Křížem krážem Svitavami
Poslední červnová sobota loňského roku byla pro mne a pro manželku ve znamení „Velké cesty“ do dvou východočeských měst. Nejprve samozřejmě o dojmech z toho prvního...
Ale ještě než jej zříme na vlastní oči, je třeba u nás ve Zlíně brzy ráno nasednout do expresu a nechat se jím odvézt do České Třebové. Než nám odsud jede další přípoj, měli jsme dost času vypít si kávičku v nádražní rondokubistické restauraci. Pak už frrrrk do vlaku a za deset minut vystupujeme na svitavském nádraží, které je od centra trošku vzdáleno. Ale co už... je krásně, žádné supertropické horko není, takže se nám capkalo velmi dobře. Navíc jsme cestou tam po modré tur.značce minuli i několik zajimavých sakrálních památek.
Nejprve jsme se mihli okolo kaple sv.Jiřího, která naproti městskému hřbitovu stojí po dlouhých devíti letech stavby teprve od roku 2017. Na vině nebyla nechuť stavebních dělníků k dílu, ale jiné okolnosti. Původní návrh prosté pravoslavné kaple byl architektem ing.Josefem Lopourem změněn k nepoznání. Namísto toho vzniklo multifunkční stavení, rozdělené na část sakrální – v níž se mohou konat bohoslužby, modlitby, zádušní mše a svatby, a na část sloužící setkávání věřících a jejich aktivitám. Tou druhou „brzdou“ stavby byly finance, kterých se stále nedostávalo, neboť pocházely jen z darů či ze sbírek.
Přes dosti rozlehlý areál hřbitova jsme odsud viděli kostel sv.Jiljího, vypínajícího se nad krchovní zdí a sebrali jsme to tudíž k němu zkratkou mezi rovy. Nebyl to dobrý nápad, branka k chrámu nikde, nakonec jsme se raději vrátili ke vchodu a pokračovali k němu opět po modré.
Tento chrám je nejstarší městskou stavební památkou. Jeho původní podoba byla románská a vystavěli jej už roku 1167 z opuky a dřeva premonstráti z Litomyšle.
V roce 1683 získal dnešní raně barokní vzhled. Při tom k němu byla přistavěna oratoř se sakristií a upraveny také obě boční kaple – kaple Mrtvých a sv.Mikuláše. Věž původně bývala samostatně stojící zvonicí a s hmotou kostela byla spojena až začátkem 17.století. Původně byla střecha kryta šindelem a břidlice ji nahradila ve stoletím osmnáctém. Interiér kostela je vybaven barokně. Oltářní obraz z roku 1742 znázorňuje sv.Jiljího před loveckou družinou a jeho autorem je malíř Ludvig Geissler. Dalším cenným dílem je deskový obraz Madony s Ježíškem (vytvořen už roku 1520) a oltář Nejsvětější Trojice.
Když roku 1781 velký oheň zcela zdevastoval farní kostel Navštívení Panny Marie na svitavském hlavním rynku, stal se až do roku 1804 farním chrám sv.Jiljí. Bohužel - od té doby už je toliko kostelem hřbitovním.
Na první „světskou“ stavební památku města jsme narazili nad okrajem rušné komunikace, zato nám její úžasný vzhled obě ty předchozí církevní málem vymazal z mozků. Jen pár desítek metrů od náměstí Míru se nad silnicí totiž vypínalo načinčané červenobílé stavení s honosným průčelím a věží, které na první pohled vypadalo jako zámeček.
Ale houbeles – tohle nádherně zrekonstruované stavení feudálním sídlem nikdy nebylo. Nechal je v devatenáctém století vystavět štědrý lidumil Oswald Ottendorfer, který se mimo jiné zasloužil i o vznik městské nemocnice a sirotčince.
