Křížem krážem Turovicemi a Dřevohosticemi

Autobusové nádražíčko v Dřevohosticích mne chvilku po poledni uvítalo úsměvným nápisem upozorňujícím, že se jedná o městečko na pomezí Valašska a Hané. A také slunečným počasím, tady už na rozdíl od Hostýna bez vichru.

V tomto městyse dnes žije okolo 1500 obyvatel. Patří do hanáckého Záhoří, v němž se zachovala stará umělecká řemesla, kroje, pověsti, tradice a zvyky. Sídlo je pozoruhodné rovněž tím, že zde narazíme na spoustu stavebních památek. Mimo zámku, žudrového statku, kostela, renesanční zvonice a památníků si můžeme prohlédnout i rozsáhlý soubor převážně barokních soch světců. Nejsou soustředěny na jednom místě, ale rozhozeny po celém městečku, takže jejich shlédnutí zabere nějaký čas a nožky přitom napochodují několik kilometrů.

 

Což mne osobně neodradilo a po absolvování okružní trasy (naplánované vlastní hlavou dle map.cz) jsem mohl konstatovat, že prohlídka určitě stála zato.

 

Po vystoupení z busu má očička nejprve zvizitýrovala sochu sv.Agáty, vypínající se za křižovatkou na začátku ulice Sadová, která by si díky své omšelosti neprodleně zasloužila pohlazení od šikovných rukou restaurátora.

To samé platilo i kapličce sv.Starosty, nacházející se o kousek dál v ulici, ale již na katastru obce Turovice.

 

To je tady totiž taková rarita: hranice mezi městysem a touto obcí není vůbec postřehnutelná, prostě jdete dál mezi zástavbou a najednou jste v Turovicích!

Ty jsou přitom dnes samostatnou obcí. V kronikách je zmiňována již LP 1365. Prvním držitelem byl Ješek z Turovic a název obce znamená „ves lidí Turových.“ Po druhé světové válce byly Turovice v roce 1951 sloučeny s Dřevohosticemi (až do roku 1960 spadaly do okresu Holešov), jenže se po pár letech odtrhly. K dalšímu „splynutí“ došlo roku 1964, kdy se staly dřevohostickou místní částí, ale od sametu jsou opět samostatnou vesničkou.

Z památek, jenž stojí za pozornost, jsem viděl kamenný kříž na křižovatce v jižní části obce s polychromovanou sochou Krista, další kříž pak na pěkně upravené návsi a na severozápadním konci Turovic (jen pár kroků od obecního úřadu a hospůdky) si prohlédl barevnou plastiku Panny Marie Růžencové.

Nejcennější památkou obce je kaple z roku 1707 se sochou sv.Starosty, což je v našich zemích neobvyklá, málo známá světice. Donátorkou stavby a sochy se stala hraběnka Josefa z Oppersdorfu, za svobodna Serényiová.

Na turovické návsi stojí rovněž žlutý sakrální objekt, označovaný na mapách jako kaple, ale tenhle je spíše zvonicí. Naproti zvonici je umístěn pomník legionáře Josefa Logaje.

 

Z návsi jsem se vrátil na začátek ulice Novosady a na rozhraní katastrů dvou obcí obkoukl sochu sv.Karla Boromejského. Dalším zajímavým objektem - už v Dřevohosticích - nebyla skulptura, ale veliké, moderně upravené stavení s nápisem Výchovný ústav a Střední škola.

 

Tož toto že má být jedna z tých polepšoven, kterýma mně a bráchovi rodičové v dětství imrvére vyhrožovali? Šak zvenku nevypadá až tak hrozně...

 

O kousek dál jsem minul sice „jen“ lidovou plastiku z 18.století, ale myslím, že se tehdejšímu kameníkovi tato socha sv.Rocha moc povedla.

