toho období a na hlavním oltáři visí obraz sv.Martina, který roku 1835 namaloval Jan Zapletal z Kroměříže. Nám se dovnitř bohužel nakouknout nepodařilo, neboť vstup byl uzamčen.

 

Několik desítek metrů chůze nás přivedlo k barokní soše sv.Jana Nepomuckého, stojícího na okraji obdélníkového Piaristického náměstí. Já stačil letmo zaznamenat, že tu napravo stojí barokní piaristická kolej a protilehlému konci dominuje rovněž barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie s impozantním douvěžovým průčelím, ale bližší „průzkum“ jsem si nechal na potom: manželku jsem usadil na lavičce v parčíku a odskočil si k půl kilometru vzdálené kapli sv.Rocha, vyznačující se rovněž nezvykle vysokou věží.

 

Kaple stojí před budovou ZŠ na průsečíku ulic Komenského a Školní a vede okolo ní žlutě značená tur.trasa. Díky věži patří kaple k významným městským dominantám.

 

Když roku 1680 propukla ve Strážnici epidemie moru, bylo tolik obětí, že musely být pohřbívány i mimo městské hřbitovy. Zbytek obyvatelstva se posléze rozhodl vystavět na novém hřbitově kapli. Už příštího roku se v ní sloužily mše, ale nekvalitně postavená kaple brzy zchátrala. Poté byla vystavěna nová a vznikl objekt s vizáží kostela. Nejmarkantnějším prvkem, který k ní přibyl později, se stala štíhlá věž zvonice. Uvnitř se nacházela sakristie s hlavním oltářem zasvěceným Panně Marii, sv.Josefu, sv.Rozálii, sv.Šebestiánu a sv.Rochovi. Kaple byla klenutá s kamennou podlahou a střechu kryl šindel.

Bohužel asi nebyli zedníci a tesaři žádnými mistry, neboť se stalo, že klenba praskla. Kaple rychle zpustla, byla odsvěcena a nakonec se z ní stala pouhá nezastřešená ruina. Jen věž kupodivu zkáze odolala.

Nový, už daleko menší, svatostánek k ní byl přistavěn roku 1838. Za druhé světové války kaple využívána jako sklad, opravy se dočkala roku 1949. Nový oltářní obraz vytvořil uherskohradišťský profesor Rudolf Kubíček a na nový zvon se složili místní rolníci. Dříve se zde sloužili smuteční mše, dnes tu na svátek sv.Rocha probíhá bohoslužba a o Vánocích zdobí interiér kaple betlém.

 

Od kaple jsem se vrátil za ženou na Piaristické náměstí zaplněné lidmi. Nejvíc se jich vyskytovalo před honosným vstupem do chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde měla zrovna začít mše natáčená pracovníky TV Noe.

 

V interiéru kostela zbudovaného piaristy se nachází hlavní oltář Nanebevzetí Panny Marie a 6 oltářů bočních. Autorem zobrazení Nejsvětější Trojice na hlavním oltáři ( i maleb na oltářích postranních se stal Josef Tadeáš Rotter, brněnský barokní malíř. Hlavní oltář kromě obrazu krášlí napravo socha sv.Karla Boromejského a sv.Josefa, nalevo pak socha sv.Augustina a sv.Tomáše. Úplně nahoře je umístěna mariánská koruna a znak rodu Magnisů, pro který byla pod oltářem zbudována hrobka.

Dále je v interiéru k vidění cenný relikviář sv.Josefa Kalasanského (roku 2013 přibyl i relikviář sv.Jana Pavla II.), zaujme hodnotná křtitelnice a řady původních barokních lavic.

 

I já tu krásu alespoň na moment na vlastní oči spatřil, ale svému (rovněž zvědavému) fotoaprátu to nedovolil a venku mu vysvětlil, že by to v chrámu plném lidí nebylo z hlediska etiky vhodné.

 

Cestou z Piaristického náměstí k Baťovu kanálu jsme plánovali navštívit muzeum v bývalém mlýně stojícím v Bratrské ulici, ale už na dálku jsme viděli, že na něm probíhá dokonce i dnes (na 1.máje!) intenzivní rekonstrukce. Škoda… takže jsme se naň museli spokojit jen letmým pohledem ze dvora a pokračovali dál.

 

Tento mlýn patřil k nejstarším strážnickým stavením, protože tu stál již před rokem 1543. Nejprve jeho mechanismy poháněla voda, později pára a za první republiky dokonce už elektřina. Mlýn, změněný na válcový, byl funkční až do roku 1975.