Dům, který dnes nese jeho jméno, vznikl v tzv. americkém stylu podle návrhu rakouského architekta Germano Wanderleye. Stavět se začalo v roce 1891 a už o rok později byl reprezentační městský dům slavnostně otevřen veřejnosti. Té zde byla k dispozici čítárna a největší německá knihova na Moravě, však také čítala přes 22 000 svazků.
Po druhé světové válce byl bohužel obsah knihovny z velké části rozkraden a v majetku městského muzea a galerie zůstalo jen pět a půl tisíce titulů. Knihovna byla přebudována na koncertní sál a do interiérů domu bylo umístěno unikátní Muzeum esperanta.
(Jak jsme si ale při naší návštěvě města všimli, návštěvníci se do něj bohužel příliš nehrnou...)
Od Ottendofova domu už jsem zamířili na blízké náměstí Míru. Na jeho okraji jsme na chvilku zůstali celí užaslí a natěšení stát... no a já, který viděl, že s usilovně fotografující ženou příští půlhodinku žádná rozumná domluva nebude, zamířil výpadní uličkou z rynku ven.
Měl jsem totiž v plánu omrknout ještě vchod do kostela sv.Jiljí, k němuž je přístup jen od městského centra, a pak také místní Fabriku. Ne opravdu mi nešíbalo... však k její zevrubné prohlídce montérkový pracovní úbor žádný návštěvník nepotřebuje, neboť se jedná o kulturní, informační a vzdělávací centrum na samém okraji městského jádra. Název multifunkční budovy (s velkým písmenem F) napovídá, že kdysi byla skutečnou továrnou, ale s pomocí fondů EU byla mezi léty 2005 – 2008 přestavěna na moderní stavení, které se na začátku třetího tisíciletí za svůj vzhled stydět rozhodně nemusí.
Kromě špičkové knihovny je prý hlavní chloubou Fabriky divadelní a kongresový sál, vybavený audiovizuální technikou a možností promítání. Jevišti sluší suprová akustika i osvětlení, hlediště se zase díky posunovací elevátorové technologii dá během chvilky změnit z divadelního sálu na sál koncertní anebo na prostory vhodné ke konání kongresů. Možná se podivíte, že se něco takového do téhle budovy vůbec vlezlo, jenže ono je v ní toho ještě daleko víc: v jednotlivých patrech můžete shlédnout stálé či putovní výstavy fotografií, navštívit stylovou restauraci, prodejní galerii, Antic či antikvariát. A kromě výše zmíněného se tu ještě nachází prostory sloužící např. Klubu seniorů anebo Mateřskému centru.
Já se ale samozřejmě spokojil pohledem na Fabriku jen zvenčí, protože než bych to tam všechno prolezl, tak by mne po opožděném příchodu na náměstí Míru Jana asi pořádně zprdla.
Podoba hlavního rynku i jméno se v průběhu věků stále měnily. Původně neslo název Trhové, později Městské, Adolfa Hitlera, maršála Stalina a v dnešní době se nazývá náměstím Míru.
Má prazvláštní tvar: od východu na západ se historickým jádrem města táhne v podobě široké ulice o celkové délce 670 metrů a do nálevkovitého tvaru se rozšiřuje až ve své nejzápadnější části u kostela Navštívení Panny Marie. Patří k nejdelším takovým rynkům u nás a navíc je z obou stran lemováno podloubím. Před venkovní nepohodou chráněná průchozí přízemí budov ale nejsou tím jediným, co ohromí snad každého návštěvníka. Středobodem jeho pozornosti se stanou hlavně všechny ty nádherně opravené a zářící fasády domů měšťanských i stavení novodobějších, které jsou přehlídkou snad všech známých stavebních slohů. Setkáme se zde s gotikou i renesancí, barokem a klasicismem, secesí i stavbami s historizujícím slohem... a nechybí ani ukázky z období socrealizmu. Jenže to vše tady tvoří naprosto úžasný, kompaktní a téměř pohádkový celek. Tak jako každý pořádný historický rynek, krášlí i plochu toho hlavního svitavského jedna starobylá kašna s barokními sochami (ta druhá už pochází z dnešních časů) a Mariánský morový sloup.