 

No, a pak už mne nožky vnesly na dřevohostické náměstí, kde se s památkami snad roztrhl – když už ne pytel, tak aspoň takový malý pytlík:

 

Největší dominantou notně protáhlého rynku je budova radnice a starý hanácký statek se žudrem. Na ploše náměstí se nacházejí dvě plochy s parkovou úpravou. V menší stojí travertinový Pomník vojákům Rudé armády.

Severně od něj podstatnou část rynku zabírá mnohem větší park se vzrostlými stromy a sochou patrona města sv.Floriána z roku 1863 od sochaře Arnošta Mělnického, která už je v současnosti poněkud zastíněna kmeny čtyř líp.

Na samém konci parku se vypíná monumentální Pomník padlým. K uctění památky obětí první světové války zde byl vystavěn v roce 1922 podle návrhu akademického sochaře Júliuse Pelikána. Bronzové desky se jmény padlých ve válce následující byly na pomník přidány roku 1947.

 

Jako vzpomínka na „staré dobré idylické časy“ působí stavení na západní straně rynku. Je jím selský dům se žudrem, vystavěný v první půli 18.století z nepálených cihel – vepřovic. Na náměstí trčí předsunutá část stavení, která má štít v podobě trojúhelníka s větracími otvory. Pod ním se nachází komora se dvěma okny a přízemí je tvořeno žudrem. Na první pohled připomíná jakési miniaturní podloubí, nám dobře známé z historických center měst, I ono je totiž průchozím prvkem a sloužilo především vlastníkovi statku a jeho rodině. A to jako před nepřízní počasí chráněný hlavní vstup do stavení. V létě se stinná prostora využívala k sousedskému klábosení a besedám.

Tohle dřevohostické žudro je tvořeno třemi velkými otevřenými oblouky. Hanácký statek, jehož střechu původně kryly došky, byl prohlášen Kulturní památkou.

 

Východní straně náměstí zase vévodí nepřehlédnutelná budova renesanční radnice s předsunutou hranolovou hodinovou věží s jehlancovitou střechou, po stranách doplněnou malými (rovněž jehlancovitými) vížkami, což vše upozorňuje na jednu starou výsadu.

Dřevohostice měly totiž v minulosti tzv.hrdelní právo. Provinilci odsouzení za zvláště opovrženíhodné činy byli věšeni buď na šibenici (stávala na návrší za městečkem směrem na Holešov) anebo jim kat oddělil hlavu od trupu mečem na Stínadlech, kterážto lokalita se nacházela poblíž dnešní hospůdky „Na Špici.“

Radnice byla silně poškozena při největším dřevohostickém požáru v roce 1676. V interiéru byla totiž uskladněna také nádoba se střelným prachem a následný výbuch notně „očesal“ všechny vnitřní prostory. Oheň pak zničil všechny důležité listiny.

Poslední velká oprava radnice proběhla roku 2007, dnes je sídlem úřadu městyse a v části přízemí je umístěno pohostinné zařízení s názvem S-Club.

 

Po prohlídce rynku jsem městysem dál pokračoval půlnočním směrem a na nároží Dolní a Kostelní ulice narazil na jednu ze tří místních soch zobrazujících sv.Jana Nepomuckého. Tato lidová práce z půli 18.století se mi z nich líbila asi nejvíc, ale nad rovněž lidovou skulpturou sv. Rosálie pod renesanční zvonicí v Kostelní ulici se mi poněkud nakrčil nos.

 

Ne tak ale při pohledu na vysokou štíhlou a bělostnou věž, která vznikla na náklady místního českobratrského sboru roku 1581. Dosahuje celkové výše 25 metrů a bez střechy je jejích pět pater o pět metrů nižší. Fasáda zvonice je hladká a jedinou ozdobou jsou sluneční hodiny umístěné na její jižní straně. Do roku 1640 byla obklopena bratrským hřbitovem obehnaným cihlovou zdí, pak byl žalov zrušen. Pod věží se nacházela hrobka, v níž jsou pohřbeni majitelé dřevohostického panství českobratrského vyznání.