V muzejním interiéru jsou údajně k vidění původní mohutné nosné trámy, dřevěný mučící pranýř z roku 1601 a kompletní zachovalé mlecí zařízení ze třicátých let minulého století. Dále je zde umístěna expozice o řezbářství na Slovácku a výstavka o historii Baťova kanálu.

 

Rekonstrukce by měla být dokončena roku 2024 a poté snad bude Mlýnské muzeum znovu otevřeno veřejnosti.

 

Od bývalého Průžkova mlýna jsme dospěli k hladině Baťova kanálu s několika vyvázanými loděmi, Po chodníku pak pokračovali podél něj okolo zahrad a zanedlouho přišli ke strážnickému přístavišti.

Jak jsem vzápětí viděli - „Svátek práce“ světili i tady prací dělníci, kteří za pomoci autojeřábu do přístaviště pokládali nová mola.

A my najednou nevěděli na co dřív koukat – jestli na všechny ty zakotvené bárky u kanálu anebo na rekonstrukci… a je fakt, že tu bylo i lidu jak naseto. Dnešní krásný slunečný den měl být totiž slavnostním zahájením letošní plavební sezóny, trvající od 1.května do konce září. Nachází se tu půjčovna člunů i lodí s kajutou a konají se odtud (zhruba hodinové) plavby výletní lodí s průvodcem do Petrova. Na druhé straně laguny se rozkládá areál strážnického skanzenu, jehož vstupní budova s pokladnami a restaurací vznikla přestavbou pivovaru ze 17.století a stojí hned za přístavištěm.

 

Na naší straně kanálu se do výše tyčil velký restaurační stan, pod nímž byla možnost po zakoupení tekutého občerstvení v blízkém kiosku (pivko Bernard a kofola) ve stínu posedět a v klidu pozorovat okolní cvrkot. Bonusem byl nedaleký objekt WC se sprchami (kupodivu bez poplatku) a dětské hřiště. Ten restaurační stan je tu prý jen dočasně, protože má poblíž brzy vyrůst zbrusu nová osvěžovna. Z této strany kanálu umožňovalo vstup do kotvících lodí dlouhé chodníkové molo.

 

Při konzumaci nápojů se naše zraky stále stáčely k vlastnímu přístavišti.

 

Práce na něm začaly v únoru letošního roku (2023) a na konci června by mělo být se vším hotovo. Poté bude laguna přístaviště dvakrát větší a od skanzenu k ní povede nový přístup. Téměř 120 metrů dlouhé nové molo nabídne stání pro výletní loď (s novou rampou pro cestující) a pro 14 menších plavidel. Investice už byla nutná – kapacita starého přístaviště nedostačovala a připluvší návštěvníci neměli kde zakotvit. Od skanzenu k laguně povede dvojice schodišť a bezbariérový přístup. Molo je umístěno na ocelových pylonech, je betonové, ale zvenší obloženo tropickým dřevem. Ve střední části přístaviště vznikne široké schodiště určené k sezení a relaxaci.

 

Díky renovaci strážničtí radní očekávají, že se zvětšený příval návštěvníků nebude zajímat jen o vlastní Baťův kanál, ale zajdou si prohlédnout i památky v nedalekém historickém jádru města.

 

Tak, dopito… a my můžeme popojít dál.

 

Naše další kroky vedly okolo vchodu do skanzenu do zámecké zahrady, o jejíž vkusnou podobu se začátkem 19.století přičinil velký estét – hrabě František Magnis. V půli „století páry“ byly okolo kočárové cesty, spojující strážnický zámek s hodonínským, vysázeny v délce 200 m platany. Dodnes se tu k nebesům tyčí 52 vzrostlých stromů, což je nejen největší shluk platanů u nás, ale i v celé Evropě. Největší strom dosahuje stáří přibližně 200 let a obvodu kmene 480 cm. Kmeny ostatních platanů mají průměr od 165 do 225 centimetrů.

Procházka platanovou alejí byla čarokrásná, a tak mne vůbec neudivilo, když jsem se doma na netu dočetl, že bylo tohle stromořadí roku 2014 prohlášeno za nejkrásnější alej Jihomoravského kraje.

 

Od aleje to bylo jen pár kroků k Černé bráně, která je pozůstatkem původního gotického opevnění strážnického hradu z patnáctého století. Brána bývala součástí šancí s pěti bastiony, které ze čtyř světových stran chránily vstup do feudálního sídla. Vedle vlastní brány se zachovala i fortna, pěší branka pro pěší.

 

Hned za branou už jsme mohli obdivovat pěkně nasvícený zámecký objekt.