Ale předtím, než jsme se i s rozžhavenými fotoaparáty probojovali až na horní konec náměstí, udělali jsme v jeho půli – poblíž červené staré radnice, odskok do podloubí, neboť bylo třeba „napojit koně.“ Tady se totiž v přízemí jednoho domů, snad bývalém mázhausu, ukrývala klenutá cukrárna s unikátní čarodějnickou výzdobou. Paní za pultem žádnou čarodějkou nebyla, ona jen odněkud spoza pultu vykouzlila vynikající chlebíčky (dvou druhů) a po téhle kalorické bombě jsme teprve byli schopni pokračovat v náročném průzkumu zbytku hlavního rynku.
Než se tak stalo, vnořili jsme se pod oblouky prampouchů do půvabné stinné uličky Pod věží, neboť její stěny byly ozdobeny něčím, co se hned tak nevidí... a co jí dodává úplně jinou, málem až snovou dimenzi.
Anebo snad víte o jiném našem městě, kde při procházce historickým jádrem najednou narazíte na galerii obrazů, umístěných „jen tak“ pod širým nebem a umožňující shlédnutí vystavených děl libovolnému zájemci? A to prosím nejen za denního světla, ale i za svitu měsíce, neboť galerie Venkovanka je k dispozici 24 hodin denně a 365 dní v roce.
Možná namítnete, že je tahle informace z kategorie scifi, neboť u vás by něco takového asi dlouho nevydrželo... ale pokud nevěříte, zajeďte si do Svitav!
Obrazy umístěné na stěnách uličky jsou opatřeny pouze ochranným lakem, nikdo je nehlídá a po dobu existence Venkovanky se neztratilo ani jedno dílo a žádné ani nebylo vážně poškozeno.
Což svědčí nejen o dobrém vztahu místních obyvatel jak ke svému městu, tak i památkám a umění... a my ostatní bychom si měli vzít ze Svitav příklad.
No, byla to jedna veliká paráda a další nás čeká zase na rynku. Ve své západní části se předlouhé svitavské náměstí Míru rozšiřuje a jeho plochu tady zdobí barokní městská kašna a morový sloup. Krásné barevné fasády okolních budov jsou sice dle pořekadla „každý pes jiná ves“... ale všechny ty barokní až klasicistní budovy s jinám tvarem štítu se mezi sebou nijak nebijí a oko zvědavého návštěvníka na nich spočine s nevýslovným zalíbením. Všem stavením, jejichž průčelí obklopují ze tří stran rynek, ale vévodí to veliké sakrální, jímž je kostel Navštívení Panny Marie.
Prý v těchto místech kdysi stával už kostelík románský a v něm kázávali slavní soluňští bratři, nicméně anály se zmiňují až o stavbě gotické, která vznikla kolem roku 1250. Brzy poté, kdy se do Svitav přestěhovala biskupská kapitula z Litomyšle, se stal kostelem klášterním. Premonstrátský řád zde založil i špitál, který byl s kostelem ve spojení podzemní chodbou. V průběhu času byl kostel několikrát upraven a po velikém požáru města v roce 1781 velkou přestavbou pod vedením Matěje Rosy zcela změnil svoji podobu. Při ní byla prodloužena chrámová loď, přibyl jižní přístavek a interiér se mohl pochlubit zbrusu novou podobou a obrazy od mistrů Georga Tonuigera a Huberta Maurera. Varhany v roce 1798 dodal Johann Staudinger. Barokní podoba farního kostela se od té doby nezměnila, nicméně vnímavý návštěvník na něm dodnes objeví několik gotických prvků, jakým je např. polygonální presbytář či opěrné pilíře.