Roku 1721 byl do věže zavěšen velký zvon jména Mária ozdobený reliéfem Panny Marie s Ježíškem, práce to olomouckého zvonaře Jana Antonína Behra.

Dnes tu visí dva zvony zbrusu nové, odlité v roce 2021 v Brodku u Přerova ve zvonařské dílně Leticie Vránové-Dytrychové. První, o váze 640 kg, dostal „staronové“ jméno Mária a ozdobil jej reliéf Panny Marie Svatohostýnské. Druhý menší zvon obdržel název Sv.Havel a zkrášlil jej reliéf tohoto svatého poustevníka.

 

Za zvonicí se Kostelní ulice prudce stočila a dovedla mne před mohutnou masu farního kostela sv.Havla.

 

Vznikl roku 1771 přestavbou svatyně patřící čekobratrskému sboru. Ta zde byla zbudována již před koncem 16.století a základní kámen k ní položil sám biskup Jednoty bratrské - Jan Blahoslav, významný to myslitel, jehož monumentální pomník zdobí Horní náměstí v Přerově.

V šestnáctém století se Dřevohostice staly základnou Jednoty bratrské, jíž štědře podporovali Žerotínové. „Bratři“ v městečku kromě kostela vystavěli zvonici, hřbitov a školu, po třicetileté válce ale museli zdejší končinu opustit.

Při přestavbě chrámu v pozdně barokním stylu byly některé prvky z původního svatostánku zachovány a zakomponovány do sakrální novostavby. Kněžiště vzniklo nové, stejně tak depozitář se sakristií. Průčelí zkrášlily rizality a nad ním se vypínající vysoká hodinová hranolová věž. Větší část mobiliáře zůstala původní, varhany byly vyrobeny v Krnově a přivezeny sem roku 1949.

 

Dnes se dle památkářů jedná o historicky cenný pozdně barokní objekt a totéž platí i o vnitřní výzdobě.

 

Tu jsem bohužel na vlastní oči nespatřil (kostel je otevřen jen při mších), takže jsem si o krásných obrazech na oltáři (dílo známého jezuitského barokního malíře Ignáce Raaba) a o nástropních vyobrazeních sv.Havla (poustevníka ze švýcarského Bregenzi u Bodamského jezera), jejichž autorem se stal Jano Kohler, mohl jen přečíst na netu.

 

Musel jsem se spokojit s prohlídkou minizahrady za chrámem s napodobeninou Lurdské jeskyně.

A poté pohledem na pěkný barokní sloup se skulpturou Immaculaty, jejíž sokl krášlí reliéf Adama a Evy, stojících před stromem Poznání.

 

Za mostem přes říčku (já na výletě žil v domnění, že se jedná o Bystřičku a ona to přitom byla Moštěnka!) stál nám Čechomoravanům dobře známý svatý – Jan z Nepomuku.

Na předzámčí u sokolovny byla umístěna plastika sv.Františka Xaverského... a mnou posledními v Dřevohosticích viděnými světci vtesanými do kamene byly sochy sv.Jana Nepomuckého a sv.Jana Sarkandera, ze stran „střežící“ vstup do hlavního zámeckého objektu.

 

Tento komplex renesančního zámku a zbytku parku je nejhodnotnější dřevohostickou památkou. Tvoří jej předzámčí s bíle omítnutou dlouhou hradbou, po stranách doplněnou mohutnými válcovými baštami a hlavní zámecký objekt. Ten má podobu čtyřkřídlé dvoupatrové budovy obklopující malé nádvoří, na jehož třech stranách se zachovaly arkády. Dnes již zazděné arkády jsou v přízemí tvořeny pilíři a v patrech toskánskými sloupky.

Poznávacím znamením dřevohostického zámku je vysoká štíhlá hranolová věž, tyčící se nad vstupním jižním křídlem. Hlavní vchod krášlí renesanční portál. Stěny zámku mají hladké fasády, jen na nárožích lze spatřit bosáž.

