Krušnými horami naslepo...

Před nějakým čáskem jsme si vyrazili s mými třemi chlapci na návštěvu ke kamarádce Evě do Mostu. A ježto nás druhý den po ránu překvapilo počasíčko na výlet jako stvořené: ani zima ani teplo, slunce tak akorát, našlapali jsme s panem chotěm do auta děti i Evičku a vyrazili "ven".

Eva, jakožto domorodec, doporučila Komáří Vížku, přičemž my jsme tohle slovní spojení slyšeli poprvé v životě. Tato oblast (jak jsme zjistili, k naší velké škodě) nikdy nepatřila mezi naše cíle, pohybujeme se spíše v Čechách východních a středních. Ovšem ani jako domorodec Evička přesně nevěděla, kudy že cestička k cíli vede... Vyzbrojeni mapou, skvělým řidičem a dvěma mizernými navigátory jsme se probojovávali ode vsi ke vsi, od kopce ke kopci - za nadšených výkřiků navigátorů, kochajících se přírodou a za skřípění zubů a koulení očí nebohého řidiče...

Když jsme narazili na cedule, vedoucí na Cínovec, vzpomněla jsem si na staré, dobré časy, kdy nám byl branou do pro nás "hodného" východního Německa a pro tehdy děti zemí zaslíbenou s cukrkandlem a barevnými obaly na školní sešity... I požádala jsem posádku, abychom se tam podívali. Ošidná paměť mi nabízela jen obrázky dlouhé fronty k hraničnímu přechodu, proto mě nově vnímaná realita velmi překvapila: úpravná vesnička s hezkou architekturou a krásnými starými cínovými doly. Až doma jsem si zjistila, že cín se zde dobýval a zpracovával již od 14. století a kromě rudy cínové zde byla i ruda stříbrná. A že to, čím jsme následně projížděli a procházeli po uzounké silničce, je rašeliniště se vzácnými druhy rostlin... To je nevýhodou takovéhle cesty naslepo - že nevíte, na co se máte připravit. Na druhou stranu, jak ještě uvidíte, skýtá takový výlet i spoustu milých překvapení.

Z Cínovce jsme my, skvělé navigátorky, poradily řidiči, nechť jede podle slunce a že přeci ke Komáří Vížce musíme dojet. V jeho očích se, nechápu proč, objevil výraz "kdybych mohl, někoho bych zabil"... Jenže jsme měly (světe, div se) pravdu, Komáří Vížka se jen po pár minutách zjevila nečekaně jako fantóm proti nám. Vítězství bývají někdy zcela nečekaná!

Komáří vížka (německy Mückenberg či Mückentürmchen) není sice žádný Eiger, ale z nadmořské výšky 807 m se tu nabízí výletníkovi krásný pohled na okolní města a vísky. Na vrcholu je hotel s charakteristickou věží a stanice nejdelší sedačkové lanovky bez mezistanice u nás (2 348 m), s převýšením 480 m. Řidič se synky absolvovali cestu lanovkou dolů do Krupky a zpět, zatímco my, (všeho)schopné navigátorky jsme se v místní restauraci posilnily oroseným půllitrem a pokochaly pohledem do široka i do daleka.

Následně, když jsme se zase všichni šťastně shledali, vydali jsme se dolů do Krupky. Tam jsme "objevili" Martinskou štolu a natěšeni jsme se chtěli vydat na prohlídku. Jenže nedostatečně vybaveni teplým oblečením - což bychom my, velcí, klidně přežili - jsme se posléze s ohledem na pětileté mrně prohlídky štoly vzdali. Ale viděli jsme aspoň hornický domek a venku výstavku starého havířského náčiní a vybavení pod širým nebem. Chlapci si pohráli v důlních vozících a my si prohlédli staré pece, kahany, helmy, ba i jídelní misky.

A pak hurá zpátky na hřebeny a dál, tentokrát už úplně bez cíle. Projížděli jsme krajinou s borovicovou klečí a divili se, kdo mezi stromy rozhodil obří kameny; až jsme dojeli k pomníku obětem pochodu smrti bývalých politických vězňů z r. 1945. Tady nás na chvilku přešlo veselí a tiše jsme jen postáli...

A jedeme dál a najednou před námi, kde se vzala, tu se vzala, stála chata Bouřňák. A ježto nejen zážitky živ je člověk, zavítali jsme dovnitř. A protože jsme tu byli mimo sezónu letní i zimní, měli jsme celou restauraci jen a jen pro sebe. Zjevně se nudící ochotný a řečný číšník s námi "hodil" řeč a sdělil nám, že Němci si tu dávají pečené koleno s bramborem a se zelím. Dali jsme si tedy pečené koleno s bramborem a se zelím, kromě chlapců, kteří zabořili nosíky do svých oblíbených a obligátních hranolek a smažených sýrů či jakých výrů...

Se stravou spokojeni, v náladě povznesené jsme se vydali na další "autocestu" a za povykování Evičky, že jsme ji unesli do zahraničí, zamířili jsme z hor Krušných do Erzgebirge. Ujistili jsme tu dobrou ženu, že ji rozhodně nechceme za tvrdou měnu prodat do otroctví a že se dalším přechodem o něco níže vrátíme domů.

Říkám to nerada, ale jako mávnutím kouzelného proutku jsme se ocitli na sice také úzkých silničkách, ale díry a záplaty z asfaltu jaksi zmizely... Po chvilce jízdy a průjezdu několika hezkými krušnohorskými německými vesničkami jsme vjeli do obce či městečka Neuhausen. Fascinoval nás krásný hrad vypínající se nad údolím, ale než jsme se k němu vydali, prohlédli jsme si i samotnou obec - a že bylo co prohlížet. Je tu továrna na dřevěné hračky a muzeum, bohužel, o víkendu zavřené. Ale ani venku jsme nepřišli zkrátka. Děti fascinoval dřevěný vojáček na vartě velikosti mamuta, nás úžasné provedení dřevěného kolotoče, jaký známe ze starých vánočních pohlednic a jiné dřevěné sochy a předměty ve venkovním provedení. Po několikaminutovém načuhování do oken muzea jsme se vydali k hradu.

Na ceduli jsme si přečetli alespoň tolik, že hrad se jmenuje Purschenstein a byl postaven na přelomu 11. a 12. století. Hrad byl uzavřen a probíhaly tu dost velké stavební úpravy. Nádvoří bylo otevřeno a nikde ani živáčka, takže jsme si prohlédli jak hradní průčelí s pěknými slunečními hodinami, tak i kouzelnou upravenou zahradu a zvláštní průchod s gotickými prvky do ní. Dávní feudálové měli báječný přehled o svých poddaných, Neuhausen jsme měli z hradu jako na dlani a obří vojáček měl odsud konečně běžnou velikost.

Až doma se mi podařilo zjistit, že si tento hrad koupil v r. 2005 nizozemský podnikatel a udělal z něj hotel a restauraci. Ježto se mi nikde nepodařilo najít cosi o prohlídkách a přístupnosti veřejnosti, nepředpokládám, že by se tu dnes něco takového konalo...

A protože už se připozdívalo, z Neuhausenu hurá domů... Ještě si vyfotit důl ČSA, měsíční krajinu po povrchovém dolování a v dáli Zámek Jezeří a zpátky do Mostu. Ač si od té doby stále slibujeme, jak sem vyrazíme znovu, během posledních dvou let na to nějak ne a ne dojít. Čas se neřítí, ale dělá kotrmelce a přemety:-)))