Jako bonus je přes sezónu k prohlídce chrámu zařazen zpoplatněný výstup na vyhlídkovou kostelní věž. Přístupna je v letní sezóně každé sobotní dopoledne a nedělní odpoledne a návštěvníky čeká při cestě nahoru na vyhlídku překvapení v podobě expozice o sakrálních stavbách města i okolí. Prohlédnout je si možno i bývalý byt zvoníka. Sama vyhlídka na město i na náměstí je pak čarokrásná... a lze prý odtud pozorovat i blízký Hřebečský a Javornický hřeben.
My si bohužel pro nedostatek času výstup na věž odpustili a zamířili uličkou T.G.Masaryka směrem k západu, na jednu z hlavních městských tepen. Širokou ulici připomínající třídu na její severní straně lemuje úzký, ale na délku 200 m protáhlý, hezky upravený parčík, jehož středem prochází chodník pro pěší. Kromě stromů, keřů a květinové výzdoby zde návštěvník narazí také na dva pomníky, připomínající osvobození města na konci druhé světové války.
Tím prvním směrem od rynku je socha Rudoarmějce. Autorem skulptury, která zde byla slavnostně odhalena v roce 1960, se stal akademický sochař Jiří Marek. Umělec ale bohužel nedodržel požadovaný termín, a proto zde musela být provizorně odhalena hliněná socha Osvobození z brněnské dílny Vincence Makovského.
Zatímco první sovětský tank a první sovětský voják do Svitav dorazili už 9.května 1945, tak tomu Rudoarmějci z pískovce se to nahoru na sokl podařilo až v listopadu roku 1961.
Na konci parčíku jsme narazili na další skulpturu. Symbol vítězství zde znázorňuje socha dívky, vypínající se naproti bývalé Vyšší zemské reálné škole (dnes ZŠ), jejímž autorem je Josef Kadlec. Jeho socha Osvobození byla slavnostně odhalena roku 1948.
Kousek odtud jsme se mohli potěšit na členitou vilu postavenou v „maurském“ slohu a naproti přes ulici pak na vysoký a členitý barevný štít novorománské kaple, z obou stran sevřený okolními budovami. Kaple sv.Vincence tady byla vystavěna roku 1867 a stala se součástí Domova na rozcestí – ústavu sociální péče. Býval původně klášterem a kaple tu stávala dřevěná, při velkém požáru však byla zničena a poté nahrazena kaplí zděnou. Financemi na výstavbu kláštera přispěl bohatý svitavský měšťan Thomas Christ spolu s přáním, aby v něm bylo řádně postaráno o malé děti a nemocné ženy.
Působily zde řádové sestry sv.Vincence de Paul z rakouského Gutenndorfu, později i řeholnice řádu sv.Bazila. Klášter míval velké hospodářství a spolu s polnostmi i rozsáhlou zahradu.
Při cestě dál jsem se nq chvilku zamyslel nad tím, co vlastně nás tůristy nutí navštěvovat místa, která dávno známe z obrázků a popsali je už jiní? Nejspíš je to touha vidět tyto objekty „vlastníma očima“, no a protože jsme lidé (a přitom tak různí), může se námi viděné od popsaného notně lišit. Někdo se zaměřuje jen na historii či architekturu, jiný je romantik anebo hysterik (to když navštívená památka třeba nezadržitelně chátrá) a každý z nás má to vidění úplně jiné. A o tom vlastně celé cestování je! Stačí třeba jen změna roční doby i počasí a my spatříme něco, čeho si ten před námi nepovšiml...
Objekt viděný o kousek dál (stojící poblíž jedné z hlavních křžovatek, pak byl naprostou perlou!
I tenhle připomínal menší feudální sídlo, ale byla to samozřejmě „jen“ vila, kterou si nechala k bydlení postavit jedna z nejváženějších a nejbohatších svitavských rodin – Langerovi. Stavba má historizující styl a v roce 1890 ji vyprojektoval brněnský architekt Germano Wenderley. (Jen tak mimochodem, tento pán se podepsal také na vzhledu Ottendorferovy veřejné knihovny a čítárny.)