 

Jižně od hlavní zámecké budovy se nachází již zmíněné opevněné předzámčí a před ním zbytek původního vodního příkopu. Stavitelem ústřední budovy byl pravděpodobně Giordano Vlach.

V přízemí se dodnes nacházejí renesanční klenby a v patře zbytky hodnotných štuk a maleb. Původní gotická věž byla mnohem nižší, navýšena byla až později. Opevnění dlouho tvořila jen vysoká hradba, ale po třicetileté válce byla na nárožích doplněna dvěma masivními baštami. Roku 1844 byla podstatná část opevnění odstraněna kvůli rozšíření zámeckého parku s exotickými stromy a křovinami. Poblíž stávala bažantnice a skleníky k pěstování fíků a pomerančů. Později byly skleníky zrušeny a dnes se v těchto místech rozkládá nová zástavba městyse.

 

Předchůdcem zámku byla tvrz, stojící zde již roku 1368. Sídlili zde Cimburkové, Stašové z Bránic a od konce 15.století Žerotínové. Karel starší ze Žerotína nechal roku 1600 tvrz zbourat a namísto ní vystavět renesanční zámek s opevněným předzámčím. V raně barokním stylu byl feudální objekt upraven v půli sedmnáctého století a ve století osmnáctém – za Oppersdorfů, byly některé místnosti zkrášleny freskami. Poslední majitelkou byla Leonie z Badenfieldu, která panství i zámek před koncem „století páry“ prodala městysi za 255 tisíc zlatých.

 

Zámek byl nejprve využíván jako ubytovna pro výletníky. Od roku 1901 se do něj nastěhoval „Ústav pro Ochranu mládeže zpustlé a mravně narušené.“ Od roku 1919 až do 1956 v něm byla škola. Mezi lety 1956 až 1961 se změnil na skladiště pro brambory a sýpku (!) a od roku 1965 až 2002 opět sloužil jako polepšovna.

 

Přes všechny úpravy fasád i arkád naštěstí zůstala renesanční podoba zámku zachována.

 

V současnosti je majetkem obce a hlavní zámecká budova je přes léto přístupná veřejnosti s průvodcem. Nachází se v ní pamětní síň Lva kardinála Skrbenského, obřadní síň, stálá výstava sochaře J.Lendra, expozice o pravěku Dřevohosticka a Muzeum léčitelství, psychotroniky a bioekologie. K vidění tu má být např.polibkoměr, přístroj na výrobu živé a mrtvé vody a zařízení na měření životní energie.

V přízemí se nachází Info centrum a na vnitřním nádvoříčku, kde jsem měl také možnost nakouknout, se zřejmě hraje divadlo a pořádají se tu různé akce.

 

V předzámčí se nachází celoročně přístupné Hasičské muzeum s cennou koněspřežnou požární stříkačkou z roku 1842.

Před areálem zámku a vodním příkopem je pěkně upravené parčíkové prostranství ozdobené sochou sv.Františka Xaverského a napravo od hlavní zámecké budovy narazíme na veřejné WC.

 

Park je dnes pouhým zbytkem původní cenné zámecké zahrady, ale přesto to v něm žije! Koná se zde totiž tradiční Dřevorockfest, čarodějnická vystoupení, hraje se ochotnické divadlo a poslední víkend v červenci tu probíhá Setkání dechovek.

 

Od zámku jsem se přes rynek vydal nazpět k busovému nádraží. Kvůli protisvětlu jsem si bohužel musel odpustil foto impozantního sousoší sv.Cyrila a Metoděje, vypínajícího se přímo za rynkem z prostředku hlavní silnice.

Stejně už mi ale do odjezdu spoje na vlak do Přerova moc času nezbývalo… a na druhé straně člověk přece nemůže mít všecko, vždyť jsem toho v Dřevohosticích viděl i tak až dost!