 

Původní vodní hrad byl za Jiřího Voka kvůli drzým nájezdníkům (Uhři a Turci) přebudován na velkou gotickou pevnost a chráněn mohutným příkopem a valem. Jeho proměnu na renesanční zámek s arkádami uskutečnil Jan ze Žerotína a ta mu vydržela až do devatenáctého století. Poté si oblékl novorenesanční kabátec s klasicistním vzorem. Od Bílé hory jej až do osvobození vlasti Rudou armádou vlastnili hrabata z Magni, poté jej stát znárodnil jej.

 

Nyní je majetkem Ministerstva kultury a sídlí v něm Národní ústav lidové kultury, který ho zpřístupnil veřejnosti. Zámek tvoří tři dvoupatrová křídla, přičemž to levé poněkud asymetricky zdobí osmiboká hodinová věž.

V interiérech je prý k vidění jak historická knihovna se 13 tisíci svazky a původním nábytkem, tak i originální expozice (jediná taková ve střední Evropě) s názvem Nástroje lidové hudby v České republice. Návštěvník se zde může pokochat pohledem na různé trouby, ozembouchy a jiné zajímavé nástroje. Potěšení budou i všichni milovníci zbraní. Kromě toho zde můžeme spatřit zelený, růžový a žlutý salónek, které slouží ke kulturním programům a pořádání koncertů. Zaujme určitě i návštěva zámecké kaple pyšnící se cenným oltářem či galerie, v níž se vystavěná díla každoročně mění.

 

My původně taky plánovali prohlídku, ale předběhla nás jakási početná (zřejmě dopředu nahlášená skupina) a my bychom museli asi hodinku čekat.

 

Takže muzeum až někdy příště a nyní přes anglický zámecký park dál.

 

Okolo busty Vítězslava Volavého (ředitel strážnického Národního ústavu lidové kultury) a kapličky pomalované slováckými motivy (Poklony) jsme přišli k mostu přes Baťův kanál, který park rozděluje na dvě části. Pak jsme minuli dva rybníky, areál Bludníku s letní amfiteátrem a letním kinem a záhy se ocitli na konci parku.

 

Do centra města a na rynek vedla červená tur.značka. Já si z ní ještě udělal „odskok“ k místní synagoze. Ta původní vyhořela a roku 1804 vznikla přestavbou bývalého panského skladiště nová. Před koncem 19.století její klasicistní budovu upravil stavitel Leopold Slovák v novorománském duchu. Tato synagoga je na Moravě jediná, která je obklopená hřbitovem.

Bohoslužby se v ní sloužily do roku 1941 a s příchodem druhé světové války místní židovská obec zanikla. Po odchodu Židů německý oddíl SA synagogu poničil a po válce ji strážnický TON využíval jako sklad židlí.

Po sametu vrácena Brněnské židovské obci, jež renovovala interiér. V současnosti svatyně slouží jako výstavní místnost (platí se zde vstupné) se vstupní částí, jenž se stalo pietním místem holocaustu. V hlavním interiéru je umístěna stálá expozice „Žili mezi námi“ o historii Židů ve Strážnici. Součástí expozice je kolekce obrazů místního lékaře Vladimíra Gregora.

 

Janu jsem dohnal těsně před náměstím Svobody, které pro nás bylo zklamáním. Po množství všech těch viděných památek naše dušičky očekávaly, že i tady to bude super, ale nebylo. Možná někdy před érou komunistů ano, jenže těm se zřejmě starobylé domy nelíbili a obohatili rynek objekty v duchu socrealismu, takže se o nějakém estetickém zážitku v žádném případě mluvit nedalo. Jediným prvkem, který se nám opravdu líbil, byl parčík s pomníkem T.G.Masaryka a fronta historických domů na jihovýchodním konci náměstí.

 

Zklamala i restaurace, s jejíž návštěvou jsem počítal, ale tam byl v okně vyvěšen nápis NEVAŘÍME!

 

A tož nezbylo, než se s kručícími žaludky odebrat nazpět k vlakovému nádraží a zkusit to u Veselské brány v restauraci U Kalendů. Jedná se zřejmě o velmi oblíbenou osvěžovnu, protože uvnitř bylo plno a poslední místa jsme uchytili na venkovní zahrádce. Kvůli poryvům větru po uvolnění místa v interiérů restaurace došlo k přestěhování našich tělesných schránek. Na jídlo se muselo sice víc jak půl hodiny čekat (kuchař nestíhal), zato ale byla ta svíčková naprosto excelentní!

 

Poté jsem si ještě dali kafé a odebrali se na nádraží k vlaku do Veselí nad Moravou. Zde opět přestup do busů náhradní dopravy, přestup ve „Staráku“ na vlak a v Otrokovicích na trolejbus do Zlína.

 

Takže jsme si dnes užili téměř všech druhů hromadné dopravy a chyběla už jen projížďka Metrem, tramvají, lanovkou, lodí či přesun letadlem...