Stavby vily se ujal Wenderleyův syn Hugo a dokončena byla roku 1892. Zadavatelé ji pak ve velké spokojenosti obývali až do třicátých let minulého století, kdy došlo k velké světové krizi a kdy přišla o majetek i rodina Langerů. Jejich podniky zkrachovaly, byly odprodány, no a protože exekuce hrozila i jejich honosnému domovu s přilehlým okrasným parkem, byl podstoupen svitavské spořitelně.
O něco později vila připadla městu a ze staré a nevyhovující radnice na městském rynku sem byly přeneseny všechny úřadovny. V roce 1942 ji město definitivně odkoupilo a sídlem MÚ je dodnes. Velkého ponížení se budova dožila po druhé světové válce, kdy byla její bohatá štuková výzdoba překryta ošklivou fasádou barvy šedi. Vše se změnilo až po roce 1989. Tehdy byly jak interiéry tak i exteriéry za pomoci velké finanční částky uvedeny do původního stavu a ona zase patří k nejkrásnějším stavbám celého města.
Součástí Langerovic sídla byla už v době založení sousední okrasná zahrada. Po válce se veřejnosti přístupná zahrada rozšířila a byla pojmenována parkem Edvarda Beneše. Roku 1993 došlo ke změně názvu na Park Jana Palacha. Na přelomu tisíciletí prošel rozsáhlou úpravou, přibylo nově vysazených keřů i stromů, no a protože se jich zde nachází na 70 různých druhů, jedná se vlastně o takové menší arboretum. Park zkrášluje sousoší Mateřské lásky od Adolfa Donndorfa a poblíž silnice se nachází pomník slavnému zachránci židů – Oskarovi Schindlerovi.
Romantické duše pak uspokojí pěkné leknínové jezírko, přes něž vedou dřevěné můstky.
Ano, to vše velmi uspokojilo i nás dva, ale nastal už bohužel čas, abychom se přes město pomalu zase vraceli směrem k nádraží, neboť nás odpoledne čeká ještě „průzkum“ jednoho podoorlického okresního města. Při návratu ale nesmíme zapomenout omrknout ještě dvě důležité památky. Tou první je zbytek městského svitavského opevnění, ale z toho se moc nezachovalo – nad silnicí se vypíná jen bašta a kousek hradební zdi.
Zato ta druhá je viditelná už zdaleka, neboť dvojice vysokých kostelních věží a chrámové lodi z režných cihel nás překvapila už při pohledu od městského centra. Kvůli použitému stavebnímu materiálu dostal přízvisko Červený kostel, ale oficiálně nese jméno svatého Josefa. Jedná se o novorománskou trojlodní baziliku, přičemž ty dvě věže stojí v jeho vstupním průčelí. Postaven byl svitavským stavitelem Wenzelem Ryschavym dle plánu vídeňského dvorního architekta Josefa Schmalzoffera. Základní kámen položen v září 1894 a o dva roky později už byl dokončený chrám slavnostně vysvěcen olomouckým arcibiskupem Theodorem Kohnem.
Po druhé světové válce kostel přešel pod správu římskokatolické církve a budovy bývalého kláštera využila svitavská nemocnice, která v nich zřídila plicní a jiná oddělení.
Zatímco žena klesla na lavičku u nemocnice k zaslouženému odpočinku, běžel jsem ke kostelu, abych jej důkladně obhlédl i zblízka. Bohužel jeho vysoké průčelí se mi na monitoru fotoaparátu i při odstupu beznadějně kácelo a nakonec jsem zjistil, že nejhezčí pohled na chrám byl kupodivu z místa, kde mne zůstala čekat Jana.
No a to je z naší návštěvy Svitav téměř vše. Od nemocnice jsme zamířili ještě jednou k náměstí Míru, abychom se zde stavili na kus žvance, a pak už naše kroky vedly stejnou modrou trasou (ale v opačném sledu) k vlakovému nádraží...